Tony Diamond

7. den

Hned po ránu jsme začali vymýšlet program na dnešek.

„Myslím že bychom už měli zamířit do Andělského Přístavu,“ řekl Paul. „Pokud budeme mít štěstí, mohli bychom stihnout odpolední kvalifikaci.“

„Cože?“ zeptal se Will nechápavě.

„Junior GP,“ vysvětlila Jane.

„Ty a ty tvoje autíčka,“ zasmál se Will.

„Náhodou, tohle jsou Tonyho autíčka,“ zachichotala se Jane.

„No, abych byl přesnější, můj bratranec jede jeden ze svých dosud nejdůležitějších závodů, tak ho chceme podpořit,“ vysvětlil jsem.

„No a já jedu fandit proti němu, svojí favoritce Jessice Roads,“ zasmála se znovu Jane.

„Ale marně, John jí to tentokrát natře,“ prohlásil jsem.

„To tvrdíš ty.“

„Tak se nehádejte,“ ozval se Paul. „Uvidíme zítra.“

„Mimochodem Wille, proč jsi vlastně včera nechtěl jít s námi na ten výcvik?“ zeptal jsem se. „To můžeš mít nějaké problémy, když se objevíš na policii?“

„Můžu a nemusím. Nikdo neví, kam až sahají prsty nočních strážců.“

„A proto ses při Contestu tak hezky usmíval do kamery?“

„Cože?“ vykřikl překvapeně Will.

„Ty sis nevšiml, že kousek od vás byla kamera zabírající publikum? Byli jste přímo v záběru.“

„Krucinál!“ zaklel Will. „Já věděl že na ten Contest nemám chodit.“

„A nejsi ty tak trochu paranoidní?“ zeptala se Jane. „Když jsem tě nepoznala ani já, pak Noční strážci tě nepoznají tuplem.“

Will se zamyslel a po chvíli řekl: „Asi máš pravdu Jane. Neměl bych to tak přehánět.“

--------------------------------------------------------------

Hned po snídani jsme tedy podle našeho plánu zamířili na vlak do Andělského Přístavu. Na nádraží nám přijela podivná souprava složená z jednotky 651 003-6, tří vozů Bpmzo a řídícího vozu 922 023-7. Sedli jsme do jednoho z vozů jednotky 651 a začali jsme spekulovat o významu tohoto zvláštního řešení.

„Vím že prototypově upravili čtyři vozy Bpmzo tak, aby je bylo možné spojovat s jednotkou 651,“ řekla Jane. „To znamená dosazení automatických spřáhel a možnost vedení kabelu vytápění přes toto spřáhlo.“

„A není nějaký problém s vozem 922?“ zeptal se Paul.

„Neměl by být,“ odpověděl jsem. „922 je schopný ovládat jakékoliv hnací vozidlo s mnohočlenným řízením, což jednotka 651 je.“

„A to napájení?“ zeptal se znovu Paul. „Jsou na tohle jednotky 651 přizpůsobené? Myslel jsem, že u nich se vždy proud pro napájení bere z troleje a nejsou tak schopné dodávat tento proud do dalších vozidel.“

„To je právě obecný omyl,“ prohlásila Jane. „Jednotky 651 mají proud pro napájení vyvedený na spřáhle. Pravda, většinou je to jen bezpečnostní pojistka pro případ, že by druhá jednotka nebyla schopná odebírat proud z troleje. Jinak je to ale plnohodnotné kabelu napájení u běžných vozů.“

„Jinou otázkou ovšem je, zda má dosazování automatických spřáhel na Bpmzo smysl,“ řekl jsem. „Osobně si myslím, že kdyby se hojně nevyřazovaly jednotky 640, které ještě nemají pořádně ani dvacet let, tak mohlo být dostatek vozů i pro zálohy v ranních a odpoledních špičkách.“

„Tak na tom se shodneme, Tony,“ řekla Jane. „Zvlášť když uznáme, že mnoho dopravců nejen v Hokubu ale i mimo něj, teď od APMD ty 640 hojně skupují.“

„A to je možná ono,“ ozval se Paul. „Pokud vím, tak za sešrotování vozů se musí platit. Pokud ale APMD vozy prodá v době, kdy ještě mají nějakou hodnotu, tak za ně naopak nějaké peníze získá.“

„No jo, ale když APMD potom nemá na to, aby plnohodnotně zajistil dopravu svých cestujících?“ zeptala se Jane. „Navíc, snad jedinou objektivní nevýhodou jednotek 640 je absence klimatizace.“

„To je ovšem pohled cestujícího,“ připomněl jsem jí. „Pro APMD jako provozovatele je těch nevýhod víc. Stará koncepce, díky níž mají jednotky větší spotřebu. Údržba starších jednotek také stojí více peněz než u těch moderních. A to už nemluvím o takových věcech, jako je shánění náhradních dílů. Přesto ale, navzdory těmto problémům, myslím si že měl APMD počkat s prodejem šestsetčtyřicítek dokud nebude dostatek jednotek 651 případně vozů Bpmzo a 922. Pak by se nemuseli vymýšlet takovéhle šílenosti jako dosazování automatických spřáhel na Bpmzo.“

„A to chce ISVDOH zvyšovat počet vlaků na tratích, kde jezdí APMD,“ řekla Jane.

