Tony Diamond

9. den

A protože jsem nic nevymyslel, řekl jsem si, že nechám Gyaradose aby se sám rozhodl. Sestra Joy požádala Paula, aby jí vyfotil Pokécentrum a práci v něm pro jeden časopis. A Paul si samozřejmě nemohl takovouto příležitost nechat ujít. Sestra Joy nám poradila jedno místečko na trénink. Je kousek za městem asi půl kilometru od zastávky příměstských autobusů. Sestra Joy mi ukázala cestu na Pokénavu. A tak jsme se vydali na autobus. Nejdříve jsme ale museli trolejbusem na přestupní terminál, ze kterého odjíždějí příměstské linky na severozápad od města. Příměstskou dopravu v oblasti Andělského přístavu téměř ovládl Wilson Transport. Proto pro nás bylo příjemným překvapením potkat na lince 514 příjemný nový autobus Topaz 122 evidenčního čísla 161-012 od malého dopravce z jednoho z menších městeček z okolí Andělského přístavu, K-Trans. V autobuse byl světelný panel zobrazující název příští zastávky a také funkční hlášení. Nemohlo se nám tedy stát, že bychom přejeli zastávku. Netrvalo dlouho a dojeli jsme na naši zastávku. Kousek chůze podle rady sestry Joy a dorazili jsme na mýtinku s jezírkem.

Do jezírka jsem hned vypustil Gyaradose a vysvětlil mu situaci. Jane se mezitím pustila do tréninku Houndour v čemž jí zdatně sekundoval Will s Torchikem. To už jsem se ale věnoval Gyaradosovi, který po chvíli přemýšlení prohlásil:

„Nemyslím, že vodnímu Pokémonovi k něčemu bude ohnivý útok. Ale Earthquake by mi jistě mohl být užitečný.“

A tak jsme začali pracovat na útoku. Ještě včera jsem poprosil Treye o informace o tom jak který útok Pokémona naučit. Výuka byla složitá a tvrdá, ale Gyarados si nestěžoval. Naopak, tvrdě pracoval a k poledni už začal mít úspěchy. Pravda, pořád to nebylo ono, ale už se to začalo útoku Earthquake podobat. Will mezitím připravil oběd, aniž bych to zaznamenal. Tak jsem byl zabraný do tréninku.

A tak jsme si s Gyaradosem dali pauzu na oběd. Willovi se povedl. Aby taky ne. Na vaření prý (podle Jane) byla Will vždycky jednička. A já jsem se o tom přesvědčil.

„Jak je to vlastně s tím hlášením?“ zeptal se při obědě nečekaně Will. „Myslím s hlášením v dopravních prostředcích. To že mají specifické hlášení ve vlacích, bych ještě pochopil, ale že i každá dopravní firma má jiné hlášení? A některé nemají hlášení vůbec.“

„To je problém,“ odpověděla Jane. „ISVDOH se už mnohokrát snažil hlášení sjednotit, ale hlásiče jsou vzájemně nekompatibilní. Navíc, nejde jenom o hlášení, ale o informační systémy obecně. Tedy i digitální panely a palubní počítače. A právě ty ‚palubáky‘ jsou hlavní problém. Prakticky každý dopravce používá své specifické řešení od jiné firmy.“

„A to je tolik firem co dělá informační systémy pro veřejnou dopravu?“ zeptal se Will.

„To by ses divil,“ odpověděl jsem. „Pokud jde o ‚palubáky‘ tak stačí nějaký kus hardware, do toho se nahraje příslušný software a je to. A s hlásiči zastávek taky není problém. V podstatě se vezme nějaký kus paměti, nahraje se do něj hlášení, připojí se na ‚palubák‘ a repráky a pak už jen stačí zařídit, aby software v ‚palubáku‘ přehrál správný zvuk. Největší problém je se světelnými panely. To je pořád ještě nejdražší část výbavy autobusů a tak se stále mnoho firem orientuje raději na nákup panelů od už zavedených výrobců.“

„Dobře, ale pořád nechápu proč je takový problém to nějak sjednotit.“

„Tohle není tak jako u klasických počítačů kde prostě začneš používat jiný program,“ pokračovala Jane. „Tady jde o specifický software psaný pro konkrétní hardware. A proto při sjednocení by se musely vyměnit ‚palubáky‘ u všech dopravců ve všech autobusech, trolejbusech i tramvajích. Navíc na software v ‚palubácích‘ je závislých mnoho dalších aplikací které dopravce používá a které jsou vesměs dělané na zakázku, tedy velmi drahé. A ty by se museli vyměnit, což je také drahá záležitost. K tomu navíc finance za proškolení zaměstnanců na nový software. A to jsou všechno drahé záležitosti, které nebude platit ani ISVDOH ani dopravci.“

