Tony Diamond

4. den

Co dnes máme dělat? Přesně to jsme řešili hned po ránu. Nakonec jsme si s Jane řekli, že zajdeme za našim kamarádem Gyaradosem. Jedná se o Gyaradose, který žije v jezeře, kam jsme s Jane chodívali na lekce plavání. Tedy přesněji, já a Gyarados jsme se snažili aspoň trochu Jane naučit plavat. Většinou to ale dopadalo tak, že Gyarados musel Jane lovit z vody. A tak později už Jane chodila do vody jen s plovacími nárameníky. Ale i s nimi občas potřebovala Gyaradosovu pomoc.

Po snídani jsme se rozloučili s tetou Kate a Sun a po telefonickém ujištění že výluka již skončila jsme se vydali na tramvaj. Překvapivě na nás čekal NT Venus 621-032. Popojeli jsme na zastávku Nová Hůrka, palouk a odtud jsme se vydali asi půl kilometru lesem k našemu jezeru. Jezero je hodně zapadlé. Vlastně jsme ho s Jane objevili čistě náhodou, když jsme tu byli na výletě s jejími rodiči. Dovolil jsem se k nim tenkrát přidat, protože jinak bych trávil celý víkend úplně sám.

Cestou k jezeru na nás vyskočil Houndour. To nás dost překvapilo, protože v téhle oblasti se Houndourové běžně nevyskytují. Ale Jane rozhodně nenechala nic náhodě a rozhodla se, že si Houndoura chytí. Poslala proti němu Squirtla. Squirtle začal Tacklem, ale Houndour se jen tak nedal.a zaútočil útokem Flamethrower. Tomu ale Squirtle uskočil a zaútočil útokem Water Gun. Houndour se svalil na zem. Jane na něj rychle hodila Pokéball. Ale neuspěla. Houndour se osvobodil. A tak Jane rychle přikázala Squirtlovi Tail Whip a po něm Bubble. Tomu už Houndour neodolal a tentokrát už Jane z Pokéballu neunikl.

Po Janině novém úlovku jsme konečně dorazili k jezeru. Gyarados nás ihned přivítal svým typickým pozdravem, skokem vysoko nad hladinu. Když jsme se přivítali, seznámil jsem Gyaradose s Pichu. Potom jsem vypustil i ostatní své Pokémony. Jane a Paul následovali mého příkladu a tak Jane vypustila Squrtla, Taillowa, Heracrosse a Houndoura, Paul Charizarda, Lairona, Lapras, Medicham, Elekid a Mightyenu.

„Hm, slušná sbírka Pokémonů,“ řekla Jane obdivně.

„Gyarados už čeká,“ řekl jsem, když jsem se podíval na Gyaradose, který trpělivě čekal až půjdeme s Jane do vody.

Aniž bych přemýšlel o tom co dělám, svlékl jsem se do naha a rozběhl se do vody. V tom mě ale Jane zarazila. Pozdě jsem si uvědomil, co jsem provedl. Podíval jsem se na Paulův překvapený výraz a chtěl jsem mu to vysvětlit. Ale Jane mě předběhla.

„Víš Paule, já a Tony jsme se sem poprvé dostali omylem. Nešli jsme plavat a proto jsme s sebou neměli plavky. Ale moji rodiče jsou v tomhle hodně otevření a tak jsme šli do vody nazí.“

„Byl to pro mě v první chvíli šok,“ přiznal jsem. „Ale nakonec jsem překonal ostych a od té doby jsme se s Jane koupali vždycky jen tak.“

Paul chvíli jen tak zíral, ale pak se začal beze slova svlékat.

Když byl konečně nahý, prohlásil: „Máte pravdu, nic na tom není.“

Zatímco Paul si jen tak dováděl s Laprasem, já a Jane jsme se věnovali našim typickým lekcím plavání. Jane si vzala svoje nafukovací rukávce a Squirtla. S jejich pomocí trénovala správné dýchání a pohyb ve vodě. Já a Gyarados jsme tentokrát ale příliš k užitku nebyli, protože Squitle se o svou trenérku staral ukázkově. A tak jsme se s Gyaradosem bavili sami. Gyarados vzal mě a Pichu na projížďku po jezeře. I když já jsem už jezero znal dobře, Pichu se tahle projížďka líbila.

