Polap je všechny [pokémon ranger]

Mission 0 - Taillow Trouble

Do Okružního města dolétli za několik desítek minut. Fearow letěl rychle, ale po cestě museli několikrát zastavovat – Arona bolely paže, nebyl tak zvyklý na létání jako Heath. I přes únavu si ale let nad krajinou vychutnal – opravdu se bylo na co dívat. Viděl hlubokou džungli, písčité pláže, starobylé chrámy...

Fearow se pomalu snesl před několikapatrový dům. Na vchodových prosklených dveřích bylo namalováno velké oranžové písmeno O. „O jako Okružní město?“ zeptal se Aron. „Přesně tak,“ přikývl Heath. „Tohle je základna rangerů Okružního města. A já tu velím.“

Vstoupili dovnitř. Hned po vstupu Aron zaznamenal, že tu je jakási recepce – seděly zde tři dívky u počítačů, se sluchátky a mikrofony na hlavách. Jedna z nich právě mluvila s nějakým rangerem na misi, druhá přijímala telefonát od někoho, komu se ztratil Pokémon. „Tohle je takové malé ústředí,“ řekl Heath a mávl rukou k dívkám. „Sem lidé telefonují, když mají nějaký problém s pokémony – taky tady pomáháme našim rangerům, kteří jsou někde na misi.“

Oba vešli do kabinky výtahu a vyjeli do druhého patra. Tam byla Heathova kancelář. „Tak tady šéfuju,“ usmál se. Aron se rozhlédl. Na zemi koberec, jedna celá stěna prosklená jako okno, v jedné z ostatních tří zdí byl trezor. Okolo zbytku zdí stály prosklené vitríny a nad nimi visely fotky Heatha s různými Pokémony. Zády k oknu bylo kožené křeslo, před ním stůl a na něm počítač. Aron hvízdl. „Hezká kancelář, co?“ pobaveně se na něj podíval ranger. „Škoda, že se tu obvykle moc nezdržím. Jsem totiž pořád někde na misích. Ale ta práce mě baví... Teď bych tě měl asi seznámit s ostatními rangery, zavoláme je.“ Stiskl jakési tlačítko na stole a během minuty se do místnosti přihnalo sedm nebo osm mladých lidí.

„Tak tohle je většina rangerů Okružního města, ostatní jsou zrovna na misích,“ řekl Heath a pokynul rukou k lidem. „A tohle je naše nová posila, Aron z Oblázkového města v Kanto.“ Mladík přešel ke všem rangerům a potřásl si s nimi rukou. Byla mezi nimi i dívka z lodi, ale nevypadala, že by si ho pamatovala...

„Tak, seznámení bychom měli za sebou,“ usmál se Heath, když rangeři zase odešli za svými povinnostmi. „Teď ti dáme tvojí uniformu, souhlasíš?“ Aniž by čekal na Aronovu odpověď, přešel k velké skříni a vytáhl z ní několik červených bund. „Tak zkoušej která ti sedne nejlépe,“ pobídl chlapce.

Zhruba o dvacet minut později se Aron podíval do zrcadla a užasl. To přece nemohl být on. Červená krátká bunda, černé kalhoty, pevné boty, okolo pasu opasek s lapačem. Ještě si do černých vlasů dal čelenku a bylo hotovo. Zálibně se na sebe usmál. Heath, který ho pobaveně pozoroval, si odkašlal. Aron ihned zrudl a obrátil se k němu.

„Chybí ti ještě jedna podstatná věc,“ řekl Heath. „A to?“ „A to odznak s hodností, nebo taky hodnocením. Tvá hodnost bude stoupat s počtem splněných misí, a se stoupající hodností budeš moct používat i nové a nové druhy kotoučů. Rozumíš?“ Aron přikývl. „Tvoje hodnost jako nováčka je teď jedna, nejvyšší možná hodnost je deset. Já mám hodnost L jako leader. Chytej,“ hodil chlapci zlatý odznáček s číslicí jedna.

Když Heath nováčka provedl zbytkem budovy a ukázal mu jeho pokoj, vrátili se zpátky dolů na ústředí. „Něco jednoduchého?“ zeptal se dívek u počítačů. Dvě zavrtěly hlavou, ale třetí mu podala list papíru. „Nějakému staříkovi se ztratil Taillow, prý to bylo hned v Liliovém lese.“ „Výborně,“ pronesl potěšeně Heath a vzal si papír. „Zavolejte mu, ať za deset minut čeká u brány.“

Cesta k okraji Liliového lesa trvala chviličku, les totiž začínal pár stovek metrů za ústředím rangerů. U jeho okraje už čekal stařík, opírající se o hůl. „Dobrý den, já jsem Stewart,“ pronesl chraplavým hlasem. „Můj Taillow se ztratil někde v Liliovém lese a já ho nemůžu najít, hledám ho už od rána a nic.“ „Proto jsou tu rangeři,“ pronesl Heath. „Takže, žádné zbytečné zdržování, jdeme na to. Arone, tvoje první mise začíná.“

Aron se vydal po cestě hlouběji do řídkého lesa. Vlastně to jako les ani moc nevypadalo, strom byl jen sem tam nějaký. Po mýtince tekl široký potok a všude bylo hodně vysoké trávy. Sem tam v korunách stromů zašustila křídla ptačího pokémona, sem tam se zavlnila vysoká tráva.