„A k tomu ještě zmatky u cestujících při přechodu na nové hlášení,“ dodal jsem. „Možná sis všiml, že různí dopravci mají různé typy hlášení. Nejčastější je to co jsme slyšeli teď v tom autobusu K-Transu, tedy že řidič mačká před zastávkou tlačítko a tím se odhlásí aktuální i příští zastávka najednou a zároveň se přehodí zastávka na světelném panelu. Někteří dopravci mají tento typ hlášení automatický, tedy že si navigační systém, ať už satelitní nebo pomocí mobilu, kontroluje polohu vozu, a když se přiblíží k zastávce, tak systém sám zahlásí a řidič se nemusí o nic starat. Dalším systémem, který je velmi oblíbený zejména u řidičů, je systém, kdy se odhlásí aktuální zastávka automaticky po otevření dveří a příští pak po jejich zavření nebo rozjezdu vozu. Ten používá například naše DSNH nebo Doprava Višňový Háj. Třetím hojně používaným systémem je jakýsi mix těchto dvou systémů, tedy systém kdy se aktuální zastávka odhlásí po stisknutí tlačítka nebo automaticky pomocí navigačních systémů a následující pak po zavření dveří nebo rozjezdu.“

„Páni, kam na tyhle informace chodíte?“ zeptal se obdivně Will.

„Na internet,“ odpověděli jsme s Jane jednohlasně a neudrželi svůj smích.

A po obědě jsme se vrátili k tréninku. Gyarados se do něj pustil s novou vervou. Netrvalo dlouho a Gyaradosův Earthquake začal nabírat na síle. Okolo třetí odpoledne už to byl poměrně slušný útok, který začal vylévat vodu z jezírka. To se ale nelíbilo Pokémonovi který náhle vyskočil z díry na břehu, kterou zaplavila voda z Gyaradosova útoku. Až teď mi došlo, že jsme mu s Gyaradosem asi vyplavili doupě. Měl hnědou srst, černý čumák a dlouhé špičáky. Byl to Bidoof. A hned se zakousl do Gyaradose. Tomu to samozřejmě přes jeho silné šupiny nijak neublížilo, ale příjemné mu to také nebylo a tak se snažil Bidoofa setřást. Ale Bidoof se držel pevně a jeho ostré špičáky byly evidentně i hodně pevné. Poradil jsem Gyaradosovi aby se ponořil pod vodu. A to pomohlo. Bidoofovi brzy došel dech a tak se Gyaradose pustil a vyplaval na hladinu. Bidoof se ale evidentně chtěl pomstít za vyplavení svého doupěte a chtěl s ním zápasit. No dobrá. Vyzkoušíme Gyaradosův nový útok v akci. A podle očekávání byl hodně silný. Bidoof raději po prvním útoku rychle odplul neznámo kam. To vlilo Gyaradosovi nové síly do tréninku.

To se ale z nebe snesla nějaká podivná ruka, která chytila Leona. Vylétla z balónu, který patřil Bonnie a Clydeovi. Leon se snažil, ale tentokrát mu ani jeho policejní výcvik nebyl moc platný. Whistle se na to ale dívat nehodlala a rozhodla se s Teamem Rocket bojovat. Bonnie proti ní poslala Murkrowa. Nejdřív jsem Whistle přikázal Double Team, pak Icy Wind. To Murkrowa dost oslabilo. Ten se ale nevzdával a na příkaz Bonnie použil Faint Attack. Ten Whistle dost uškodil. Ale vzdát se nehodlala a dalším útokem Icy Wind Murkrowa odrovnala. Pak použila Confusion a zmátla Team Rocket natolik, že dobrovolně pustili Leona. Potom někam odletěli. Leon mezitím dopadl do vody a Gyarados ho vylovil. Hůř na tom ale byla Whistle. Ten útok jí odčerpal spoustu energie. Potřebovala do Pokécentra. A tak jsem se rychle podíval na Pokénav kde je nejbližší Pokécentrum. Nebylo nijak daleko. A tak jsme sbalili věci a rychle se vydali směrem k tomu Pokécentru. Bylo opravdu jenom kousek a tak nám běh nezabral víc než deset minut.

Sestra Joy ale v Pokécentru nebyla. Místo ní jsme tu našli někoho jiného, Mikey.