-----------------------------------------------------------------------

Okolo poledne nám už ve vodě pěkně vyhládlo a tak se Paul pustil do přípravy oběda. Já a Jane jsme si zatím jen tak lehli do trávy. Najednou jsem ucítil mráz. Pamatuji si ještě, že Jane vedle mě vykřikla a uskočila. Pak si vzpomínám na krutý mráz a nemožnost se hýbat a pak najednou velké teplo. To už jsem začal vnímat, že mě rozmrazuje Charizard. Když viděl, že jsem už rozmražený, tak se otočil na Sneasela, který byl evidentně důvodem mého zamražení. Zatímco Charizard na Sneasela vrhl nepřátelský pohled, Pichu na něj rovnou vrhnul spršku blesků. V tom se z lesa ozval něčí smích.

„Vidíš Sneasele, to máš za to, že se neumíš slušně chovat,“ řekl v záchvatu smíchu asi jedenáctiletý kluk s krátce střiženými blond vlasy a modrýma očima. Na sobě měl bílé kalhoty a bílou košili s dlouhým rukávem. Tedy, původně snad to oblečení bílé bylo, teď ale bylo notně zaprášené a místy na něm byly i úlomky větví ze stromů a keřů, přes které se ten kluk zjevně prodíral.

„Omluv se Sneasle!“ přikázal.

Sneaselovi se evidentně do omluvy moc nechtělo, ale když uviděl rozezlené tváře Pichu, Charizarda a teď i dalších našich Pokémonů včetně Gyaradose, tak rychle změnil názor a začal se horečně omlouvat.

„Omlouvám se za svého Sneasela. Právě se naučil Ice Beam a je z toho tak nadšený, že se neumí udržet,“ vysvětlil chlapec v bílém.

„Zas tolik se nestalo,“ řekl jsem.

„Ještě že byl Charizard připravený,“ zasmála se Jane.

„Mimochodem, ten Charizard je tvůj?“ zeptal se ten kluk.

„Ne, ten patří mému bráchovi,“ ukázal jsem na Paula, který se vrátil k přípravě oběda.

„Což mi připomíná, že jsme se vlastně ještě nepředsta…“ v půli věty se však zarazil. „Ehm, nechybí vám něco?“

Rozhlédl jsem se po okolí a zjistil jsem, že všichni naši Pokémoni i naše věci jsou v pořádku.

„Ne, myslím že ne,“ odpověděl jsem.

„Tony, řekla bych, že myslel naše oblečení,“ poznamenala Jane.

Až v tu chvíli mi došlo, že jsem nahý. Ale moc času přemýšlet o tom jsem neměl. Ozval se totiž výbuch následovaný kouřem.

„Sneasele, dělej něco!“ vykřikl ten kluk.

V kouři jsem zahlédl něco modrého. Ale to už se do všeho vložil Paul.

„Charizarde, odfoukni ten kouř,“ přikázal.

Najednou bylo cítit silný poryv větru a po chvíli již nebylo po kouři ani památky. Zato se ale objevilo něco jiného. Bonnie a Clyde, kterým Sneaselův Ice Beam přimrazil nohy k zemi.

„Podívejme koho nám to Sneasel zamrazil,“ zachichotala se Jane.

„Hej, okamžitě nás pusťte!“ zařval Clyde.

„Až se přesvědčíme, že nám nic nechybí,“ odpověděl Paul.

Všichni jsme si začali prohlížet naše Pokémony. Byli tu všichni. I Pichu. Bonnie a Clyde evidentně nestihli nic, před tím, než je Sneasel zmrazil.

„Co jsou ti dva zač?“ zeptal se Sneaselův trenér.

„Ti dva jsou ti, kteří chtějí celý svět,“ prohlásila Bonnie.

„A jistého Shiny Pichu, pro kterého budou i trpět,“ prohlásil Clyde.

