Tony Diamond

5. den – část druhá

A měl jsem pravdu. Pro další zápas jsem totiž dostal Sun. A ta už mou strategii znala. Na druhou stranu, dokáže Lenny odolávat zemnímu útoku Dig? A co porota? Asi se jim nebude líbit, když budu používat pořád stejný útok. A co Sun? Určitě má taky nějaký plán. No, však uvidíme.

V zákulisí jsem opět potkal Denise. Zeptal jsem se ho, jak to myslel s tím soupeřem, který je pro něj výzvou a on odpověděl, že Contesty byly poslední dobou moc nudné, protože tu chyběl nějaký pořádný soupeř. A to musím uznat i já. Většina Denisových soupeřů byla prostě pod jeho úroveň. Letošní ročník Hokubu Contestů byl asi ten nejslabší vůbec.

„Ale s tím je konec,“ řekl Denis. „Teď když jste tu ty a Sun, úroveň Contestů výrazně stoupla. Cítím to v kostech.“

Ale to už mě volali k zápasu se Sun. Denis mi ještě popřál hodně štěstí a přihodil radu, abych si dal pozor na Encore. Tak, jde se na to.

-------------------------------------------------------

Protože jsem gentleman, nechal jsem Sun právo prvního útoku. Nezdálo se, že by z toho byla nadšená. Asi jsem jí narušil strategii, což byl dobrý začátek. Zahájila Thundershockem, ale Poochyena hbitě uskočila a Sun ztratila body. Přikázal jsem Poochyeně Dig. Sun rychle přikázala Double Team. Poochyena se přesto trefila přesně a Sun přišla o další body. Rychle jsem následoval útokem Iron Tail a Lenny padla k zemi. Porotci už chtěli zápas ukončit, ale Lenny se začala zvedat. A pak se to stalo. Lenny začala zářit.

„Lenny?“ vykřikla Sun.

„Pichu se vyvíjí!“ zaslechl jsem paní starostku.

Záře která obklopila Lenny brzy pohasla a na jejím místě se objevil Pikachu.

„Lenny!“ vykřikla znovu Sun.

Lenny se na svou trenérku podívala a ve tváři měla odhodlání.

„Jsi připravena vyhrát?“ zeptala se Sun.

Lenny přikývla.

„Tak jdeme na to. Return!“

Útok zasáhl Poochyenu nebývalou silou. To jsem opravdu nečekal. Ale Poochyena se rychle zvedla a já přikázal Iron Tail. Lenny ale znovu rychle použila Double Team a Poochyena tentokrát minula. Hned po té následoval další Return a tentokrát byl pro Poochyenu osudový. Poochyena se svalila k zemi a prohráli jsme.

Smutně jsem Poochyenu vrátil do Pokéballu a šel si potřást rukou se Sun.

„Tak přece jsi mi nedal příležitost porazit Denise,“ řekla Sun, snad aby mi trochu zvedla náladu.

Ale to už se jí chopila paní starostka a začala se vyptávat, jak se cítí. Po mě v tu chvíli už ani Growlithe neštěkl. A tak jsem se vydal do šatny. Tam už na mě čekali Jane, Paul, Will, otec i Kid. Ale hlavně ten, koho jsem chtěl v tu chvíli nejvíc vidět, Pichu.

Ten mi ihned vyskočil na rameno a prohlásil: „Páni, ta Lenny je ale silná holka!“

Nedalo mi to abych se neusmál.

Toho si všiml můj otec a řekl: „Když se usmívá, tak to nebude tak špatné.“

„Jasně že ne, táto. Koneckonců, dostat se v prvním Contestu až do druhého zápasu je solidní úspěch,“ řekl jsem a snažil se při tom tvářit tak hrdě, jak to jenom v tu chvíli šlo. „Ani teta Kate se tak daleko ve svém prvním zápase nedostala. A teď pojďte, chci vidět finále.“

A tak jsme se tedy vydali do publika. Ostatní zabrali víc než slušná místa hned v první řadě a tak jsme měli dobrý výhled do arény, ve které už začínal zápas Sun proti její soupeřce, jisté Amandě, která udělala přímo školáckou chybu. Nenechala si totiž svého Pokémona Mudkipa mezi zápasy vyléčit. Není tedy divu, že pro Sun a Lenny byla snadnou kořistí. Stačil jeden Thundershock a Mudkip byl poražen.

„Tak tohle byla rychlovka,“ zasmál se Kid.

„Pořád ne taková, jako tvůj včerejší zápas s Tonym,“ ušklíbla se Jane.

