Tony Diamond

1. den

Konečně nadešel ten velký den, kdy mi profesor Trey Willow IV. dá mého prvního Pokémona. A když už jsme u profesora, je velmi uznávaný vědec, který má však jeden problém. Pochází z rodiny známých vědců. Jeho děda, profesor Willow II. naše město proslavil po celém světě. Velmi známé byly jeho hádky s profesorem Oakem z Pallet Town v Kanto. A právě to se stalo velkým sporem s jeho dědou, když se profesor Willow IV, neboli Trey, jak si nechává říkat, rozhodl studovat u profesora Oaka. Svého dědu tak skutečně naštval. Ale nakonec přece jenom převzal práci po svém dědovi, který odešel do důchodu. Město na profesora Willowa II. ale těžko zapomene, když se po něm jmenuje jedna z hlavních ulic.

Ale dost už toho okecávání. Máma mě vzbudila krátce po šesté. Po nezbytné hygieně jsem se dobalil a šel na snídani. Při snídani mě překvapilo, že táta i brácha jsou už vzhůru. To se jim nepodobá. Kdykoliv jsou doma, tak si to užívají i tak, že nevstávají před devátou. Ale dnes je velký den asi nejen pro mě. Brácha se ke mně chtěl přidat, aby pro naše udělal fotky z „největší události mého života“. No jistě, rodiče chtějí mít zmapovaný každý kousek mého života. Proč mě to vůbec překvapuje?

A tak si po snídani brácha sbalil foťák a vydali jsme se na trolejbus. Linka 168 měla také výluku, kvůli rekonstrukci ulice profesora Willowa II., ale ne náhradou autobusy, nýbrž změněnou trasou. Normálně nám totiž před domem nezastavuje. Ale díky výluce na jednom z hlavních trolejbusových tahů se udělal pořádný průvan v linkovém vedení. Jenom doufám, že to tak nezůstane.

V trolejbusu Simons TroleyCity LF ev. č. 444-069, jednom z nejnovějších přírůstků ve vozovém parku DSNH, jsem potkal Jane. Je myslím jasné kam jela.

Trey nás už čekal. Pozval nás do jedné místnosti, kde byly tři Pokébally. Hned na začátek řekl, že v Pokéballech jsou Squirtle, Chikorita a Torchic. Jane neváhala a vybrala si Squirtla. Vždycky po něm toužila a teď se jí splnilo přání.

Když jsem si chtěl vybrat já, Trey mě zastavil.

„Pro tebe mám jednoho speciálního,“ řekl.

Trey dal Jane Pokédex, aby už mohla jít. Ale ona samozřejmě nechtěla.

„Dohodli jsme se s Tonym, že půjdeme na cesty spolu,“ vysvětlila.

„Ale jste přece soupeři,“ oponoval Paul.

„Ne brácho, nejsme,“ opáčil jsem. „Jane chce bojovat o odznaky s Gym Leadery. Ale já ne, já chci být koordinátor.“

„Koordinátor?“ vykřikl brácha překvapeně.

„Ano, myslel jsem, že ti to naši řekli,“ opáčil jsem překvapeně já.

„Nejspíš na to ‚zapomněli‘,“ ušklíbl se Paul sarkasticky.

„Tobě to vadí?“ zeptala se Jane.

„To že chce být Tony koordinátor mi nevadí,“ odpověděl Paul. „Ale vadí mi, že mi nikdo nic neřekl. Myslím že se mi naši mstí za to, že jsem se stal fotografem.“

„Ale to už přeháníš,“ rozčílil jsem se. „Naši to určitě neudělali úmyslně. Tahle tvá paranoia mě štve. Svět se netočí jen kolem tebe. Ne všechno co se šustne je spiknutí proti tobě. Pochop to už konečně.“

Ale v tom nás překvapil silný výbuch ve vedlejší místnosti. Byla to místnost, kde má Trey uložené Pokébally s Pokémony trenérů, kteří si u něj své Pokémony uschovaly. Hned nám bylo jasné, že se je někdo snaží ukrást. Neváhal jsem a zavolal Pokénavcm policii. Trey, Paul a Jane mezitím běželi do té místnosti. Já jsem se vydal samozřejmě za nimi. V místnosti byli nějací dva lidé, kluk a holka. Mohli mít tak 16, 17 let. Oba na sobě měli černé uniformy s červeným písmenem R.

