Tony Diamond

5. den – část první

Ráno jsem ani dospat nemohl. Dneska je můj velký den, můj první Contest. Jsem tak vzrušený, že to ani nejde popsat. Abych se trochu zklidnil, pozval mě pan Bush na slavnostní zahájení provozu městské dopravy, které bude v osm hodin před nádražím.

„Zúčastní se i tiskový mluvčí ISVDOH,“ řekl pan Bush při snídani.

„Jistě, starý pan Watson,“ řekla Jane. „Je moc milý. Škoda jen, že už odchází do důchodu.“

„Už odešel,“ řekl pan Bush. „Konkrétně včera se s ním všichni rozloučili. Kdybyste s námi včera sledovali zprávy věděli byste to.“

„A kdo je teď novým tiskovým mluvčím?“ zeptal jsem se zvědavě.

„To už v té reportáži neříkali,“ řekla paní Bush.

„A Vám to taky neřekli pane Bushi?“ podivil jsem se.

„No, ještě předevčírem nám řekli, že nám to oznámí včera, ale včera jsem byl pracovně ve Višňovém Háji a dnes jsem ještě s nikým z úřadu nemluvil. Což mi připomnělo, že je nejvyšší čas, abych šel do práce.“

Na hodinách bylo něco málo před půl sedmou a sám sobě jsem se divil, že jsem tak brzy vzhůru. Pan Bush se nicméně zvedl od stolu, vzal svou aktovku, rozloučil se a odešel. My ostatní jsme pokračovali ve snídani a při tom jsme se bavili o všem možném, co nás zrovna napadlo. A aniž jsme si toho všimli, bylo čtvrt na osm.

„Pokud chcete stihnout slavnostní zahájení provozu městské dopravy, máte nejvyšší čas,“ řekla paní Bush.

----------------------------------------------

K nádraží jsme se nakonec vydali jen já, Jane, Will, Paul a Kid. Richie a Mikey se rozhodli strávit dopoledne spolu. Na místo jsme dorazili s určitým předstihem a tak jsme se ještě podívali na vlaky. A bylo to přesně tak, jak říkala průvodčí včera, cirkus na kolejích. Od Višňového Háje přijela stará jednotka 640 048-5+040 062-2+040 051-5+040 074-7+940 062-3+940 081-3+040 102-6+040 098-6+040 108-3+640 077-4. Ze směru od Andělského Přístavu přijela skoro historická souprava složená z lokomotivy 212 062-4, tří patrových vozů Bdmto, čtyř klasických vozů Bdht a řídícího vozu 921 045-1, který byl tím nejmodernějším v soupravě. Zbytek této 50 let staré soupravy se dnes používá snad už jenom k historickým jízdám. Oba vlaky byly ale posilové a jeli tedy mimo jízdní řád. Vlaky, které jedou pravidelně jsou podle výpravčího složeny buď ze dvou spojených jednotek 651 nebo z lokomotivy 222, vozů Bpmzo a řídícího vozu 922 (Bfpmzo). Posilové vlaky jsou však skutečně všehochuť. A sranda to bude asi i na jiných tratích, kde APMD jezdí. Kdoví jestli si na dnešek něco i nepůjčili.

Ale to už se pomalu blížila osmá hodina a tak jsme se vydali směrem k autobusovým stanovištím. Tam už byly připraveny dva autobusy, jeden Simons City LF 10 ev. č. 246-102 a jeden Simons City LF 12 ev. č. 245-112. Oba autobusy měly platinový nátěr se znakem Platinové Lhoty a nápisy městská doprava na čele a na stranách, které doplňovala loga dopravce Wilson Transport a ISVDOH. Je pravda, že platinový nátěr autobusů na mě působil poněkud ponurým dojmem. Zejména ve srovnání s poněkud papouškovským nátěrem vedle stojícího vozu Simons Coach 1000 ev. č. 154-123, který měl vínově červenou spodní část a žlutou podokenní část, na níž se vyjímalo velké červenozelené logo Wilson Transport. Pouze malé černé logo ISVDOH, umístěné před předními dveřmi, zde působilo tak trochu jako nezvaný host. Na druhou stranu je třeba říci, že platinová barva k Platinové Lhotě pochopitelně patří. A papouškový nátěr Wilson Transport je zase kritizován pro velkou pestrost. Ale to už k nám mířil pan Bush s nějakou ženou asi okolo třiceti let. Měla zrzavé vlasy po ramena a modré oči. Oblečený měla hnědý kostým a černé široké dámské kalhoty. Vypadala velmi elegantně. Když si nás pan Bush všiml, přišel k nám. Ženu nám představil jako starostku Platinové Lhoty Jane Hollins. Kde jenom jsem to jméno slyšel?

