Životopis

III.

Fuj... Ještě teď se nemůžu vzpamatovat... Možná jsem měl doposud tak pěkný život jen proto, aby se mohl teď tak zkazit, možná to jednou přijít muselo stejně, jen jsem si to nechtěl přiznat. Jenom za dnešek se už staly dvě hodně nepříjemné věci; radši jsem si zalezl pod jakýsi skalní převis a schoval se před dalšími...

Už jsem se jednou zmiňoval, že jsem viděl, jak používají lidi pokémony k vzájemným soubojům. Dneska se něco takového stalo mně, a to jsem ani za mák nechtěl... Prostě jsem se takhle vyhříval na sluníčku u vody, když do mě najednou něco narazí. Chvilku jsem nevěděl, co se děje; bolel mě pravý bok a jen taktak jsem stihl uhnout, když na mě to něco vypadlo podruhé. Když to kolem mě přebíhalo, uvědomil jsem si, že je to pokémon. Dokonce to byl druh, který už znám, říkají si Rattata. Chtěl jsem se ho zeptat, co se děje, co jsem mu udělal, ale v tom jsem si všiml, že jí něco říká nějaký člověk. Ještě štěstí, že jsem si rychle vzpomněl a rychle pochopil, že se proti mně snaží „spolu“ bojovat. Vůbec se mi to nelíbilo, ale v tu chvíli jsem nemohl nic moc dělat.

Rattata se už zase očividně připravovala k nějakému útoku; ten člověk vyslovil nějaký rozkaz. Pokusil jsem se jim utéct, ale asi jsem nebyl dost rychlý, protože jsem skoro hned ucítil na zádech bolest. Spadl jsem na zem a mimoděk se při tom otočil. Netrvalo mi dlouho, než jsem zjistil, co se vlastně stalo. I když jsem oheň nikdy předtím neviděl, musel jsem ho teď zákonitě poznat podle všech těch popisů, kterých se mi o něm dostalo hojně. „Teda, jestli mám být ohnivý i já, tak se mi to teda ale vůbec nelíbí, nakonec ještě skončím tak, že budu každému ubližovat, jako teď ta zpropadená rattata mě,“ pomyslel jsem si. Na přemýšlení ale teď nebyl čas. Člověk očividně uznal za vhodné říct „svému“ pokémonovi, aby mě už nechal. Chtěl jsem mu v duchu poděkovat, ale vypadalo, že na mě teď dokonce bude chtít útočit on sám. Vytáhl cosi kulatého z kapsy a chystal se to po mně hodit. Nečekal jsem a dal jsem se znovu na útěk.

Slyšel jsem, jak něco dopadlo těsně vedle mě. Asi to byl ten kulatý kámen nebo co to bylo, co ten člověk hodil. Tak mě tedy netrefil... Neměl jsem odvahu zjišťovat, co na mě vymyslí dál, a utíkal jsem pořád pryč.

Po hodné chvíli jsem zpomalil a otočil se. Za mnou už po Rattatě či člověkovi nebylo ani stopy. Oddychl jsem si a začal se věnovat svým bolestem. Trochu mě bolel bok od toho nárazu, ale hlavně mě pálila záda. Nevěděl jsem, co mám dělat, tak jsem si lehl na nejbližší chladný kámen a snažil se tak trochu ulevit bolesti.

Po chvíli se to docela zlepšilo, ránu na boku jsem už skoro necítil a záda už taky byla skoro v pořádku, jen ocas mě nepřestával pálit. Navíc jsem pořád slyšel nějaké podezřelé hučení. Otočil jsem se tak, abych viděl na svůj bolavý ocas. To, co jsem spatřil, mě vyděsilo.

Můj ocásek hořel. Hrůzou jsem vyskočil a na okamžik zpanikařil. Pak mi ale na mysli vyvstala slova jednoho Slugmy. „Jsi Charmander, ohnivý pokémon, teda aspoň si to myslím, ale nejsem si úplně jistej, protože tobě nehoří na ocase plamínek, na rozdíl od normálních Charmanderů.“ Došlo mi to. Tohle byl můj první kontakt s ohněm v životě a byla to nejlepší příležitost, jak ze mě udělat opravdového Charmandera. „Nakonec byla ta Rattata ještě můj dobrodinec,“ řekl jsem si trpce. Ještě pořád jsem ale doufal, že to přejde, že přece nemusím být stejný, jako ostatní, že nemusím vypadat tak, jak si mě ostatní představují...

Teď tu ležím u skály. Je už večer a poprvé v životě není kolem mě tma. Ocásek pořád ještě hoří a nemyslím, že do zítřka přestane.. že ještě vůbec někdy hořet přestane. Říkám si, že to snad je výhoda, že to tak má být.. ale moc mi to s náladou nepomáhá. Ještě pořád to bolí... A asi ani neusnu, protože ve světle jsem nikdy usnout neuměl.