Polap je všechny [pokémon ranger]

Which Road Will You Take?

Svět Pokémonů je dost podobný tomu našemu – nalezli byste zde vysoké hory a hluboké oceány, velkoměsta a vesničky, neprostupné džungle a vyprahlé pouště, činné sopky i místa, kde stále leží sníh... Ale žijí tu i Pokémoni, stvoření ne nepodobná zvířatům. A právě Pokémoni činí tenhle svět tak zvláštním. Pokémoni mají mnoho tajemství, které lidé ještě neobjevili... a právě toho se týká i náš příběh. Snad by se někomu mohlo zdát, že náš příběh začíná stejně jako všechny ostatní – cestou ke splnění velkého dětského snu. Ze začátku to tak možná je, každopádně to ale dlouho nepotrvá...

Aron otevřel oči. Do jeho pokoje proudily zářivé sluneční paprsky a šimraly ho na tváři. Otevřel oči a během několika vteřin si uvědomil, že dnes si má vybrat svého prvního pokémona. Bylo to zvláštní, ale nikdy se na tenhle den netěšil tolik, jako ostatní chlapci ze školy – proč taky? Dostane svého pokémona a bude muset odejít od rodiny... Posadil se na posteli a potřásl hlavou. V patnácti letech už bych neměl mít takové myšlenky, pomyslel si a marně se zkoušel přesvědčit, že cesta bude něco, co bude naprosto úžasné.

Zavrtěl hlavou a přešel k oknu. Otevřel ho. Venku byl nádherný den, slunce svítilo a bylo teplo. Chvíli jen tak zíral ven, duchem nepřítomný. Pak se otočil a vzal ze židle pečlivě vyžehlené tričko, které mu tam jeho matka připravila už včera večer. Přetáhl si ho přes hlavu a pak si oblékl i dlouhé kraťasy a na záda si hodil malý batoh. Rozhlédl se po pokoji a snažil se nemyslet na to, že se sem několik následujících měsíců nevrátí. Pak za sebou zavřel dveře a sešel dolů po schodech.

Po deseti minutách stál před největší budovou Oblázkového města – laboratoří profesora Oaka. Už tolik trenérů tady dostalo svého prvního pokémona... někteří z nich proslavili jejich malé městečko snad po celém světě... A dnes přišel na řadu on.

Zaklepal na dveře. „Už běžím,“ ozvalo se zevnitř a o pár vteřin později dveře otevřel mladík s čelenkou v černých vlasech a v zeleném triku. „Ahoj, já jsem Tracey, pomocník profesora Oaka,“ představil se. „Pojď.“

Vedl ho dlouhou chodbou a nakonec zastavil před dvoukřídlými dveřmi. „Jdi dovnitř, profesor už na tebe čeká,“ řekl Tracey a odešel. Aron si povzdechl a vzal za kliku.

Vešel do prostorné místnosti. Okolo stěn stály nejrůznější přístroje, stolky a police s knihami. Ale profesor nikde. „Ehm... profesore?“ řekl nahlas Aron. Z jednoho rohu místnosti se ozvalo nezřetelné zamumlání. „Profesore Oaku?“ zkusil zavolat znovu. „Ngghh!“ ozval se přidušený výkřik. Aron se otočil a uviděl ruku v bílém rukávu, jak čouhá z hromady fialového bahna. Rychle k hromadě přešel a zkusmo zatáhl za profesorovu ruku. „Jak – jak vám můžu pomoct, profesore?“ zeptal se zmateně. „Nghhm... Mu... Muku, slez... pryč!“ zahuhňal tlumený hlas a hromada bahna se odvalila. Teprve teď si Aron všiml, že nešlo o žádné bahno, ale o jedovatého pokémona Muka, který právě odlezl otevřenými dveřmi pryč.

„To nic, už jsem si zvyknul,“ řekl profesor a postavil se. Oklepal si plášť a řekl: „Ty jsi jistě Aron.“ Chytrej stařík, pomyslel si chlapec a kývl. „Takže,“ přešel profesor k jakémusi pultíku. „Tvůj první pokémon bude jeden z následujících. Můžeš mít buď –„ Jeho řeč přerušila melodie, vycházející z reproduktorů videofonu.