„Bonnie!“

„Clyde!“

„Team Rocket útočí rychle jako raketa! Kdo nás zná, ten se vzdá!“

„A proč se pro změnu nevzdáte vy?“ nedalo mi to, abych se nezeptal. Ale na odpověď jsem stejně nečekal.

„Chikorito, Razor Leaf!“

Chikorita příkaz ihned splnila. Bonnie a Clyde vykřikli bolestí, ale já jsem je rozhodně šetřit nehodlal.

„Co kdybychom je dodělali společně?“ navrhl Paul a podíval se na svou Elekid.

Ihned jsem pochopil.

„Pichu, Thundershock!“

„Elekid, Shock Wave!“

„Zaútočte společně!“ vykřikli jsme dohromady.

Oba elektrické útoky zasáhly přesně a odeslali tak Bonnie a Clyda hodně daleko.

„A jsou pryč,“ řekla klidně Jane.

„Tihle dva jsou vážně z Teamu Rocket?“ zeptal se kluk v bílém.

„Bohužel,“ řekl Paul.

„A co po vás chtějí?“

„Tohohle rošťáka,“ odpověděl jsem a vzal Pichu do náručí. „Ale dostanou ho jedině přes moji mrtvolu.“

„Ne že by toho nebyli schopní…“

„Jane!“ okřikl ji Paul. „Tohle neříkej ani ze srandy.“

„Ano, s takovými věcmi skutečně nejsou žerty,“ přidal se ten kluk k Paulovi. „Mimochodem, jsem Will.“

I my jsme se Willovi představili.

„Wille, ty jsi trenér Pokémonů?“ zeptala se Jane.

„Ne,“ odpověděl Will. „Víte, chtěl bych být Pokémonním vědcem. Ale s mojí povahou to moc dobře nejde.“

„Jak to myslíš?“ zeptal jsem se.

„Totiž, obvykle se leknu každého šustnutí a to není dobré. Pokémonní vědec by měl výt zvědavý, ale já jsem přesný opak. A když se leknu objektu, který bych měl zkoumat, tak… Vlastně je zázrak že tu s vámi vůbec mluvím. Obvykle se totiž kontaktu s ostatními lidmi vyhýbám. Jsem hodně stydlivý.“

Najednou jsem ale něco zacítil. Paul evidentně taky.

„Náš oběd!“ vykřikl a hrnul se k vařiči, na kterém stál čoudící ešus.

„Aspoň to nevyhořelo,“ zasmál se Will.

„Haha, moc vtipný,“ obořil se na něj Paul.

„Obávám se, že dneska budeme bez oběda,“ řekla smutně Jane.

„Pokud to necháte na mě, tak ne,“ prohlásil Will a začal ze svého batohu vyndávat postupně pánev Wok a spoustu ingrediencí. „Doufám že máte rádi Čínu.“

„No, ani moc ne,“ řekla Jane popravdě. „Ale momentálně mám takový hlad, že bych snědla i Charizarda.“

Charizard to evidentně zaslechl a vrhl na Jane nepřátelský pohled.

„Promiň Charizarde, to byl jenom vtip,“ zasmála se Jane. Charizard se zasmál taky.

------------------------------------

Willův oběd byl výborný. Dokonce i Jane, která jinak Čínu příliš nemusí, si dvakrát přidala. Po obědě jsme si s Willem začali povídat. Já a Jane jsme mu říkali něco o sobě a snažili se dozvědět něco o něm. Ale on byl tajemnější než Mewtwo. Kdykoliv se dostala řeč na něco z jeho života ihned stočil povídání jiným směrem, aby nemusel odpovídat. Vlastně, jediné co jsme se o něm dozvěděli bylo, že kromě Sneasela má ještě Makuhitu a Torchika. A nic nepomohlo, že se mu Jane svěřila s tím, že neumí plavat a já jsem se mu přiznal, jak to bylo s mým strachem z temných Pokémonů. Will prostě mlčel. Až mi to začíná být podezřelé. A Jane evidentně také.

