Cesta za sluncem

04

O pár desítek minut seděla v rohové sedačce střediskové restaurace a jedla hranolky s kečupem. Zapíjela je čistou vodou. Vůbec si nevšimla, že si k ní přisedla o něco starší dívka v dlouhém, černém plášti. „Nenech se rušit,“ řekla příjemným hlasem a prohrábla si nakrátko ostříhané fialové vlasy. Eve se usmála a zakousla se do jablka. „Přišla jsi zápasit o odznak na zdejší stadion?“ zeptala se dívka. Eve v první vteřině nevěděla o co jde, ale pak jí hlavou problesklo – pokémonní zápasy – soutěže – stadiony – odznaky – liga. Spolkla sousto a odpověděla. „Ne, stadiony mě až tak nezajímají. Radši cestuju.“ „Škoda, jsem si jistá, že tvůj zápas na stadionu by byl zajímavý. Vypadáš silně. Mimochodem, já jsem Janine,“ kývla na dívku. „Eve, těší mě,“ řekla Eve a dopila sklenici vody. „Pokud mě omluvíš, půjdu si lehnout. Jsem hodně unavená po dnešní cestě.“ „Jistě. Tak dobrou noc,“ pokývala hlavou Janine. „Určitě se ještě uvidíme, pokud v městě plánuješ alespoň pár dní pobýt.“

Eve vyšla schody a chodbou, ve které tmu rozháněly stojaté lampy, došla ke dveřím svého pokoje. Otevřela je a když se svlékla, zalezla rovnou do postele. Ještě než usnula ji napadlo, že zítra by si měla koupit nějaké náhradní oblečení a možná... možná, i přes svůj odpor... chytit si nějakého pokémona... Ne na zápasení, ale pro jistotu... na ochranu...

Laboratoří otřásl mohutný výbuch. Všude se ozýval křik lidí, všude byl hustý dým a všude šlehaly žhavé plameny. Jakýsi muž v bílém plášti kryl Eve a Adama pod svými pažemi, jako by přes ně měl roztažená ochranitelská křídla. Všichni tři se kryli před padajícími kusy stropu. Když doběhli ke zdi, muž v plášti rozbil pěstí zasklené tlačítko a stiskl ho. V tu chvíli se celým komplexem budov začal rozléhat ohlušující jekot. V pozadí se z plamenu vynořila obrovská temná silueta...

Eve se celá zpocená posadila na posteli. Zamrkala a pak do nočního ticha šeptem pronesla: „Adame?“ V místnosti však nikdo nebyl. Dívka se rozechvěle znovu uložila ke spánku, ale usnout té noci už nedokázala. V hlavě se jí totiž neustále dokola přehrávalo to, o čem si byla jistá, že to vůbec nebyl sen...

Když už bylo venku dostatečně světlo, vstala z postele a protáhla se. Sepnula si zelené vlasy do culíku a odešla do sprchy. O patnáct minut později za sebou zabouchla dveře pokoje, zamkla a odešla vrátit klíč sestře Joy na recepci. Poté se vydala do restaurace na snídani.

Podivná noční vize ji trápila čím dál méně, a při pohledu na křupavé a ještě teplé pečivo dívka na zvláštní sen zapomněla skoro úplně. Právě když se zakousla do slané housky se sýrem, znovu si k ní přisedla fialovovlasá dívka ze včerejška. Janine. „Dobré ráno,“ pozdravila a položila si k Eve na stůl svůj tác s jídlem. Napíchla si na vidličku list salátu a když ho schroupala, zeptala se: „Tak co plánuješ dělat dneska? Už jsi navštívila místní safari?“. „Safari?“ podivila se Eva. „Co to je?“ „Páni, ty neznáš Fuchsiové safari?“ udiveně se zeptala Janine. „Neznám,“ pokrčila Eve rameny a přitom si pomyslela, že by měla být víc opatrná a hlídat, co vlastně říká. Naštěstí Janine začala vyprávět: „Safari je místo, kde žijí divocí pokémoni, kteří jsou v našich krajích vzácní. Za malý poplatek dostaneš nějaké pokébally a můžeš si pokémony v safari nachytat. Kdybys chtěla, mohla bych tě tam doprovodit. Stejně dneska určitě nebudu mít nic na práci.“ Její slova přerušilo zazvonění mobilního telefonu. Janine sáhla do kapsy a přiložila si mobil k uchu. Chvíli poslouchala a nakonec řekla: „Dobře. Odpoledne ve dvě tam budu.“ Zavřela přístroj, dala ho zpátky do kapsy a znovu se obrátila k Eve, která zrovna popíjela čaj. „Volali mi ze stadionu. Odpoledne mě chce nějaký trenér vyzvat na zápas o odznak,“ oznámila. Eve zpozorněla. „Ty jsi trenérka místního stadionu?“ „No ano, copak jsem ti to včera neřekla? Tak to se omlouvám,“ řekla Janine s úsměvem na tváři. „Můžeš se klidně na ten zápas přijít podívat, jestli budeš chtít. Ale teď už pojď, jdeme do safari.“ Eve jenom pokrčila rameny, položila hrníček a v duchu si řekla, že stejně nemá nic lepšího na práci. Vtom se jí znovu vybavil onen podivný sen... Ale co, začít řešit to můžu vždycky, pomyslela si a zvedla se ze sedačky.