Ta pravá cesta

Oldale town! May and hotdate! xD

Kapitola druhá

Episode 2: Oldale town! May and hotdate! xD

Zrovna jsme procházeli lesem, když najednou: proti nám se postavil nějaký trenér v černém hábitu. Byli mu vidět jen ústa a nos.

„Dáme si zápas?“ Já na to:

„A pročpak?“

„Protože proto,“ samozřejmě jsme souhlasili.

„Eevee, volím si tebe!“ Eevee mi seskočila z ramene a nachystala se na boj.

„Murkrow! Do boje!“ vykřikl ten trenér v černém. První můj rozkaz byl, aby Eevee použila Quick Attack. Murkrow se útoku vyhnul a použil na Eevee útok Shadow Ball. Eevee se jen taktak udržela na nohou, použila Schratch a vyhrála.

„Vyhráli jste,” řekl ne moc šťastně trenér „ale příště .

„Co to mělo znamenat!“ vykřikl jsem. Ten „trenér“ mi byl povědomý. Jen si vzpomenout odkud. Ale, šli jsme dál. Když tu jsme si všimli, že nevidíme žádnou cestu. Ani pěšinu.

„Gen…“ zaznělo za mnou.

„Ehm?“ zeptal jsem se a otočil. A co nevidím! Gengar „Kristova noho!“ Věděl jsem, že Eevee je moc slabá, tak jsme radši utekli. Brzy byl večer. Rozbalili jsme proto spacáky a skoro všichni usnuli, až na mně a Lapy.

„Co se děje?“ zeptala se mně Lapy.

„Bojím se,“ přiznal jsem „Bojím se skutečnosti a budoucnosti. Co když May existuje? V tom případě je jedna z variant že se můžu bát, že mně prostě nepřijme. A pak je tu varianta, že přijme, ale bude chtít přesně opačné věci než já. A poslední varianta, které se vůbec nebojím; přijme a budeme žít šťastně.“

„Není se čeho bát,“ utěšovala mne Lapy „a když May existovat nebude – tak se zamiluješ do koho?“

Zpražil jsem Lapy přísným pohledem.

„Proč vrčíš?“ zeptala se. Takže to funguje xD.

„Protože jsi řekla něco, co nerad slyším,“ odpověděl jsem „krom toho, May je moje největší láska, všechny ostatní holky, jako bych je neviděl,“ Lapy se na mně podívala „Pamatuješ, jak jsi mi před pěti lety, ve Starshollow řekla, že se k Haruce hodím?“

„Jo,“ usmála se „asi je to teď víc pravdou než dřív.“ Naposledy jsem se usmál a oheň zhasl.

********h

Ráno jsme se probudili a pokračovali v cestě.

„Jearynene?“ zeptala se mne Sui.

„Aano?“ ptal jsem se dál.

„Potěšilo by tě, kdybych ti řekla, že May se nachází v Oldale?“

„V Oldale?!!!“ a běžel jsem k dalšímu městu. Samozřejmě jsem občas na všechny musel počkat, ale, věděl jsem, že odplata bude sladká xD. Brzy jsme se takhle dostali až do určeného města a já si myslel, že May bude v PokéCentru. Běžel jsem dál, když najednou – hádejte do koho jsem vrazil ^^;. Ano, byla to May.

„Promiň,“ omluvil jsem se.

„To nic. Stává se mi to běžně,“ přijala omluvu May.

„Ty, nechtěla bys dneska na oběd?“ zeptal jsem se. Nevěděl jsem, jak k tomu došlo, ale prostě jsem to ze sebe doslova a doslovesa vyhrkl. Bylo vidět že May byla překvapená. Vlastně i Lapy, Vuk a Sui. Všichni jsme byli napjatí a čekali jsme. Tlouklo mi srdce jako o život…pak zazněla osudná odpověď:

„No, na ten bych stejně šla sama, ale pokud mne opravdu zveš, tak…Ano,“ vše bylo předtím zpomalené, a pak…Byl jsem překvapený. Pak May odešla. Okamžitě jsem přišel k moji psycholožce.