Will si nakonec jen tak, ve všem svém oblečení, lehl do trávy a Sneasel vedle něj. Torchik si hrál s Charizardem, Houndour (o které nám Will sdělil, že je samička) a Laironem a Makuhita se pustila do klábosení s Medicham. Nevím proč, ale nějak jsem se do jejich konverzace zaposlouchal a po chvíli jsem si byl jistý tím, že Makuhita říká něco jako: „Moje trenérka zažila hodně kruté chvíle.“

„Trenérka?“ zeptala se Medicham.

„A sakra, zase mi to uteklo,“ řekla Makuhita.

Byl jsem z toho tak mimo, že jsem zbytek rozhovoru Makuhity a Medicham neposlouchal. Jane si evidentně všimla že nejsem úplně ve své kůži.

„Co se děje Tony?“

Odvedl jsem ji z doslechu ostatních a řekl jí co se právě stalo.

„A jsi si jistý že tohle říkali?“ zeptala se Jane.

„Nejsem si jistý, prostě jsem měl takový pocit že tohle říkali.“

„No, můžeme udělat test,“ řekla Jane a zavolala k nám Heracrosse, který byl na stromě kousek od nás. Něco mu pošeptala, Heracross se na ni překvapeně podíval a Jane přikývla.

„Tenhle člověk že mi má rozumět?“ řekl Heracross. Nebo jsem měl alespoň ten pocit že to říká. „Při vší mé úctě k tobě má trenérko, tomu nevěřím.“

Přetlumočil jsem Jane a Heracrossovi co říkal.

Heracross na mě vrhl šokovaný pohled a po chvíli řekl: „Ty mi vážně rozumíš?“

„Ano Heracrossi, rozumím ti.“

„A jak je to možné?“

„To bych taky rád věděl Heracrossi.“

„Možná by nám to objasnil Trey,“ řekla Jane. „Zavolej mu.“

A tak jsem zašel pro Pokénav, vrátil se za Jane a zavolal Treyovi.

„Je možné, aby lidé rozuměli Pokémonům?“ zeptal jsem se.

„To je dobrá otázka Tony,“ odpověděl Trey. „Můj děda a profesor Oak se o tom dost hádali. Profesor Oak často říkal, že lidé Pokémonům rozumět nemohou, stejně jako nemohou rozumět Pokémoni lidem. Můj děda však odjakživa vyznával opačný názor. Říkal, že Pokémoni a lidé si navzájem rozumějí. Nakonec částečně přiměl i profesora Oaka aby změnil názor. Nyní profesor Oak říká, že Pokémoni lidem rozumějí, ale lidé jsou schopni rozumět pouze pocitům Pokémonů, ne přesně tomu co říkají. Ale, já znám jednu trenérku, jmenuje se Anabel, která má natolik trénované psychické schopnosti, že rozumí nejen psychickým Pokémonům, ale i ostatním. Profesor Oak si ale stále myslí, že ty schopnosti Anabel pouze předstírá a to i přesto, že v mých výzkumech Anabel dokázala, že tomu tak není. Proč se na to vlastně ptáš Tony?“

„Ale jen tak, ze zvědavosti,“ zalhal jsem. „Děkuji Treyi, moc jste mi pomohl.“

„Tony, ty Treyovi neřekneš pravdu?“ zeptala se šokovaná Jane, když jsem zavěsil.

„Slyšela jsi Treye, nejspíš by mé schopnosti zkoumali někde v laboratoři a to já nechci. Chci žít normální život. Proto to nikomu neřekneme, ani Paulovi.“

„Moc se mi to nelíbí Tony, ale dobře, udělám to kvůli tobě.“

---------------------------------------------------

Nedalo mi to a začal jsem si povídat s Gyaradosem. Předtím jsem se ale ujistil, že nás Paul ani Will nemůžou vidět. Gyarados se přiznal, že mým Pokémonům závidí.