„Jane? Tak to máte stejné jméno jako já!“ vykřikla překvapená Jane.

„No, konec konců, je to vcelku běžné jméno,“ usmála se paní starostka.

Já, Will a Paul jsme se paní starostce představili také. Ale to už bylo téměř osm a tak se pan Bush s paní starostkou odebrali za svými povinnostmi.

Do šumného davu se ozval hlas paní starostky. Ta zahájila tím, že představila oba typy autobusů, které budou místním sloužit. Z davu cvakaly foťáky. Překvapivě i přímo vedle mě. Chtěl jsem se Paula zeptat, proč to fotí, ale nakonec jsem se raději věnoval paní starostce, která právě předváděla, jak se rozkládá plošina pro nájezd invalidního vozíku. Nedalo jí to moc práce, což mě překvapilo, protože u nás v Nové Hůrce si řidiči a především řidičky dost stěžují na to, že u Simons TroleyCity LF jde ta plošina velmi ztěžka. A jedná se o více méně stejné vozidlo. Paní starostka si pochopitelně neodpustila typickou poznámku o tom, jak nízkopodlažní vozy usnadní nástup hendikepovaným osobám. Pak ale oznámila, že obě dvě městské linky, tedy 361 a 362, jsou součástí Integrovaného systému veřejné dopravy oblasti Hokubu.

„Dovolte mi proto, abych zde přivítala nového tiskového mluvčího Integrovaného systému veřejné dopravy oblasti Hokubu, pana Paula Diamonda,“ oznámila paní starostka.

V první chvíli jsem se nechápavě podíval na Paula. I on vypadal zmateně.

Ale to už se ozvala Jane: „Podívejte kluci, váš otec!“

A skutečně. Slova se ujal můj otec.

„Je mi ctí, že mou první oficiální akcí je právě zahájení provozu městské dopravy ve vašem nádherném městě. Je to velký posun ve vnímání Platinové Lhoty, ale zároveň i posun pro nás, Integrovaný systém veřejné dopravy oblasti Hokubu.“

Otec dál řečnil o tom, jak to zlepší dopravu nejen ve městě, ale i v jejím okolí, protože obyvatelé Platinové Lhoty již nebudou přeplňovat příměstské linky. Poté předal slovo zpět paní starostce, která již dál neřečnila a pustila se do přestřižení slavnostní pásky. Potom do Simons City LF 12 nasedl řidič, nastartoval a když mu lidé uvolnili cestu, vydal se ke stanovišti číslo 1, odkud linka 361 odjížděla. Tam otevřel dveře a nabral normálně cestující.

„Uf, a máme to za sebou,“ řekl pan Bush, který se náhle objevil před námi i s paní starostkou a mým otcem.

„Kdy tě povýšili táto?“ zeptal se Paul a překvapeného výrazu pana Bushe si vůbec nevšímal.

„Teprve včera, když pan Watson odešel do důchodu,“ odpověděl otec.

„A jak dlouho jsi to věděl?“ zeptal jsem se já.

„Zeptali se mě pár dní před tím, než jsi odešel. Nic jsem neřekl, protože jsem nevěděl, jestli to příjmu. Je to moc velká zodpovědnost a musel jsem si to dobře rozmyslet. A hlavně v klidu, bez šťouravých poznámek od tebe a Jane.“

„No dovol?!“ řekl jsem uraženě. I Jane se to dotklo.