„Team Rocket!“ identifikoval vetřelce Trey.

„Bonnie!“ pošeptala mi Jane do ucha a schovala se za mě.

„Co chcete?“ zeptal se Trey.

„My chceme celý svět,“ ozvala se Bonnie

„A za to budeme i trpět,“ prohlásil ten kluk.

„Bonnie!“

„Clyde!“

„Team Rocket útočí rychle jako raketa!“ oznámili jednohlasně. „Kdo nás potká, ten se vzdá!“

„S tím nepočítejte!“ procedil Paul přes zuby a vypustil svého Charizarda.

„Máme víc Pokémonů než vy,“ zasmál se Clyde a vypustil čtyři Pokémony najednou. Byli to Ivysaur, Croconaw, Quilava a Grovyle.

„Všichni společně zaútočte!“ přikázala Bonnie. A Pokémoni skutečně zaútočili, ale na Bonnie a Clyda. Poslali je tak ke všem čertům.

„Team Rocket se vrátí!“ bylo za nimi ještě slyšet.

„Ti dva nějak pozapomněli, že Pokémoni poslouchají jen svého trenéra,“ vysvětlil Trey.

Na Jane to ale bylo moc a veřejně se rozbrečela. Trey ani Paul nechápali proč, ale mě bylo jasné co Jane je a pokusil jsem se ji utěšit.

„Jak… jak se mohla takhle změnit?“ vzlykala Jane. „Vždyť… já už… ji ani nepoz… nepoznávám.“

„To mluvíš o té Bonnie?“ zeptal se Trey. „Ty ji znáš?“

„Podívej Jane, možná je to kruté, ale ber to tak, že Bonnie, kterou jsi znala, už prostě neexistuje,“ řekl jsem to první, co mě napadlo. A to jsem neměl dělat. Jane se totiž rozbrečela ještě víc. ‚Tak na to musím jinak,‘ řekl jsem si.

„Podívej, Jane, teď jsi trenérka Pokémonů,“ začal jsem a zcela jsem změnil výraz z přátelského na drsný. „Trenéři Pokémonů musí být silní. Copak chceš, aby tě takto viděl Squitrle? Co by si asi pomyslel o své nové trenérce? Zapomeň na Bonnie. Teď musíš být sobec a myslet na sebe a na své Pokémony, jinak tě porazí každý na koho narazíš. A to snad nechceš. Nebo chceš?“

Jane přestala brečet a podívala se na mě. „Máš pravdu Tony. Nesmím se hned rozbrečet, když je toho na mě moc. Musím pustit Bonnie z hlavy. Od teď už prostě není moje sestra.“

Tak tohle jsem nečekal. Jane mi vyrazila dech. Naštěstí zrovna v tu chvíli přijela policie.

--------------------------------------------------------------------

Když jsme policii vysvětlili, co se stalo a Trey se ujistil, že nic neukradli, přišla konečně řada na mě a mého Pokémona.

„Věřím, že se ti ten Pokémon bude líbit,“ řekl Trey.

„Vy pro mě máte Pikachu?“ zeptal jsem se na rovinu. Trey ví, že Pikachu je můj vysněný Pokémon.

Trey se zatvářil tajemně. „No, to zrovna ne, ale i přesto věřím, že se ti bude líbit.“

V tu chvíli jsem nevěděl co si mám myslet, ale nakonec, každý Pokémon bude dobrý, pokud nebude temný. Ale to už mi Trey předával Pokéball.

„Přesvědč se sám, že se ti bude líbit,“ řekl.

A tak jsem napjatě hodil Pokéball na zem. Z něj vyskočil Poochyena. Okamžitě jsem utekl do nejbližšího rohu a Pokéball jsem při tom upustil na zem. Jane se ho ihned chopila a Poochyenu odvolala.

