Tony Diamond

10. den

Whistle si přes noc opravdu odpočinula a nabrala síly. Mikey nás požádala, abychom tu zůstali, než se vrátí sestra Joy a pomohli jí. Souhlasili jsme. Matt ne. A ani mě to nepřekvapilo. Vždycky se staral jen o sebe. Naštěstí jsme moc práce neměli. Přišla jen jedna dívka, která přinesla zraněného divokého Sentreta.

„Našla jsem ho na procházce lesem,“ vysvětlovala blonďatá dívka v mém věku. „Opravdu nevím, jak se mu to stalo, ale když jsem viděla jak na tom je, hned jsem s ním běžela sem.“

„S ní,“ opravil ji Will. „Je to samička.“

„To je teď jedno,“ prohlásila Mikey.

Jak se ukázalo, Sentret na tom nebyla moc špatně. Léčení tak bylo snadné. Potom ji Chansey uložila do postele. Dívka tu čekala, protože chtěla vědět jak na tom Sentret je. Moc se jí ulevilo, když slyšela, že bude v pořádku.

To už se ale ve dveřích objevila sestra Joy. Mikey jí předala Pokécentrum a oznámila svému veliteli, že ukončila misi. Velitel jí řekl, že si může vzít na zbytek dne volno. A tak se rozhodla jet s námi do Andělského přístavu za Paulem.

-----------------------------------------------------------------------

V Pokécentru nás už kromě Paula čekal i Tim.

„Tak já tu na vás čekám a vy jste na vejletě kdesi v tramtárii,“ ozval se Tim.

„Copak jsem ti neříkal, že jeden z mích Pokémonů byl vážně zraněn?“

„Jo, tos řek‘,“ ozval se Tim. „Ale zapomněls dodat, že nejseš v tomdle Pokécentru.“

„Vážně? Myslel jsem, že jsem to řekl. Tak to mě mrzí.“

„To nic. Už se stalo Tony.“

Představili jsme Timovi Willa. Tim nevypadal z Willa moc nadšený. Zdálo se mi, jako by žárlil na to, že máme s Jane nového kamaráda.

Tim řekl, že oslava narozenin je až odpoledne a tak máme spoustu času na povídání si. Paula a Mikey jsme nechali jejich osudu a vydali jsme se do parku kousek od Pokécentra.

„Úžasnej výkon v tom Contestu Tony,“ řekl Tim po cestě. „Ale jednu věc mi vysvětli. Jak to že máš Poochyenu?“

„Dostal jsem ji od Treye,“ řekl jsem jako by nic.

„Ty víš, že tak jsem to nemyslel.“

A tak jsem Timovi řekl, jak jsem se svého strachu z temných Pokémonů zbavil.

Když jsme dorazili do parku, vypustili jsme naše Pokémony. Tima překvapilo jak slušnou sbírku Pokémonů za těch pár dnů máme. Pochválil dokonce i Willovi Pokémony. Poznamenal, že taky chtěl Torchica jako svého startovního Pokémona. Will ale opáčil, že Torchic není jeho startovní, že ho chytil jako divokého.

„Tak kterej Pokémon je tvůj startovní?“ zeptal se Tim a zmateně si prohlížel zbylé dva Willovi Pokémony, Sneasela a Makuhitu, kolem které kroužila má Whistle a kontrolovala, jestli Makuhita zase nevyzrazuje, co nemá.

Bylo příjemné sledovat, že si Whistle tuhle roli užívá. Zvlášť potom, co se jí v posledních dnech stalo.

„To by byl dlouhý příběh a řeknu ti ho později,“ řekl Will. „Teď nás všechny zajímá tvůj Pokémon. Nebo jich už máš víc?“

„Ne, zatím jenom jednoho,“ usmál se Tim, kterého potěšila lichotka od Willa. „Trey měl jenom dva Pokémony na výběr, Bulbasaura a Chimchara. Byl to těžkej výběr, ale jedna holka, co si vybírala Pokémona se mnou, mě rozhodování zbavila, když si vybrala Bulbasaura. A tak na mě zbyl Chimchar.“

Tim vypustil svého nového Pokémona. Malý ohnivý opičák se tázavě podíval na svého trenéra, proč ho volá ven. Tim ho pohladil a pak mu řekl, ať si jde hrát s ostatními. Chimchar se nedal dvakrát pobízet a začal trochu škádlit Torchica. Brzy se k nim přidal i Leon, ale ten se Chimcharovi nelíbil a tak na něj zaútočil. Dřív než Tim stihl vůbec otevřít pusu, Torchic Chimcharovi příšerně vynadal a šel si hrát s Leonem sám.

„Co to s Chimcharem je?“ zeptala se Jane.

„Podle Treye nemá rád Shiny Pokémony,“ odpověděl smutně Tim. „Ale ani Trey neví proč.“

„To by mohl být případ pro našeho Poképsychologa Tonyho,“ zasmála se Jane.

„Co to plácáš Jane?“ zeptal se nechápavě Tim.

„Poképsycholog je silný výraz Jane,“ zasmál jsem se. „Ale možná bych s ním mohl prohodit pár slov.“

Tim byl ještě zmatenější a tak, když jsem se ujistil, že nás nikdo neposlouchá, řekl jsem mu o svém malém tajemství. Tim doslova zíral.

„A máme pro tebe ještě jednu věc,“ ozvala se Jane, dřív než se Tim vlastně dokázal vzpamatovat a řekla mu o Bonnie.

Nechali jsme Tima aby se vzpamatoval a já se zatím rozhodl věnovat Chimcharovi. Ten se mnou ale nejdřív nechtěl vůbec mluvit. A tak jsem na to šel jeho stylem. Vytáhl jsem z batohu míč a hodil jsem ho Chimcharovi. Ten se ani příliš nerozmýšlel a začal si se mnou hrát. Při hře jsme si nezávazně povídali o Timovi i o dalších věcech. Řeč nakonec přišla i na Pokémony a samozřejmě i na Leona.

„Zažil si spoustu trápení u toho člověka, který ho vlastnil přede mnou a kterého si již netroufnu nazvat trenérem,“ vysvětlil jsem.

Chimchar se na Leona podíval a pak řekl: „Dobře mu tak!“

„Cože?“ vykřikl jsem. „A jinak jsi normální? Jak můžeš něco takového říct?“

„Snadno. Shiny Pokémoni si myslí, že jsou něco víc jenom proto, že jim příroda nadělila jinou barvu než nám ostatním.“

„Promiň, já znám jen jednoho Shiny Pokémona, Leona. Ale kdybych podle něj měl soudit všechny Shiny Pokémony a podle tebe ty ostatní, tak bych došel k přesně opačnému názoru.“

Chimchar se na mě tázavě podíval.

„To jsem vážně tak hrozný?“ zeptal se po chvíli přemýšlení.

