Cesta pomsty

Takže pokračuju aneb jak jsem poznal Maxe

Kráčel jsem směrem, který mi ukázal pikolík. Zastavil jsem se abych se naposledy podíval na přístav.

„Je tu volno?“

Ohlédl jsem se. Za mnou stál kluk – asi dvanáctiletý. Byl v plavkách a přes rameno měl ručník.

Sora: „Volno kde?“

???? : „ Na lehátku za tebou.“

No, jo. Kráčel jsem po boční straně lodi, kde byli lehátka a po mé levici bazén. Vůbec jsem si nevšiml, že stojím u jednoho z nich.

Sora: „Ale jistě.“

???: „Děkuji, já jsem Max Barter. Kdybyste cokoliv potřeboval pomůžu vám.“

Docela mě udivil, nabídl mi pomoc jen za to, že jsem odstoupil od lehátka.

Sora: „Klidně mi tykej, já jsem Sora.“

Max: „Budeme kamarádi ?“

Sora: „ OK!“

V tu chvíli mi to bylo vcelku jedno, ale nechtěl jsem být nezdvořilý. Maxovi se rozzářili oči. Max: „Tak se někdy stav u mě v kajutě a můžem koukat na video. Taky bydlíš v první třídě ?“

Sora: Ehmmm… Já bydlím ve čtvrté a vděčím za to Maplovi.

Max: Jak to?

*vypověděl jsem mu můj příběh*

Max: Já taky mířím k Birchovi. Jdu se zaregistrovat do ligy Hoennu. Mohly bysme jít na cestu spolu.

Sora: Dobře, setkáme se po příjezdu?

Max: No, původně jsem měl jet se sestrou, ale nakonec šla na koncert Superstar, takže mám volnou postel v kajutě. A jak tě tak poslouchám, ve čtvrté třídě se ti moc nelíbí.

Sora: To máš pravdu

Nebudu vás zdržovat detaily. Prostě jsem měl noveho kamaráda a kajutu v první třídě.