Ale otec pokračoval, jako by si nás nevšímal: „Nakonec jsme se s matkou dohodli a den po tom, co jsi odešel, jsem to přijal.“

„A nám jste to ráčili oznámit kdy?“ zeptal se Paul uraženým tónem.

„Když vy už jste byli pryč…“

„Ale já mám přece Pokénav, který jsi mi dal ty!“ prohlásil jsem.

Otci evidentně došli argumenty a tak byl rád, když nás pan Bush přerušil.

„Nerad ruším vaši rodinnou hádku, ale my máme s paní starostkou ještě spoustu práce, takže se s vámi rozloučíme.“

Když jsme se rozloučili s panem Bushem, otec se mě a Paulovi omluvil. Tím se zklidnili vášně a tak jsme otci představili Willa a Kida. Otce ale evidentně zajímal Pichu hovící si na mém rameni. Chtěl ho pohladit, ale Pichu měl jiný názor a otec schytal pořádný Thundershock.

„Pichu, co to vyvádíš?“ zeptal jsem se překvapeně.

„Ale ten muž na tebe byl zlý,“ řekl Pichu.

„A taky se omluvil Pichu,“ kontroval jsem já. „A teď se koukej mému otci omluvit ty.“

Pichu mi seskočil z ramene a šel za mým otcem. Ten ale evidentně dostal strach a začal křičet: „Tony prosím, dej ode mě toho Pokémona pryč.“

Pichu se na mě zmateně podíval. Bylo evidentní, že je to pro něj úplně nová zkušenost. Většinou to byl on kdo se bojí lidí, ale najednou tu má před sebou člověka, který se bojí jeho. To byl pro něj šok.

„Nebojte se pane Diamonde, Pichu je velice milý,“ řekla náhle Jane a pohladila Pichu.

Otec se začal trochu uklidňovat.

„Ale proč na mě zaútočil?“

„Myslím si, že se mu nelíbila naše hádka a tak tě chtěl potrestat,“ řekl jsem. „Je to tak Pichu?“

Pichu provinile přikývl hlavou. Otec se na Pichu podíval.

„Víš Pichu, i když se s otcem pohádáme, stále je to můj otec,“ řekl jsem.

„To nevím, já jsem svého otce nepoznal,“ řekl Pichu.

Najednou mi ho bylo trochu líto. Vzal jsem ho tedy k sobě. Pichu se opět uvelebil na mém rameni a pokusil se znovu otci omluvit. Ten evidentně pochopil o co Pichu jde a zkusil ho znovu pohladit. Tentokrát se to už obešlo bez problémů.

„Tak Tony, jaké další Pokémony máš?“ zeptal se otec.

„Chikoritu, Gyaradose a Poochyenu.“

Když jsem řekl jméno posledního Pokémona, otec zůstal úplně zkamenělý.

„Chceš je vidět?“ zeptal jsem se a otcův výraz ignoroval.

„Tady ne Tony, jsme na zastávce,“ řekla Jane. „Pojďme támhle do toho parčíku,“ ukázala na parčík nedaleko od nás.

I otec se poněkud vzpamatoval a šel s námi do parčíku. Našli jsme tam menší zatravněné prostranství, evidentně určené pro pikniky. Bylo to ideální místo pro naše Pokémony. Do stínu pod košatým listnatým stromem jsem vypustil Gyaradose, aby na slunci moc nevyschl. Chikoritu jsem naopak nechal slunit se na sluníčku, tak jak to má ráda. A Poochyena, ta se pustila do hraní s Pichu. Jejich předchozí spory ohledně Wendy byly náhle zapomenuty. I Jane vypustila své Pokémony, Squirtla, Taillowa, Heracrosse a Houndoura. Já jsem pak otci vysvětlil, jak se to má se mnou a Poochyenou.