„Bez urážky, ale jsi.“

„Přísahal jsem, že se nikdy nebudu chovat tak povýšenecky jako můj brácha. No a teď to dělám.“

„Tvůj brácha?“

Chimchar mi řekl o svém starším bratrovi, který si věčně myslel, že je něco víc, protože je Shiny. Kdykoliv něco provedl, svedl to na někoho jiného. Nejčastěji právě na Timova Chimchara. Proto se nechal doslova chytit od prvního člověka, kterého v lese uviděl s Pokémonem, od Treye.

„Ale Leon je jiný než tvůj bratr,“ řekl jsem. „Sám si prožil kruté chvíle, o kterých byste si mohli společně popovídat.“

„Myslíš, že po tom co jsem teď provedl, se mnou bude chtít ještě mluvit?“

„To nevím,“ pokrčil jsem rameny. „To musíš zjistit sám.“

Chimchar se tedy vydal za Leonem, který spolu s Torchicem a Bertou pokoušel Houndour, která líně ležela v trávě. Torchic se chtěl znovu pustit do boje s Chimcharem, ale Leon ho zastavil. Chimchar se mu omluvil za to, že na něj zaútočil. Pak mu řekl svůj příběh a znovu přidal omluvu za to, jak hloupě se choval. Tato omluva stačila nejen Leonovi, ale i Torchicovi, který Chimcharovi něco pošeptal. Chimchar se zasmál a přikývl. Oba Pokémoni se nadechli a začali „opékat“ Houndour dvojitým útokem Ember. Líná Houndour rychle vyskočila na nohy. Ale dřív než se stihla vrhnout na malé rošťáky, skočil jí Leon na záda a osedlal si ji jako Laprase. Chimchar, Torchic a Berta se náramně bavili pokusy Houndour setřást Leona.

„Tony, cos mu to řek‘?“ ozval se za mnou Timův hlas.

„Vlastně nic. Sám si uvědomil, že se choval hloupě. Ale je pravda, že k tomu potřeboval trochu nakopnout.“

„Tony, taky tě napadlo, že dneska je vlastně promarněný den?“ ozvala se náhle Jane. „Neměli bychom se věnovat tréninku na náš zápas s Orem?“

„Cože? Jakej váš zápas?“ zeptal se nechápavě Tim.

„No, Jane se bojí zápasit s Gym Leadery sama a tak mě požádala o pomoc,“ zasmál jsem se.

„Tony!“ napomenula mě. „Pokud vím, tak jsi to byl ty, kdo žebral, aby mohl bojovat.“

„Ale no tak vy dva!“ vložil se do toho Will. „Prostě, Jane navrhla Tonymu dvojité zápasy a Tony souhlasil. Ostatně, jeden odznak už takhle získali.“

Ale v tom se ozvaly policejní sirény a výzvy k vyklizení prostoru. A tak jsme vrátily naše Pokémony do Pokéballů a odešli. Tim se ještě jednoho z policistů zeptal co se děje a když zjistil, že se v parku natáčí film, vyrazili jsme do Pokécentra.

„A co chceš vlastně teď dělat Time?“ zeptala se Jane cestou do Pokécentra.

„Chci bejt tím nejlepším chovatelem Pokémonů na celým světě,“ prohlásil Tim odhodlaně.

„To už víme,“ opáčila Jane. „Ale víš jak na to?“

Jane evidentně Tima dostala.

„No, chovatel by se měl umět postarat o Pokémony,“ ozval se Will. „Zkoušel jsi už někdy experimenty s krmením pro Pokémony?“

Tim chvíli na Willla zíral. Po chvíli ale prohlásil: „Párkrát jsem Treyovi upravil krmení, které dával Pokémonům.“

„A s dobrými výsledky,“ poznamenal jsem. „I Trey ho za to chválil.“

„No tak vidíš. V tom případě jsi už začal,“ usmál se na Tima Will.

„Když já mám strach, že to sám nezvládnu,“ přiznal Tim.

„A proč bys to měl zvládat sám?“ zeptal jsem se. „Máš přece nás.“

„To myslíš vážně Tony? Ty chceš, abych se přidal k vám?“

„To musíš chtít ty,“ řekl Will. „My se rozhodně bránit nebudeme“

„Tedy, my tři se bránit nebudeme,“ dodal jsem.

„Paul bude určitě taky v pohodě,“ řekla Jane.

Když jsme dorazili do Pokécentra, potkali jsme Paula a Mikey, kteří zrovna vyráželi na „romantický“ oběd. A tak jsme se Paula na rovinu zeptali, jestli by mu vadilo, kdyby se Tim přidal k nám. Nevadilo. A rovnou Tima přivítal do naší party.

Will se rozhodl rozkrýt před Timem své karty a tak jsme ho odvedli do pokoje. Tam mu Will převyprávěl celý svůj osud. Když se dostal k tomu, jak ho macecha poprvé zbila, Tim Willa objal a už ho za celou dobu co vyprávěl, nepustil. To Willovi evidentně pomohlo, aby ten svůj smutný příběh převyprávěl.

„A já si myslel, že jsem na tom s leukémií blbě,“ poznamenal hořce Tim, když Will skončil.

„To přece nemůžeš srovnávat,“ utrhl se na něj Will. „Leukémie je nemoc, kterou si člověk nevybírá…“

„A ty sis vybral, aby tě mlátil člověk, kterýmus‘ věřil?“ skočil mu rozčileně do řeči Tim.

„A dost!“ vykřikla Jane. „Nezdá se vám blbé, hádat se o něčem takovém?“

Oba se sice tvářili, že jim Jane kdovíjak ukřivdila, ale nakonec uznali, že má pravdu.

„Ale teď mě napadla jiná věc,“ změnil jsem rychle téma. „Timovo příjmení je Hawk. A tvoje teď taky, Wille.“

„Ty jsi Hawk?“ zeptal se Will překvapeně Tima.

„Stejně jako celá moje rodina z taťkovy strany,“ odpověděl Tim. „Snad s tím nebudou ňáký problémy.“

„A jaké prosím tě,“ prohlásila Jane. „Prostě shoda jmen. Toť vše,“ mrkla na nás.

-----------------------------------------------------------------

Tim si uvědomil, že pokud si nepospíší, přijde pozdě na oběd ke své babičce. A tak jsme se rozhodli, že ho tam odvedeme a pak si zajdeme někam na oběd sami. Ale když jsme dorazili k Timově babičce, ta nás odmítla pustit a pozvala nás na oběd k nim. Jeho matka byla nadšená, když se dozvěděla, že se přidal k nám.

„S tebou Tony a s Jane nemusím mít o svého chlapečka strach,“ rozplývala se.

U stolu byly kromě Timovy babičky (oslavenkyně) a dědy z otcovy strany, také jeho sestřenice Maddie a bratranec Mitch, kteří jsou dvojčata, a jejich rodiče, Timova teta se strýcem. Velkým překvapením pro nás ale byla přítomnost Ora a jeho dědy Wytherna, který, jak jsme se dozvěděli, je bratrem Timovy babičky.