„Vyprávěl jsi o Contestech tak úžasně, že bych se jich rád zúčastnil.“

„A víš že můžeš?“ ozval se Pichu. „Pokud se staneš jedním z Tonyho Pokémonů.“

„Ale Pichu, Gyarados je divoký Pokémon, určitě by se nechtěl nechat chytit,“ oponoval jsem.

„A víš že i chtěl?“ ozval se Gyarados. „Víš Tony, je fajn být divoký, ale tohle jezero už znám nazpaměť. Znám tu každé zákoutí, znám všechny zdejší Pokémony. Tady už mě nic nemůže překvapit. Prosím Tony, vezmi mě s sebou.“

„No, když tak hezky prosíš…“ ušklíbl jsem se.

Zašel jsem ke svým věcem, vzal jeden prázdný Pokéball a hodil ho na Gyaradose. Pokéball se mi bez odporu vrátil do ruky, ani nekmitl. Znovu jsem Gyaradose vypustil do jezera.

„Vítej v našem týmu,“ řekl Pichu.

„Blahopřeju ti,“ ozvala se Jane, které jsem si do teď ani nevšiml. „Ale zároveň na tebe tak trochu žárlím. Chtěla bych totiž Gyaradose pro sebe.“

„Promiň Jane, ale mě víc lákají Contesty,“ řekl Gyarados a já jsem to Jane přetlumočil.

-----------------------------------------------------

Když jsem viděl, že Jane s pomocí Squirtla zvládá lekce plavání v celku dobře, tak jsem se pustil do tréninku Poochyeny na zítřejší Contest. Poochyena evidentně nic ze včerejší lekce se Sun nezapomněla. Předvedla stejně úžasné představení jako včera. Když jsme skončili, ozval se potlesk.

„Bylo to výborné,“ řekl Will.

Trochu jsem zrudl.

„Ech, děkuju,“ zamumlal jsem. „Ale nedokázal bych to bez Sun a tety Kate.“

„Ano, to jsi už říkal jak ti pomohli,“ poznamenal Will.

Najednou se ozval Paul: „Je už dost pozdě, možná bychom už měli jít, abychom nezatměli.“

A tak jsme se oblékli, povolali jsme naše Pokémony zpět do Pokéballů a chystali se vyrazit. V tom nás ale zastavil Will.

„Víte, už od… no už hodně dlouho jsem si s nikým takhle skvěle nepopovídal. Jak už jsem vám řekl, jsem dost stydlivý. Ale vy jste mě vlili do žil novou krev. Rád bych se k vám proto přidal, pokud by vám to nevadilo.“

Na rovinu se musím přiznat, že ten kluk se mi vůbec nelíbí. Je moc tajemný, nechce o sobě vůbec mluvit a já rád hraju s odkrytými kartami. A Jane to evidentně viděla stejně.

„Víš, to má jeden háček,“ řekla. „Jak jme ti už řekli, já a Tony máme rádi veřejnou dopravu. A taky jsme tak trochu líní. Proto, pokud chceš jít s námi, musíš mít síťovou jízdenku ISVDOH.“

Will vytáhl z kapsy jízdenku.

„Myslíte tohle?“

„Tak vítej mezi námi,“ řekl Paul a podal Willovi ruku.

Podíval jsem se na Jane a bylo mi jasné, že si myslí totéž co já, že vzít Willa mezi nás je velkou chybou. Ale ani jeden z nás neměl odvahu to říct.

--------------------------------------

Na večer jsme dorazili do Platinové Lhoty. A nebyli jsme jediní. Vlak tak tak pobral všechny zájemce.

„A to přijde to nejhorší teprve zítra,“ svěřila se nám průvodčí. „To tu budou jezdit posily.“

„Jaké konkrétně?“ zeptala se Jane.

„Cokoliv co se vyhrabe v depu a nebude to chybět jinde,“ odpověděla průvodčí. „Bude tu prostě cirkus na kolejích.“

„A kdyby jenom na kolejích,“ ozval se muž, který seděl na jedné ze čtyř sedaček přes chodbičku. „I autobusoví dopravci budou mít zítra co dělat. Ale tak je to pokaždé když je u nás Contest. Horší je, že letos asi budeme muset dělat po městě průvodce, protože nám ve městě kradou směrové cedule.“

Muž se nám nakonec překvapivě představil jako 1. místostarosta Platinové Lhoty John Bush. Řekl nám, že právě zítra Platinová Lhota slaví 50 let od povýšení na město.

