Cesta pomsty

Nebezpeční brouci

Otevřeli se dveře a moje kamarádka mi s úsměvem ukazovala odznak. Alex byl zamračený.

Alex: „No promiň chlapče, ale tvá přítelkyně mi omráčila mou šestku a bude chvíli trvat než

ho dají ve středisku dopořádku. Dáme si zápas zítra.“

Odešli jsme. Diana mi oznámila, že nám Alex zaplatil pokoje v místním hotelu.

Zeptala se mě, jestli někam vyrazíme. „Promiň“ odpověděl jsem jí „jsem ospalý“.

Diana se zatvářila dotčeně. „Tak si jdi lehnou, já vyrazím někam na Disko. Setkáme se v hotelu na snídani. Zatím ahoj.“ „Čau“ zamumlal jsem a zamířil k hotelu. Dal jsem si sprchu a zalehl do postele. Před usnutím jsem přemýšlel o věcech co jsem zažil v petalburgských lesích.

Kolem 10:00 sem dorazil do Petalburgu. Věděl jsem že bez trenérské karty mě do stadionu nepustí, tak jsem aspoň zašel do pokécentra.

Sora: Dobrý den. Mohla byste vyléčit mého Torchica?

Joy: Promiň chlapče ale mám tu velmi zraněného Mudkipa.

Sora: Co se mu stalo?

Joy: Moc nevím, donesl ho sem před chvílí malý chlapec. Támhle sedí.

Otočil jsem se, a uviděl vzlykajícího hocha. Došel jsem k němu a položil mu ruku na rameno. Podíval se na mě.

Sora: Co se ti stalo?

Chlapec: Můj Mudkip *vzlyk* . Šli jsme Petalburgskými lesy a napadli ho tucty housenek.

Chránil mě, a nevím jestli se z toho dostane.

Sora: Určitě ano. Nevíš, proč tě napadli?

Chlapec: Ne-e. Nevím *vzlyk*

„Tak tady jsi!“. Do střediska vešel muž. „Já jsem Trenér zdejšího stadionu Norman“ řekl a zadíval se na nás. „Sestro, varujte každého trenéra před vstupem do lesa, něco se tam děje. A ty neplač, tvůj Mudkip bude v pořádku“ řekl soucitně a natáhl k chlapci ruku plnou bonbonů. „Buď rád že jste to přežily. Jinak, a to platí pro všechny, cesta lesem není bezpečná! Vzhledem k okolnostem Byrneyho trajekt poskytuje ZDARMA cestu „Petalburg – Dewford – Slateport“.

Sora: „ Normane?“

Norman: „Ano“

Sora: „Já se potřebuju dostat do Rustboro city, dostanu tam trenérskou kartu.“

Norman: „Jediná cesta je lesem a tam začínající trenér nemá šanci. Počkej co máš za

Pokémona?“

Sora: „ Torchica.“

Norman: „No hmyzí Pokémoni se ohnivých bojí, takže šance by tu byla. Trváš na tom, že to

chceš zkusit?

Sora: „Ano.“

Norman: „Nes si svého Torchica na rameni, ostatní by ho neměli napadat. Ale být tebou moc

neriskuju.“

Sora: „Děkuju za radu! A nashle.“

Chvíli jsem počkal až sestra vyléčí mého Torchica, rozloučil jsem se s Normanem a chlapcem a vydal se směrem k lesu. Cestou jsem uviděl zástupy trenérů čekající na trajekt a opuštěnou cestu k lesu. sebral jsem odvahu, posadil Torchica na rameno a vešel.