Kid jenom něco zamumlal a raději se přidal k potlesku obecenstva, který patřil Sun. Pak už šlo vše podle typické rutiny. Contestant, jeden z porotců a zároveň předseda výboru pro Contesty, předal Sun její stuhu. S tím se paní starostka rozloučila s diváky a ti se začali pomalu rozcházet.

---------------------------------------------------

Po Contestu jsme zamířili zpátky do města, kde už bylo všechno připraveno na dnešní slavnost. Sun a Moon se k nám přidaly. Když jsme dorazili do malého parčíku, kde jsme si rozhodli odpočinout před večerní slavností, měl jsem příležitost si promluvit se Sun.

„Tak co, máš radost že se Lenny vyvinula?“ zeptal jsem se.

„Na jednu stranu mám, ale na druhou stranu… nevím, měla jsem Lenny ráda takovou jaká byla a teď je… prostě jiná,“ přiznala Sun.

„Ale já nejsem jiná, jsem pořád ta samá Lenny, kterou jsi znala,“ zaprotestovala Lenny, která seděla vedle Sun.

„Ale ona není jiná, tam uvnitř je to pořád ta samá Lenny kterou jsi znala,“ zopakoval jsem po ní a měl jsem co dělat, abych udržel vážnou tvář, když se na mě Lenny překvapeně podívala a Pichu na ni spiklenecky mrkl.

„Asi máš pravdu,“ přiznala neochotně Sun, která si Pichu a Lenny ani nevšimla. „Ale když já mám prostě Pichu radši.“

Lenny se na Sun podívala s překvapeným výrazem.

„A proč jsi tedy nezastavila mou evoluci?“ zeptala se.

„Tak proč jsi nezastavila její evoluci?“ zopakoval jsem.

„To se dá?“ zeptala se mě Sun s překvapeným výrazem.

„Jistě že dá,“ odpověděl jsem. „Stačí říct že nechceš aby se Pokémon vyvinul a on zastaví svou evoluci.“

„Není divu že jsi tak dobrý. Víš toho o Pokémonech víc než já,“ řekla Sun obdivně.

V tu chvíli jsem cítil, že se začínám červenat. Naštěstí mě nečekaně vysvobodila Jane.

„On totiž trávil dost času s tvým strýcem Treyem,“ řekla.

„Tak to jsi měl štěstí,“ řekla Sun. „Já musela posledního tři čtvrtě roku před svou cestou trávit v nějaké díře v Hoenn jménem Pacifidlog Town.“

„No dovol? Zas až taková díra to není,“ ohradila se Jane. „A já to musím vědět. Strávila jsem tam devět let svého života, před tím, než jsem se loni přestěhovala do Nové Hůrky.“

„Vidíš a já se tam právě loni přistěhovala. Asi jsme se těsně minuli,“ poznamenala Sun.

Dál už jsem radši ty dvě nechal, aby se vykecaly o svém bývalém bydlišti a raději jsem pozoroval Pichu a Lenny. Vypadali tak roztomile když si spolu hráli. Až mi bylo líto je rušit, ale chtěl jsem si s Pichu promluvit a tak jsem ho zavolal do ústraní, tak aby nás nikdo neviděl.

„Tak mě napadlo, že je trochu divné říkat ti jenom Pichu. Nechtěl bys nějaké jméno?“

„No, jedno jsem měl, kdysi než mě chytili,“ přiznal Pichu. „Říkali mi Leon.“

„Leon? To se mi líbí. Můžu ti tak říkat?“

„Samozřejmě. Ale to není všechno o čem jsi chtěl se mnou mluvit, že ne?“

„Ne,“ přiznal jsem. „Víš, chtěl jsem se tě zeptat, jestli se chceš vyvinout.“

Leon se na mě dlouze zadíval, pak se podíval na Lenny, která si teď hrála s Kidovým Poochyenou a pak znovu na mě.

„Víš, měl bys vědět, že můj bývalý trenér,“ slovo „trenér“ řekl s takovým odporem, že jsem se až vyděsil, „mě do evoluce nutil. A proto jsem se jemu natruc zapřísáhl, že se nikdy nevyvinu.“

„Takže odpověď je ne,“ konstatoval jsem.

„Nech mě domluvit, ještě jsem neskončil,“ napomenul mě Leon. „Když teď vidím Lenny, myslím že by nemuselo být tak špatné se vyvinout. Ale záleží to na tobě Tony.“

„Já vím, Pichu se vyvíjí láskou ke svému trenérovi. Takže jestli chceš, začneme na tom pracovat.“

A na důkaz, že to myslím vážně jsem Leona objal.