„Lapy?“ zeptal jsem se.

„Mlč,“ zarazila mne „bylo to upřímné. Přijde tam, a přijala jen proto, že na tobě něco vidí.“ To mi jako odpověď stačilo. Šli jsme si objednat pokoj v PokéCentru.

„Bohužel, je plno,“ odpovídala sestra Joy „ale kvůli vysokému počtu zájemců jsme se dohodli s místním hotelem, že trenéři budou moct spát tam za stejný poplatek.“ Tak jsme ještě běželi přes celé město. Ale uprostřed města.

„Tým Rakeťáků je zpět…“

„…a pěkně vám zkazí svět!“

„Možná jste o nás neslyšeli…“

„…jsme totiž velice poskromnělí…“

„…Jessie!“

„…James!“

„…and my name is…Meowth!“ To my známe. A nenávidíme.

„Eevee, do boje!“ zvolil jsem si Eeveeho.

„Laprasi, ty taky!“ nechala vyskočit Laprase z Pokéballu Lapy „Použij Bubble beam!“

„Smíchej to s Shadow ballem, Eevee!“ vydal jsem rozkaz. Oba dva útoky se spojili v jednu obrovskou, bublinovitou, černo-fialovou kouli. Ta narazila do Rakeťáků a ti zmizeli. Něco mne lákalo za roh ulice.

„Jearynene!“ pokoušela se mně zastavit Lapy, ale já tam prostě šel. V té úzké uličce se určitě něco skrývalo. Nakoukl jsem a viděl neuvěřitelné, v městském protředí – vejce! Okamžitě jsem ho uchopil. Asi vejce Pokémona, ale stejně – jak se dostalo sem? „Jejda ^^;“ Samozřejmě se hned všichni kolem mne shlukli. Já jsem pevně držel vajíčko a nechtěl jsem se ani pohnout.

„A co třeba jít na hotel?!“ navrhl Vuk. Kvůli přípravám na oběd s May jsem samozřejmě přijal. Na pokoji jsem začal vysvětlovat.

„Já vás znám, vy by jste totiž špehovali. Tak to vám zakazuji. Snad to pochopíte a nestanou se z vás ti šikovní podfukáři, jako se před pěti lety vysílali na jedničce. Já už to jsem. A nikdo tady v Hoennu ty triky nezná. Takhle pro nás budu získávat třeba čaj zadarmo.“ Z musu přikývli. Ale mně to bylo jasné, že budou špehovat. Objednal jsem si další pokoj, abych pak s May mohl jít někam, kde nebudou až tak nenápadní a přitom by nás špehovali. Pokoj číslo 334. Muhueheheheheeee!!!! X3

*h

Po krátké době, říká se tomu jedna hodina, a tak jsem se vydal k jediné restauraci v Oldale town. Už cestou jsem se potkal s May.

„Ahoj,“ pozdravil jsem nevinně.

„Ahoj,“ odpověděla „proč jsi mně pozval na rande?“

„To je na dlouhý vysvětlování,“ odpověděl jsem já „ale řeknu ti to. Já, nezáleží mi na tom, jestli jsi pěkná, nebo ne. To je až vedlejší, tím nechci říct, že nejsi pěkná, naopak, ty jsi nádherná, ale…Tohle není přední,“ zastavil jsem se a podíval se May do očí „mně záleží na tom, jaká jsi. Věř mi, cestovala jsi s Ashem, Brockem a tvým bratrem Maxem. V Kanto se ti vylíhl Eevee. Já znám tvoje cesty.“ Pak jsme zase šli dál.

„Takže i znáš moji povahu?“ zeptala se.