„Vy si děláte srandu Trey?“ rozčílila se. „Takhle chudáka Tonyho vystrašit?“

„Tohle skutečně nebyl ten Pokémon, kterého jsem chtěl Tonymu dát,“ bránil se Trey. „Team Rocket mi tu udělal větší nepořádek, než jsem myslel.“

„Já Vám věřím Trey,“ ozval jsem se. „Vím, že byste mi něco takového neudělal.“

„Mě mrzí, že ses toho strachu z temných Pokémonů ještě nezbavil,“ řekl Paul trochu zklamaně.

„Tenhle bude ten správný,“ ozval se Trey a podal mi Pokéball. S určitými obavami jsem Pokémona vypustil a nestačil jsem se divit. Malá oranžová myška, která měla červené tvářičky. Shiny Pichu, nižší vývojová fáze mého nejoblíbenějšího Pokémona, Pikachu.

„Treyi, prosím, neříkejte že jste se zase zmýlil,“ naléhal jsem úpěnlivě.

Trey se usmál a řekl: „Ne Tony, tohle je skutečně tvůj Pokémon. Ale musím ti o něm něco říct. Jeho bývalý trenér ho týral. Policie ho za to zatkla a Pichu i s dalšími jeho Pokémony předala mě. Ostatně, ta Poochyena, kterou jsi viděl před chvíli, patřila také jemu. Nechci ti tu popisovat, co přesně svým Pokémonům dělal, protože to rozhodně není pro děti, ale podstatné je, že jsem se snažil, aby Pichu i ostatní Pokémoni se z toho dostali. U ostatních se mi to jakž takž povedlo, ale Pichu je na tom pořád špatně. Má velký strach z lidí. Ale ty jsi citlivý člověk, to vím, a máš trpělivost. A tak jsem si řekl, že co se nepovedlo mě, to bys mohl dokázat ty.“

Opravdu jsem nevěděl co říct. Podíval jsem se na Pichu, který se krčil v rohu. Ve stejném, jako já před chvílí. Zrovna takovou připomínku své zbabělosti jsem nepotřeboval.

Přišel jsem k Pichu a pohladil jsem ho. Chudák Pichu málem vyletěl z kůže.

„Neboj se Pichu, já se ti pokusím pomoct,“ řekl jsem. Pichu se na mě podíval. „Víš Pichu, já vím, že je pro tebe těžké důvěřovat lidem po tom, co se ti stalo, ale všichni lidé nejsou stejní. Tak jako nejsou stejní všichni Pokémoni. Pokud mi dáš šanci, tak ti to dokážu.“

Pichu se na mě opět podíval a v jeho očích se strach změnil na naději. Pichu přikývl. Opět jsem ho pohladil. Tentokrát už se Pichu nechal bez problémů pohladit a dokonce se mi otřel o ruku. Vzal jsem Pokéball a chtěl jsem do něj Pichu vrátil. Ale Pichu zavrtěl hlavou. Pochopil jsem, že do Pokéballu nechce a tak jsem ho vzal do náručí. Pichu mi pak vylezl na rameno.

„Tak Pichu, teď ti představím svou kamarádku Jane,“ ukázal jsem na Jane. „Půjde s námi, tak by bylo rozhodně dobře, kdybyste se spřátelili.“

Jane přišla k Pichu a natáhla ruku, jako že ho pohladí. Pichu, k mému velkému překvapení, natáhl hlavičku a o pohlazení si doslova řekl.

„Myslím že si budeme rozumět,“ řekla Jane, když Pichu hladila.

Trey byl rád, že jsem se s Pichu tak rychle spřátelil. Dal mi Pokédex a potom jsme se s Jane konečně chtěli vydat na naši cestu. Ale Paul měl svůj nápad. Řekl, že by bylo fajn, kdyby se k nám přidal, protože by mohl udělat spoustu fotek a navíc by Jane předal své zkušenosti. Jane byla nadšením bez sebe a já jsem byl vlastně postavený před hotovou věc. Mít bráchu věčně za zadkem, to bude hrůza. A já se tak těšil, že se konečně rodiny zbavím. Ale co se dá dělat. Oddělit se teď od Jane, to už neudělám. Raději přežiju bráchu.