„Zdejší sestra Joy má nějakou práci mimo Pokécentrum a nebyl nikdo kdo by ji mohl zastoupit a tak požádali o pomoc Rangery,“ vysvětlila Mikey. „Koneckonců, Rangerové jsou tu i proto, aby chránili životy Pokémonů.“

„A myslíš, že dokážeš pomoct Whistle?“ zeptal jsem se.

„Udělám proto všechno. Ale musíte mi pomoct.“

A tak jsme se společně pustili do práce. Párkrát jsem už pomáhal Treyovi s léčením Pokémonů. Ale léčit svého vlastního Pokémona je něco úplně jiného. Whistle však byla statečná a bojovala. A Mikey prokázala, že ví, co dělá. A tak jsme společně Whistle pomohli. Potom jsme ji uložili do postele, aby si odpočinula a nabrala pořádně na síle.

A právě když jsme skončili, zazvonil můj Pokénav. Byl to Tim, kamarád, na kterého, až se to stydím přiznat, jsem skoro zapomněl. Tim má devět let a tak se nemohl vydat na Pokémonní cestu s námi. Ale teď konečně dostal výjimku a tak mi teď celý nadšený volal, že zrovna dneska dostal od Treye svého prvního Pokémona. Taky mi řekl, že zítra bude na narozeninách své babičky, která bydlí v Andělském přístavu a že od mé mámy ví, že jsem teď také v Andělském přístavu a tak by byl rád, kdybychom s Jane přišli na oslavu a setkali se tam. Odpověděl jsem mu, že všechno záleží na tom, jak se bude dařit Whistle. Ale že se postarám o to, aby tam byla aspoň Jane.

Jedna z Chansey mi řekla, že je přesvědčená o tom, že zítra už bude Whistle znovu v plné formě. A tak se snad s Timem setkám. Moc rád bych ho viděl.

„Kdo je vlastně ten Tim?“ zeptal se Will, když jsem o tom říkal Jane.

„Tim ležel na pokoji s Vincem,“ začal jsem. „Měl leukémii a čekal na transplantaci kostní dřeně. Na operaci šel několik dnů před tím než Vince zemřel. Za těch pár měsíců kdy ležel s Vincem na pokoji se z nich stali kamarádi a tak jsme nakonec jeho smrt obrečeli společně. Ale jak se říká, všechno zlé je na něco dobré, a tak jsme se díky tomu s Timem skamarádili. Jistě, nebylo to tak dobré přátelství jako s Jane nebo Vincem, ale přesto se z nás tří stal dobrý tým. Chtěl se vydat na Pokémonní cestu spolu s námi, ale neměl ještě deset a tak si musel zažádat o výjimku. Rozhodnutí mu ale do našeho odchodu nepřišlo.“

„Byli jsme ochotní na Tima počkat, ale on nesouhlasil,“ pokračovala Jane. „Prý nás nechce zdržovat. A tak jsme se vydali na cestu bez něj.“

„A vy si myslíte, že se k vám teď bude chtít přidat?“

„Pevně v to doufám,“ usmál jsem se. „Bude s ním určitě sranda.“

„Sranda, jo, líp bych to tedy neřekla,“ zasmála se Jane.

„Co? Je snad s tím Timem nějaký problém?“ zeptal se nechápavě Will.

„No, řekněme, že Tim je trochu…“

„Hyperaktivní,“ přerušil jsem Jane, která nedokázala najít ta správná slova. „Jeho matka říká, že si tak nahrazuje dobu, kdy byl v nemocnici.“

„A chcete mu říct o mě?“ zeptal se Will.

„To záleží jenom na tobě,“ řekla Jane.

„Ale já mu rozhodně řeknu o svém novém tajemství,“ dodal jsem.

Protože Whistle se bude zotavovat celou noc, rozhodli jsme se přes noc zůstat v tomto Pokécentru. Zároveň tak můžeme nabídnout Mikey pomocnou ruku, pokud to bude potřeba. Zavolali jsme proto Paulovi a řekli mu jak se věci mají. Také jsme mu řekli o Timovi a jeho pozvánce na oslavu narozenin jeho babičky. Řekl, že tam přijde.

Náhle se v Pokécentru objevil Matt. Jeho Skitty byla otrávena, snad Seviperem, ale Mattovi nebylo moc rozumět. Byla to hračka, stačilo dát Skitty protijed, který promptně přinesla jedna z Chansey. Matt byl rád, že je jeho Pokémon v pořádku. Protože už byla skoro tma, rozhodl se Matt zůstat v Pokécentru.