Denisa - trenérka na přání pokémona

Vulpixovo přání

Úvodek - omlouvám se za chyby ^^;

---------------------------------

Denisa je 11 - letá holka Kanta z Pewter City. Než celý příběh začne, musím vám říct o jedné její slabině. Má panickou hrůzu z espeonů. K tomu přišla ani ne před měsícem. Jednou večer si vyšla do lesa a zatoulala se. Když se unavila, řekla si, že si odpočine. Než se vzbudila, byla už noc, tak 11 hodin. Zahlédla před sebou dvě modře zářící oči a dala se na úprk. Jelikož neviděla na krok, každou chvíli o něco zakopla, škobrtla, upadla nebo narazila do stromu, ale ta věc jí pořád sledovala. Hnalo jí to cik cak, křížem krážem, až po chvíli doběhla do města. Tam svítily pouliční lampy, tak si všimla, že ty oči patří espeonovi. Po chvíli jí zahnal do kouta. Cenil na ní zuby a vrčel. Denisa nevěděla, proč mu tak modře září oči, ale teď jí to bylo celkem jedno. Espeon se k ní pomalu přibližoval. Naštěstí šel zrovna kolem trenér pokémonů. Povolal umbreona, čímž teda vyděsil Denisu ještě víc, protože krom zbarvení byl espeonovi docela podobný, tak si na chvíli myslela, že je tu snad ještě jeden. Umbreon zahnal espeona zase zpátky do lesa.

Sice se Denise nic nestalo, ale ten espeon jí vyděsil k smrti. Od té doby má z espeonů hrůzu a zdají se jí noční můry. Doma však řekla jen, že se ztratila. O espeonovi zatím nikomu neřekla, ani rodičům.

---------------------------------

Denisa chodila každý den do Poképarku. Byl to obrovský park s atrakcemi pro lidi i pokémony. Byly tam tobogány a skluzavky pro vodní pokémony, soutěže v dálkovém letu pro létající…. No bylo toho hodně. A pro lidi taky fůra věcí…. Denisa tam chodila ale jenom z jednoho důvodu – kvůli vulpixovi. Znala se s ním odmalička a každý den si s ním hrála. Ovšem nikdo kromě ní nevěděl, že ten vulpix je divoký.

Dnes přišla už brzy ráno. Jako každý den si všemožně hráli, většinou v atrakci zvané „Sopka“, kterou měl vulpix nejradši. Večer si spolu sedli k potoku a dívali se západ slunce.

Denisa už musela jít domů, tak se s vulpixem rozloučila a odešla. Jenže když došla domů, přede dveřmi si všimla, že jí vulpix sleduje. „Ty bys se mnou chtěl i bydlet co…“ Vulpix se lekl, že si ho všimla a přišel k ní. „Ale se mnou bys nic nezažil… leda… leda, že bych se stala trenérkou.“ Vulpixovi se objevila v očích jiskřička naděje. „Ale… máma by mi to nedovolila a… a … určitě by mi to nešlo a … a… nebyla bych dobrá…“ Vulpixovi vhrkly slzy do očí… měl Denisu a ona mu zachránila život když se topil a pak se o něj starala… Už se otáčel k odchodu když v tom…. „Vulpixi!!!! Počkej vulpixi!!!“ Vulpix se otočil a podíval se Denise do očí. „Kvůli tobě…. Tak jo!!!“ Denisa se rozesmála a vulpix jí skočil do náruče.

No jo, ale ono to není jen tak, stát se trenérem pokémonů. „Někdo mi musí dát pokédex a pokébaly, jako dostávají začátečníci. Ale kde to vzít?“ přemýšlela Denisa nahlas. Sedla si s vulpixem před dům a oba bloumali, ale napadlo je akorát to někomu ukrást, což nepřichází v úvahu. Najednou se ven vyřítila Denisina máma s pánví v ruce a začala na vulpixe křičet „Jdi od ní hned pryč! Táhni!“ Vulpix se schoval za Denisu a ta ho začala bránit. Pak mámě vysvětlila, co jí napadlo a zeptala se (s jistými obavami), jestli by teda mohla jít na cestu. Ta hned chtěla říct nějakou námitku, ale přede dveřmi se objevil Denisin děda. „Co je to tu za sněm? Už vám stydne večeře a vy si tu povídáte? A kde se tu vzal ten vulpix?“ Denisa všechno vysvětlila i dědovi. Ten se za ní přimluvil. „Jen jí nech jít Lily, to já byl taky na pokécestě…“ Ale máma se do toho vložila „A co když se jí něco stane?!“ „No tak Lily, já šel na cestu když jsem byl ještě o rok mladší než ona.“ V tom začal brečet a Denisa s mámou si domyslely, že si vzpomněl na svého Jolteona Volta. Byl to jeho nejlepší přítel, ale ukradli ho Rakeťáci a od té doby ho neviděl. Lily se teda nechala přemluvit, ale pak Denisa nastolila dobrou náladu. A po večeři si všichni zase začali „vesele“ lámat hlavu nad oním problémem „Kde vzít…“. Na pokébaly se zanedlouho přišlo, ty jí dal děda spolu s jídlem a léky pro pokémony. „Díky dědo!“

