Cesta za sluncem

02

Kamera číslo 224 snímala ocelové dveře výtahu; také to byl její účel. Ten, kdo by záznam pozoroval, by na dveřích mohl spatřit velké kruhové logo s jednoduchým symbolem legendárního ohnivého pokémona, Ho-oha, ve čtyřcípé hvězdě. Pod logem byla vyražena tři zdánlivě nicneříkající písmena. DRT.

Přístroj tiše zabzučel a zpozorněl, když se dveře otevřely a rychlým krokem z nich vystoupil prošedivělý stařík s tlustými brýlemi. Jeho dlouhý laboratorní plášť za ním vlál jako složená křídla anděla, když spěchal dlouhou chodbou k dalším dveřím. Kamera ho sledovala celou cestu a poslední co bylo na obrazovce ze záznamu vidět, byl mužův rozrušený výraz. Pak podivín zmizel z míst, kam kamera dohlédla. Přístroj zavrněl a jeho pozornost se upjala zpátky na dveře výtahu.

Cítila, jak její vlasy čechrá příjemný svěží vánek. Natáhla ruce a zabořila je do hromady jemného písku, nechala ho jen tak protékat mezi prsty... Pomyslela si, že nic takového nikdy nezažila a tak si svojí malou hru užívala celou svou myslí. Najednou vzduchem zaduněla hlasitá rána, která ji donutila otevřít oči.

Posadila se a ačkoliv si připadala jako ve snu, nebylo tomu tak. Doopravdy seděla na zlatavé písečné pláži a bosé nohy jí omývaly chladivé mořské vlny. Automaticky se rozhlédla, zda nespatří nějakého člověka; nikde však nikdo nebyl. Jen nad hromádkou kamení na pobřeží kroužilo hejno ukřičených Wingullů; zjevně hledali nějakou potravu. Zamyslela se a zjistila, že její myšlenky jsou zmatené, jakoby zakryté těžkou černou oponou. V hlavě jí vířily desítky obrazů, útržků a záblesků, ale ona nebyla schopna dát dohromady souvislou vzpomínku. Jen jedinou věc znala jistě. Svoje jméno. Eve.

„Doktore,“ ozval se z interkomu na stole příjemný ženský hlas. Muž v koženém křesle se přestal kochat výhledem na velkoměsto a otočil se. Stiskl tlačítko. „Ano?“ „Objekt P015 snesl dvě vejce. Není to jisté, ale podle vzhledu a struktury skořápek to vypadá na samečka a samičku.“ „Výborně,“ zamnul si muž spokojeně ruce. „Tohle by konečně mohlo vyjít,“ zamumlal si pro sebe a do interkomu sdělil: „Už jsem na cestě.“

Eve se ještě hodnou chvíli pokoušela rozpomenout na cokoliv, co by se týkalo jí, ale nepovedlo se. Postavila se tedy na nohy a oklepala si z bílých kalhot písek. Nevěděla, jak dlouho tu ležela, nevěděla ani jak se sem dostala... O kus dál našla vyplavený malý batůžek. Sebrala ho a rozepnula zip; trhla sebou při nečekaně hlasitém zvuku. Pomyslela si, že by se měla uklidnit a nebýt nervózní; paměť se jí jistě brzy vrátí.

Sáhla do batohu a nahmatala igelitový sáček. Vytáhla ho a zjistila, že v něm je tlustý svazek bankovek. Dále uvnitř našla láhev s čistou sladkou vodou a taky zvláštní prsten. Zdvihla ho proti slunečním paprskům a vybroušený rubín s vyrytým podivným logem čtyřcípé hvězdy se vyzývavě zaleskl. Eve se pousmála a natáhla si prsten na prsteníček levé ruky. Pak pohodila hlavou, až vzduchem zavířily dlouhé zelené vlasy a nasazujíc si batoh na záda se vydala směrem k cestě, která vedla z pláže pryč.