Životopis

I.

Probudilo mě nějaké bzučení. Nedaleko mě se kdosi projížděl na bicyklu. Vypadal jako šílenec, jezdil stále tam a zpátky, jako by ani nevěděl, kam vlastně chce. Na takovéto chování jsem už byl ale u lidí, kteří se v těchto místech vyskytovali, zvyklý. Ostatně i já jsem ještě poměrně nedávno byl v batohu jednoho takového.

Nevím jistě, jak jsem se tam tenkrát octl. Byla to moje nejstarší vzpomínka; poté, co jsem se vyklubal z vajíčka, jsem byl v jakémsi uzavřeném prostoru. Nelíbilo se mi to, něco mi říkalo, že po vyklubání bych měl zaznamenat světlo a vzduch (i když v té době jsem samozřejmě ještě nevěděl, co to je). Trošku jsem sebou zaškubal a nějakým způsobem se mi podařilo dostat ven. Tehdy mi to nebylo moc příjemné; do očí mě začalo pálit světlo a navíc jsem sebou praštil o zem. Dnes vím, že jsem vypadl jakémusi trenérovi z batohu a jsem upřímně rád, že se to stalo. Už jsem měl tu čest párkrát vidět ty jejich takzvané „souboje“, vždy proti sobě postaví nějaké pokémony a kážou jim, aby spolu bojovali. Nevidím v tom smysl, vždyť je to musí bolet a nic z toho nemají. Přesto mě to kdovíproč láká a chtěl bych si to někdy zkusit...

Teď tu ale sedím uprostřed malého lesíka a jako vždycky se nudím. Od té doby, co jsem se dostal od toho člověka, jsem tady a nic nedělám. Jednou za čas se trošku projdu, utrhnu si nenápadně pár bobulek a najím se, někdy se i pokouším vylézt na nějaký strom, ale jinak pořád jen tak polehávám a nic nedělám. Zatím mi to pořád vyhovovalo, neměl jsem potřebu nic dělat a potřeboval jsem si odpočinout a zvyknout si na nové prostředí po vylíhnutí. Začíná mě to tu ale nudit, mám chuť něco podniknout, někam vyrazit... Asi se dnes pořádně najím a pokusím se nenápadně, aby si mě žádný z těch lidí nevšiml, rozběhnout někam dál. Stejně musím zjistit, jak ten svět kolem mě vlastně vypadá...