-----------------------------------------------

Když přišel čas na oběd, Kid navrhl, že musíme navštívit restauraci pana Donalda. Dělá prý ty nejlepší hamburgery ve městě a dost možná i v celém Hokubu. To se ale nelíbilo Willovi, který začal reptat něco o nezdravých fastfoodech a že on se tak nikdy stravovat nebude. Ale nakonec byl přehlasován, protože my ostatní jsme s Kidovým návrhem souhlasili. Sedli jsme na autobus Simons City LF 12 ev. č. 345-113 na lince 361 a jeli tři zastávky na zastávku s názvem „Pěší zóna“. Ta je vlastně centrem Platinové Lhoty, je na ní mnoho obchůdků a samozřejmě i restaurací. Pěší zóna bude podle Kida také hlavním centrem dnešních oslav. A už teď během poledne to tam vypadalo velmi zvláštně. Proplétali jsme se mezi stavějícími se stánky, které se evidentně chystají na dnešní oslavy. Uprostřed pěší zóny, na nějakém plácku, který Kid identifikoval jako Náměstí knihy probíhala výstavba pódia, na kterém bude evidentně probíhat hlavní část dnešních oslav. Zeptal jsem se Kida, proč se to náměstí jmenuje zrovna Náměstí knihy a on mi řekl, že toto jméno si náměstí vysloužilo podle největší budovy na něm, která dříve sloužila jako knihovna. Ta se ale před deseti lety přestěhovala do modernější a hlavně větší budovy o pár ulic dál a v bývalé knihovně je dnes městské muzeum a městské informační centrum. Nás ale zajímala velmi hezky umístěná restaurace v jednom z historických domů na náměstí. Rozhodně nevypadala jako typický fastfood, nicméně nápis nad vchodem „Restaurace Donald“ prozrazovala, že jsme na správném místě. A i uvnitř to připomínalo spíše klasickou restauraci než fastfood. Byli jsme usazeni ke stolu a donesli nám klasický jídelní lístek. Na něm se vyskytovalo mnoho dobrot. Nejen hamburgery, ale i různé pizzy a také naprosto běžná klasická jídla.

„Pan Donald si zakládá na tom, že si u něj vybere každý,“ vysvětlil Kid. „Od milovníků fastfoodových jídel až po ty nejnáročnější labužníky. A to je klíčem jeho úspěchu. Před časem otevřel restauraci v Andělském Přístavu, potom následovalo Zářivé Město a teď už má po Hokubu dvanáct restaurací a zítra otevírá třináctou právě ve vaší Nové Hůrce.“

„Tak to je impozantní úspěch,“ řekl obdivně otec.

Každý z nás si objednal podle chuti. I když Kid doporučoval místní specialitu, Strangeburger, já jsem si objednal svou oblíbenou špenátovou pizzu. Jane, která nikdy nechápala jak mi může chutnat cokoliv co obsahuje špenát, dala na Kida a objednala si Strangeburger a k němu obří dávku hranolků stejně jako Kid. Otec si dal šunkovou Pizzu a Will, který neustále plácal cosi o pořádném jídle, si nechal donést specialitu šéfkuchaře, marinované steaky s bramborovou kaší a dressingem. Nakonec tedy byli všichni spokojení.

Oběd byl výborný a s plným žaludkem jsme se vydali na prohlídku města. Kid se ukázal jako vynikající průvodce, byť některé informace jsem musel hledat v Pokénavu, jehož jednou z funkcí je i elektronický průvodce. Díky tomu jsme se o městě dozvěděli mnoho zajímavých informací. Například že město se dříve jmenovalo Zlatá Lhota, protože v jeho okolí se vyskytovalo a dodnes vyskytuje mnoho zlatých dolů. Asi před dvěma staletími objevili ve zdejším zlatě příměsi platiny. Tehdy byla platina ještě stále považována za bezcennou. Asi před 130 lety se však platina začala v okolí Zlaté Lhoty zpracovávat a netrvalo dlouho a množství tohoto, dnes nejvzácnějšího, kovu brzy překonalo množství zlata. Proto bylo před padesáti lety, právě při povýšení Zlaté Lhoty na město, rozhodnuto i o změně názvu. Na mapě Hokubu se tak od té doby skví jméno Platinová Lhota. Platina se v okolí města těží dodnes a přímo ve městě je několik továren, které se zpracováním platiny a výrobou věcí z ní zabývají.