„No, já se obávám, že to bude na úkor APMD,“ řekl jsem. „Vzpomínáš na Crichton Road Service? Ještě před třemi lety to byl největší autobusový dopravce v oblasti Platinové Lhoty. Ale pak přišlo navyšování spojů, se kterým Crichton nedokázal držet krok. Toho využil Wilson Transport, který postupně získával nejen nové spoje, ale posléze i celé linky a poslal Crichtona na vedlejší kolej. Doslova. Největšímu dopravci dnes už zůstalo jen pět procent jeho původních linek, protože nebyl schopen ufinancovat obnovu svého dost zastaralého vozového parku. Pravda, APMD na tom zatím tak špatně není, ale pokud začne ztrácet spoje, tak to je začátek cesty do pekel.“

„No tak prostě přijde místo APMD někdo jiný,“ ozval se náhle Will. „V čem je problém? Konkurence je přece zdravá a v případě konkurence mezi Crichtonem a Wilsonem to vedlo ke zlepšení dopravy.“

„Ale to je autobusová doprava,“ vysvětlila Jane. „V železniční dopravě jsou podmínky daleko tvrdší a pokud nový dopravce bude pro ISVDOH levnější, tak se moc na pohodlí cestujících ohlížet nebudou.“

„A já se navíc bojím, že tím novým dopravcem může být Easy Train,“ dodal jsem.

„A?“ zeptal se nechápavě Will.

„Právě Easy Train teď od APMD v hojné míře odkupuje jednotky 640,“ vysvětlovala Jane. „A jelikož sami příměstskou dopravu dosud neprovozují a přihlásili se do výběrového řízení na ty nové spoje ISVDOH…“

„Tak je chtějí provozovat těmi šestsetčtyřicítkami,“ pochopil konečně Will.

„Ale nejen těmi,“ doplnil jsem. „Skupují zánovní vozy a jednotky pro příměstskou dopravu prakticky z celého světa.“

„No, tak to bude slušný cirkus, pokud ty spoje opravdu získají,“ zasmál se Paul. „Mají nějakou konkurenci?“

„No, na netu jsem o jejich konkurentech nic nenašla,“ řekla Jane. „Pár spekulací je, ale Easy Train je jediný dopravce který svou účast potvrdil.“

„A jaké jsou ty spekulace?“ zeptal se Paul.

„Povídá se, že by měl zájem Wilson Transport,“ řekl jsem. „Jezdí nákladní železniční dopravu a i v autobusech v okolí Andělského Přístavu se dost angažuje. Ale o tom, že by pořizoval nějaké osobní vozy či jednotky se zatím nic neví.“

„Dalším je Goldenrod Trains,“ pokračovala Jane. „To by mohlo být dobré jak pro cestující, tak i pro APMD. Goldenrod Trains a APMD jsou dlouholetými spojenci, kteří si navzájem hodně vypomáhají. Navíc, Goldenrod Trains má v současné době jeden z nejmodernějších vozových parků na světě.“

„Na druhou stranu, ISVDOH většinou upřednostňuje dopravce se sídlem v Hokubu a tak se obávám, že Goldenrod Trains nemá moc šancí,“ řekl jsem.

„Vy dva jste hrozní,“ ozval se Will. „Umíte se bavit o něčem jiném než je veřejná doprava?“

„Umíme, nadhoď téma,“ prohlásil jsem.

To Will evidentně nečekal a doslova ztratil řeč.

„Tak ho nadhodím já,“ řekla Jane. „Tvé oblečení. Promiň Wille, ale vypadáš v tom opravdu otřesně.“

„Jo, děláš v tom ostudu,“ přidal jsem se k Jane. „To nemáš nic na převlečení?“

„Ne, nemám,“ řekl Will, jako by to byla naprostá samozřejmost. Nám tím ale patřičně vyrazil dech.

„To nemyslíš vážně!“ ozvala se Jane. „Jak se můžeš vydat na cesty bez náhradního oblečení?“

„Tak je to jasné,“ ozval se Paul, dřív než Will stihl odpovědět. „Hned po příjezdu do Andělského Přístavu půjdeš na nákup.“

„Obávám se, že na to nemám peníze,“ zaprotestoval Will.

„Finanční stránku nechej na nás,“ prohlásil jsem. „A mohl bys zauvažovat, jestli nepořídíš něco volnějšího,“

„Chodit v tílku a šortkách jako ty? Ne děkuji. Já jsem s tím co mám spokojený.“

„Proč hned tílko a šortky?“ ozvala se Jane. „Ale něco míň teplého by ti nezaškodilo. Vždyť v tomhle ti musí být příšerné vedro.“

„Ani ne,“ prohlásil Will. „Jsem v tom spokojený.

-----------------------------------------------------------------------------

Willa jsme nakonec po příjezdu do Andělského přístavu opravdu dostali do jednoho obchodu přímo na nádraží. Měli tam zrovna slevy na letní oblečení a tak jsme toho využili, abychom Willa přesvědčili k nákupu nějakého toho letního oblečení. Will se sice chvíli vzpouzel, ale nakonec si pořídil slušnou zásobu oblečení. Pravda, nejen letního. I nějaké to teplé oblečení koupil. Účet byl poměrně mastný, ale Paul to zaplatil svou kartou. Kde na to bere?

„Děkuji kamarádi,“ prohlásil Will. „Věř mi Paule, že jednou ti to vrátím.“

„S tím si nedělej starosti, ber to jako dárek,“ prohlásil Paul.

„Ale to přece nejde,“ protestoval Will.

„Nechci slyšet námitky,“ řekl Paul. „Tak a kam se vydáme? Do kvalifikace je ještě spousta času.“

Nádražní hodiny ukazovaly 9:37. Kvalifikace začíná ve dvě odpoledne.