Mladý ranger se nadechl a zaposlouchal se. Nikde neslyšel nic, co by připomínalo křik Taillowa. Rozhodl se tedy, že si zkusí polapit nějakého pokémona a podívá se na druhou stranu potoku. Jako by to bylo přesně načasované, ven z trávy vylezla divoká Chikorita. „Výborně,“ zaradoval se Aron a vytáhl lapač. Vystřelil na travního Pokémona kotouč a začal kroužit anténou. Chikorita ovšem mávla lístkem na hlavě, vystřelila z něj několik ostrých listů a přerušila bílou stopu kotouče. Takže se pokémoni můžou bránit, pomyslel si chlapec. Dobře že to vím.

Vystřelil nový kotouč a začal kroužit o poznání rychleji. Tentokrát Chikorita nestihla zareagovat a byla polapena. Jako poslušný pejsek se vydala za Aronem k potoku. „Chikorito, potřebuji abys mě ve šlahounech přenesla přes tu vodu,“ řekl Aron a Chikorita přikývla. Vystřelila své úponky, pevně do nich sevřela Arona a dost nešetrně ho hodila přes vodu. Aron spadl na zem a ihned vstal a oklepal se. Chikorita na druhém břehu utíkala pryč. Budu se s nimi ještě muset naučit zacházet, pomyslel si.

Po čtvrt hodině hledání žádného Taillowa stále nenacházel. Přemýšlel, jak by situaci vyřešil a v tu chvíli ho napadlo, že by mohl využít pokémonů. Vrátil se zpátky k poli vysoké trávy a zahlédl, jak v ní mizí klikatý hnědý ocásek. „Zigzagoon,“ zaradoval se Aron nahlas a vrhnul se za pokémonem. Zigzagooni byli pověstní svou schopností vyhledávat cokoliv.

Polapení normálního pokémona bylo snadné, stačila na něj pouhá tři obkroužení. Aron mu přikázal, ať hledá Taillowa a kupodivu, mýval se po pár minutkách vrátil a dovedl rangera ke spadlému stromu, pod nímž vězelo křídlo ptačího pokémona.

Aron bez rozmýšlení začal odtahovat padlý strom, ale měl málo síly. Blesklo mu hlavou – jsi ranger, používej pokémony. Rychle se rozhlédl po okolí a spatřil dva Seedoty, jednu Chikoritu a Linoona. Znovu Chikorita, blesklo mu hlavou a travního pokémona během chvilky polapil. Bohužel, Chikorita nebyla schopná pomocí šlahounů s padlým stromem hnout.

Ranger se tedy vydal hledat vhodnějšího pokémona. Už si pomalu začínal zoufat, když tu před něj z keře vyskočil Scyther. Scyther, jak bys použil Scythera, přemýšlej, nabádal se v hlavě Aron. Už to mám! Vytáhl lapač a hmyzího pokémona polapil. Bylo to trochu obtížnější, protože Scytheři všeobecně nejsou z těch slabších pokémonů, ale nakonec to úspěšně zvládl.

Spěšným krokem se vrátil k Taillowovi a přikázal Scytherovi, aby ostrými křídly přesekl kmen stromu hned vedle Taillowa. Pak k sobě zavolal znovu Chikoritu a ta tentokrát část kmene zdvihla. Jenže tu byl ještě jeden problém, a to samotný Taillow. Jakmile Chikorita odvalila strom a utekla, Taillow chtěl uletět taky, bál se. Jenže se zraněným křídlem to tak docela nešlo. Co se dá dělat, musím ho zklidnit, povzdechl si Aron a vytáhl lapač. Vystřelil kotouček a začal mávat anténou. Taillow se bránil, ale asi na čtvrtý pokus se mu ho přece jenom povedlo polapit. Přikázal mu, ať mu vyskočí na rameno a když to ptačí pokémon udělal, vydali se spolu na kraj lesa.

Stařík Stewart byl šťastný a neustále Aronovi děkoval, až to začalo být nepříjemné. „V pořádku, to je naše povinnost,“ řekl Heath poté, co Taillowovi obvázal zraněné křídlo. Stařec ještě jednou poděkoval a odcházel domů.

„Vedl sis dobře, velice dobře,“ pochválil zkušený ranger Arona. „Ale k dokončení zkušební mise uděláme ještě jeden test. A měli bychom přidat, než se setmí. Takže... Pět minut chůze po téhle cestě stojí hořící strom. Tvůj úkol je ho uhasit dřív, než shoří na popel. Můžeš vyrazit,“ oznámil Heath a sledoval, jak Aron i přes svou únavu z první části mise vybíhá vpřed.

Hořící strom byl obrovský a vysoký, Aron by ho vodou nabranou do dlaní z potoka nikdy neuhasil. A tak se vydal zpátky k potoku hledat vodního pokémona. Těsně pod břehem ve vodě uviděl vykukovat bílou ploutvičku. Mudkip, zaradoval se. Odepjal si od opasku lapač, zkontroloval zdraví pokémona a vystřelil na vodní hladinu kotouč. Jenomže Mudkip kotouček odstřelil vodním dělem. Aron bez váhání vystřelil další kotouč a tentokrát se povedlo vodního pokémona polapit. Aron mu rychle přikázal, ať uhasí strom pomocí vody. Mudkip vyskočil na břeh a začal za hořící větve chrlit litry vody z potoka. Hořící smrk byl brzy uhašen.

„Gratuluji,“ řekl Heath a poplácal Arona po rameni. „Zkušební misi jsi zvládl na jedničku. Ale teď už bychom se měli vrátit zpátky do Okružního města, stmívá se.“

Oba rangeři tedy opustili Liliový les a vraceli se zpátky na ústředí. Aron se už nemohl dočkat, až si dá pořádnou sprchu a nají se. Ale i přes všechno vyčerpání byl nesmírně šťastný, že se mu povedlo splnit obě části mise a že si tak dobře poradil a zachoval chladnou hlavu. Kdyby tak věděl, že příště už to tak jednoduché nebude...