Oběd probíhal v příjemné atmosféře. Bavili jsme se o našich cílech jako trenéři. Vyšlo najevo, že Maddie a Mitch také vyzývají Gym Leadery k dvojitým zápasům. Před pár dny porazili Moon a teď si přišli pro druhý odznak za svým bratrancem. Dohodli jsme se, že si po obědě dáme tréninkový zápas, abychom zjistili, jak na tom jsme.

----------------------------------------------------------------------

Po obědě jsme se proto vydali do parčíku, kousek od domu. Timova babička byla „vyhozena“ z domu, protože oslava pro ni má být překvapením. A tak se připojila k nám. Na svůj věk je velmi vitální a rozhodně bych do ní neřekl, že má již osmdesát.

Dlouho jsme neváhali a ihned se pustili do zápasu. S Jane jsme vůbec nemuseli přemýšlet. Poslali jsme zápasit Gyaradose a Houndour, aby se spolu sehráli. Maddie poslala do zápasu Croagunka, modrého, divně vypadajícího Pokémona s oranžovými jedovými váčky na tvářích. Mitch poslal do zápasu obrovského kamenného hada Onixe.

Když jsem ale Gyaradosovi přikázal první útok, Twister, Onix si jen tak lehl na zem a nevypadalo to, že by ho zápas zajímal. A to i přesto, že ho Gyaradosův útok zasáhl. Jen se zvedl, přesunul se mimo bojiště a znovu si unaveně lehl.

„Onixi, teď není čas na spaní. Jsme uprostřed zápasu!“ řval na něj Mitch.

Ale Onix ho vůbec nevnímal.

„Promiňte, vzdávám zápas,“ řekl nakonec sklíčeně Mitch a vrátil Onixe do Pokéballu.

„Co je s tím tvým Onixem, bratránku?“ zeptal se Tim.

„To kdybych věděl,“ odpověděl smutně Mitch. „Vyměnil jsem ho včera s jedním chlápkem za svého Zubata. Myslel jsem, že by se mi Onix mohl hodit proti Orovi a jeho trenér mě ujišťoval, že je velmi dobře trénovaný a poslušný. Ale teď…“

„Z toho si nic nedělej,“ ozval se Will. „U vyměněných Pokémonů se to stává častěji, než si myslíš. Budeš mu muset dokázat, že si zasloužíš jeho důvěru.“

„A jak?“ zeptal se Mitch.

Will pokrčil rameny.

„Na to musíš přijít sám.“

„Hele, my bychom už rádi zápasili,“ ozvala se náhle Jane. „Tak si laskavě vyber Pokémona, který tě poslouchá.“

Mitch byl překvapený, ale rychle – snad aby si to Jane nerozmyslela – sáhl po jednom ze svých Pokéballů a vypustil z něj asi čtyřicet centimetrů vysokého bílého Pokémona s tlustým, dlouhým ocasem, na jehož konci byly tři ostny. Pokémon měl také modrý pruh od hlavičky přes záda až ke konci ocasu, modré špičaté uši a žluté tvářičky. Byl to Pachirisu.

Role rozhodčí se chopila Timova babička, která prý dodnes pomáhá na Gymu jako rozhodčí. Jen co zahájila zápas, Mitch vydal první příkaz, Spark na Gyaradose. Ale Jane také neváhala a dřív než Pachirisu stihl zaútočit, Jane přikázala Smokescreen. Houndour rychle zahalila sebe i Gyaradose do oblaku kouře a Pachirisu minul. Ale než jsme se stihli s Jane vzpamatovat, Maddie přikázala Croagunkovi Poison Jab na Houndour. Ale já jsem Gyaradosovi rychle přikázal Hydro Pump, zatímco Jane neváhala a zabavila Pachirisu útokem Bite a ten tak nemohl bránit Gyaradosovi v jeho útoku. Ale Mitch se nehodlal vzdát a tak přikázal Pachirisu Discharge.

„Mitchi ne!“ vykřikla Maddie a mně bylo jasné proč. Discharge totiž zasáhne všechny Pokémony kromě toho který ho použije. Věděl jsem, že musím něco udělat a nenapadlo mě nic lepšího než Earthquake.

„Houndour, rychle vyskoč na Gyaradose!“ křikl jsem na ni.

Zmateně se na mě podívala, ale naštěstí rychle pochopila, že teď není čas hádat se, že nejsem její trenér. Vyskočila Gyaradosovi na krk a ten na můj příkaz rychle zahájil útok Earthquake. Netrvalo dlouho a oba soupeři byli mimo. Potvrdila to i naše rozhodčí. Ale já jsem z našeho vítězství měl radost proto, že jsme si ověřili naši strategii proti Orovi.

„Tony, jak si dovoluješ dávat příkazy mému Pokémonovi?“ vyštěkla na mě najednou Jane.

„Ale kdyby to neudělal…“ začala Houndour, ale já jsem ji přerušil svou vlastní obhajobou.

„Musel jsem jednat rychle, dřív než Pachirisu použije Discharge. Pak by totiž byl Gyarados ze hry a aniž bych chtěl Houndour nějak podceňovat, nehodlal jsem ji vystavit tomu, že by musela sama bojovat se dvěma soupeři.“

Jane se začala trochu uklidňovat, když v tom se ozvala hádka z druhé strany zápasiště.

„Ale posledně to fungovalo skvěle a jenom na naše soupeře,“ prohlásil rozčarovaně Mitch, nechápaje co se jeho sestře nelíbí.

„Protože jsem měla Digleta, který je imunní proti elektrickým útokům.“

Zdá se, že Mitchovi až teď začalo docházet, jakou chybu udělal. Ale najednou jsem si všiml, že se Maddie začaly třást ruce.

„Není ti nic?“ zeptal jsem se.

„Ne, to nic. Jenom potřebuju něco sladkého,“ řekla.

Ale to už jí Mitch podával plechovku s limonádou. A mě to začalo docházet.

„Ty máš cukrovku?“ zeptal jsem se.

„Diabetes Mellitus prvního typu,“ odpověděl učeně Mitch, zatímco jeho sestra pila limonádu.

Bylo nám řečeno, že se nemáme moc rychle vracet. A tak jsme vypustili naše Pokémony a trochu si popovídali. Zjistili jsme, že než Tonyho babička odešla do důchodu, byla lékařkou. Měla praxi v Andělském přístavu. Navzdory své pracovní vytíženosti si ale našla čas na to, aby pomáhala svému mladšímu bratrovi Wythernovi na Gymu. Nejčastěji jako rozhodčí, ale občas i s jinými věcmi, když bylo potřeba. A teď, když je v důchodu, tak se naplno věnuje pomoci svému prasynovci Orovi, který se ujal Gymu, aby se Wythern mohl naplno věnovat své politické kariéře.