--------------------------------------------------------------------

Když se Paul sbalil, tak jsme se vydali na tramvaj. Před tím jsem ještě koupil jízdenku pro Pichu, protože Pokémoni, kteří nejsou přepravováni v Pokéballu platí přepravné za zavazadla. Naštěstí se i pro tento účel dá koupit síťová jízdenka.

Potom jsme vyrazili trolejbusovou linkou 168 na Centrální náměstí, odkud jezdí historická tramvajová linka 70 do Višňového Háje. Bohužel, poslední dobou se objevily úvahy o tom, že by se na této frekventované lince měly staré tramvajové soupravy nahradit moderními nízkopodlažními tramvajemi. Mezi Višňovým Hájem, stoupenci zachování historického rázu tratě, a Novou Hůrkou, která je naopak pro modernizaci, se rozpoutala dosti nepříjemná debata. Nakonec se všichni shodli na jakési zlaté střední cestě, tedy částečné modernizaci s tím, že v jízdních řádech budou označeny zvlášť spoje provozované moderní tramvají a zvlášť spoje provozované historickou soupravou. Podle mě je to to nejlepší řešení. Ostatně, lidí, kteří musejí více než hodinovou cestu ve staré rozhrkané tramvaji absolvovat každý den, je mi upřímně líto. Ale zatím to ještě není aktuální a tak se povezeme ještě některou ze starých souprav.

Centrální náměstí je, jak už jeho jméno napovídá, centrem našeho města. Je také důležitým uzlem veřejné dopravy, protože se sem sjíždějí nejen městské linky ze šech koutů Nové Hůrky, ale i meziměstské autobusy a vlaky, které tu mají nádraží. Samotné nádraží je velmi zajímavé, protože je podzemní. Tratě přijíždějící z celého širého okolí, jsou před centrem města svedeny do tunelu a pak už zamíří na podzemní nádraží Nová Hůrka – Centrální náměstí. Odtud pak jsou cestující vedeni na povrch, kde je čekají trolejbusy a městské i příměstské autobusy. Osobní auta ani taxíky na náměstí nesmějí. Taxikáři hodně brojí za to, aby na náměstí směli, ale mají smůlu. Radní jsou nekompromisní. Výjimku mají jen policie, záchranka a hasiči a v ranních hodinách pak zásobování. Nikdo jiný sem autem nesmí. A je to rozhodně poznat na obsazenosti městské dopravy.

Na náměstí nás dovezl vysokopodlažní Simons TroleyCity 700 ev. č. 323-009. Na máměstí nás už čekala přistavená historická tramvajová souprava, složená z motorového vozu Simons Tram 222 M, zvaný též Aron, protože tohoto ocelového Pokémona dost připomíná, a jeho dvou vlečných vozů Simons Tram 222 V. Evidenční čísla: motorák, 505-001, vlečňáky, 505-011 a 505-012. Mám tuto soupravu rád a to i přesto, že je nejmladší, která zde je a navíc zde původně vůbec nejezdila. Souprava, spolu s druhou soupravou svého typu, byly předány Dopravě Višňový Háj, která tramvaj provozuje, jejím původním provozovatelem, Zářivou dopravou, provozující městskou dopravu v Zářivém městě. Ta jej dala Dopravě Višňový Háj po té, co vyhořely na trati dvě soupravy tzv. Swinubů, tedy starých tramvajových souprav z počátku 20. století, které dodnes zajišťují hlavní část přeprav. Dnes zbylo Swinubů čtrnáct celých souprav (tedy motorák + dva vlečňáky) a k tomu šest záložní vlečňáků. Dále se na dopravě na lince 70 podílí osm souprav vozů LMT 1, které jezdí spřažené v podobě dvou motoráků. Tyto vozy pocházejí ze čtyřicátých let a v různých modifikacích jezdily prakticky po celém světě. A k tomu ty dva Arony, které pocházejí z padesátých let. Arony měly být přímou konkurencí vozům LMT, ale jejich věhlasu nikdy nedosáhly. Vozy LMT se nadále vyvíjeli a i sám Simons nakonec začal licenčně vyrábět vozy LMT, namísto svých vlastních. A v tom byla ta největší výhoda projektu LMT, výroba nebyla omezena jen na jednu továrnu, ale díky licencím byly vozy LMT vyráběny v mnoha továrnách a každá přidala nějaké své inovace. Ale zpět k naší lince. Jak jste si už asi spočítali, je na ni připraveno 24 souprav. Skutečně vypravováno je však pouze devatenáct souprav, zbylých pět čeká ve vozovně jako zálohy. Proč tolik záloh? Protože udržovat tak staré vozy je dost obtížné a tak i těch pět záloh může být někdy málo a musí zaskakovat běžné tramvaje z Višňového Háje. Není tak výjimkou, že se i u nás objeví nějaký ten LMT 4 z osmdesátých let, nebo dokonce i nízkopodlažní NT Venus.

