Kapitola 9 - Útěk
Aniž by to Hillary tušil, mezi krabicemi spal jistý pokémon. Aspoň do doby, než začala bouřka a blízký úder hromu rozechvěl loď. PRÁSK! Modro-šedý pokémon otevřel napřed jedno a potom i druhé oko, aby zjistil, co se děje. Když zjistil, že to byl jenom blesk, chtěl se zase uložit ke svému odpočinku. Nicméně právě v tom okamžiku Hillary pohnul s nohou (ze sedění v jedné poloze už necítil nohu, protože mu z toho zdřevěněla). To zbystřilo pokémonovu pozornost. "Někdo se tu schovává", pomyslel si malý tvor. Začal se plížit ve tmě mezi krabicemi plnými nákladu, aby zjistil, kdo to je. A skutečně - pokémonův zrak sjel po stěně a zachytil se právě na Hillarym. Ten zrovna hleděl druhou stranou, a proto přítomnost dalšího tvora nezaregistroval. Hillary přemýšlel, jak daleko už asi odpluli od pobřeží a jak dlouho to ještě bude trvat, než dorazí do jiného přístavu. Z toho přemýšlení mu až zakručelo v žaludku. Trochu se poděsil, protože tento byť malý hluk by mohl klidně někoho upozornit, že se zde skrývá černý pasažér. Vyndal si tedy z malého baťůžku něco k jídlu - naštěstí si ještě před odchodem něco s sebou vzal - 2 dny starý chleba s tvrdým sýrem sice nevypadal příliš lákavě, ale pořád lepší, než dál hladovět. A v tu samou chvíli si pokémon, pozorující Hillaryho, uvědomil, že má sám obrovský hlad. V hlavě se chudákovi přehnaly vzpomínky na své kruté věznitele. Ti pokémona využívali k tvrdé práci, jako např. nošení těžkých věcí, a dostával od nich najíst minimálně. A teď dokonce onemocněl a ti surovci se o něj vůbec nepostarali. Pokud má šanci něco sehnat k jídlu, pak to byla právě tato chvíle. Pokémon se plížil směrem k baťůžku a podle čichu poznal, že v něm ještě něco zbylo. Opatrně se pokoušel dostat dovnitř, když vtom si Hillary všiml podivného stínu, který nemohl být jeho. Policejní agent se otočil a úlekem oněmněl. Poté se však vzpamatoval a postavil se v pokusu o sebeobranu. Dratini však nejevil známky chutě k boji. Místo toho se zatvářil ustrašeně a chystal se zpět zalézt mezi krabice. PRÁSK! Blízký blesk křižoval oblohu, aby ještě více zdramatizoval situaci. "Ten pokémon nevypadá agresivně, asi má jenom hlad. Ani bych se nedivil, od takových pytláků lze čekat nečekané, třeba mu ani nedali najíst.", pomyslel si Hillary a rozhodl se, že se nad tím chudákem slituje a rozdělí se s ním. Pokynem ruky naznačil, že se ho Dratini nemusí bát a vytáhl z baťohu hamburgera. Dratini se ale moc neuklidnil a stále vypadal nedůvěřivě. Proto Hillary hamburger vzal a rozlomil ho na polovinu. Jednu z nich si sám vzal a druhou dal Dratinimu. Ten se trochu uklidnil a přiblížil se ke svému černému spolupasažérovi. Co si budeme povídat - půlka hamburgeru skončila v žaludku malého draka hned a po něm i dva banány, jablko a kus salámu. Dratini to vše shltl s velkou chutí. Teď už neměl z tohoto podezřelého člověka strach. Hillary, i když mlčky, pochopil, že je tento zážitek určitým způsobem spojuje. Chvíli takhle seděli, až to nakonec jednoho z nich - Hillaryho - přestalo bavit a šeptem, aby snad někdo nezaregistroval jejich přítomnost, začal Dratinimu vyprávět o tom, co ho na tuhle nebezpečnou cestu přivedlo. Dratini přikyvoval a poslouchal s velkým nadšením - bylo vidět, že si toho velice váží, snad i proto, že normálně se mu takové pozornosti nedostávalo.