Will se zeptal na něco, na co se raději ptát neměl. Na Timova otce. Tim mu neochotně řekl, že zemřel před dvěma lety, při autonehodě, kterou sám způsobil. Nedal totiž přednost trolejbusu, který bočně narazil do jeho auta.

„Trolejbus samotný na tom nebyl špatně, ale bylo tu mnoho zraněných, kterým jsme jako příbuzní museli zaplatit odškodné. A to šlo do horentních částek,“ vysvětlovala Timova babička.

„A to nebyl Timův otec pojištěný?“ zeptal se Will.

„Samozřejmě že byl,“ odpověděla Timova babička. „Ale celková částka za odškodné zraněným přesáhla hodnotu, na kterou byl můj syn pojištěný.“

„Dobře, už se na to nebudu vyptávat,“ pronesl omluvně Will. „Promiňte, že jsem s tím vůbec začínal.“

--------------------------------------------------------------------

Cestou zpět do domu Timovi babičky jsme potkali Paula a Mikey. Paul byl hodně zamlklý a vůbec se tvářil smutně.

Když se nám ostatní trochu vzdálili, zeptal jsem se: „Vy jste se s Mikey pohádali?“

„Ne. Proč se ptáš?“

„Protože vypadáš nějak divně.“

„Totiž, zašli jsme si do jedné galerie a tam měli vystavených hned několik jeho fotek,“ vysvětlila Mikey, která byla hned za mnou.

„Ale to bys snad měl mít radost, že je o tvé fotky zájem, ne?“

„V případě, že bych z peněz za ty fotky taky něco viděl,“ prohlásil Paul rozčileně.

Nakonec mi spolu s Mikey vysvětlili, že Paula před časem oslovil jeden časopis, který měl zájem o jeho fotky. Aby se o to nemusel sám starat, najal si právníka, který pro něj měl všechno ohledně fotek zajistit a jemu jen poslat peníze. To se stalo a Paul tak celou záležitost považoval za vyřízenou. Až do dneška, kdy právě ty fotky, které tenkrát poslal tomu časopisu, objevil v té galerii. Mluvil s majitelem galerie, který mu ukázal smlouvu, kterou podepsal právě s tím právníkem. Byla tam i Paulova plná moc. Jenže tu Paul tomu právníkovi nikdy nedal.

„Ale to nikdy nikomu nedokážu,“ zakončil Paul smutně vyprávění.

„Všecko se dá dokázat,“ ozval se náhle Tim, který – jak jsem si právě uvědomil – nás celou dobu poslouchal.

„Jak to myslíš?“ zeptal se Paul, aniž by se vůbec pozastavil nad tím, že nás Tim poslouchal.

„Moje mamka je právnička se specializací na autorský právo,“ vysvětlil Tim. „A už vyřešila pár případů, který byly považovaný za neprokazatelný. Slyšels o případu tý mladý fotografky, Herriete Nellis?“

„Neříkej mi, že její právničkou byla tvá matka?“

Tim přikývl. „Pokud ti někdo může pomoct, pak jedině moje mamka,“ prohlásil hrdě Tim.

---------------------------------------------------------------------

Na oslavu přišlo mnoho hostů. U některých z nich dokonce i sama oslavenkyně přiznala, že je sotva zná. Naštěstí, ne všichni přinesli dárky a tak přesto že dům byl plný hostů, dárků bylo tak akorát. Když oslavenkyně rozbalila dárky, pustila se do krájení obrovského dortu, který více než dort narozeninový, vypadal jako dort svatební. Jen místo marcipánového páru byly na vršku svíčky v podobě číslic 8 a 0, symbolizující věk oslavenkyně. Potom už nastala volná zábava. Lidé se rozdělili do skupinek, začali se mezi sebou bavit, ochutnávali pohoštění, prostě všechno co se na takovém večírku dělá. Všiml jsem si, že Paul mluví s Timovou matkou. Asi jí právě vysvětluje, co mu provedl ten právník.

„Kdy mu to hodláš říct?“ ozval se náhle za mnou Willův hlas.

Otočil jsem se na něj a překvapeně vykoktal: „Komu? Co?“

„Paulovi,“ odpověděl Will. „A co? To snad víš moc dobře.“

„Když, já nevím…“

„Co nevíš?“ zeptal se Will. „Už jsi to řekl Jane, mě i Timovi. Ty snad nedůvěřuješ svému bratrovi?“

„Když on je pro mě jako cizí člověk,“ řekl jsem vůbec poprvé nahlas to, co mě trápilo už od začátku naší cesty.

Will evidentně takovou reakci nečekal a byl hodně překvapený. Ale brzy pokračoval.

„A není na čase, abys svého bratra konečně poznal? Promluvte si spolu. Mám takové tušení, že ani on tě moc nezná. A možná právě proto se vydal na cestu s tebou. Ale je to jen můj dohad.“

‚Ale nejspíš správný,‘ musel jsem přiznat v duchu sám sobě. Ale v tom se u nás objevila Jane s Orem a Wythernem.

„Wythern má jeden zajímavý nápad,“ řekla Jane.

„Už dlouho jsem nezápasil,“ začal Wythern. „A tak když jsem zjistil, že jsou tu hned dvě dvojice, které chtějí po Orovi dvojitý zápas, napadlo mě, že se k němu připojím. Pokud se nebojíte někoho tak zkušeného, jako já,“ mrkl Wythern.

„No, já nevím, pokud máme zápasit s Vámi, pak máme ještě co trénovat,“ řekl jsem.

„Jak říkám, dlouho jsem netrénoval,“ řekl Wythern. „Nevím, jestli jsem pro vás za současné kondice soupeřem.“

Střílí si z nás? Blafuje? Zadíval jsem se mu do očí, ale viděl jsem v nich jen odhodlání zápasit. Pak jsem se podíval do očí Orovi. V nich jsem viděl něco jako naději nebo škodolibost. Těžko říct. Pak jsem se podíval na Jane. Byla stejně nejistá jako já.

„Co myslíš Tony?“ zeptala se najednou.

„Měli byste se rozhodnout rychle,“ řekl Wythern. „Mám teď hodně starostí a povinností kolem voleb. A kdo ví, co bude po nich.“

„Navíc, ty by ses určitě rád zúčastnil Contestu v Malém Přístavu Tony,“ dodal Ore.

„Tak ten mi nehrozí,“ povzdechl jsem si smutně. „Ale je pravda, že bych se na něj rád alespoň podíval, pokud bude příležitost.“

„Cože? Ty chceš vynechat Contest? Proč?“ zeptal se zmateně Will.

„On je to totiž dvojitý Contest R1,“ vysvětlil jsem.

„Takže, ty ještě nemáš stuhu ani parťáka?“ zeptal se Ore. Zavrtěl jsem hlavou. „Tak to promiň.“

„Může se někdo namáhat, vysvětlit mi, co je ‚dvojitý Contest R1‘?“ ozval se Will.