Profesor položil sluchátko a zatvářil se nešťastně. „Co se stalo, profesore?“ zeptal se Aron. „Ale, jeden z našich pokémonních rangerů opustil tým s tím, že už rangera dál nechce dělat. Zajímalo by mě, co ho k tomu vedlo... dostal svého prvního pokémona ode mě a vždycky to byl takový svědomitý trenér...“ „Co je pokémonní ranger?“ zeptal se zmateně Aron. „Neznáš je?“ zeptal se profesor. Aron zavrtěl hlavou. „Dobrá. Pokémonní rangeři vznikli jako skupina několika trenérů, kteří se kdysi dávno rozhodli, že budou hlídat chráněná území v našem světě, a nejen tady. Založili organizaci pokémonních rangerů a od té doby rangeři fungují. Když to řeknu jednoduše, hlídají přírodní památky, ale taky chráněné a vzácné pokémony. Normální trenér v životě nepotká tolik legendárních pokémonů, jako ranger.“ „Kromě Ashe,“ ušklíbl se Aron a profesor pokrčil rameny. „Ash byl vždycky výjimka,“ pronesl. „Dobře. A co to obnáší, stát se takovým rangerem? Povězte mi prosím něco víc, pane profesore,“ požádal.

„Dobře,“ kývl profesor. „Posaďme se,“ ukázal na pohodlnou oranžovou pohovku a když se oba usadili, začal mluvit. „První důležitá věc, kterou si je třeba uvědomit je ta, že pokémonní ranger nemá nic společného s trenérem. Jistě, můžeš být trenérem a rangerem zároveň – stejně jako ten, co se funkce rangera právě vzdal – ale abys věděl, ranger pokémony netrénuje. Je nepsaným pravidlem, že pokémonní ranger může mít pouze jednoho vlastního pokémonního partnera, který mu pomáhá při lapání ostatních pokémonů.“ „Počkejte, profesore,“ přerušil ho Aron. „Jak to myslíte? Nechtěl jste říct při lapání místo při chytání? A vždyť jste právě řekl, že každý ranger může mít jen jednoho pokémona, tak jaképak chytání?“ „Ne, ne, ne,“ usmál se profesor a zavrtěl hlavou. „Očividně si myslíš, že jediný způsob jak mít u sebe pokémony je chytit je. To není pravda. Rangeři používají přístroj zvaný lapač. Představ si ho asi jako dětskou káču. Ranger si vyhlédne divokého pokémona, vyšle na něj určitý kotouč a ten kotouč musí pokémona několikrát obkroužit – samozřejmě že to není tak jednoduché, pokémoni se brání. Ale když se povede pokémona obkroužit dostatečně, tak se tvor zklidní a následuje rangera, který ho chytil až do chvíle, kdy ho ranger nějak využije na své misi. Představ si například,“ vysvětloval profesor dál, když viděl Aronův zmatený výraz ve tváři, „že rangerovi v cestě brání padlý strom. Tak musí hledat pokémona, například Heracrosse, kterého polapí a pak využije jeho rohu na odvalení stromu. Nebo jiný příklad, potřebuje se dostat přes řeku a nikde poblíž není most. Chytí si například Tangelu, která ho přes řeku přenese ve šlahounech, nebo ptačího pokémona, na kterém řeku přeletí.“

Aron si chvilinku v hlavě srovnával nové informace a pak pronesl: „Takže i rangerům to musí dobře myslet, i když v trochu jiném ohledu než trenérům, že? Trenéři musejí vymýšlet vhodné strategie a kombinace útoků, rangeři zase jak nejrychleji a nejefektivněji vyřešit problém.“ „Ano, přesně tak,“ zatvářil se potěšeně profesor Oak. „Ještě na jednu věc jsem zapomněl. Trenér u sebe může mít maximálně šest pokémonů, zato ranger může mít svého pokémonního partnera a ještě sedm polapených pokémonů. Ale teď už bychom měli přistoupit k tomu, aby sis vybral svého prvního pokémona a vydal se na cestu, ještě dnes by ses měl zaregistrovat ve Chromovém městě do Indigové ligy. Nebo se snad chceš pokusit získat uvolněné místo toho rangera?“ zažertoval profesor, když uviděl chlapcovu zamyšlenou tvář. „Popravdě řečeno, zrovna jsem to chtěl říct,“ řekl Aron a zkoumavě se zadíval na profesora.

