Cesta za sluncem

03

Cesta byla spíše cestičkou a kdyby kolem ní nebyly sem tam vyskládané hromádky kamení, mohlo by se bez problému stát, že by z ní člověk sešel. Eve se však nechávala zavést tam, kam chtěly její nohy... a to bylo po cestě dál.

Po několika minutách volné chůze se cesta začínala ztrácet mezi kmeny palem. Jak dívka postupovala, z hájku se stal lesík a nakonec palmový les tak hustý, že skrz listnaté koruny dolů na zem proniklo jen málo ze slunečního svitu. Eve to však nevadilo; byla docela ráda, že se dostala pryč z rozpálené pláže a výměnou za chládek ráda přetrpěla šero, které v lesíku panovalo.

Les, ač to tak na první pohled nevypadalo, hýřil životem. Na kmeni jednoho ze stromů byl přichycený spící Slakoth, mezi pár dalšími stromy skákala skupinka Aipomů a v řídké trávě lezl Nincada. Na exotických květinách pilně nasávali pyl divocí Butterfree a také jakýsi včelí pokémon, kterého Eve nedokázala ani pojmenovat.

Zastavila se v chůzi a nechala energii, kterou les vyzařoval, proudit skrz sebe. Pak vytáhla z batohu láhev a napila se. Jak jí chladivé doušky vody stékaly hrdlem, začala přemýšlet o tom, kde stráví noc a také o tom, co bude dělat dál. Měla na výběr jen ze dvou možností – připravit si místo na přespání tady v hájku, nebo putovat dál s nadějí, že nalezne nějaké obydlí, kde ji přes noc nechají...

Na obrazovce počítače běžely složité řetězce výpočtů; doktor Lerd je pozorně sledoval přes obroučky brýlí. Sem tam kalkulace zastavil a tu a tam něco připsal, nebo opravil. Když se konečně zdálo být všechno v pořádku, program zastavil a dal si ruce za hlavu. Snil o tom, jaké to bude, až se jeho projekt doopravdy uskuteční a bude úspěšný. Bohužel, ještě netušil, že za úspěch zaplatí cenu nejvyšší.

Eve se rozhodla pokračovat cestě a to se jí vyplatilo. Brzy před sebou spatřila první domky města, zdánlivě náhodně rozházené mezi trnitými keři a různými kameny a stromy. Na dřevěné směrovce, přibité na prvním z domů si přečetla, že právě vstupuje do Fuchsiového města.

Zakručelo jí v břiše. Došlo jí, že od doby co se probudila na pláži ještě nejedla. Rozhlédla se po náměstíčku, zda neuvidí nějakého místního člověka a měla štěstí. Před velkým domem s červenou střechou se utvořil hlouček dětí; uvnitř bylo zřejmě něco zajímavého. Dívka, která sama vypadala tak na patnáct let, se nenápadně vmíchala mezi okolostojící a pohlédla na prostranství mezi lidmi. Tam stál asi desetiletý chlapec a u nohy mu poskakoval pokémon, který vypadal jako pružinka s perlou na hlavičce. „To je můj Spoink,“ chvástal se chlapec. „Chytil ho pro mě můj bratr v Hoennu!“ Přítomné děti obdivně zahučely. „Ale teď jdeme na večeři do střediskové restaurace,“ řekl chlapec a odvolal pokémona do pokéballu, který si poté připnul k nově vypadajícímu opasku. „Jestli bude chtít, aby vás můj Spoink rozdrtil v zápase, můžete se nahlásit u Bennyho,“ pokývl namyšleně hlavou k jednomu z chlapců, kteří stáli poblíž. Chlapec ve žlutém triku, očividně Benny, pyšně vypnul hruď. Poté se skupinka rozešla a většina dětí zamířila prosklenými dveřmi do budovy.

Eve věděla, že tyhle děti byli takzvaní trenéři pokémonů. Ti pokémony chytají a trénují a pak s nimi zápasí v různých soutěžích. Otřásla se. Nepamatovala si to, ale cosi jí našeptávalo že by nikdy nechtěla zažít pocit polapeného pokémona. Ale na druhou stranu, ten Spoink vypadal spokojeně a zdravě. Kdoví, třeba jsou lidé, kteří se svými pokémony mají opravdu silné pouto.

Z myšlenek ji vytrhl příjemný ženský hlas. „Dobré odpoledne,“ ozvalo se za ní. Dívka se rychle otočila a spatřila zdravotní sestřičku s růžovými vlasy sepnutými v drdolu, schovaném pod zdravotnickou bílou čapkou. „Vítej ve Fuchsiovém městě,“ dodala žena. Jak si Eve matně vzpomínala, tohle byla sestra Joy. Sestry měly neuvěřitelně rozvětvenou rodinu a až na drobné výjimky všechny žily v pokémonních střediscích, kde se staraly o zraněné pokémony a putující trenéry. Eve si dokonce vzpomněla, že za malý poplatek se v pokéstředisku dal pronajmout pokoj na noc. „Děkuji,“ usmála se na ženu. „Jsem unavená po cestě. Mohla bych si pronajmout pokoj?“ zeptala se a sestra přikývla. „Samozřejmě. Pojď si za mnou pro klíč. Budeš chtít vyléčit tvoje pokémony?“ „...ne,“ řekla Eve. „Jsou, eh... jsou v pořádku.“ „Stejně by si ale měli odpočinout,“ radila Joy. „Děkuji,“ usmála se znovu. „Jsem si jistá, že budou v pohodě.“