„Je to Contest, do kterého se můžou přihlásit pouze dvojice, navíc minimálně jeden z dvojice musí mít alespoň jednu stuhu,“ vysvětlila Jane.

„Aha,“ řekl Will.

„Tak co ten zápas, Tony?“ zeptala se znovu Jane.

Nakonec jsme se s Jane dohodli, že vlastně nemáme co ztratit, zvlášť když nám Ore slíbil, že v případě prohry nám dá šanci na odvetu, a tak se s Orem a Wythernem utkáme už zítra. Uvidíme co si na nás Ore a Wythern vymyslí.

Rozhodl jsem se najít Paula a na Willovu radu mu konečně říct pravdu. Chvíli to trvalo, ale nakonec jsem Paula našel s Mikey v jedné zastrčené místnosti.

„Nic mi neslíbila, ale grafologický posudek by mohl prokázat, že ten podpis nebyl můj.“ Slyšel jsem Paula přes dveře. „Večer v Pokécentru si se mnou projde papíry.“

„Tak to je fajn. Ale změňme téma,“ řekla Mikey. „Už jsi Tonymu řekl o svém podezření?“

„Copak myslíš, že můžu jen tak přijít a říct: ‚ahoj brácho, nemluvíš náhodou s Pokémony? Protože já ano a viděl jsem pár podezřelých konverzací mezi tebou a Leonem‘?“

„A proč ne?“ zeptala se Mikey. „Je to…“

Ale to jsem konečně překonal prvotní překvapení a rozhodl jsem se být vtipný. Otevřel jsem dveře a prohlásil: „Ahoj brácho. Nemluvíš náhodou s Pokémony? Protože já ano a teď jsme s Leonem něco zaslechli.“

„Jak dlouho jsi nás poslouchal?“ zeptal se překvapený Paul.

„Ne moc dlouho. Zaslechl jsem jenom kousek za dveřmi, když jsem tě hledal.“

„Takže ty opravdu rozumíš Pokémonům?“ zeptala se Mikey.

„Ano, rozumím.“

„Zkusím hádat. Když ses vydal na Pokémonní cestu, tak jsi najednou začal mít pocit, že Pokémonům rozumíš. Začal jsi tomu věnovat víc pozornosti a ejhle, opravdu jsi Pokémonům rozuměl. Nemám pravdu?“

„Svým způsobem ano,“ přitakal jsem Paulovi.

„A kdo všechno to ví?“ zeptal se najednou.

„Jane, Will a Tim.“

„Takže všichni kromě mě,“ povzdechl si Paul.

Najednou jsem se cítil provinile. Byl jsem proto Leonovi vděčný, když změnil téma a řekl Paulovi o zítřejším zápasu.

„Určitě se už těšíš Leone,“ řekla Mikey.

„To by mě Tony musel do toho zápasu poslat,“ řekl Leon a Paul to přeložil Mikey.

„Promiň Leone, ale Gyarados je na tohle lepší. A s Houndour jsou už sehraný tým.“

„Co tak zajímavého tu probíráte?“ zeptala se Jane, která se náhle objevila ve dveřích.

„Ten zítřejší zápas,“ řekl Paul. „Leonovi je líto, že nebude moct zápasit.“

„Ale to ne Paule,“ ozval se Leon. „Já chápu, že Tony a Jane mají svou strategii pro vítězství.“

„Ale před chvílí to znělo jinak,“ namítl Paul.

„To jenom znělo,“ nedal se Leon.

„Jen aby,“ zasmál se Paul.

„Ty… ty mu rozumíš?“ začalo to Jane docházet.

„Ano Jane, mám stejný problém jako brácha.“

„Ale to už nebude náhoda, kluci,“ řekla Jane.

A mě vlastně poprvé napadlo, že má asi pravdu.

„Na tom něco bude,“ přitakal i Paul. „Možná bychom se měli našich nějak nenápadně poptat, jestli nějaký podobný dar nemáme v rodině.“

„Tony, nevytratíme se odtud někam trénovat?“ zeptala se Jane.

„Nepřipadá mi to moc taktní,“ namítl jsem.

„Ale jdi Tony. Tady už se stejně nic dít nebude,“ přesvědčoval mě Paul.

„Mně se navíc zdá, že už se to tu rozvolňuje,“ dodala Jane.

„Já souhlasím s Tonym,“ ozvala se náhle Mikey. „Nebylo by vhodné se jen tak vytratit. Bylo by zdvořilé se alespoň rozloučit.“

A tak jsme řekli Timově babičce o našich plánech a ta souhlasila. Will se k nám přidal, ale Tim se rozhodl, že ještě chvíli zůstane na oslavě. My ostatní jsme se vydali nejdřív do Pokécentra, protože jsme s Paulem chtěli zavolat našim a opatrně vyzvědět, jestli něco vědí o našem „daru“. Jane ale vyzvídala na Paulovi.

„Určitě jsi měl i další Pokémony, než jenom ty co máš s sebou.“

„A dodnes mám,“ usmál se Paul.

„Ostatně, sama některé z nich znáš,“ řekl jsem.

„Já? Jak to?“

„Paul má své Pokémony u Treye,“ odpověděl jsem. „Třeba ta Rhydon s tím Protectorem je jeho. A myslím, že jsem se o tom zmínil.“

„To je možné,“ řekla Jane. „Víš, že mě občas nějaké méně podstatné detaily vypadnou.“

„Jako ti vypadla Mikey,“ zasmál jsem se.

„Cože jsem jí?“ zeptala se nechápavě Mikey.

„Rozhodně jsem se jí o tobě zmiňoval – a ne jednou – ale přesto, když se o tobě Paul zmínil v první den naší společné cesty, zeptala se, kdo jsi.“

Mikey se na Jane dlouze zadívala a pak řekla: „Skleróza ve tvém věku je velice vážná věc.“

„Jo, fajn. Ještě ty si ze mě střílej.“

„Ale já si z tebe nestřílím, mluvím vážně,“ namítla Mikey.

„Alespoň jsem zatím nezapomněla na svého Pokémona, jako jistý člověk, kterého všichni dobře známe,“ snažila se Jane změnit směr rozhovoru. „Vážně, Rhydon by byla moc ráda, kdyby se dostala do nějakého zápasu.“

„Pak s tím musím něco udělat,“ usmál se Paul tajemně.

---------------------------------------------------------------------

Po příchodu do Pokécentra, jsme zamířili k videotelefonu. Ale místo domů Paul zavolal Treyovi. Hned se ho zeptal na své Pokémony a Trey odpověděl, že se mají všichni moc dobře. Až na Rhydon.