Rozhodli jsme se, že nepojedeme až do Višňového háje, ale jen do Staré Hůrky. Tam se trochu porozhlédneme po nových přírůstcích do našich týmů, protože tam žije mnoho zajímavých Pokémonů. A tak jsme vystoupili na zastávce Stará Hůrka, les a vydali se do lesa. Jane mezi tím vypustila Squirtla, aby se s ním trochu seznámila. Squrtle se ale místo toho seznamoval s Pichu. Jane ale zklamaná nebyla. Naopak, byla ráda, že se naši Pokémoni tak rychle spřátelili. Paul v jednom kuse fotil mého Pichu a mě to už štvalo. A pichu zjevně taky, protože v jednu chvíli pustil na Paulův foťák Thundershock a málem ho zničil. Protože jsem čekal, že se Paul rozčílí a začne Pichu nadávat, vzal jsem ho k sobě. Ale k mému velkému překvapení to Paul vzal s humorem a přiznal, že přestřelil. Možná že to s ním přece jenom půjde.

Po chvíli jsme dorazili k jezírku. Rozhodli jsme se, že si tu odpočineme a dáme si něco k obědu. Zatímco Paul ohříval konzervy fazolí, já a Jane jsme se šli vykoupat. Pichu a Squrtle si hráli ve vodě s námi. Překvapilo mě, jak dobře umí Pichu plavat. Jane je přesný opak. Plavat se do dneška nenaučila. Možná právě proto chtěla Squirla.

----------------------------------------------------------------------

Po obědě jsme se vydali dál do lesa, abychom si konečně chytili nějaké Pokémony. A měli jsme štěstí. Brzy jsme narazili na Taillowa. Jene proti němu poslala Squrtla. Nejdříve ho oslabila Tail Whipem, potom ho srazila útokem Tackle. Pak už letěl Pokéball a Taillow byl její.

Po chvíli přišla řada i na mě. Vyskočila na mě roztomilá malá Skitty. Jenže právě v tu chvíli zazvonil můj Pokénav a Skitty utekla. Vzal jsem Pokénav a naštvaně do něj zařval: „Který debil mi překazil chycení Skitty?“

„Tony, mrzí mě, že volám nevhod, raději zavolám později,“ ozval se z Pokénavu Treyův hlas.

„Teď už je to jedno, Skitty stejně utekla,“ řekl jsem.

„To je mi líto, Tony,“ omlouval se Trey. „Ale mám pro tebe dost důležitou zprávu. Už vím, proč Team Rocket zaútočil na mou laboratoř. Krádež všech těch Pokémonů byla jen zástěrka, ve skutečnosti jim šlo o jednoho jediného, o tvého Pichu.“

V tu chvíli jsem hrůzou zkameněl. Ale Trey pokračoval: „Ten trenér, kterému Pichu patřil, byl členem Teamu Rocket. Není mi zcela jasné, proč Giovanni chce zrovna Pichu a ne jiného jeho Pokémona, ale jisté je, že budeš mít s Pichu co dělat, abyste se jim ubránili. Pochopím, pokud mi budeš chtít Pichu vrátit.“

Podíval jsem se na Pichu. Jak bych ho mohl vrátit? Zvlášť po tom, co si už užil.