„Ano,“ odpověděl jsem upřímně „už jsme před restaurací. Opravdu na ten oběd chceš jít?“

„Jo!“ řekla radostně „A proč by ne?“

„Jen tak,“ zněla má odpověď s mávnutím ruky. Najednou jsem slyšel jednu větu z určité anglické písničky. Já vám ji zde napíšu česky: „Je tak snadné se zamilovat.“ Směrem, ze kterého se to ozývalo jsem šeptl: „Není!“ Vešli jsme do restaurace. Místo stěn na ulici byla skla. Obrovská skla. Podíval jsem se dokola a u jednoho stolu jsem viděl Vuka, Lapy a Sui. Doufal jsem, že se jen přišli naobědvat. Chtěl jsem si sednout ke stolu, ale May si sedla k baru. Sedl jsem si tedy vedle ní.

„Myslíš, že se mi líbíš?“ zeptala se May „Já ti taky řeknu pravdu. Zcela souhlasím s tvým názorem na věc. A taky se mi líbíš.“ Pak ale přišel barman.

„Co si dáte?“ zeptal se.

„Mohli bychom poprosit o jídelní lístek?“ usmál jsem se na něj.

„Prosím?“ zeptal se znovu.

„To jsou takové ty knížky, co je v nich výběr jídla,“ usmál jsem se znovu. Okamžitě tyto knížky byly na pultu „Lidi říkají, že ke všemu beru takový sitcomový přístup.“ May se zasmála. Pak se podívala do jídelního lístku. Oba jsme měli během chvilky vybráno, a tak jsem se rozhlédl po restauraci.

„Omluv mně na chviličku,“ řekl jsem, když jsem uviděl u stále stejného stolu ty tři, jak nás sledují. Šel jsem k nim „T už se nemůžu hnout ani na krok s May, ale bez vás?!“ zařval jsem naštvaně.

„Promiň, ale než jsme letěli…“ namítal Vuk.

„Než jsme letěli!“ namítl jsem „Probuďte se, v batohu jsem našel oznámení o smrti mých rodičů, jsme v jiné realitě! Copak vám to nedochází?!“ Pak jsem zase šel přisednout si k May. Choval jsem se, jako by se nic nestalo.

„Tvoji rodiče umřeli?“ zeptala se.

„To neřeš, ale…“ odpovídal jsem a pomlčel ve větě „…ano. Umřeli. Nemusíš mně litovat.“ May mi přehodila svoji ruku přes moje ramena.

„Máš to těžký,“ litovala mne i přes varování „A víš co ti řeknu?“ zavrtěl jsem hlavou „Asi s tebou opravdu budu chodit.“ Usmál jsem se na ni. Brzo jsme jedli. Já rybu, ona kuře. Všiml jsem si během jídla, že naše špehtrio mezitím odešlo. Oběd skončil po krátké době, jenže ty drinky, co jsme vypili, těch bylo. Nakonec mně to stálo dva tisíce a pak jsme se šli opilí projít po Oldale.

„Víš,“ řekla pobaveně May „já bych po tobě něco chtěla.“

„Povídej!“

„Dáš mi pusu?“ přiznala se „Jen jednu, ale dlouhou.“ Objal jsem jí kolem pasu, podíval se jí do očí a následovně přiblížil svou hlavu k té její. Nahnul jsem hlavu tak, aby se nosy nestřetli a otevřel ústa. Udělala to samé a první polibek v tomto vztahu byl na světě. Po pěti minutách jsme přestali a šli na výše zmiňovaný pokoj číslo 334. Skoro nic se nestalo. No ^^;. Tak pusťte tam ten ENDING!!

HEY!

STAGE TWO!

I’m in confuse,

I’m sleeping,

I have my live.

Down, down to sea,

Up, up on sky,

It’s my dream.

Go to finish!

This is my motto,

This is my live motto,

And my start motto!

*INSTRUMENTAL*

Finish is on hand again,

And new start is not kanarazu.

My live is very crazy,

And in me is love for...May? ^^;

Go to finish!

Again?

YES!