„Pořád je u hlavní brány a vždycky když přijede nějaký trolejbus,“ (trolejbusová zastávka je hned u brány) „čeká, že z něj vystoupí Jane, Tony nebo ty. Dosud tu byl alespoň Tim, který jí trochu pomáhal, ale teď co odjel, bojím se nejhoršího. Možná by bylo nejlepší, kdyby sis ji vzal k sobě.“

„No, mám trochu jiný nápad,“ řekl Paul. „Můžete mi ji pos…“

Ale to už byla Rhydon u videotelefonu, celá nadšená, že vidí nejen svého trenéra, ale i Jane.

„Rhydon, ty máš Jane moc ráda, viď?“

Rhydon se na Paula překvapeně podívala a pak opatrně přikývla.

„A Jane má ráda tebe,“ pokračoval Paul. „Nebo se pletu, Jane?“

„Si piš že mám Rhydon ráda. Skoro jako vlastního Pokémona.“

„A proto mě napadlo, že by Rhydon mohla být tvým Pokémonem doopravdy,“ prohlásil Paul.

Jane překvapeně otevřela pusu, jako by chtěla něco říct, ale pak si to rozmyslela a pusu zavřela. Ale mnohem více překvapená byla Rhydon.

Paul se obrátil na Rhydon do videotelefonu a řekl: „Já jsem fotograf Rhydon. Se mnou si už moc zábavy neužiješ. Jane na druhou stranu je začínající trenérka a má ještě všechno před sebou. Pokud se staneš jejím Pokémonem, určitě se nebudeš nudit.“

V tu chvíli se už vzpamatovala i Jane a obrátila se na Rhydon s otázkou: „Já bych moc ráda měla tak skvělého Pokémona jako ty. Co říkáš, chceš mít trenérku jako já?“

Rhydon rychle přikývla. Paul nechal Treye, aby poslal Rhydon Jane do Pokécentra. Jakmile měla Jane Pokéball v ruce, vypustila z něj svého nového Pokémona. Ale Rhydon hned začala zářit. Zvětšila se téměř o polovinu, na hlavě jí vyrostl druhý roh a na konci ocasu jí přibyla velká koule. Vyvinula se na Rhyperior. Všichni jsme na to zírali jako zmražení.

První se vzpamatovala Jane a s výkřikem nadšení svou Rhyperior objala. Pak se opatrně podívala na Paula, jestli si to náhodou nerozmyslel. Ale ten byl, zdá se, pevně rozhodnutý.

Jak jsme původně plánovali, zavolali jsme domů. Ale z mámy, která jediná byla doma, jsme toho moc nevytáhli, pokud jsme jí nechtěli říct pravdu. A to jsme nechtěli. Alespoň zatím.

A tak jsme se s Jane pustili do toho tréninku. Paul a Mikey nám nabídli tréninkový zápas. Přijali jsme. Ale dostal jsem trochu jiný nápad.

„Myslím, že bychom měli mít nějakou záložní strategii.“

„A co navrhuješ?“ zeptala se mě Jane.

„Rgyperior a Whistle.“

„Nevím jestli je to moudré,“ namítla Jane. „Whistle nemá moc šancí proti ocelovým Pokémonům. Psychické ani ledové útoky na ocelové moc nefungují.“

„Ale má Double Team, čímž může soupeře solidně poplést a Wrap, kterým soupeře připraví na Rhyperiořiny útoky. A ty budou naší hlavní zbraní. Nezapomeň, že kromě Magnitude má ještě Hammer Arm, což je bojový útok.“

„A co když Rhyperior prohraje?“

„Tak máme průšvih,“ přiznal jsem na rovinu.

Jane nakonec uznala, že to stojí za zkoušku a tak jsme proti Paulovi s Laironem a Mikey s Lucario postavili Rhyperior a Whistle. Ještě před tím jsme se ale s Jane ujistili, že Rhyperior nebude mít problém se zápasem proti Paulovi. Ujistila nás, že do svého prvního zápasu se svou novou trenérkou dá všechno.

A tak jsme začali. Hned na začátek jsem Whistle přikázal Dourle Team, kterým obklopila Rhyperior a tak bylo obtížnější na ni zaútočit. Navíc se ukázalo, že Paul měl problém vydat příkaz k útoku na Rhyperior a tak se zaměřil na Whistle. To nám s Jane usnadnilo práci. Pár útoků Magnitude a nějaký ten Icy Wind a Lucario i Lairon měli na mále. Lucariin útok Aura Sphere sice na Rhyperior působil, ale většinou byl zmírněn zásahem do jedné falešné Whistle. Netrvalo dlouho a Lucario a Lairon byli mimo. Will, který se ujal role rozhodčího, nás vyhlásil vítězi. A v tu chvíli se ozval potlesk. Byla to Sun, která celý náš zápas sledovala, aniž bychom si jí dříve všimli.

„Vynikající zápas, ale jenom z jedné strany,“ řekla. „Promiň Paule, ale skoro to vypadalo, jako bys měl strach zaútočit na Rhyperior.“

„Na což má plné právo, když ještě před půl hodinou byla Rhyperior jeho,“ prohlásila Mikey a objala svého kluka.

„A od vás dvou to nebylo moc fér, postavit proti mně Rhyperior,“ ozval se Paul. „Myslel jsem, že si chcete ověřit strategii proti Orovi a Wythernovi. Proto jsme proti vám poslali své ocelové Pokémony.“

„Ale my jsme si ověřovali naši strategii,“ bránil jsem se. „Kdo jiný z Janiných Pokémonů má hned dva útoky proti ocelovým Pokémonům?“

Paul musel nakonec uznat, že mám pravdu. „Ale stejně jste mě na to alespoň mohli připravit,“ neodpustil si, když s Mikey odcházeli do Pokécentra vyléčit si své Pokémony.

„O co tu šlo?“ zeptala se Sun.

Stručně jsme jí to vysvětlili. Byla překvapená, ale především z toho, že jsem se rozhodl kromě Contestů i k zápasům na Gymech.

„Nejsem si jistá, zda je to moudré,“ řekla. „Bude to mást tebe i tvé Pokémony.“

„V tomhle s ní musím souhlasit,“ ozval se Leon.

„Ale jdi Sun,“ namítl Will. „Pokémonům může jen prospět, pokud dokážou schopnosti z Contestů uplatnit i v klasických zápasech. Žádné pravidlo nezakazuje takové schopnosti v ligových zápasech použít.“

„Ale v Contestech je používání klasických útoků sankcionováno,“ namítala zase Sun.

„Ne nutně,“ pokračoval Will ve svém. „Ale máš pravdu v tom, že to nepomáhá v nejdůležitější části Contestů a tou je první kolo, ve kterém máš předvést představení s Pokémonem.“

„Aspoň na něčem se shodneme,“ usmála se Sun. „Hele, vážně se neznáme? Mám takový divný pocit, že už jsme se potkali.“

„Věř mi, že tebe bych si pamatoval Sun,“ namítl Will.

