Polap je všechny [pokémon ranger]

Aron Aboard

Slunce na obloze stoupalo výše a výše a prohřívalo doposud chladný ranní vzduch. Vysoko v korunách stromů štěbetali Pidgey, ve vysoké trávě sem tam proběhla nějaká ta Rattata a v modrém potůčku, který tekl podél cesty, sebou občas mrsknul Magikarp.

Aron si vesele vykračoval po vyšlapané stezce, skrytý v chladivém stínu lesních stromů. Přemýšlel nad tím, jaká bude práce pokémonního rangera a byl docela rád, že se nemusí stát normálním trenérem jako stovky ostatních dětí. Zároveň se při chůzi rozhlížel po nějakém malém pokémonovi, kterého by si vybral za svého pokémonního partnera. Ovšem nechtěl mít zas tak obyčejného a slaboučkého pokémona jako Caterpie nebo Spearow...

Čas se přehoupnul za poledne a Rumělkové město leželo již jen za vysokým zalesněným kopcem. Už tady však byl vzduch provoněný mořskou solí a bylo zde slyšet hučení oceánu a sem tam zahoukání lodi. Aron se rozhodl, že si dá menší svačinku a přitom se podívá na zápas dvou trenérů, kteří se právě domlouvali opodál. Posadil se tedy na kámen a vytáhl z batohu obložený chléb, na dlouhou dobu poslední jídlo, které mu připravila jeho matka. K tomu si na nedalekém stromě utrhl pár jablečných bobulí.

Jeden z trenérů právě povolal svého travního pokémona – Weepinbella. Pokémon vypadal jako žlutá masožravá květina beze stonku. Druhý trenér, copatá dívka, povolala Vulpixe. Jasná typová výhoda, pomyslel si Aron a chroupal bobuli. Jenže se pěkně mýlil. Dívčin Vulpix ještě nebyl natolik zkušený, aby ovládal nějaký pořádný ohnivý útok (kromě jiskřiček), a tak měl po chvíli Weepinbell jasně navrch. Než Aron dojedl, Vulpix omdlel a byl odvolán zpátky do bezpečí svého pokéballu. Trenéři si podali ruce a vyrazili každý svou cestou. I Aron vstal, oprášil si kalhoty a vykročil dál. Weepinbell i Vulpix byli oba hezcí pokémoni, ale ani jeden se mu nelíbil natolik, aby si ho vybral za partnera do Fiore. Nu což, musí si holt najít pokémona až tam.

Rumělkový přístav byl rušné místo. Ještě než se Aron dostal na molo ke své lodi, procházel kolem Rumělkového stadionu. Zrovna odsud vycházel trenér s vítězným úsměvem na tváři a odznakem na klopě. Aron na jeden kratičký okamžik zalitoval že si nevybral cestu trenéra, ale pak pokrčil rameny. Asi by ho to opravdu nebavilo a navíc co není, může být...

Zastavil se u domku, ve kterém se prodávaly lístky. O pět minut později vyšel ven a zamířil na palubu velkého parníku po kovových schůdcích. Podal námořníkovi, stojícímu na palubě lístek a ten si ho od něj vzal. „Do Fiore poslední dobou nejezdí zas tolik turistů,“ řekl zamyšleně Aronovi. „Není to zas tak známá část světa.“ „Já taky nejsem turista,“ odbyl ho Aron a s námořníkovým nechápavým pohledem v zádech se vypravil na procházku po palubě. Zastavil se až na přídi lodi a zahleděl se daleko na obzor, kde hladina moře splývala s jasně modrým nebem bez mráčku.

Křik Wingullů a Peliperů byl slyšet až do Aronovy kajuty. Vlastně to byla docela malá místnost s postelí, skříní a kulatým oknem, pod kterým stál stůl a židle, ale mladíkovi bohatě stačila. Lehl si na postel na záda a se zavřenýma očima a rukama pod hlavou začal přemýšlet, co všechno ho ve Fiore asi čeká...

Když slunce začalo zapadat, vyšel Aron na nejvyšší palubu a rozhlédl se. Pevninu už dávno nebylo vidět, sem tam v moři ležel opuštěně malý ostrůvek. Sem tam nad hladinou prolétl divoký Mantine nebo těsně kolem lodi proplul Sharpedo. Měl pocit, že v dálce zahlédl i skupinu Laprasů; tím si však nebyl jistý.

Odsud z vrchní paluby měl však výhled i na rozlehlou spodní palubu, kde bylo namalované zápasiště pro pokémony. Nikdo zrovna nebojoval, ale vypadalo to, že každou chvíli zápas začne. Vyzyvatelem byl očividně starý gentleman s Growlithem, proti kterému stála žena ve fialovém, před kterou – a to by Aron přísahal, byl si jistý, že to není optický klam – levitoval pokéball. Ten se vzápětí otevřel a v paprsku bílého světla se objevila Kadabra. Tentokrát si Aron vsadil na vítězství Kadabry, a nespletl se. Psychický pokémon očividně ovládal mocné psychické síly, a stačilo mu zvednout soupeřovo ohnivé štěně dvakrát nebo třikrát do vzduchu a mrštit jím o palubu a byl konec zápasu.