„Rozhodli jsme se spojit oslavy s Contestem,“ vysvětlil. „Ale asi to byla chyba. Pochybuji že bude ve městě dostatek míst pro ubytování návštěvníků. Musíme je ubytovávat i v domech našich obyvatel. Ostatně já se starostkou jsme šli příkladem, když jsme se nabídli, že ubytujeme několik hostů u nás doma.“

Ale to už jsme přijížděli do Platinové Lhoty.

Na nádraží nás čekal starý známý, Kid. Tedy nás, pana místostarostu, který je shodou okolností jeho otcem. Pozvali nás, abychom dnes přespali u nich, když se k nim zatím žádný jiný zájemce nehrnul.

„Tak co, jak jde trénink Poochyeny?“ zeptal jsem se při čekání na autobus.

„Dobře, dobře,“ řekl Kid. „Chceš si to snad se mnou rozdat?“

„A proč ne. Tvoje Poochyena proti mé Poochyeně. Bude to dobrá příprava na Contest.“

„Tak na to nezapomeň až budeme doma.“

Jane mezi tím zkoumala jízdní řády.

„Odkdy tu máte městskou dopravu?“ zeptala se.

„Oficiálně od zítřejší osmé hodiny,“ odpověděl pan místostarosta. „Neoficiálně ale už ode dneška, jako posilu současných meziměstských linek.“

Ale to už přijel autobus Simmons City LF 10, který byl označen jako linka 362 a měl na sobě evidenční číslo 246-101.

„Celkově nám tu budou jezdit čtyři autobusy,“ pokračoval pan Bush ve vysvětlování i po nástupu do autobusu. „Všechno Simmons City LF. Dva desetimetrové budou zajišťovat méně vytíženou linku 362, dva dvanáctimetrové pak vytíženější linku 361. Linky jsou zatím koncipovány tak, aby obsloužily hlavní obytné zóny města a propojily je s centrem a hlavními průmyslovými zónami. Jako hlavní přestupní uzel bude sloužit autobusové stanoviště před železničním nádražím. Do budoucna ale plánujeme další vývoj městské dopravy podle připomínek občanů.“

Ale to se už z reproduktoru ozvalo: „Příští zastávka: Nová ulice“.

„Naše konečná,“ zavelel Kid a hnal se ke dveřím.

Po chvíli autobus zastavil a my jsme vystoupili. Potom jsme zamířili několik desítek metrů k domu, který by vypadal velmi tuctově, nebýt úžasně upravené zahrady.

„Moje máma si dává na té zahradě záležet,“ vysvětlil Kid, když viděl naše užaslé obličeje.

Na pozvání pana Bushe jsme vešli do domu. Zařízený byl zejména historickým nábytek, který k tak modernímu domu jaksi neseděl.

„Nezdá se vám, že to tu působí poněkud kýčovitě?“ zeptala se na rovinu Jane.

„Máš pravdu že se sem ten nábytek nehodí,“ přiznal pan Bush. „Ale je to staré rodinné dědictví, které se předává z generace na generaci a je nám líto ho prodat. Jednou ho zdědí Kid.“

„Tak to jsi mě vážně potěšil, táto,“ ušklíbl se Kid.

„Miláčku, už jsi doma?“ ozvalo se z vedlejší místnosti, která podle vůně připravovaného jídla sloužila jako kuchyně. „Máme hosty.“

„Ano miláčku, přivedl jsem čtyři zájemce o ubytování,“ řekl pan Bush.

„Cože?!“ ozval se z kuchyně výkřik a po chvíli se ve dveřích objevila tvář nějaké ženy. „Ale já tu právě mám dva zájemce taky a šest postelí tu nemáme.“

„Tak se asi budeme muset ubytovat v Pokécentru,“ řekl Paul.

