Povídky pro přátele

povídka sedmá, věnovaná Mightyeně Yeně

Fyu?

Ono už je ráno?

Líně jsem otevřela jedno oko a zamžourala do prosluněného dne.

Odolala jsem nutkání ho zase zavřít a spát dál, a tak jsem se musela donutit otevřít i to druhé.

Venku před norou svítilo sluníčko.

Byl krásný letní den.

Posadila jsem se a protáhla si celé tělo.

Ještě chvíli jsem omámeně zírala ven, ale pak už jsem se zvedla a šla se tam podívat.

Před mým úkrytem už na mě čekali mí přátelé.

Grovyle, Zigzagoon a Ludicolo.

Já jsem se vám zapomněla zmínit, co jsem zač?

Jsem Poochyena.

A žiju v lese poblíž Květinového města.

Grovyle se zrovna protahoval, Zigzagoon jako vždy čmuchal po zemi a Ludicolo vesele tancoval.

Zaňafala jsem na ně a všichni se na mě vrhli, aby se se mnou přivítali.

Ludicolo me hned popadl a posadil si mě na okraj svého klobouku.

Celý den jsme si hráli a užívali si života.

A takhle to bylo každý den už odnepaměti…

…až do toho dne, kdy přišel Strach.

Strach… je něco… o čem nerada mluvím a vůbec na to myslím… je to temný tvor, který žije v keřích u naší oblíbené louky… vyhání odsud všechny Pokémony… a je schopen jim i ošklivě ublížit…

Dokonce se ke mně donesly i zvěsti, že Strach ublížil malému Phanpymu natolik, že to malé roztomilé slůňátko umřelo.

Nevím, co je na tom pravdy, ale všichni se bojíme…

Jednoho dne jsem se zatoulala na úplně opačnou stranu lesa, než byla moje nora a taky louka se Strachem.

Vedla tudy cesta.

A sem tam po ní přešel nějaký člověk.

Možná to byl některý z nich, který chytil moji maminku a odnesl ji sebou pryč…

…ačkoliv lidi nemám ráda, nebojím se jich.

Mám totiž pěkně ostré zoubky a nebojím se je na kohokoliv použít.

A jak jsem tak běhala poblíž cesty a hledala nějaké bobulky k jídlu, prošel kolem další člověk.

Nevšiml si mě a šel dál.

Ale z jeho batohu něco vypadlo.

Nějaké… černé sklíčko na provázku.

Opatrně jsem se k tomu předmětu přiblížila a očichala ho.

Mohlo to být něco nebezpečného.

Ale kupodivu mi ten předmět voněl.

Vůbec na sobě neměl člověčí pach.

Když jsem do něj opatrně šťouchla tlapkou, nic se nestalo.

Rozhodla jsem ho tedy vzít a provázkem jsem provlékla svou hlavu.

A vtom jsem to ucítila.

Příliv energie… a … odvahy.

Prostě… jsem zesílila.

Najednou jsem se přestala čehokoliv bát.

Dokonce i Strachu.

…Strach… teď bych už se mu mohla postavit.

Ať je to cokoliv, ať je to kdokoliv.

Najednou jsem byla plna odhodlání ho porazit.

A to hned.

Přirázovala jsem si to přímo na moji oblíbenou louku, kde ta potvora žila.

A čekala jsem.

Drze jsem se posadila přímo doprostřed louky a začala čichat k jedné z mnoha barevných květin.

A vtom jsem to uslyšela.

Za mými zády.

Rychle jsem se otočila a uviděla cosi velkého černého, jak se valí na mě.

Byl to had.

Byl to… zlý Pokémon.

Temný Pokémon.

Byl to Seviper.

O tomhle druhu Pokémonů jsem toho slyšela už hodně.

Vkrádají se do hnízd ptačích Pokémonů a žerou jim vajíčka i mláďátka.

Ale tenhle to dělat nebude.

O to se postarám.

Zaplavila mě ohromná vlna vzteku a já ucítila, jak moje tělo roste a sílí.

Drápy se mi prodloužily, srst zhoustla a celé tělo se roztáhlo do trojnásobných rozměrů.

Spokojeně jsem zavrčela.

I můj hlas byl hlubší.

Věděla jsem, co se se mnou stalo.

Vyvinula jsem se.

Už jsem nebyla Poochyena, ale Mightyena.

A byla jsem silná.

Seviper si nestačil uvědomit, co se stalo.

Otevřela jsem tlamu a zabořila své špičáky do jeho slizkého těla.

Zuřivě zasyčel a rychle se odplazil pryč.

A já věděla, že už ho tu v životě neuvidíme.

Na rozloučenou jsem za ním párkrát zaštěkala a zavyla, chápete, jen tak pro efekt.

Pak jsem se otočila a hrdě jsem zamířila ke své noře, kde už na mě jistojistě čekali ostatní.

Černé sklíčko na mé hrudi se pohupovalo v rytmu mých kroků.

Teď už si na mě nikdo dovolovat nebude.

Teď už ne.