„Já jsem pro procházku městem,“ řekl Will.

„Já jsem pro projížďku podzemními tramvajemi,“ ozvala se Jane.

„Já jsem pro návštěvu mořské pláže,“ prohlásil jsem.

„A já myslím, že stihneme všechno,“ řekl Paul. „Zajedeme tramvají na pláž, zůstaneme tam během dopoledne a pak, až začne být moc velké vedro, tak se vrátíme do města. Času máme dost.“

A tak jsme se vydali na stanici podzemní tramvaje. K pláži nám jela linka 93, přičemž na zastávce Pobřežní musíme přestoupit na trolejbusovou linku 102. Alespoň tak mi to sdělil můj Pokénav.

„Co vlastně tvůj Pokénav píše o Andělském Přístavu?“ zeptal se Paul.

„Andělský Přístav je historické přístavní město,“ četl jsem z průvodce v Pokénavu. „Vzniklo na důležité přepravní cestě jak námořní, tak i pozemní. Význam města stoupl v polovině devatenáctého století, kdy byla vystavěna železnice. Železniční vlečka k přístavu je dodnes nejvytíženější průmyslovou železnicí v Hokubu. Andělský Přístav je ale také významné přímořské letovisko. Dodnes žádný vědec nedokázal vysvětlit, jak je možné že navzdory velkému námořnímu provozu, je moře v okolí Andělského Přístavu křišťálově čisté. Jedna z teorií říká, že by to mohlo souviset s Pokémony, kteří zde žijí. Ve městě je mnoho památek, které jsou důsledně udržovány. Nejznámější je zdejší Nový maják, který je, spolu s majákem v Olivine City v Johto, považován za nejvýznamnější maják na světě. Další významnou památkou je zdejší Staré Pokécentrum, které je nejstarším zdravotním centrem pro Pokémony. Dnes již svému původnímu účelu neslouží. V budově je muzeum historie soužití lidí a Pokémonů. Další významnou památkou je i zdejší nádraží Andělský Přístav – Obchodní čtvrť, které je nejstarším osobním nádražím v Hokubu. Před deseti lety bylo zmodernizováno, avšak s respektem k historickým rysům budovy. Velmi známý je i zdejší automobilový okruh Andělský Ring na němž se jede množství slavných automobilových podniků. Lákadlem pro turisty dlouhá léta byla i zdejší městská doprava. Za poslední čtyři roky se však její stav natolik zhoršil, že dnes je městská doprava spíše ostudou Andělského Přístavu.“

„Krutá pravda,“ poznamenala Jane.

„Teď mě napadlo, že bych mohl zajistit pokoj v Pokécentru a převléct se,“ ozval se Will. „Pak se někde sejdeme.“

„Co blbneš Wille?“ zeptala se Jane. „Jenom pojď s námi na pláž.“

„Jane, myslím že opravdu není nejlepší nápad, aby šel Will s námi,“ mrkl jsem na ni.

Až teď si Jane evidentně uvědomila která bije. A tak jsme Willa poslali do Pokécentra, aby nám zajistil pokoj. Vyměnil si se mnou číslo svého mobilního telefonu (o kterém nikdo z nás nevěděl, že ho má) a Jane ho ještě upozornila, aby si v trolejbusu dával pozor, protože většina trolejbusů v Andělském Přístavu nehlásí zastávky. My jsme pak konečně zamířili na stanici podzemních tramvají. Tam jsme počkali na příjezd soupravy vozů KMT 4 evidenční číslo 550-051 a 550-038. Paula překvapilo, že tramvaj hlásí, když Jane říkala, že zdejší vozy nehlásí.

„Mluvila jsem o trolejbusech a autobusech,“ vysvětlila Jane. „Tramvaje mívaly od počátku provozu funkční páskové hlášení, které asi před deseti lety postupně vyměňovali za digitální.“

„Do trolejbusů se hlášení také postupně montovalo, ale když se před čtyřmi lety dostal do primátorského křesla Monty Steel, tak výrazně snížil rozpočet na veřejnou dopravu a hlášení bylo to poslední co Andělskopřístavní dopravu zajímalo,“ vysvětlil nám dvacetiletý mladík, který seděl u nás.

„To je pravda,“ potvrdil jsem. „Vlastně mě překvapuje, že s těmi penězi co Andělskopřístavní doprava dostává od magistrátu dokáží dopravu udržet alespoň v tomhle stavu.“

„Magistrát naštěstí není jediný kdo Andělskopřístavní dopravu platí,“ pokračoval mladík. „Zatímco magistrát dotace na veřejnou dopravu snižoval, jednotlivé městské části je naopak zvyšovaly. A pak tu byly i dotace od ISVDOH, kterému osud Andělskopřístavní dopravy také leží na srdci. Jen díky těmto dotacím je možné udržovat provoz alespoň v současném stavu.“

„A kdo vlastně jsi?“ zeptal se Paul.

„Ach promiňte, jsem já to ale nezdvořák. Jsem Ore Steel, zdejší Gym Leader a bohužel i syn pana primátora.“

Nestačili jsme zírat. A Ore si evidentně všiml našeho výrazu.