„Tak to těžko, tam už je obsazeno,“ ozval se z kuchyně známý hlas.

„Richie!“ vykřikl Paul.

„Ahoj Paule,“ objevila se ve dveřích dívka s černými vlasy, modrýma očima a v uniformě Pokémonního Rangera.

„Mikey!“ překvapení v Paulově tváři neznalo mezí.

---------------------------------------------------------------

Richie a Mikey se nakonec dohodli, že přespí ve spacácích na zemi a přenechali postele mě, Jane, Willovi a Paulovi. Paul si měl s Mikey evidentně co říct a tak jsme je nechali sami a vydali se na zahradu na můj zápas s Kidem.

Našli jsme si plácek, který vypadal jako stvořený pro Pokémonní zápasy. Kid vypustil svého Poochyenu a já svou. Richie se chopil role rozhodčího.

Zápas však měl překvapivě rychlý průběh. Jeden Iron Tail a Kidův Poochyena byl mimo. I Richie byl rychlým vítězstvím tak vyveden z míry, že zapomněl oznámit vítěze. Kid zklamaně odvolal svého Poochyenu zpět do Pokéballu.

„Páni, tvá Poochyena je skutečně silná,“ uznal Kid.

„A nebo ten tvůj Poochyena moc slabý,“ ušklíbla se poněkud nezdvořile Jane.

Rychle jsem se pokusil změnit téma a tak jsem se otočil na Richieho.

„Richie, co tu dělá tvá sestra? Neříkal jsi, že se spolu téměř nevídáte?“

„No, po našem rozhovoru se mi po ní začalo stýskat a tak jsem jí zavolal. No a ona se rozhodla, že se přijede podívat na Contest. Ale myslím, že spíš chtěla vidět Paula. Je vidět že jí chybí.“

„To je oboustranné,“ řekl jsem.

Ale to už nás paní domu pozvala na večeři. Po ní jsme se ještě bavili s Richiem a Kidem. Kid řekl, že má už dva odznaky, z Andělského Přístavu a z Máslové Lhoty. Vydal se na cestu asi před dvěma měsíci a teď se vrátil domů, protože si nechtěl nechat ujít oslavy a Contest. Nicméně při zmínce o odznacích ožila Jane a hned se začala Kida vyptávat na podrobnosti o jeho zápasech. Kid Jane trpělivě vysvětlil, jak porazil Stinga z Máslové Lhoty a získal tak Žihadlový odznak. Jane ale mnohem víc zajímal jeho zápas v Andělském Přístavu. A tak jí vysvětlil, jak jeho Cyndaquil snadno porazil Arona a proti Oreovu Magnetonovi si Cyndaquil taky nevedl špatně. Po jednom útoku Supersonic však musel zmateného Cyndaquila odvolat a nahradit ho Diglettem, proti kterému už Magneton neměl šanci a Kid vyhrál Hutní odznak.

„Takže Ore říkáš?“ zeptal se Paul. „Zajímalo by mě co se stalo Wythernovi, který byl Gym Leaderem, když jsem tam zápasil já.“

„Asi odešel do důchodu,“ konstatovala Mikey. „Přeci jenom, byl nejstarším Gym Leaderem v Hokubu.“

„Asi máš pravdu,“ přitakal Paul své kamarádce. „Ale je to škoda. Těšil jsem se, že uvidím Jane zápasit s ním. Ale Ore bude jistě taky výzva.“

„No, jak to tak poslouchám, tak bych se s tím Orem rád utkal sám,“ řekl jsem jen tak mimochodem.

„A proč ne,“ řekla Jane. „Jeden odznak už máš, tak proč by ses ke mně nepřidal i u dalších?“

„Chceš říct abychom spolu vyzývali Gym Leadery na dvojité zápasy?“

„Ne že bych něco takového potřebovala,“ ušklíbla se Jane. „Ale pokud budeš chtít, tak se bránit nebudu.“

Náš rozhovor přerušila paní Bush, která řekla že je pozdě a zítra musíme vstávat brzy. A tak je čas jít na kutě.