„No, ale já tu jsem stejně z jiného důvodu,“ prohlásila náhle Sun. „Hledala jsem tě Tony, kvůli Contestu v Malém přístavu. Ale asi nemáš zájem, když teď trénuješ na Gym.“

„Ten Contest je za čtyři dny, pokud se nemýlím,“ ozvala se Jane a Sun přikývla. „Náš zápas je zítra. To máte ještě spoustu času, abyste se sehráli.“

„A co když zítra prohrajete?“ zeptala se Sun. „Ne že bych vám to přála…“

„No tak holt s odvetou počkáme až po Contestu,“ trvala na svém Jane. „Ore na nás s odvetou jistě rád počká. Contest ale nepočká.“

„Tak jsi to slyšela,“ řekl jsem já. „Hned zítra začneme trénovat.“

Ale dnes jsme ještě trénovali s Jane na Gym. Sun se překvapivě nabídla, že nám bude při tréninku pomáhat. Její Bronzor se ukázal být neskutečně silný a hlavně imunní proti naší strategii s Rhyperior a Whistle. Gyarados a Houndour byli daleko lepší možnost. Ale v jednom měla Sun pravdu.

„Až příliš spoléháte na zemní útoky. To se vám může vymstít.“

„Možná bych si měl taky pořídit ohnivého Pokémona,“ zapřemýšlel jsem nahlas.

„To ne Tony,“ řekla Jane. „V Contestech nehrají typové výhody a nevýhody až takovou roli.“

„Vlastně nehrají téměř žádnou roli,“ připomněla Sun.

„Zato v klasických zápasech ano,“ pokračovala Jane. „A ve dvojitých je navíc potřebná i strategie. A právě proto bychom se měli zaměřit na to, abychom neměli stejné typy Pokémonů. A zatím nám to docela vychází až na výjimku s Gyaradosem. U něj se ale můžeme zaměřit na odlišení útoky.“

„Ty už to Tonymu pěkně plánuješ,“ zasmála se Sun.

„Někdo musí, když Tony na ty strategie moc není,“ opáčila Jane.

„Myslím, že Sun nemusí vědět všechno,“ namítl jsem.

„Ty jsi koordinátor a nemáš rád strategie?“

„Kdo říká, že je nemám rád,“ namítl jsem. „Jenom v nich nejsem moc dobrý. Proto tu mám Jane. Ta je naopak na strategie všeho druhu dost dobrá.“

„Zase se tolik nepodceňuj Tony,“ prohlásila Jane. „Tuhle strategii s Rhyperior a Whistle jsi vymyslel ty. A dneska při zápase s Mitchem a Maddie jsi měl taky dobrý nápad s tím, aby Houndour vyskočila na Gyaradose.“

„Proti tobě jsem ovšem pořád zelenáč, pokud jde o strategie.“

„Ale neměl bys tolik spoléhat na ostatní,“ neodpustila si Sun. „Soběstačnost je velmi důležitá jak pro trenéry Pokémonů tak i pro koordinátory.“

„Víš, s námi je to jako u motorsportu,“ začal náhle Will. „Tam taky vidíš jenom jezdce, možná ještě šéfy týmů, ale už nevidíš všechny ty mechaniky, týmové stratégy, dizajnéry a spoustu dalších lidí, kteří se na výsledném úspěchu podílejí.“

„Jenže tohle přirovnání trochu pokulhává, Wille,“ namítla Sun. „U Pokémonu jsou totiž tvým týmem tví Pokémoni a ty jsi jezdec i šéf týmu v jednom a záleží hlavně na tobě, co ze svých Pokémonů dostaneš.“

„Na tom něco bude,“ přiznal Will. „Ale uznej, že pomoc přátel se vždycky hodí.“

„To máš jistě pravdu,“ odpověděla Sun. „Ale já jsem od přírody samotářka a tak dělám všechno proto, abych si vystačila sama.“

„Hmm, to já potřebuji kolem sebe kamarády,“ řekl jsem.

Dohodli jsme se, že tahle debata nikam nevede a tak jsme raději pokračovali v tréninku. Tentokrát se k Sun přidala i Mikey s Lucario, která si mezitím dostatečně odpočinula. To byl tréninkový tým pro Gyaradose a Haoundour. Druhý tréninkový tým pro Rhyperior a Whistle vytvořili Paulův Lairon a Willův Torchic, který podle Willa potřebuje také trochu vytrénovat. Trénovat dvě dvojice Pokémonů najednou bylo těžké, ale právě o to nám s Jane šlo. Trénovali jsme až do večera.

Když dorazili Tim a jeho matka, s tréninkem jsme skončili a společně si zašli na večeři. Po ní se Paul věnoval paní Hawk a svým problémům.

Jane se rozhodla, že zavolá svým rodičům a řekne jim o našem zítřejším zápasu a taky o tom, že Tim se k nám přidal. Manželé Whispovi byli překvapení, že jsem si ke Contestům přibral i zápasy na Gymech s Jane. Ale vyjádřili nám plnou podporu. Méně překvapení byli Timovým rozhodnutím přidat se k nám.

„Paní Hawk měla strach z toho, že se Tim o sebe sám nebude starat a něco se mu stane,“ řekl pan Whisp. „Vždyť ho znáte, jaký je lehkomyslný.“

„Však my se o něj postaráme,“ ujistila Jane svého otce.

„To rád slyším,“ řekl pan Whisp. „Alespoň se paní Hawk bude moct soustředit na svou práci.“

„Což je to jediné, co tě zajímá drahý,“ dobírala si paní Whisp svého manžela.

„Ale to ne,“ bránil se pan Whisp. „Ale je pravda, že mě pracovní výkony mé společnice zajímají.“

V tu chvíli jsem se zmínil o Paulovu případu. Pan Whisp řekl, že to je případ jako dělaný pro paní Hawk.

Když jsme skončili s rozhovorem, zaslechl jsem něco zajímavého z televize. Poprosil jsem sestru Joy, zda by to nemohla zesílit. Ta to udělala a tak jsem slyšel televizního reportéra, jak říká:

„Jessica Roads se stala oficiálně potvrzeným jezdcem týmu Globus FH pro příští sezónu formule Hokubu. Na dnešní tiskové konferenci to potvrdil šéf týmu Tim Wylie. Jméno druhého jezdce však tým odmítl zveřejnit. Takto reagoval pan Wylie na spekulace novinářů:“

Na obrazovce se objevil pan Wylie na záznamu tiskovky.