„Naštěstí mám prima dědu, Wytherna, bývalého Gym Leadera,“ pokračoval Ore. „On mě podporoval, staral se o mě po rozvodu našich, kdy se naši dokázali jenom hádat o peníze, o dům a o mě. Děda si mě vzal k sobě a k nelibosti otce mě poslal na Pokémonovou cestu. To otce tak naštvalo, že už s dědou od té doby ani nepromluvil. Máma je trochu jiný případ. Po rozvodu se dala na politiku, podobně jako otec. Asi aby otce naštvala. A uspěla. Stala se před osmi lety starostkou městské části Obchodní čtvrť, která, jak možná víte, je vlastně centrem Andělského přístavu. A teď se postavila otci přímo. Kandiduje totiž proti němu na post primátora. Problém je, že kromě otce se bude muset utkat i s dědou.“

„Wythern taky kandiduje na primátora?“ zeptal se nevěřícně Paul.

„Ano,“ odpověděl Ore a zasmál se. „Obyvatelé města říkají, že si Steelovi dělají z voleb rodinný boj. Ale to je spíše nadsázka. Ale změňme už téma. Co vás přivádí do Andělského Přístavu? Vidím že máš Pokémona. Přišel jsi mě vyzvat k zápasu?“

„On ne, já,“ ozvala se Jane. „Ale až za pár dní. Dnes a zítra máme jinou zábavu. Přijeli jsme se podívat na Junior GP.“

„Hm, tak to se tam možná potkáme,“ řekl Ore. „Jsem fandou automobilových závodů a tak se musím podívat na každý závod, který se u nás jede.“

„Ale to má ještě čas,“ poznamenal jsem. „Teď se uklidíme někam na pláž.“

„Máme stejný cíl,“ řekl Ore. „I když… vlastně asi ne,“ zaváhal Gym Leader najednou.

„Proč? Míříš na nějakou soukromou pláž?“ zeptal se Paul.

„Ne tak úplně,“ odpověděl Ore nejistě. „Řekněme že ne každý se bude na takovéhle pláži cítit dobře. Ne každému totiž vyhovuje pláž plná naháčů.“

„Ale nám jo,“ prohlásila Jane. „Nemám pravdu kluci?“

S Paulem jsme přikývli. Ore byl evidentně překvapený. A tak jsem se chopil slova já.

„Můžeš nás tam zavést?“

„Proč ne,“ řekl, pořád ještě překvapený, Ore.

Ore řekl, že máme jet až na konečnou Nová čtvrť. Ta je povrchová a tak je přestup na autobusovou linku 312 prakticky na stejném nástupišti. Autobus tam už stál s otevřenými dveřmi a tak stačilo nastoupit. Byl to jeden z nejnovějších autobusů v Andělském přístavu, kloubový nízkopodlažní Globus LF 2000 C evidenčního čísla 233-048. Samozřejmě že tento autobus, jako jeden z mála v Andělském přístavu, hlášení zastávek měl, stejně jako vnitřní panel, na kterém se název následující zastávky zobrazoval. A tak jsme zastávku Písečná, kde jsme podle Ora měli vystupovat, nemohli minout. Na pláž to bylo od zastávky ještě kousek cesty. Když jsme tam dorazili, viděli jsme naháče ležící, pobíhající a hrající si na pláži. Kolem lidí tu ale hojně pobíhali i Pokémoni. Ore ty své také vypustil. Byli to Magneton, Mawile, Aron a Forretress. My jsme jeho příkladu následovali a také jsme naše Pokémony vypustili. Pobyt na pláži byl úžasný. Všichni jsme si to užívali. Dokonce i Charizard a Houndour, kteří jako ohnivý vodu zrovna nemusejí, dováděli na souši. Jen Chimecho byla nějaká divná. Jako by odmítala přijmout fakt, že jsem její trenér. Nebavila se se mnou ani s ostatními Pokémony. Jenom všem dělala naschvály. Když už to přerostlo únosnou mez, vložili se do toho můj Gyarados a Paulova Lapras. Nevím co přesně Chimecho řekli, ale ta najednou přiletěla za mnou.

„Ty opravdu rozumíš řeči Pokémonů?“ zeptala se.

Přikývl jsem. Chimecho chtěla, abychom si promluvili. Odešli jsme tedy do ústraní a Chimecho začala.

„Celý můj příběh začal ve chvíli, kdy do našeho lesa přišel jeden člověk jménem Frank. Usadil se tam a začal sledovat život Pokémonů. Zpočátku jsme mu samozřejmě nedůvěřovali. Ale pak vypukl požár a on byl ten, kdo náš les zachránil. Tedy, lépe řečeno jeho Pokémon, Blastoise. Sám Blastoise to ale zvládnout nemohl. Proto jsme mu my Pokémoni z lesa pomohli. Tím jsme získali vzájemnou důvěru. Frank pomáhal nám a my jemu. A o to mi teď jde. Je to několik dní co onemocněl. Vydala jsem se do města, abych pro něj našla pomoc. Ale místo toho jsi našel ty mě.“ Chimecho začala plakat. „Nevím co s Frankem bude. A cítila bych se hrozně, kdyby zemřel.“

„Neplač Chimecho. Možná vím jak tomu tvému Frankovi pomoct. Ale musíš mi říct, kde přesně ten les je.“

S pomocí Pokénavu jsme snad dokázali identifikovat ten les.Vzal jsem proto Pokonav a zavolal důstojnici Jenny do Platinové Lhoty. Ta kupodivu věděla o koho se jedná. Je to vědec jménem Frank Reach, který se usadil v lese, aby tam pozoroval život Pokémonů v jejich přirozeném prostředí. Řekla mi také, že dnes ráno ho přivedla skupinka Pokémonů přímo před nemocnici v Platinové Lhotě. Tím ale dobré zprávy skončili. Jeho stav je velice vážný a lékaři na něm stále pracují. To Chimecho nepotěšilo. Ale jediné co jsem mohl dělat bylo, že jsem Jenny požádal, aby mě o jeho stavu informovala. Důstojnice Jenny pro mě ale měla ještě jednu špatnou zprávu. Bonnie a Clyde utekli z vězení. Z toho bude mít Jane „radost“. Ale teď jsem se raději věnoval Chimecho. Ta byla zdrcená.