Při té procházce městem jsem si ani neuvědomil, že je dnes Contest, dokud mi to nepřipomněl někdo, na koho jsme náhodou narazili, Sun. A spolu s ní i Moon, která přišla svou sestru podpořit. Zdálo se mi, že si Sun nějak podezřele prohlíží Willa. Skoro jako by ho znala. Ale ani Will nevypadal, že by měl ze setkání se Sun radost. Čas nicméně letěl kupředu a už jsme se museli odebrat do Contest Hall, jinak by nám hrozila diskvalifikace.

-----------------------------------------------

Contest Hall jsme tentokrát našli vcelku snadno. Je umístěný u malého parčíku na okraji centra města. Navíc od naší poslední návštěvy doplnili chybějící popisné cedule a tak nebyl ani problém najít vchod.

Já a Sun jsme se vydali do šatny za ostatními koordinátory a ostatní se vydali zabrat slušná místa v hledišti. Pichu jsem svěřil Jane, protože při Contestu mohu mít jen jednoho Pokémona. Pichu se to moc nelíbilo, ale věděl proč to tak musí být. Ještě před začátkem přišla do šatny paní starostka, která bude Contest moderovat. Měl jsem dost času na přemýšlení a tak jsem si mezitím vzpomněl, že paní starostka je slavnou koordinátorkou, která třikrát vyhrála Grand festival v Hokubu. Jen jediná osoba dokázala její rekord vyrovnat, moje teta Kate, která je zároveň také její velkou rivalkou.

Paní starostka nám sdělila pár základních věcí o průběhu Contestu a pak se odporoučela. Sun si mezitím prohlížela ostatní koordinátory.

„Vidíš tu někoho zajímavého?“ zeptal jsem se.

„Vidíš tam toho kluka s rudými vlasy?“ zeptala se mě a ukázala na kluka se špičatými červenými vlasy, který měl na sobě červenou vestu, černé tričko a červené kraťasy s černými pruhy na stranách.

„To je Denis, který vyhrál čtyři Contesty v řadě,“ odpověděl jsem. Poznal jsem ho hned, protože většinu Contestů jsem sledoval v televizi.

„A sem si jistě přišel pro svou pátou stuhu,“ řekla Sun. „Ale já ho porazím tak, jako se mi to povedlo už minule.“

„Pokud k tomu dostaneš příležitost,“ zazubil jsem se na ni.

„Moc si věříš, na začátečníka,“ zasmála se Sun.

Ale to už se na obrazovce objevila paní starostka, která představila porotu a potom pozvala na představení prvního koordinátora, Denise. Ten nechal na zem naložit velké různobarevné balvany, různě rozházené po aréně. Potom vypustil svého Bulbasaura, který pomocí útoku Strength poskládal z kamenů obraz legendárního Pokémona Groudona. Potom Bulbasaurovi něco přikázal (nebylo slyšet co), Bulbasaur se pokusil o nějaký útok, ale po chvíli zavrtěl hlavou. Denis tedy ukázal že skončil. Dostal 19,7 bodu, tedy velmi málo. Ale to už byla řada na mě.

Cestou do arény jsem potkal Denise, který se tvářil velmi zklamaně. Ale já jsem rychle zamířil do arény a vypustil Poochyenu. Ta se elegantně překulila ve vzduchu a pak přistála přede mnou na všechny čtyři. Na rozehřátí jsem vyhodil do vzduchu létající talíř, který Poochyena chytila a potom znovu vyhodila do vzduchu a rozkouskovala útokem Iron Tail. Ale teď přišlo to hlavní číslo. Kousky létajícího talíře zasáhla Poochyena útokem Shadow Ball a společně vytvořili zvláštní zelenočernou kombinaci. Ta se pomalu snášela na zem. Potlesk od publika byl pro mě jako balzám na duši. Ale porota bude jistě náročnější a tak jsem čekal na jejich výrok. Ten zněl 25,3. Vcelku slušné, ale jsem teprve druhý v pořadí, tak uvidíme co předvedou soupeři. Přesto ale nepopřu, že z arény odcházím spokojený.