----------------------------

„Už to mám!“ ozvala se po pár minutách Lily. „Pamatujete, jak u nás byl včera profesor Oak? To víte, vařila jsem špagety (zahihňala se) … no prostě říkal, že zrovna zítra bude dávat začátečníkům pokémony! A to znamená že i pokédex! Hned mu jdu zavolat!“ a odešla do domu.

„Dobrý den profesore Oaku!“ „Á, dobrý den Lily, copak že voláte?“ „No, pamatujete si, jak jste mi včera říkal, že budete zítra dávat začátečníkům pokémony a pokédex?“ „Jistě, proč?“ „Víte, Denisa by taky chtěla, tak jsem si řekla, jestli byste nemohl…“ „Ehm, no….já bych rád, ale všichni pokémoni jsou už rezervovaní.“ „Ale, to nevadí, Denisa už jednoho má ^^” ,,Opravdu a koho? A kde ho vzala?” ,, Jen se jí zítra zeptejte sám ^^“ ,,Dobře, zítra jí dám nezbytné věci. Tak zítra v 8 ráno!“ a zavěsil. ,,Tak jsem ti to zajistila! Teď si koukej sbalit a šup do postele, v 8 ráno máš být u profesora Oaka!“ ,, Jé, dík mami!“

Denisa si hned sbalila oblečení, jídlo, pokébaly… Pak si nařídila budík a elá hop do postele. Vulpix spal samozřejmě u ní. ^_~

Ráno se Denisa vzbudila už v půl sedmé, takže si budík ani nemusel dělat práci se zvoněním. Spolu s vulpixem si dali pořádnou snídani a máma dala Denise zásobu peněz. Denisa se rozloučila s mámou a dědou, ale s tátou nemohla, ten byl na dovolené v Hoennu. Pak vyrazila. Když došla s vulpixem k profesorově laboratoři, byla tam první. Zazvonila na zvonek a profesor hned otevřel. ,,Ahoj! Ty jsi tu nějak brzo…jé, tak tohle je ten tvůj pokemon! Ten je ale dost vzácný, kdes ho vzala?” ,,My se známe už léta, kdysi sem mu zachránila život a od té doby jsme přátelé. Nebýt jeho, nikdy bych nechtěla trenérkou být.” Profesor se usmál. ,,Dobře, tak tady máš pokédex a pár pokébalů. Jo a ještě mapu Kanta.” O pokédexu Denisa věděla dost od dědy, takže jí profesor nemusel nic říkat. Dal jí věci, ale ještě ji nepustil. ,,Počkej…. Mohl bych tě o něco poprosit? Totiž… předevčírem jsem v lese viděl eeveeho. Nebyl divoký, určitě někomu patřil, ale když jsem dneska šel na ranní procházku, byl tam pořád a třásl se zimou, tak jsem ho vzal k sobě. Ale teď nevím, co s ním. Nechtěla by sis ho vzít? Vím, že někdo kdo má rád pokémony tak jako ty, by se o něj dobře postaral.” ,,Jasně, budu ráda!” řekla radostně Denisa a profesor jí podal pokébal s eeveem. ,,No a můžeš jít! Jen ti něco poradím: Před prvním stadionem, který je hned v tomhle městě, nejdřív pořádně trénuj a doporučuji chytit si nějakého vodního, travního, hmyzího nebo bojového pokémona. S tímhle nemáš šanci!” ,,Děkuju za všechno pane profesore. A nashle!” Po těchto slovech Denisa s vulpixem odešla, vstříc svému dobrodružství.