„Ne Treyi, slíbil jsem Pichu, že ho budu bránit a hodlám to dodržet,“ prohlásil jsem odhodlaně.

„Čekal jsem že to řekneš,“ ozvalo se z Pokénavu. „Ale buď opatrný, s Teamem Rocket není žádná legrace, to mi věř.“

„Nebojte se Treyi, dám na něj pozor,“ prohlásil Paul.

„Tak to rád slyším,“ řekl Trey. „A Tony, hodně štěstí při chytání příštího Pokémona.“

Po nějaké chvíli hledání jsem našel něco mnohem lepšího než Skitty. Chikoritu. Nechal jsem Pichu volné ruce, ať dělá co umí. Nejdřív Chikoritu ochromil útokem Tunder Wave, pak na ni zkusil, Dizzy Punch a tím Chikoritu dodělal. Zíral jsem na to v němém úžasu, ale Pichu mě včas probral mírným elektrickým šokem a ukázal na ležící Chikoritu. Včas jsem se vzpamatoval a hodil na Chikoritu Pokéball. Ten ji chytil okamžitě. A tak jsem chytil Chikoritu. Ale mnohem nadšenější jsem byl ze schopností svého Pichu. A nebyl jsem sám, Jane a Paul také zírali úžasem.

„Teď už chápu, proč ho Team Rocket chce,“ řekl Paul. „Tak silného Pichu jsem ještě neviděl.“

Ale to už k nám přišel nějaký starší pán se starší paní.

„Ano, skutečně je to velmi silný Pokémon,“ řekl děda a vzal si Pichu do rukou. Dřív než jsem se já nebo Pichu dokázali bránit, strčil Pichu do nějakého akvária a snažil se s ním utéct.

„Co jste zač?“ vzpamatovala se jako první Jane.

„My jsme ti, co chtějí celý svět,“ ozvala se babka

„A za to budeme i trpět,“ prohlásil dědek.

„Bonnie!“ babka ze sebe strhla šaty a stála před námi Bonnie v celé své kráse.

„Clyde!“ a z dědka s vyklubal další člen Teamu Rocket.

„Team Rocket útočí rychle jako raketa!“ oznámili jednohlasně. „Kdo nás potká, ten se vzdá!“

„To vám neprojde,“ prohlásila Jane a vypustila Taillowa. „Taillowe, chyť to akvárium s Pichu.“

Taillow poslechl a za pár sekund už byl Pichu opět u mě. Rychle jsem ho osvobodil a řekl: „Hezky se se zloději rozluč, Pichu.“ Pichu se proti nim rozběhl a obklopil se elektřinou. Odstřelil je tím hodně daleko.

„To byl Volt Tackle,“ řekl Paul.

„Víš to jistě?“ zeptala se Jane překvapeně.

„Věř mi, na tenhle útok nikdy nezapomenu,“ řekl Paul. Jak by taky mohl zapomenout na útok, který ho stál výhru v nejdůležitějším zápase svého života.

---------------------------------------------------------------------

Po chvíli toulání jsme konečně dorazili k zastávce linky 70 a ihned jsme unavení naskočili do soupravy LMT 1 ev. č. 504-006+504-001. Občas ty vozy spojují dost podivně. Je to ale hlavně proto, aby jednotlivé vozy odjezdily zhruba stejně.

Jane a Paul se pustili do řeči.

„Jane, co máš s tou Bonnie?“ zeptal se brácha na rovinu.

„No, asi ti musím říct pravdu,“ řekla Jane neochotně a povyprávěla Paulovi jak se to s Bonnie vlastně má. Paul doslova oněměl.

„Nevím co bych dělal já, kdyby se Tony dal k Teamu Rocket,“ prohlásil konečně.

„Něco takového by Tony určitě neudělal,“ řekla Jane.

„Jak dobře se vlastně vy dva znáte?“ zeptal se Paul náhle.

„Známe se sice teprve rok, ale myslím že se známe moc dobře,“ odpověděla Jane.