„Máme v hledáčku několik jezdců, ale v tuto chvíli probíhají jednání s nimi, a abych tato jednání neohrozil, nebudu nic zveřejňovat.“

„Připomeňme, že tým Globus FH je novým hráčem ve Formuli Hokubu pro příští sezónu,“ pokračoval komentář reportéra. „Tiskovou konferenci dnes ale uspořádal i další tým seriálu Formule Hokubu, Roads Racing. Všichni očekávali, že na ní bude oznámen John Pearl jako druhý jezdec. To se však nestalo.“

„Aniž by nám to oznámil, rozhodl se John Pearl zúčastnit Rallye Hokubu,“ řekla tisková mluvčí Roads Racing v záznamu z tiskovky. „Takové chování nehodláme tolerovat, a proto jsme veškerá další jednání s Johnem Pearlem ukončili.“

„A reakce Johna Pearla?“

Na obrazovce se objevil John obklopený novináři. „Nikde v podmínkách týmu nebylo, že mám konzultovat s týmem i věci, které s mým účinkováním ve Formuli Hokubu nesouvisí. S rozhodnutím týmu nesouhlasím, ale jsem za něj vděčný. Nechci totiž jezdit za tým, který má tendenci řídit celý můj život.“

„Tak to byla hezká slovní facka do tváře Thomase Roadse,“ zasmála se Sun. „Tvůj bratránek má kuráž Tony.“

„Jen aby se mu ta kuráž nevymstila,“ prohlásil jsem trpce. „Ono se mu totiž může snadno stát, že příští sezónu nebude mít žádné angažmá, ani ve Formuli Hokubu, ani v Junior GP.“

„O to bych se nebála,“ ozvala se Jane. „O jezdce Paulových kvalit se týmy poperou. Když ne ve Formuli Hokubu, tak alespoň v Junior GP.“

„Jenže pokud bude dlouho vyjednávat s týmy Formule Hokubu, může se mu stát, že v Junior GP už na něj nezbude ani místo testovacího pilota.“

„V tom má Tony pravdu,“ přitakala mi Sun.

„Mimochodem Sun, tebe zajímá motoristický sport?“ zeptala se Jane.

„Ano, sleduji ho,“ přiznala Sun. „Ale změňme téma. Ten kluk co je s vámi, Will. Mám podezření, že on je ten, kdo mě napadl.“

„Napadl?“ zeptala se Jane.

„Vždyť víte. Jak mě napadli ti Noční strážci. Myslím že jeden z nich byl Will. Má hodně podobný hlas jako ten kluk.“

„Kluk?“ zeptal jsem se já, ve snaze oddálit naši reakci. Jane zatím nenápadně ukázala Willovi, aby přišel.

„Napadli mě tenkrát dva Noční strážci. Jedna z nich byla jednoznačně dospělá žena. Ten druhý byl ale mnohem menší, asi jako já. A měl hlas kluka, podobný tomu Willovu.“

„Já si nemyslím, že by Noční strážci verbovali děti,“ řekla Jane.

„Zrůdní jsou na to dost,“ prohlásil Tim, který nás zaslechl. Když po něm Jane vrhla nebezpečný pohled, rychle dodal: „Ale proč by to dělali, že jo?“

„Protože jsem toho moc věděl,“ řekl Will. „Sun, všechno ti řeknu, ale musíš mi důvěřovat. Pojďme někam, kde je víc klidu.“

„Ne!“ vykřikla Sun. „Nechci s ním být sama!“

„Neboj se, budeme tam s tebou,“ řekl jsem. „Ale Willa se bát nemusíš. Věř mi, je to hodný kluk.“

„Tony, můžeš sem na chvíli?“ zavolala mě paní Hawk. „A ty taky Jane.“

„Nestačil by jenom jeden z nás?“ zeptal jsem se.

„No dobře Tony, ty mi budeš stačit.“

Sun nakonec souhlasila, že půjde s Willem do pokoje, pokud tam s ní budou Jane a Tim. Paní Hawk, jak jsem čekal, vyjádřila své obavy o Timovo zdraví.

„Chci ti dát seznam všech léků,“ řekla mi.

„To ani nemusíte. Pokud se za ten týden něco nezměnilo, pak znám Timovi léky nazpaměť.“

„Tak schválně,“ vyzvala mě.

Vyjmenoval jsem jí všechny Timovi léky a také kdy a kolik jich má brát. Paní Hawk byla překvapená.

„Ale přesto si vezmi tenhle lístek. Jen pro jistotu.“

Paní Hawk mi podala dva lístky, na kterých byly vypsané léky pro Tima.

„Ten druhý dej Jane. Jen pro jistotu.“

Slíbil jsem paní Hawk, že se o Tima postaráme. Pak jsem rychle spěchal do našeho pokoje. Zdálo se, že Will už stačil Sun všechno vysvětlit, protože ta zírala a mlčela.

„Takže… Takže… já jsem ti nakonec pomohla?“ vykoktala ze sebe Sun, když se trochu vpamatovala. „Tomu samému člověku, který mě napadl?“

„Ale já jsem tě nenapadla,“ bránila se Will. „To byla má macecha, která mě k tomu přinutila.“

„Já vím, ty a Sneasel jste mi naopak zachránili život,“ usmála se Sun, jak si rozpomínala, co se v tu osudnou chvíli stalo. „To s tou houkačkou byl dobrý nápad.“

„Zajímalo by mě, kde se to naučil,“ Will při tom nenápadně mrkl na mě.

„No, mě by víc zajímalo něco jiného,“ ozval jsem se. „Říkal jsi, když jsme se poprvé setkali, že jsi stydlivý. Ale teď na mě tak nepůsobíš. Byla to jen součást tvého krytí?“

„No, pokud nějaký povahový rys Will opravdu neměla, pak je to stydlivost,“ poznamenala Jane.

„Ale takovýhle zážitek dokáže změnit i povahu člověka, to mi věř Jane,“ poznamenala Sun.

„Je to tak nějak,“ přiznal Will. „Opravdu jsem byl hodně stydlivý a hlavně ustrašený. Ale vy jste mi vlili do žil novou krev. Díky vám znovu začínám nabírat odvahu.“

„Mimochodem Time, vzal sis už léky?“ zeptala se Jane.

„Jo, máma mě už přinutila,“ řekl Tim.

„Jaké léky?“ zeptala se Sun.

Tim jí řekl o své leukémii.

„Některý ty léky už budu mít na doživotí,“ povdechl si Tim. „Ale pokud je to cena za život, pak ji rád zaplatím. Pokud mě totiž leukémie něčemu naučila, pak tomu, že život je křehkej a člověk by se o něho měl starat.“

Vtom se ozvalo zaklepání. Byla to Timova máma.

„Promiňte, že ruším, ale je čas, abychom už šli k babičce, Time“

„Mamko, já už jsem začal svou Pokémonovou cestu. Zůstanu na noc tady s Tonym a ostatníma.“

„Pak se tedy musíme rozloučit,“ usmála se Timova máma. „Tony, Jane, je mi líto, že neuvidím ten váš zápas, ale mám zítra soud.“

Paní Hawk se rozloučila s Timem. Potom jsme se ještě chvíli bavili se Sun, než jsme se rozhodli, že se na ten zítřejší zápas pořádně vyspíme.