---------------------------------------

V šatně jsem se pustil do rozhovoru z Denisem. Některé webové stránky věnující se Contestům ho popisují jako arogantního, ale on mi sdělil, že je to asi jenom proto, že odmítá komunikovat s novináři a tak si vysloužil nálepku ‚arogantní‘. Se mnou však komunikoval jako se sobě rovným a to i přesto, že jsem nováček. Pochvala za odvedený výkon právě od něj mě skutečně potěšila. Nedalo mi to ale, abych se nezeptal na jeho výkon. Řekl mi, že jeho Bulbasaur měl použít Solarbeam aby ten obrázek osvětlil, ale nedokázal to. Má totiž s tímto útokem problémy.

Ale to už nás přerušila televize a z ní paní starostka s výsledky prvního kola Contestu. Nepřekvapilo mě, že jsem se dostal dál, stejně tak jako Sun. Překvapením ale bylo, že to dokázal i Denis, byť těsně. Osud ale chtěl, že já a Denis jsme se měli utkat hned v následujícím zápase.

--------------------------------------------

Jako první byl zápas Sun s někým, kdo si říkal Mstitel a skrýval svou skutečnou tvář pod bílým šátkem a byl zahalen do bílé kápy. Mstitelův Espeon byl pro Sun a Lenny silným soupeřem. Espeon měl nad Lenny dlouho navrch, ale nakonec Lenny obrátila vývoj zápasu útokem Encore, který přinutil Espeona k opakování útoku Rest, který ho stále uspával. Po uplynutí časového limitu byla Sun s Lenny vyhlášena vítězkou.

------------------------------------------

Hned po té přišla řada na mě a Denise. Bulbasaur začal útokem Vine Whip, ale Poochyena elegantně uskočila a porotci to ohodnotili ztrátou bodů pro Denise. Denis to ale nevzdával a zkusil Magical Leaf, útok který nikdy nemine. Tedy pokud se soupeř nezahrabe do země, tak jako to udělala Poochyena. Bulbasaur se jí tak opět ani nedotkl a Denis přišel o další body. A další následovaly ve chvíli, kdy se Poochyena vyhrabala ze země a zasáhla Bulbasaura útokem Dig. Denis přikázal další Magical Leaf, který již Poochyenu zasáhl. Body však ztratil i Bulbasaur, protože se jednalo o opakovaný útok. To už ale bylo dost obrany a já začal útočit. Nejdřív jen zlehka útokem Bite, ale dřív než se Denis vzpamatoval, následoval Shadow Ball. Bulbasaur na tom začal být dost špatně. Ale Denis začal také útočit. Zvolil Strength. Poochyena ani já jsme takový útok nečekali a Poochyena na tom rázem byla hůř než Bulbasaur. ‚Teď nebo nikdy,‘ řekl jsem si a přikázal jsem Poochyeně naši tajnou zbraň, kterou nás naučila Sun. Poochyena zajela pod zem a Bulbasaur s Denisem mohli jen čekat. Poochyena brzy vyletěla ze země a jak byla rozjetá, nabrala Bulbasaura kombinací útoků Dig a Iron Tail. K velkému překvapení všech v sále (včetně Denise) se ale Bulbasaur dokázal postavit na nohy. Denis mu přikázal Solarbeam. Bulbasaur se pokusil nabít, ale selhal. A i kdyby ne, asi by mu to nebylo moc platné, protože právě v tu chvíli se ozval signál oznamující konec časového limitu.

„Nováček Tony Diamond z Nové Hůrky porazil čtyřnásobného vítěze Contestů,“ vykřikla paní starostka a já jsem tuhle větu slyšel opravdu rád.

V tu chvíli už ke mně přišel i Denis a podal mi ruku.

„Jsem rád, že mám konečně soupeře, kteří jsou pro mě výzvou,“ řekl.

Chtěl jsem se ho zeptat jak to myslel, ale paní starostka mi nedala příležitost. Ihned mi nabídla mikrofon a chtěla, abych něco řekl. Řekl jsem to první co mě napadlo, tedy že to bylo jen první vítězství a to nejtěžší mě teprve čeká.

Pokračování příště…