„Základem našeho přátelství je vzájemná důvěra,“ dodal jsem. „Svěřujeme se navzájem jeden druhému se vším, co nás trápí.“

„Takové přátelství je zázrak,“ povzdychl si Paul.

„Zase Mikey [majký]?“ zeptal jsem se.

„No jo, moc mi chybí. Ale bude výborný Ranger.“

„Mikey je kdo?“ zeptala se Jane.

„Byli jsme na Pokemonní cestě spolu,“ vysvětlil Paul. „Ale naše cesty se rozešli. Každý z nás má jiné plány do budoucnosti…“

„Višňový Háj, Pokécentrum,“ ozvalo se náhle z reproduktoru.

„Vystupujeme, mládeži,“ prohlásil Paul a byl zjevně rád, že nemusí v tomto rozhovoru pokračovat.

---------------------------------------------------------------

Po tom, co jsme si nechali ošetřit naše Pokémony, vydali jsme se na procházku městem. Osobně mám tohle město dost rád, protože je tu taková příjemná atmosféra. Všude voní květiny, kvetoucí stromy a keře. A to skoro celý rok. A právě proto mám tohle město rád.

Jane už ale měla chození plné zuby, tak jsme sedli do tramvaje LMT 4 na lince 61 a jeli neznámo kam. Jeli jsme asi deset minut, když najednou se z reproduktoru ozvalo: „Příští zastávka: Gym Višňového Háje“. Jane byla vzrušením celá bez sebe, Paulovi se to ale nějak nezdálo.

„Nevím o tom, že by ve Višňovém Háji měl být Gym,“ prohlásil kategoricky. „Pokud se dobře pamatuju, tak se tahle zastávka jmenovala Slunečnicová.“

„Víš mladíku, tu zastávku přejmenovali teprve dnes, protože právě dnes ten Gym otevřeli,“ vysvětlila nám starší žena, která seděla za námi. „Je to pro naše město velká událost. Ale chcete-li znát můj názor, mě se ten Gym Leader moc nezdá.“

Ale to už jsme zastavili na zastávce. Jane poděkovala a hnala se ke dveřím. Pokrčil jsem na Paula rameny a vydali jsme se za ní.

„S jakými Pokémony si myslíte, že tady zápasí?“ zeptala se Jane.

„Tipnul bych travní,“ odpověděl jsem. „Dost obyvatel města je má. A i ve znaku mají Exeggutora.“

„Ale mohly by to být i hmyzí,“ vyhlásil Paul. „Jsou potřební k opylování a i ve znaku je vedle Exeggutora také Beautyfly.“

„A co temní?“ řekla náhle Jane. V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal. Stáli jsme totiž před budovou, na které byla socha Absola, toho Pokémona, který může za můj strach z temných Pokémonů.

„Tak fajn, co jsem chtěla to jsem viděla,“ prohlásila Jane. „Teď pojďme někam na večeři.“

„Mohla bych vám doporučit vynikající restauraci,“ ozval se za námi dívčí hlas. „Jsem Moon.“

I my jsme se dívce představili. Byla to blondýnka, mohla mít asi tak patnáct. Na sobě měla černé šaty s třpytkami. Společně jsme se vydali do restaurace, která byla asi dvě zastávky autobusem od Gymu. Jeli jsme Globusem 1000 A na lince 283. Restaurace byla skutečně příjemná, obsluha udělá, co vám na očích uvidí, ale také si za to nechají řádně zaplatit. Moon nás ale ujistila, že je to na její účet. Majitelem je totiž její strýc a tak si to může dovolit. V nabídce bylo i menu pro Pokémony a tak jsme nakrmili i je. Moon byla příjemná, popovídali jsme si něco o sobě i o Pokémonech. Po večeři jsme se pak chtěli někde ubytovat na noc. Moon řekla, že k restauraci patří i ubytovna. A tak jsme se tu ubytovali. Byl to pokoj se čtyřmi lůžky, televizí, DVD přehrávačem a koupelnou. Pokoj byl zařízený dost účelně, žádný velký luxus. Zajímavý kontrast k luxusní restauraci. Ale byli jsme po našem prvním dni už moc unavení a tak to moc nerozebíráme a raději půjdeme spát.