„Já vím že bys teď ráda byla v Platinové Lhotě s Frankem. Věř mi, že se cítím hloupě že jsem tě chytil.“

„Pokud bys mě nechytil ty, chytil by mě někdo jiný,“ řekla Chimecho. „Bylo ode mě hloupé jít hledat pomoc mezi lidi.“

„Takže ti nevadí že máš za trenéra mě?“

„Ne Tony, protože chápavějšího trenéra než jsi ty, bych hledala marně. Ale kamarádi z lesa a Frank mi budou chybět. Frank mi dal přezdívku Whistle. Ono se to mezi Pokémony v lese ujalo a začali mi tak říkat všichni.“

„A můžu ti taky říkat Whistle?“

„Samozřejmě Tony,“ usmála se Whistle. „Ale teď mi řekni co jsou zač ti Bonnie a Clyde a odkud to vlastně utekli? Co je to to vězení?“

Pobavilo mě, že Whistle neví co je vězení. Šťastný to Pokémon. Ale přesto jsem jí stručně vysvětlil co je vězení a proč tam byli Bonnie a Clyde. Whistle byla evidentně šokovaná. Ale já jsem to musel říct i ostatním. A tak jsem počkal na příhodný okamžik a zavolal jsem Jane Paula a Leona a řekl jsem jim že Bonnie a Clyde utekli z vězení. Jane byla naštvaná.

Ale to už začalo být pozdě a tak jsme se sbalili a zamířili do Pokécentra za Willem. Ore se nabídl, že nám bude dělat po městě průvodce. A hned na začátek se předvedl, když nám řekl, že do Pokécentra je to rychlejší autobusovou linkou 312, která navíc jede bez přestupu. A ještě budeme mít slušnou vyhlídkovou jízdu. Na zastávce nás opět čekal starý známý 233-048. Cesta byla příjemná a vyhlídka na město také. Do Pokécentra jsme dorazili zhruba o půl dvanácté. Will už nás čekal ve svém novém oblečení, rozepnuté košili s krátkým rukávem a exotickými motivy, pod kterou měl bílé tričko s obrázkem Sneasla, doplněné černými kraťasy. Jane si neodpustila poznámku o tom, jak mu to sluší. Právě když jsme se chtěli vydat do města, zazvonil můj Pokénav. Byla to důstojnice Jenny z platinové Lhoty. A neměla dobré zprávy. Navzdory péči lékařů se jim už Franka zachránit nepodařilo. Zemřel. To se Whistle líbit nebude. Pošeptal jsem Jane aby mi kryla záda a já se nenápadně vytratil do pokoje. Tam jsem vypustil Whistle a řekl jí co se stalo Frankovi. Asi si dokážete představit jak reagovala. Těžko ji v takové situaci utěšit. Ale přesto jsem se o to pokusil.

„Whistle, víš, měl jsem kamaráda jménem Vince. Ten onemocněl velmi vážnou nemocí zvanou rakovina. Lékaři dělali co mohli, ale nakonec mu nedokázali pomoct. Byl jsem z toho zdrcený. Vince byl totiž můj nejlepší kamarád. Ale víš kdo mi pomohl? Jiná kamarádka, Jane. Samozřejmě že v mém srdci Vince nikdy nenahradí, ale díky jejímu přátelství bylo pro mě snazší se vyrovnat s Vincovou smrtí. Ty máš teď mě a Leona a ostatní Pokémony. Nenahradíme ti Franka a ani nechceme, ale uděláme všechno proto, aby ta ztráta pro tebe byla co nejméně bolestná.“

Whistle se trochu uklidnila a na její tváři se objevil i mírný úsměv. Chtěl jsem Whistle vrátit do Pokéballu, ale ta mě požádala, abych ji nechal venku. A tak jsme se společně vydali za ostatními. Ti už začínali být netrpěliví. Ale Jane je jakž takž zvládla. Protože byl skoro čas oběda, zamířili jsme do restaurace Donald. Ta byla kousek od Pokécentra. A po jídle jsme konečně vyrazili do města na prohlídku památek. Tedy, jedné památky, Richardsova mrakodrapu. Slovo mrakodrap je v tomto případě poněkud nadnesené, protože má „jen“ 30 pater. Ale ve své době to byla nejvyšší stavba v Hokubu. A i dnes stojí za návštěvu. Jsou zde kanceláře různých firem, restaurace, kavárny, ale třeba i fitcentrum a podobné záležitosti. Nejzajímavější je ale park s vyhlídkovou terasou na střeše. A výhled na město je opravdu úchvatný. Dnes navíc byla i výborná viditelnost a tak jsme v dáli mohli vidět i hory v okolí Platinové Lhoty. I Whistle se tam líbilo. Jen Will byl trochu nesvůj. A Jane mi vysvětlila proč. Má strach z výšek. Proto se držel raději dál od okraje mrakodrapu. Moc se nám tu líbilo a tak jsme ani nevnímali čas. Až Will nás upozornil, že už je skoro jedna. Na to se Ore chytil za hlavu, že cesta na okruh nám zabere určitě víc jak půl hodiny.