Aron se posadil na lavici a pozoroval sluneční kouli, která jakoby zapadala přímo do mořské hladiny. Nádherný pohled... Náhle ho přepadla nálada s někým si popovídat, ale poblíž byla pouze žena, která předtím s Kadabrou vyhrála zápas a ta se mu jako společnice na rozhovor nezamlouvala. Do společné kajuty, kde byla televize, bar a podobně se mu jít nechtělo; zadoufal tedy alespoň, že si mezi rangery najde nějakého kamaráda.

Vlastně se zatím docela nudím, pomyslel si a tak se vydal zpátky do své kajuty. Když tam dorazil, opět se natáhl na postel a snažil se usnout; kupodivu to ale nešlo. Žaludek se mu sevřel očekáváním nad tím, co ho čeká v příštích dnech. Poprvé se zamyslel nad tím, zda se pro práci rangera vůbec hodí. Profesor Oak to totiž předkládal jako poměrně zodpovědnou práci... S hlavou plnou myšlenek se mu konečně podařilo usnout.

Ráno se probudil celý rozlámaný, jeho tělo nebylo zvyklé na tvrdou postel. Vytáhl z batohu čisté oblečení a odebral se do sprchy. Jeho kosti byly vděčné za dlouhou teplou sprchu a když se konečně přinutil vypnout vodu, osušil se a oblékl. Pak vyšel na palubu, kde ho přivítal nádherný nový den.

„Promiňte,“ oslovil poblíž postávajícího námořníka, který zrovna mluvil k Machokemu. Pokémon měl v rukou nějaký velký balík a námořník ho očividně směroval ke skladišti. Když bojový pokémon odešel, námořník se otočil k Aronovi. „Ano?“ „Kdy asi tak přibližně dorazíme do Fiore?“ zeptal se mladík. Námořník odpověděl: „Měli bychom tam být někdy kolem páté hodiny odpoledne, uvidíme, jestli nenarazíme na nějakou překážku...“

Jako by to ten námořník tušil, pomyslel si Aron, když o několik hodin později stál v ohromné tlačenici lidí na spodní palubě a sledoval, co se děje na otevřeném moři před lodí. Z mořské hladiny se do výše tyčilo několik obrovitých Gyaradosů a vypadali velmi rozzuřeně. Z otevřených tlam vycházel znepokojený řev a syčení. Lidé vypadali dost vyděšeně; námořníci jenom krčili rameny.

Arona najednou někdo hrubě odstrčil stranou. „Uhněte, s dovolením, pustíte mě? Něco s těmi pokémony provedu!“ Mladík se podíval pozorněji a uviděl vysokou dívku v červené vestě, která se zatím prodrala až dopředu. Vytáhla z pouzdra u pasu jakýsi přístroj, ze kterého koukala dlouhá bílá anténa. Zatímco dívka něco zuřivě vyťukávala do klávesnice na přístrojku, Aron si všiml, že má na rameni pokémona. Malou růžovou Skitty.

Dívka přestala mačkat klávesy a mávla věcí vpřed. Dav pasažérů zamlkle sledoval, jak z přístroje vylétl malý kotouček a vrhnul se přímo dolů do vody. Dívka natáhla paži a začala jí i s přístrojem kroužit rychle dokola ve velkých kruzích. Přesně jak pohybovala rukou, malý zelený kotouček poletoval po vodní hladině kolem všech Gyaradosů a zanechával za sebou šlahouny porostlé listím. Zároveň za ním zůstávala i zářivě bílá stopa, která se s každým kruhovým pohybem přibližovala více a více k pokémonům, až se dotkla jejich těl. Gyaradosové zařvali a všichni najednou zazářili bíle. Jejich oči taktéž zbělely. Dívka přestala točit paží, ale nechala ji nataženou. Teď po ní přeběhla její Skitty a skočila přímo na zábradlí.

Užaslý dav sledoval, co se bude dít dál. Skitty začala vrtět ocáskem. Sledovalo ji mnoho párů očí, kupodivu i oči obrovských vodních Pokémonů. Sem tam, sem tam... Najednou se Pokémoni zhroutili zpátky do vody a odplavali. Skitty se přestala vrtět a skočila zpátky na dívčino rameno. Dívka jen zmáčkla jakési tlačítko na přístroji a z moře vylétl zpátky zelený kotouček. Ona ho okázale chytila a dala do kapsy. Pak se otočila a beze slova odcházela davem pryč. Aron ještě zahlédl, jak se jí na rukávě červené vesty zaleskl zlatý odznáček s číslicí 8. „Tak takhle vypadá pokémonní ranger v akci,“ vydechl.