Cesta za sluncem

06

Fuchsiový stadion byla velká budova se šikmou střechou, která na jedné straně spadala až na zem. Cesta k němu vedla upravenou zahradou po pískem vysypané cestičce. Dívka se rozhlédla a spatřila trenéra, jak učí Scythera zastřihávat keř do podoby pokéballu. O kus dále se ve fontánce koupali Wooper a Poliwag a v korunách stromů štěbetali Pidgey. Eve přišla až ke vstupním dveřím a otevřela je. Vstoupila do místnosti, ve které bylo o poznání chladněji.

Vedla odtud pouze jedna chodba a tak Eve bylo jasné, kudy se musí vydat. Vykročila chodbou s dřevěným obkládáním a její kroky po dlaždicích se strašidelně rozléhaly celým tím zvláštním místem. Najednou dívka nečekaně narazil do jakési průhledné zábrany. Vykřikla, ale spíš překvapením než bolestí.

Ve stěně napravo od ní se otevřely tajné dveře a v nich se objevila Janine. „Promiň,“ omlouvala se. „Zapomněla jsem ti říct, že jsou tu pasti, které musí trenér chtivý odznaku překonat. Nestalo se ti nic?“ prohlížela si její obličej. „Ne, jsem v pořádku, jen jsem se lekla,“ řekla Eve a zvedla se ze země. „To jsem ráda, ještě jednou promiň. Teď ale pojď za mnou, můj vyzyvatel už čeká,“ kývla hlavou směrem ke dveřím, kterými přišla.

„Tvůj Ariados je tak silný,“ poznamenala Eve toho dne už poněkolikáté. „Děkuju,“ usmála se Janine. „Ale neměla bys spíš mluvit o těch úžasných šatech, které jsme ti koupily?“ „No nevím nevím,“ pohlédla Eve na cosi, co se houpalo na plastovém ramínku. „Uvidíš, že ti budou slušet. Večer si schválně někam vyrazíme,“ dloubla do ní přátelsky Janine.

Žena si zastrčila dlouhé fialové vlasy za uši a dopsala poslední řádku dopisu. Pak ho přivázala k nožce létajícímu pokémonovi a mávnutím ho vypustila z otevřeného okna do prachu velkoměsta. V tu samou chvíli někde úplně jinde seděl u stolu v tmavé místnosti podivný muž s bradkou a nabíjel si zbraň. Když své dílo dokončil, utáhl si obvaz na boku a zašeptal: „Jak už jsem řekl, miláčci, nedovolím, abyste někomu vyzradili, co jsem provedl...“ Pak se spokojeně zachechtal, zvedl se a odešel pryč.

Janine a Eve seděly na terase nad mořem. Terasa patřila k nejoblíbenější restauraci Fuchsiového města a tak se nebylo čemu divit, že tu bylo plno lidí. Všichni z nich si užívali teplý večer u moře, třeba nad šálkem kávy nebo při rozhovoru s přáteli. Janine zrovna upíjela ze sklenice capuccina a sledovala Eve, která se zamyšleně dívala na obzor, kde se na hranici mezi mořem a nebem rýsovaly dva malé kopečky – Pěnové ostrovy. „Večery jsou tu opravdu krásné,“ prolomila Janine ticho. „To jsou. Víš,“ odpověděla Eve, „mám pocit, že nikdy předtím – v té době, co si nepamatuju – jsem nebyla venku v přírodě. Zdá se mi, že všechny tyhle věci jako moře, stromy, pláže, města – to všechno vidím poprvé v životě.“ „Hmmm...“ protáhla Janine. Dopila svou kávu a mávla na číšníka, aby zaplatila účet. „Eve, nejlepší bude, když se prospíš. Ráno je moudřejší večera, víš jak se to říká,“ poradila jí Janine. Dívka se zelenými vlasy jen váhavě přikývla.

Objevil se před ní obrovský černý stín. Eve věděla, že je to její nepřítel a tak se snažila utéct, ale nemohla se hnout z místa; nohy jí neposlouchaly... Zrovna ve chvíli, kdy jí stín mířil do obličeje hrozivou pistolí, se ozvalo tiché ťukání na okno a dívku z hrůzostrašného snu probudilo.

Rozespale vstala z postele, překročila Ponytu, která spala na zemi a otevřela okno. Na parapetu seděla malá opeřená kulička, pokémon Natu. „Copak tu chceš?“ zeptala se Eve a pokémona pohladila, kupodivu se nechal. „Zatoulal ses svému trenérovi?“ Natu zapištěl a natáhl před sebe nožku s přivázaným kusem papíru. „Co to je? To je pro mě?“ podivila se dívka a když Natu přikývl, odvázala ruličku a zvědavě do ní nahlédla.

„Eve. Jsi ve vážném nebezpečí. Musíš okamžitě opustit Fuchsiové město. Vydej se za mnou do Šafránového města, budu tě čekat na tamějším stadionu. Jsem jeho hlavní trenérka. Vím o tobě víc, než ty sama. Prosím, neváhej a vyraž ihned na cestu. Sabrina.“

Eve roztřesenýma rukama zabouchla okenice za ptačím pokémonem a posadila se ke stolu. „Jsi ve vážném nebezpečí,“ řekla si znovu potichu. To byl impuls, který ji přiměl postavit se na nohy a začít jednat. Ze všeho nejdřív probudila svou Ponytu a šeptem jí vysvětlila, že musejí okamžitě odejít. Pak si do batohu sbalila peníze, nové oblečení a trochu jídla pro sebe i pro pokémona na cestu a na prst si nasadila prsten, který sundávala jen na noc. Zapřemýšlela o tom, zda je bezpečné nechat vzkaz Janine, ale pak usoudila že ne. Zabolelo ji to, ale věděla, že je to tak nejlepší. Hodila si batoh na záda, odvolala Ponytu do jejího pokéballu a tichým krokem opustila pokoj.