A tak jsme se vydali na tramvaj. Souprava vozů evidenčních čísel 550-005 a 550-022 na lince 91 nás odvezla až k okruhu. Ore neměl pravdu, cesta trvala přesně 18 minut a tak jsme na okruh dorazili ještě před půl druhou. A hned u vchodu jsme potkali otce. Ten tu byl částečně pracovně (ISVDOH je reklamním partnerem Junior GP) a částečně samozřejmě kvůli Johnovi. Otec nám zajistil přístup do zákulisí a tak jsme mohli jít za Johnem ještě před závodem.Ten zrovna dával rozhovor nějaké novinářce. Jakmile nás zahlédl, tak řekl:

„A navíc tu mám i rodinu, která mě přišla podpořit. Nemám tudíž důvod si nevěřit.“

„Děkuji za rozhovor,“ prohlásila novinářka. „Tak to byl John Pearl vážení posluchači a jeho názor na zítřejší závod.“

Potom se už John věnoval nám. Zahájil to blahopřáním k mému výkonu v Contestu.

„Ano, pěkně jsi mému bráchovi natrhl triko,“ ozvala se náhle jiná závodnice, Jessica Roads.

„Ano, ale nakonec jsem stejně prohrál.“

„Ale držel ses statečně bratránku,“ řekl John. „Kdyby se ta Pichu nevyvinula…“

„Jenže na kdyby se v Contestech nehraje,“ oponoval jsem. „To bych klidně mohl říct, že kdyby ti v minulém závodě neodešla převodovka, měl bys titul.“

John to evidentně vzdal a raději zalezl do boxů připravit se na kvalifikaci.

A zrovna když odešel, objevil se Denis.

„Nečekal bych že zrovna vy přijdete podpořit mou ségru,“ řekl.

„Promiň že tě zklamu, ale jsem tu, abych podpořil svého bratrance Johna.“

„John Pearl je tvůj bratranec? To znamená, že ta slavná koordinátora Kate je…“

„Sestra mého otce,“ doplnil jsem. „Vždyť za svobodna se jmenovala Kate Diamond.“

Denis si evidentně až teď uvědomil tu spojitost.

„Teď už chápu proč jsi tak dobrý. Holt máte ty Contesty v genech.“

„To bych netvrdil,“ ozval se táta. „Mé pokusy o účast v Contestech byla jedna velká tragédie.“

„Ale o to líp se ti vedlo jako trenérovi,“ ocenil Paul tátovi trenérské výkony. „Získal jsi pohár z Orange Islands, zvítězil jsi v turnaji na Whirl Islands, v turnaji Hokubu ligy jsi se dostal mezi čtyři nejlepší, V Silver Conference a v Indigo League dokonce až do finále. A jako jeden z mála trenérů jsi porazil Bruna, mistra bojových Pokémonů z Elite Four. Myslím že máš být na co pyšný.“

„No, Bruna jsem porazil dávno před tím, než se stal členem Elite Four,“ připomněl otec. „Po tom už bych si na něj netroufl,“ zasmál se.

Ale Denis jen zíral. A Jessica a Will taky.

„Jak říkám, máš Pokémony v genech,“ zopakoval Denis, když se trochu vzpamatoval.

Ale to už Jessicu volali její mechanici. My jsme se raději vydali na tribuny zabrat nějaká slušná místa dokud to jde. A povedlo se. Zabrali jsme místa nad startovní rovinkou, naproti velké obrazovce zabírající průběh závodu. Obvykle to jsou ta nejdražší místa, ale otec má samozřejmě protekci a tak pro něj nebylo problém ta místa získat. Na obrazovce už běžely rozhovory s některými účastníky a dalšími významnými lidmi pohybujícími se okolo Junior GP a motoristického sportu obecně. Na obrazovce se objevila i jedna hodně známá tvář, Thomas Roads, otec Jessicy a Denise a zároveň majitel týmu Roads Racing ve Formuli Hokubu za který bude příští sezónu jezdit právě John.

„Jaké šance si myslíte že má vaše dcera?“ zeptal se reportér.

„Minimální,“ odpověděl pan Roads naprosto chladně.

Taková odpověď evidentně překvapila i reportéra, který na chvíli ztratil nit. Brzy se však vzpamatoval.

„Jistě žertujete pane Roadsi.“

„Vypadám na to, že bych žertoval?“ prohlásil pan Roads pobouřeně. „Moje dcera je nejhorší závodnice v historii Junior GP!“

„Ale tato nejhorší závodnice je momentálně na prvním místě průběžného hodnocení.“

„Jenom proto, že John Pearl má smůlu na nespolehlivý monopost,“ kontroval pan Roads. „Ale tyto problémy se podle mých informací týmu Simons podařilo odstranit a jsem si jist, že v našem týmu bude příští sezónu jezdit vítěz letošní Junior GP.“

Reportér raději rozhovor rychle ukončil.

„Že nemá svou dceru rád, to je obecně známo, ale že by o ní dokázal na veřejnosti mluvit takhle?“ zeptal se otec překvapeně.

„Tohle ještě nic není pane Diamonde,“ ozval se Denis. „Jednou o ní v jednom rozhovoru řekl, že je závodnický odpad. A nepřejte si slyšet, jak o ní mluví v soukromí. Ach jo. Mám tátu rád, ale někdy mám chuť ho pořádně vyfackovat za to co říká o Jessice.“

„Ale proč tak nenávidí svou vlastní dceru?“ zeptal se Will.

