Cesta za sluncem

05

„Jestli se pravdivost vašeho objevu potvrdí, víte, co to bude znamenat, že ano, doktore?“ zeptal se postarší pán s vážným výrazem doktora Lerda. „Vím, profesore Oaku. A jsem ochoten to riziko přijmout. Tohle může navždycky změnit život lidí i pokémonů jak ho známe.“ „To vím,“ odpověděl profesor a povzdechl si. „Jen jestli o to vůbec stojíme. Mohlo by to přinést víc bolesti než užitku...“

Tropické sluníčko nemilosrdně pálilo a Eve byla vděčná, když jí v recepci safari půjčili klobouk, který ji měl chránit před úžehem. Podala muži za pultem malý obnos peněz a výměnou dostala pět zeleno-bílých míčků. „Tohle jsou safari bally, speciální druh pokéballů, které se používají jen tady u nás v safari,“ objasnila jí Janine. „Jsou na zdejší pokémony speciálně účinné. A vůbec, už víš, kterého pokémona bys chtěla do své sbírky?“ Eve se jen tak tak nezatřásla odporem při slově sbírka. „Nevím... uvidíme, na které narazíme,“ řekla a pokusila se o úsměv. Janine vzala dívku kolem ramen a vyšly ven.

Safari vypadalo jako velký park. Byla to velká, rovinatá plocha která se táhla kam až oko dohlédlo. Sem tam Eve spatřila jezírko, někde poblíž bylo slyšet tekoucí řeku, v pozadí se zase zelenal listnatý les a nějaká křoviska. A co bylo hlavní, safari žilo. Všude pobíhali nějací pokémoni; od stáda Rhyhornů, přes samečky i samičky Nidoranů až po něco, o čem si Eve pomyslela, že by to mohla být Chansey; bohužel tvora nezahlédla na dostatečně dlouho.

„Je tu krásně, co?“ zeptala se jí Janine, když viděla její ohromený výraz. „To tedy,“ potvrdila Eve a vykročila po vyšlapané stezce vpřed. Ačkoliv by se měla rozhlížet po pokémonech, její myšlenky se vrátili k noci... Kdo to asi byl, ten Adam?

Z kouřících trosek obrovského areálu vylezl pohmožděný člověk. Měl zlomená dvě žebra a velice špatně se mu dýchalo; byl však plně při vědomí a věděl, co se před malou chviličkou stalo. Nemohl vstát, a tak se rozhlédl alespoň vleže; Adama ani Eve ale nikde nespatřil.

Pomaličku se doplazil k mrtvému tělu doktora Lerda. Podíval se na jeho zkrvavenou tvář, otřel si kapku krve z vousů a potichu zasyčel: „Cos to provedl, ty starý blázne? Kvůli tobě jsme přišli o jmění i o slávu! Ale já je najdu, oba, i kdyby mě to mělo stát všechno, co mám! Nedovolím, aby někomu řekli, že za tohle všechno můžu já!“ Jeho zoufalý výkřik se rozléhal skalnatým údolím, kde kromě něj nebyla jediná živá duše...

„Ta Ponyta je nádherná,“ rozzářila se Eve, když uviděla ohnivého pokémona, který zrovna v tu chvíli okusoval jablečné bobule z keře. „Tak si jí chytni,“ pobídla ji Janine. „Když já nevím,“ hlesla dívka a zamyslela se... Někdy to však udělat musela.

„Tak dobře, a co mám tedy dělat,“ zeptala se. „Cože?“ vyjekla Janine. Eve se chytla za pusu. Janine ji propalovala zkoumavým pohledem, takže musela s pravdou ven. „Víš, Janine... pravda je taková, že nemám žádné pokémony ani jsem nikdy žádné neměla. Nejsem trenérka.“ „A proč jsi mi to neřekla rovnou?“ zlobila se naoko trenérka stadionu. „Je toho totiž víc,“ řekla Eve vážným hlasem. „Včera jsem se probudila na pláži jižně od Fuchsiového města. U sebe jsem měla jen batoh s penězi a tímhle.“ Sundala si z prsteníčku prsten s rubínem a podala ho Janine. Ta si ho pozorně prohlédla a pokrčila rameny. „Ten symbol neznám.“ „Ani já ne,“ pronesla Eve a vrátila si šperk na prst. „Bohužel, nepamatuju si vůbec nic. Vím jen, že se jmenuji Eve. Nic jiného. Neznám své rodiče, nevím kde bydlím, nevím... kdo jsem. Prostě nic.“ „To je strašné,“ vykřikla Janine. „Musíme s tím něco dělat, já nevím... jít na policii, policistka Jenny nám určitě pomůže!“ Eve nevěděla, proč to dělá, ale odmítla. „Ne. Nevím proč, ale mám pocit, že to není správné. Čím méně lidí do toho budeme zatahovat, tím lépe.“ „Jak myslíš,“ pokývala hlavou Janine. „A co tedy chceš dělat?“ „Dneska odpoledne se půjdu podívat za tebou na stadion,“ pokusila se trochu zlehčit situaci Eve. „Pak mám v plánu koupit si pořádný batoh a nějaké oblečení. Pak ještě pár dní zůstanu tady ve Fuchsiovém městě, je tu toho tolik k vidění,“ obrátila toužebně oči k Ponytě, která se stále živila bobulemi. „Chytni si jí,“ vyzvala ji znovu Janine. Eve se vesele zazubila a natáhla ruku se safari ballem.

„Tvoje Ponyta je úplně v pořádku,“ oznámila Eve sestra Joy. Dívka poděkovala a vzala si zelený pokéball. Hodila si přes rameno svůj batoh a vyšla ven před středisko. Venku zrovna zápasil chlapec se Spoinkem proti jakémusi děvčátku s culíky. Děvče zrovna volalo na svého Vulpixe, aby použil jiskřičky. Eve se zájmem pohlédla na pokémona, který splnil trenérčin příkaz bez sebemenšího zaváhání. Po delším pozorování odcházela dívka s pocitem, že pokémoni jsou očividně rádi, když mohou bojovat na příkazy svého trenéra a spíš než zápas na život a na smrt berou souboje jako sportovní zápolení.