Povídky pro přátele

povídka osmá, věnovaná osobě, která si toho je plně vědoma

Je čas, pomyslela si a protáhla se.

Přesně jako kočka, chystající se na lov.

Je čas se vydat dál.

Dneska ji čeká zastávka v Indigové nížině.

Žije zde jeden z lidí, které chce… které musí navštívit.

Je jím Lance.

Mistr dračích Pokémonů ve světě Kanto.

Chtěla by se od něj naučit něco, co o dračích Pokémonech ještě neví.

A že už toho tolik není…

Dostat se do Indigové nížiny z Blankytné jeskyně byla otázka několika hodin.

Arcanine, na kterém jezdila, přeběhl pár horských hřebenů na severu Kanta a byli na místě.

Na místě, kde na ni na každém kroku dýchla historie a posvátnost Indigového chrámu.

Ještě jste neslyšeli o Indigovém chrámu?

Tak já vám o něm něco povím.

Indigový chrám je starodávný chrám, vystavěný při prvním zahájení Indigové ligy.

Jsou do něj uváděni pouze ti nejlepší z nejlepších - ti, kteří vyhrají turnaj a ti, kteří porazí elitní čtyřku.

Ale pro dnešek byla udělána výjimka.

Poprvé a naposledy.

Na toto skoro posvátné místo byla uvedena i ona.

Prahnoucí po vědění.

Po zkušenostech.

Po znalostech.

Po… Pokémonu.

Jejím průvodcem nebyl nikdo jiný, než Lance.

Mistr.

Celé hodiny ji prováděl rozlehlým komplexem.

Komplexem, ve kterém bylo přes dvacet menších chrámů, každý z nich zasvěcen jednomu konkrétnímu typu Pokémonů.

Jejich cílem byl jeden z nejvzdálenějších.

Chrám, zasvěcený dračím Pokémonům.

Když vešla dovnitř, v Lanceových patách, oněměla úžasem.

Strop podpíraly vysoké pilíře.

Kolem každého z nich byl obtočen nějaký dračí Pokémon.

Rayquaza, Dragonair, Flygon…

Země byla vydlážděna tyrkysovými dlaždičkami, tyrkysová byla odedávna barvou dračích Pokémonů…

V každé dlaždičce byl otisk tlapky, pařátu, chodidla nebo křídla některého z dračích Pokémonů.

Bylo zde mnoho otisků, které nerozpoznala…

Okolo stěn chrámu leželo nepřeberné množství předmětů, spojených s draky.

Dračí tesáky… dračí šupiny… prostě předměty, povětšinou užitečné v pokémonních zápasech.

Předměty, propůjčující sílu pouze opravdovým dračím Pokémonům…

A uprostřed sálu hořela vysoká pochodeň.

Ale ne obyčejným ohněm.

Nýbrž tyrkysovým, dračím, nikdy nezhasínajícím…

Mlčky před pochodeň předstoupila a natáhla k ohni ruce.

Lásku k drakům jí předurčil Osud, nyní už to věděla jistě…

Ještě chvíli trvalo, než ji Lance poklepal na rameno a odvedl ji pryč.

Venku, na jasném slunečním světle, se všechno zdálo jako sen.

Ale ona věděla, že to sen nebyl.

Nikdy nezapomene.

Ale bylo na čase se vydat dál.

Její cesta ještě zdaleka neskončila.

Teď měla v plánu navštívit Trnkové město.

Město, kde byl osmý stadion Johtové ligy.

Stadionu šéfovala sestřenice Lanceho, jménem Clair.

S pomocí svého Flygona vzdálenost mezi Indigovou nížinou a Trnkovým městem zdolala během necelé hodiny.

Přilétla do Trnkového města spolu s posledním úderem zvonu na Trnkové věži.

Nemarnila čas a zamířila přímo na stadion.

Po přivítání se s Clair ihned zamířily do Dračí jeskyně.

Přesněji řečeno, do Dračího chrámu.

Dračí chrám byl vystavěn v Dračí jeskyni, na skalnatém ostrůvku.

Byl v mnoha věcech podobný tomu z Indigové nížiny, ale přesto tady na ni čekalo jedno překvapení.

Překvapení v podobě starého mnicha, mudrce, který měl v hlavě mnoho vědomostí o dracích.

A ona chtěla přezkoušet a tak se i stalo.

Slíbil jí, že když odpoví na jeho dotazy správně, dostane jednoho ze zvláštně vychovaných Dratini.

A tak jí pokládal otázky a ona odpovídala.

Moudře, upřímně… tak, jak jí to radilo její srdce.

A minuty míjely.

Utekla snad celá hodina, když mnich konečně pokýval hlavou a pronesl pár slov v jazyce draků.

Ačkoliv slovům nerozuměla, cítila, jak moc velká síla z nich vyzařuje.

Zapamatovala si je a schovala je do nejskrytějšího koutku své duše.

A pak dostala Dratiniho.

Spolu se svým novým Pokémonem se vydala, tentokrát přes moře na Tentacruelovi, přímo do území mezi Mramorovým městem a Pacifickou vesnicí, do míst, kde měla plout loď kapitána Drakea, člena hoennské elitní čtyřky.

A to byl poslední člověk, se kterým se dnes chtěla setkat.

Loď objevila během další půlhodiny, nebylo to nic složitého.

Když vystoupila na palubu, přivítal jí svalnatý stařík v kapitánské čepici s dýmkou v ústech.

Ale místo toho, aby jí začal předávat své znalosti a vyprávět jí příběhy o dračích Pokémonech, udělal něco úplně jiného.

Nařídil kormidelníkovi, aby pluli k Nebetyčnému pilíři.

Nikdy o takovém místě neslyšela, ale už z jeho jména bylo jasné, že tohle místo má pro dračí Pokémony velký význam.

Na písčitý břeh vystupovali se západem slunce.

Po pár krocích stanuli před vysokou věží z hnědého leštěného kamene.

Drake se nadechl a mlčky otevřel velká dřevěná vrata.

Už dobrou čtvrthodinu stoupali po kamenných schodech, sem tam byla nucena přeskočit nějakou prasklinu v zemi.

Dosud nevěděla, co ji na vrcholku věže čeká.

A Drake jí nijak nenapovídal.

Konečně tam stanuli.

Na odpočívadle před posledními dveřmi.

Věž byla tak vysoká, že z okna v tomhle patře se dalo lehce dohlédnout přes celý hoennský kontinent.

Ale to jí teď nezajímalo.

Zeptal se jí, jestli je připravená.

Kývla.

Otevřel dveře.

Poprvé v životě neovládla své emoce a vykřikla.

Obrovské žluté oko se na ni líně podívalo.

Pronesla větu v dračím jazyce, přesně tak, jak si ji pamatovala od mnicha z Trnkového města.

Cítila, že Drake odešel.

Cítila, že její duše se s Rayquazinou slila v jednu.

Cítila obrovské dračí tělo.

Cítila klid, mír, spokojenost a lásku…

Cítila porozumění.