„Zase to s tou láskou nepřeháněj,“ zasmál se Leon.

---------------------------------------------------

Rozhodl jsem se, že dám jména i ostatním svým Pokémonům. Poochyena už taky měla jméno z dřívějška, říkali jí Berta. Přiznávám, že se mi to jméno moc nelíbí, ale jí se líbí a to je hlavní. Chikorita dostala zvláštní jméno Leav [líf]. Extravagantní, ale líbí se mi. Jediný Gyarados jméno nechtěl. Vyhovuje mu prý, že mu říkám Gyarados a je spokojený.

-----------------------------------------------------

Když se začalo chýlit k večeru, zamířili jsme na náměstí. Tam už se všechno připravovalo ke slavnostem. Náměstí teď zářilo všemi barvami. A to bylo ještě světlo. Bude zajímavé, jak to bude vypadat až se setmí.

Najednou ke mně přišla Jane a zeptala se mě, jestli si pamatuju na její kamarádku Wilmu, které všichni říkali Will. Samozřejmě že si na ni pamatuju. Vlastně to byla svým způsobem ona, kdo nás dal dohromady. Abych to líp vysvětlil, Will byla Janina kamarádka dokud ještě Jane bydlela v Pacifidlog Town. Po přestěhování si ještě nějakou dobu psali maily a chatovali, ale pak to Will z nějakého důvodu utla. Nereagovala na její e-maily, odstranila ji ze svého chat listu a nechala se zapírat po telefonu. Jane z toho byla na nervy a já byl jediný, kdo jí pomohl. Právě tehdy začalo naše nerozlučné kamarádství. Asi před čtvrt rokem zavolal Jane otec Will a řekl jí, že Will utekla z domova. Jane ale byla na Will příliš naštvaná, než aby jí to vůbec zajímalo. Tím pro mě vlastně kauza Will skončila. Jenže teď:

„Sun mi řekla, že při převlékání na tělocvik viděla, že Will má modřiny po celém těle,“ vysvětlovala Jane. „Zeptala se jí na to a Will jí po dlouhém přemlouvání nakonec přiznala, že ji mlátí její macecha. Sun ji přemluvila, aby šla na policii a to bylo naposledy co o ní slyšela.“ Najednou se v hlase Jane objevila úzkost a strach. „Sun si myslí, že jí její macecha něco udělala. Šla i na policii, ale tam se jí vysmáli. Dokonce to vypadalo, že se tím případem ani nehodlají zabývat.“

A co teď? Její nejlepší kamarádka je už možná dávno mrtvá.

„A co chceš dělat Jane?“ zeptal jsem se.

„Nic,“ ozvala se náhle Sun. „Pokud jí její macecha něco udělala, tak už jí stejně nepomůžeme. Ale pokud Will před svou macechou prostě utekla, tak bychom to možná ještě zhoršili.“

„Ale stejně mi to nejde do hlavy,“ ozvala se Jane. „Ta její macecha na mě vždycky působila velmi příjemným dojmem. Že by neublížila ani Weedlovi. A teď tohle…“

„Víš, právě takové jsou nejhorší,“ řekla Sun. „Navenek působí jako milé dámy, co se starají o rodinu, ale přitom si jejich blízcí vytrpí peklo.“

„Zní to, jako bys mluvila z vlastní zkušenosti,“ řekl jsem.

„Bohužel,“ přiznala Sun sklesle. „Ale raději bych o tom nemluvila.“

A tak jsme se dál nevyptávali a raději se věnovali stánkům s různými suvenýry, plyšáky ale i pochutinami. Jane si koupila zmrzlinu, cukrovou vatu, klobásku s chlebem a zapila to pořádnou dávkou coly. Není divu, že když pak uviděla nádherného plyšového Pichu, zjistila že na něj už nemá. Zbyla jí přesně půlka ceny toho plyšáka. A tak jsem ji na něj druhou půlku dal já.

Prodavačka to komentovala slovy: „Můžete se o něj dělit.“

„Proč bych se dělil o plyšového, když mám živého,“ kontroval jsem a pohladil Leona.

Prodavačka se jen usmála a podala Jane plyšového Pichu.

Když jsme odešli od stánku, řekl jsem: „A na co ti ten plyšák vlastně…“ v půli věty jsem ale něco zpozoroval. „To je Chimecho!“ vykřikl jsem tak, že se za mnou ohlédli všichni na náměstí.