„Ale – no – tedy, ne že by to nešlo, ale – vážně si myslíš, že-„ zakoktal se profesor. „Ano, chtěl bych se stát rangerem,“ pronesl rozhodně Aron a vstal z pohovky. „Tak dobře,“ řekl profesor Oak. „Jen jsem to nečekal... dobře. Budeme to ovšem muset udělat trochu jinak. Nejdříve ze všeho zavoláme Heathovi.“ „Komu?“ zeptal se zmateně Aron. „Heath je ten člověk, který mi předtím volal. Je vedoucí rangerů v Okružním městě a samozřejmě má vynikající hodnocení.“ „Vynikající hodnocení? Co je zase tohle? A kde přesně leží Okružní město?“ vyhrkl Aron a chtěl se ptát dál, ale profesor Oak ho zarazil zdvihnutou dlaní. „To už ti vysvětlí Heath. Teď mě nech mu zavolat.“

„Tedy,“ řekl profesor o pár minut později a položil sluchátko. „S Heathem je všechno domluveno, zítra večer tě bude čekat v přístavu Podzimního města. To samozřejmě není v Kanto,“ řekl, když viděl jak se Aron nadechuje. „Podzimní město leží na břehu regionu Fiore. Ten je odsud asi den a půl cesty lodí. Pokémonní rangeři působí hlavně ve Fiore, nyní mají docela vážné problémy s jistým týmem Go. Ale to se všechno dozvíš až tam. Teď by ses měl vypravit do přístavu v Rumělkovém městě, lodě do Fiore jezdí jenom odtamtud. Než tam dorazíš, zarezervuji ti tam lístek.“

„A co můj první pokémon?“ zeptal se Aron. Profesorovi při zaslechnutí další otázky podezřele zaškubalo ve tváři, ale řekl: „To nebude tak jednoduché. Samozřejmě, můžeš si vybrat jednoho z těch tří co tu mám, ale pamatuj – Bulbasaur, Charmander i Squirtle se časem vyvinou a vyrostou. A rangeři mají zásadu nikdy nezavírat své pokémonní partnery do pokéballů. Takže by asi nebylo dvakrát příjemné mít Venusaura, který by za tebou všude chodil, nemám pravdu?“ „To asi ano,“ zamyslel se Aron. „Tak dobře. Možná nějakého vhodného pokémona potkám cestou do Rumělkového přístavu, možná si nějakého najdu až ve Fiore.“ „Tak tak,“ přikývl profesor. „Ale teď už by ses měl vydat na cestu, do Rumělkového města je to pořádný kus cesty a loď vyplouvá dnes odpoledne.“ „Dobře, pane profesore,“ pokýval hlavou Aron. „Děkuji vám za všechno.“

Sotva za Aronem zapadly dveře, profesor se svezl do křesla a otřel si čelo. Nikdy neměl rád lidi, co se neustále na něco vyptávali. Sáhl po sklenici chladného pití, ale než ji stačil zvednou k ústům, vešel do místnosti Tracey. „Pane profesore, neviděl jste náhodou můj-„ Nedořekl. Vyrušila ho totiž letící sklenička s pitím, která se roztříštila o stěnu těsně vedle jeho hlavy. Profesor Oak se zvednul z křesla a utekl do vedlejší místnosti, ve spěchu ovšem nedovřel dveře. Tracey se jen ušklíbl při pohledu na jakési fialové bahno, které se otevřenými dveřmi vkrádalo za profesorem...