„Protože se stala závodnicí,“ odpověděl suše Denis. „Otec jí nikdy nezapomene že se navzdory jeho přání rozhodla pustit do profesionálního závodění. Ale může za to sám. Kdyby ji odmalička nebral na motokáry… Ale pak se proti jeho vůli přihlásila do motokárového závodu. Otec ji příšerně seřval když na to přišel. Máma ale seřvala jeho a dál Jessicu podporovala v závodění jak jen mohla. S otcem se milují, ale nesmí dojít řeč na Jessicu. To se pak příšerně rafnou.“

„Asi nakonec bylo dobře, že se naši rozvedli,“ ozval se Ore.

„Jak říkám, táta s mámou se milují, ale nesmí dojít řeč na Jessicu. To si pak pomalu ani nemůžou přijít na jméno. Ale když je to přejde, tak zapomenou, že se vůbec něco stalo.“

‚Zajímavý vztah,‘ pomyslel jsem si. Ale nechtěl bych to u Roadsů zažít, když se manželé Roadsovi pohádají.

Ale v tu dobu se už závodníci v boxech připravovali k výjezdu do kvalifikace. Ta probíhá tak, že každý jezdec může zajet maximálně pět měřených kol. Jakékoliv další kolo již závodníkovi není měřeno. Všech pět kol musejí všichni závodníci, kterých je šestnáct, zajet v časovém limitu čtyřiceti minut. Je jen na nich, zda se rozhodnou využít všech pěti kol. Pro kvalifikaci je určující vždy to nejrychlejší kolo. Problém je ale v tom, že od ukončení kvalifikace až do začátku závodu se nesmějí na monopostu dělat žádné úpravy a to včetně tankování a výměny pneumatik. Prostě, jezdec vyjede do závodu s autem v takovém stavu, v jakém ho nechá po kvalifikaci. A tady začíná taktizování jednotlivých týmů a jezdců. Většinou se štěstí zkouší v prvních třech kolech kvalifikace, kdy je v monopostu jen tolik paliva, kolik je nezbytně nutné a také gumy jsou ještě v dobrém stavu. Pro poslední dvě kola se dotankuje palivo na úroveň, kterou týmy chtějí mít v závodu plus ta dvě kola kvalifikace. Pokud by někdo nezajel z nějakého důvodu alespoň jedno kolo po zastávce v boxech, bude muset po kvalifikaci vrátit monopost do stavu před zastávkou v boxech. Pokud odmítne, startuje do závodu z boxů.

Protože kvalifikace je ze své podstaty nudná, nebudu vás nudit podrobnostmi a jen řeknu, že první místo si vyjela Jessica. John měl smůlu. Praskla mu pneumatika a pak už musel natankovat do závodu. Ale za těchto podmínek je myslím šestá pozice pořád dobrým výsledkem.Ostatně, několik závodů zpět dokázal vyhrát i při startu z boxů. A to bylo na okruhu, kde se špatně předjíždí. Tady v Andělském přístavu je naopak míst na předjíždění hromada. Zítřejší závod tak bude opravdu zajímavý.

Protože po kvalifikaci bylo ještě pořád světlo, zamířili jsme zpátky do města. Tentokrát ale ne na jednu konkrétní památku, ale prozkoumat celou Obchodní čtvrť. Tedy celou, to bychom asi nezvládli, ale její nejzajímavější části. A že bylo co zkoumat. Obchodní čtvrť je skutečně nádherná. Snoubí se zde historická architektura s moderní zástavbou, zejména mrakodrapy. Ty jsou do historické architektury včleněny až překvapivě citlivě. Zdejší bulváry i historické náměstí nabízejí opravdu zajímavé věci ke koukání. A tak jsme prohlíželi město a povídali si o všem možném i nemožném, že jsme si ani neuvědomili, že už se stmívá. Zamířili jsme proto zpátky do Pokécentra. Ale ještě před tím jsme znovu zašli do restaurace Donald. Po večeři jsme pak zamířili do Pokécentra. Když jsme se rozloučili s Orem a Denisem, Will prohlásil:

„Měli jste pravdu, tohle oblečení je v tomhle vedru daleko příjemnější.“

„No vidíš,“ řekl jsem.

„Vlastně ani nevím čeho jsem se bál,“ řekl Will. „Takhle by mě stejně nepoznal ani vlastní otec.“

Ale tahle poznámka Willa rozesmutnila. Vzpomínka na otce mu evidentně neudělala dobře. Jane Willa objala a řekla:

„Neboj se, jsem si jistá, že tvůj otec je v pořádku.“

„To doufám Jane. Ale bojím se. Dokud je s ním ta ženská, nemůžu si tím být jistá.“

Nikdo z nás evidentně nevěděl co říct. Mlčení přerušila až Jane, která řekla, že by měla zavolat svým rodičů že Bonnie utekla. Paul řekl, že zajde za sestrou Joy. Prý po něm chtěla nějaké fotky. A tak jsme v pokoji zůstali jen já, Will, Leon a Whistle.

„Víš, když jsem tě poprvé viděl jak dobře si rozumíš s Jane, opravdu jsem na tebe žárlil,“ začal Will nezvykle upřímně. „Za rok co se znáte, jste mnohem lepší kamarádi než jsme kdy byly my dvě. Ale začínám chápat proč. Jsi opravdu prima kluk. Ale stejně by mě zajímalo, co je tajemstvím vašeho přátelství.“

„Už jsme ti to s Jane řekli, když jsme se poprvé setkali,“ odpověděl jsem. „Vzájemná důvěra. Říkáme si s Jane všechno. Tedy, všechno důležité. Představa, že bychom si každé ráno vyprávěli co se nám zdálo a co jsme měli ke snídani je směšná,“ zasmál jsem se.