„Já si ho chytím!“ vykřikla nějaká holka kousek ode mě.

„TAK TO TEDY NE!“ zařval jsem ještě víc než předtím. „JÁ HO VIDĚL PRVNÍ, JÁ SI HO CHYTÍM!“

Na nic dalšího jsem už nečekal. Přikázal jsem Pikachu Thundershock. Chimecho, která byla podle mého Pokédexu samička, evidentně útok nečekala.a spadla k zemi. Ihned jsem na ni hodil Pokéball. Ale nevyšlo to. Pokéball se po chvíli otevřel a Chimecho poletovala před Leonem s odhodláním bojovat. A ani dlouho nečekala a vyslala na Leona útok Icy Wind. Leon jen tak tak utekl. Icy Wind je pro Chimecho velmi neobvyklý útok a ještě víc mě to přesvědčilo, abych si Chimecho chytil. Nehodlal jsem nic riskovat a tak jsem proti ní poslal Thunder Wave, čímž jsem ji znehybnil a pak Dizzy Punch, která ji k tomu ještě zmátla. A pak už letěl další Pokéball. Tentokrát už úspěšný. To se už ale ozval potlesk celého náměstí a já si teprve až teď uvědomil, kde vlastně jsem. To už mi Jane podávala Pokéball s Chimecho. Mou Chimecho. Vzal jsem ho a snažil se rychle zmizet v davu. Nakonec se mi to povedlo a lidé se začali zase věnovat tom, čemu se věnovali před mým „představením“. Vysvobozením pro mě ale bylo, že na pódiu se objevila paní starostka a uvedla představení, které speciálně na dnešek nacvičili místní ochotníci spolu s dětmi ze zdejší základní umělecké školy. Bylo o historii Zlaté Lhoty od objevu prvního kousku zlata, přes husté osidlování zlatokopy a zpracovateli zlata, výstavbu železnice (přiznávám, že tahle část mě zaujala nejvíc ;-)), objevení platiny, začátky jejího zpracování až po povýšení a přejmenování na Platinovou Lhotu. Potom se už na pódiu střídali různí umělci s různými představeními. Nic moc záživného. A tak jsme se raději znovu věnovali obcházení stánků. Ani tam ale moc zajímavých věcí nebylo. Navíc, Jane byla naštvaná, protože byla bez peněz a tak si už nemohla koupit nic. A moje rejpnutí, že neměla tolik utrácet (já vím, není to hezké, ale co, do kamarádů si občas člověk rejpnout musí) ji ještě víc naštvalo.

Ale v tom se u nás objevil nějaký maskovaný týpek, sebral Leona a zmizel s ním v davu. Ale já to jen tak nenechal a vypustil jsem Bertu, která Leona snadno vyčmuchala. Žádné překvapení že se z toho týpka vyklubal Clyde. Ten už předával svůj úlovek Bonnie. Ale v tom se u nich objevil policista a začal je legitimovat. Do toho jsem zařval: „Ukradli mi Pichu!“ a oba členové Teamu Rocket se snažili prchnout. Neprchli ale daleko, protože jim cestu zastoupili další policisté, z nichž každý měl jako doprovod jednoho Pokémona.. Bonnie a Clyde neměli šanci na únik. Stačila chvilka a Bonnie porazil na zem jeden Houndour, zatímco na Clyda se vrhla Vulpix. Než jsem se vzpamatoval, byli Bonnie a Clyde zatčeni. Velitelka akce, důstojnice Jenny nás odvedla na stanici, abychom podali svědectví. Zároveň mi taky vrátila Leona. Na stanici jsme pak řekli všechno o tom, jak se to semlelo. Důstojnice Jenny to sepsala a dala nám to podepsat. Potom nás nechala jít. Ale Jane byla zvědavá na jinou věc.

„Co měli znamenat všichni ti Pokémoni?“ zeptala se.

„To je naše speciální Pokémonn policejní jednotka,“ odpověděla Jenny.

„Něco jako jednotka K-9 o které jsem nedávno viděl dokument v televizi?“ zeptal jsem se.

„Svým způsobem,“ odpověděla Jenny. „Rozdíl mezi jednotkou K-9 a naší jednotkou je v tom, že jednotka K-9 je zaměřená čistě na Growlithy, zatímco my se zaměřujeme na různé druhy Pokémonů.“

„Ano, to jsme viděli že to bylo hodně barvité,“ zamyslela se Jane. „Byl tam Vulpix, Houndour, Poochyena, Absol, tuším že jsem tam zahlédla i Minuna a snad i Magby tam byl.“

„To se tolik druhů Pokémonů hodí pro policejní práci?“ zeptal jsem se překvapeně.