I Will se zasmál.

„Ale to nemůže být všechno Tony.“

„Velkou roli hraje i fakt, že máme podobné zájmy. To také není málo. Ale vy jste s Jane určitě taky měli dost společného?“

Will si povzdechl.

„Právě že ne. Jsme s Jane tak rozdílné, jak to jenom jde. Vlastně ani nevím co nás spolu drželo.“

„Ale něco to být muselo, protože Jane o tobě vždycky básnila. Tedy, do té doby, než jsi s ní ukončila veškerý kontakt. Potom tě začala nenávidět. A to až tak, že když jí tvůj otec zavolal, že jsi utekla z domova, zavěsila aniž by mu vůbec něco řekla. Ale neboj se, teď když ví, jak to opravdu bylo…“

„Nesnaž se Tony,“ přerušil mě Will. „Jane měla plné právo mě nenávidět. Ale opravdu spolu nemáme nic společného a naše přátelství by stejně dřív nebo později skončilo.“

„Ale to je hloupost. Jane tě obdivuje pro to, jaká jsi. Jsi milá holka, která je bezvadnou kamarádkou, protože se umí kamarádů zastat.“

„To o mě vážně Jane řekla?“ zeptal se Will nevěřícně.

„Jane tě měla ráda a proto ji tak ranilo, že jsi s ní ukončila kontakty. Ale když se před pár dny dozvěděla, že tě macecha bila a že bys už taky nemusela být naživu, opravdu ji to ranilo. Potřebuješ ještě nějaký jiný důkaz, že tě má Jane ráda?“

Myslím že ne Tony. Díky. Ale teď k tobě. Myslíš že mi dokážeš odpustit, jak jsem na tebe žárlil?“

„Řeknu ti jeden příběh, příběh mého kamaráda Vince. Vince onemocněl rakovinou. Před tím měl ve třídě spoustu kamarádů. Ale jen jeden za ním pravidelně chodil do nemocnice, já. Ale jednoho dne se u nás ve třídě objevila dívka, se kterou jsem se skamarádil, Jane. Řekl jsem o ní Vincovi. Navenek měl radost, že jsem si našel kamarádku, ale bylo mi jasné, že na Jane žárlil. Jane napadlo jediné, seznámit se s ním. Nepovažoval jsem to za dobrý nápad, ale dal jsem na Jane. Vyšlo to. Vince přestal žárlit a dokonce se s Jane skamarádil.“

„Takže jsi mu odpustil?“

„Jistě že ano. Ostatně, po jeho smrti bych si určitě vyčítal, kdybych mu neodpustil.“

„Tím chceš říct že zemřel?“

„Bohužel.“

„To mě mrzí. I za Jane.“

„Ano, přiznávám že jsem si trochu vyčítal, že jsem Jane s Vincem seznámil, protože to pro ni byla další rána. Ale Jane to brala jinak. Řekla mi, že je vděčná, že mohla Vince poznat, i když jen krátce.“

„Děkuju, že jsi ke mně tak upřímný Tony.“

„Když už jsme u té upřímnosti, chci ti říct ještě něco. Ten kdo my řekl že jsi holka byl Leon.“

Will se začal smát. Evidentně to považoval za dobrý vtip.

„Ale já nežertuji. Pichu se to dozvěděl zprostředkovaně od tvé Makuhity.“

„Ty to myslíš vážně? Ty opravdu rozumíš Pokémonům Tony?“

„Ano. A vážně považuji za nebezpečné, že se Makuhita jen tak vykecává o tvém tajemství.“

Will vypustil Makuhitu a na rovinu se jí na to zeptal. Makuhita chudák jen zírala, jak se to její trenér dozvěděl.

„Podívej Makuhito, určitě nejsem jediný člověk co rozumí Pokémonům.“

„A já jsem slyšel o Pokémonech, kteří umějí lidskou řeč,“ přidal se Leon. „A nikdy nevíš, jestli někoho takového nemají Noční strážci mezi sebou.“

„A vůbec, máš policejní výcvik,“ pokračoval jsem. „To tě při tom tréninku nenaučili, jak nebezpečné může být, když si otevřeš pusu?“

Makuhita jen smutně sklopila hlavu. Nevěděla co říct.

„Tak už ji tolik netrapte. Makuhita si určitě uvědomila nebezpečnost svého jednání,“ vložila se do všeho Whistle. A já si až těď uvědomil, že je tu mezi námi.

„Obávám se, že to nestačí Whistle,“ řekl Leon. „Budeme muset dávat na Makuhitu větší pozor.“

„Ujmu se toho Tony,“ prohlásila Whistle překvapivě razantně. „Přilepím se na Makuhitu kdykoliv bude venku z Pokéballu a když bude chtít říct něco co nemá, zacpu jí usu,“ mrkla na mě.

Přetlumočil jsem plán Whistle Willovi a on souhlasil. Zároveň řekl, že to má Makuhita brát jako trest za svou velkohubost. Makuhita nebyla nadšená, ale přijala. Když Will vrátil Makuhitu do Pokéballu, řekl jsem mu, že o tom že rozumím Pokémonům ví jenom Jane a že bych byl rád, kdyby to tak zůstalo.