„Pro policejní práci se může hodit kterýkoliv Pokémon,“ vysvětlila Jenny. „Každý Pokémon je jiný a každý se hodí na něco jiného. Třeba Absol často nažene zločincům strach už jen svým vzhledem. Proto se hodí na zvláště zatvrzelé zločince. Naopak třeba hmyzí a bojové Pokémony používáme zejména proti Nočním strážcům a jejich temným Pokémonům. A létající Pokémoni jako Taillow se zase hodí na pátrací akce. Pak tu máme Pokémony s dobrým čichem, kteří se zase hodí na vyhledávání nelegálních látek. A každý z těchto Pokémonů potřebuje jiný výcvik. Mimochodem, poskytujeme omezený výcvik i civilistům, pokud byste měli zájem.“

„To jako že bych Leona naučil bránit se proti Teamu Rocket?“ zeptal jsem se.

„No třeba. Řekl jsi, že šéf Teamu Rocket má o Leona zájem. Tak by se měl umět bránit.“

„To je pravda Tony,“ prohlásila Jane. „I když Bonnie a Clyde jsou teď ve vězení, jsem si jistá že Team Rocket pošle někoho jiného. A možná mnohem horšího než byli Bonnie a Clyde. Nemůžou být přece všichni v Teamu Rocket tak neschopní jako tihle dva.“

„Máš recht. Co říkáš Leone? Chtěl by ses zlepšit v obraně?“

Leon horečně přikývl. Bylo na něm vidět, že ho tato možnost zaujala.

„A kdy je ten výcvik pro veřejnost?“ zeptal jsem se.

„Začínáme zítra v osm hodin na cvičišti vedle stanice. Pokud přijdete na stanici, tak vás už vrátný nasměruje.“

Tím jsme se s důstojnicí Jenny rozloučili a vrátili jsme se zpátky na náměstí. Když jsme našli Paula, řekli jsme mu co se stalo a taky co zítra plánuju.

„No, ale doufám že ještě stihneme ten závod,“ řekl Paul.

„Jaký závod?“ zeptala se nechápavě Jane.

„Tys‘ zapomněla? Do konce sezóny už zbývají jenom tři závody a ten příští, ve kterém se může rozhodnout o vítězi mezi Johnem a tou Roadsovic holkou, se pojede v Andělském přístavu. Přece už máme lístky.“

Jane se plácla do hlavy.

„Jak jsem mohla zapomenout na závod, ve kterém Jessica vyhraje titul.“

„Nebyl bych si tak jistý že vyhraje,“ zašklebil jsem se na ni. „Nezapomeň, že John podává pod tlakem mnohem lepší výkony.“

„Na druhou stranu, Johnovi už o tolik nejde. On má místo ve Formuli Hokubu pro příští sezónu jisté…“ poznamenal Paul.

„Myslíš že by džentlmensky přenechal vítězství Jessice?“ podivila se Jane. „Tak to asi svého bratrance moc neznáš Paule.“

Ještě jsme se chvíli dohadovali o tom, jestli má Jessica proti Johnovi nějakou šanci. Ale pak jsme zjistili, že oslavy už jsou skoro u konce. Už se i setmělo, ale na dobře osvětleném náměstí to nebylo příliš poznat. Najednou ale náměstí potemnělo. A stejně tak zhaslo i veřejné osvětlení v okolí. Důvodem byl vrchol dnešního večera, velkolepý ohňostroj. Byl nádherný. Ohňostrůjci dokázali vykouzlit spoustu kouzelných obrazců. Mě se nejvíc líbily ty žluté a červené rachejtle, které se zformovaly do tvaru Pikachu a Pichu. Ale i ostatní obrazce byly kouzelné.

Po skončení ohňostroje se lidé začali rozcházet. I stánkaři začali pomalu balit. Otec se s námi taky rozloučil. Musí ještě dnes domů. Nezávidím mu. Vlaky budou dneska určitě plné. My máme naštěstí nocleh u Bushových. A tam jsme se také s Kidem, Richiem, Mikey a paní Bush vydali. Pan Bush zůstal ještě na náměstí aby pomohl s odklízením.

Po dnešku už jsem tak unavený, že raději lehnu a půjdu spát, abych se na zítřejší výcvik s Leonem dobře vyspal.