Cesta ubíhala sice pomalu, ale rozhodně rychleji než předtím. Aspoň takto se to jevilo našim hrdinům v podpalubí. Bouře se mezitím utišila a asi po hodině a půl se ozval z paluby čísi hlas: "Blížíme se k Rumělkovému městu. Ale pozor, nedaleko tady jsou ostré útesy!". Poprvé od chvíle, co se tu ukryl, začal přemýšlet o tom, jak nyní nepozorovaně utéct tak, aby jim znemožnil odjet a současně aby stihl doběhnout pro místní policii, nejlépe pro některou policistku Jenny s vycvičeným Growlithem. Čím dál více si ale uvědomoval, že to nebude tak snadné, jak si myslel. I před tím měl o svém riskantním plánu pochybnosti, ale teď se vše vystupňovalo v čirý pesimismus a strach. Mohl by zkusit se nenápadně vyplížit ven... to ale asi těžko půjde, každý námořník si bude chtít po téhle dlouhé cestě odpočinout a při zakotvení se všichni shromáždí na palubě, navíc určitě tady nechají někoho, kdo bude loď hlídat proti nezvaným návštěvníkům. Možná jich bude i víc. Co potom? Ne, takhle to evidentně nepůjde... Dál by mohl zkusit vyskočit z lodi těsně před tím, než loď zakotví a zbytek k pobřeží doplavat. Jenže navíc Hillary chtěl nějak zajistit loď, aby nemohla odjet a zdržela pytláky někde ve městě nebo na lodi, kde by se stali snadnou kořistí policie. Takhle to ale asi nepůjde. Když ne takhle, tak jak potom? Vtom jeho pozornost ale upoutalo něco jiného. Dva muži vešli do skladu. Jednoho z nich už Hillary viděl - jednalo se o onoho muže s modrým pruhovaným tričkem, kterého Hillary tajně předtím na pláži odposlouchával. V jeho tváři se zračilo rozhořčení. „Už mě to fakt nebaví, pokaždé s nimi prohraju. Vsadil bych se, že podvádí a někde si schovávají dobré karty.“ Druhý muž, ve své větru-vzdorné vestě zelené barvy, promluvil o poznání drsnějším hlasem: „No tak máš taky podvádět. Vždyť to znáš ze života – poctivě ještě člověk nikdy nezbohatnul.“ – „To máš asi pravdu“. Oba se po sobě zkušeně podívali. Co však bylo horší – oba chlapi mířili rovnou k černému pasažérovi, aniž by o něm věděli. Hillary se pokusil co nejvíc potichu přelézt za bednu, kde by už nebyl vidět, ale protože loď už moře nějaký ten pátek brázdila, značně zestárla a pěkně to o sobě vrzáním dávala vědět. Proto i teď pod nohou agenta zaskřípalo prkno. Bohužel tento zvuk neunikl pozornosti námořníka se zelenou vestou: „Hej, co to bylo za zvuk?“, zeptal se svého kolegy. „Asi jsi toho dneska moc vypil, a pak se divíš, že nás při těch kartách vždycky tak oberou. Ani si nevšimneš, když si pod stolem dávají znamení a…“ – „Ticho! Říkám ti, že se mi to nezdálo a něco jsem slyšel. A šlo to odtamtud“, nedal se zvyklat námořník a ukazoval směrem k Hillaryho úkrytu. Ten chtěl couvnout, ale s hrůzou zjistil, že za ním se už nenachází žádný další prostor. Ocitl se v pasti. Mohl jen čekat, až bude odhalen. A tak se také vzápětí stalo. „Hele, koho tu máme, Georgi. Nezvaný host!“ George se přiblížil a také jej spatřil. „Co tu děláš? Toto je soukromá loď!“, okamžitě na něj zaútočil slovně. Hillary nevěděl, co má dělat, mozek mu prostě vypověděl službu. Možná proto ze sebe dostal snad to nejhloupější co mohl: „Zjistil jsem, že pytlačíte pokémony a chci vám v tom zabránit.“ Hned v příštím okamžiku si však uvědomil, že se dostal ještě do většího nebezpečí, než ve kterém byl před tím. George se zatvářil překvapeně, vzápětí ale nasadil drsný výraz a sebevědomě vpálil Hillarymu protiútok: „Hm, takže malý kluk, co si chce hrát na hrdinu. Co s ním uděláme, Waltere?“ – „Ale Georgi, mně se náhodou líbí, že mluví pravdu. Normálně bych s ním přiložil do kotle. Ale za takovou statečnost…? To ne, stačí, když ho hodíme přes palubu.“ „Cože?“, zděsil se Hillary. „Drž hubu!“, usadil ho zpět na zem George. „Stejně si ale nemyslím, že je to dobrý nápad, Waltere. Víš, jsme teď blízko pevniny, a když ho hodíme žralokům, mohl by se zachránit,doplavat na pevninu nebo tak.“ – „A co tedy chceš dělat?“ – „Svážeme ho a necháme tady. Však my už na něco přijdeme.“ – „To je fakt, nemáš tu kebuli jen na klobouk. Tak dělej, ty zmetku jeden! Však my už tě naučíme, strkat nos do cizích záležitostí.“ Hillary věděl jedno – nechá-li se svázat, bude jeho šance na útěk minimální. Pokud chce utéct, musí jednat hned. Zaujal obranný postoj. „Zkuste si něco a uvidíte“, neohroženě po nich štěkl Hillary. „Nebraň se a možná skončíš jen s deseti modřinami“, výhružně odpověděl George. „Primeape, pojď mi s ním trochu pomoci“, povolal si námořník opičího pokémona na pomoc. Vtom Hillaryho napadlo, že by mu mohl pomoci Dratini. Zkusit to musel, byla to jeho jediná naděje. „Dratini, pomoz mi, prosím!“, zakřičel na hlas agent. Námořníci čekali, že Hillary odněkud vytáhne pokéball s dračím pokémonem, ale nic se nedělo. Po pěti sekundách odvětil Walter: „Pěkný pokus. Georgi, vyřídíš to s ním, že jo?“ – „Žádný problém, Primeape, použij zuřivý útok!“ Opičí pokémon se zatvářil, jako by mu někdo sežral celý oběd a chystal se k mocnému útoku. Vtom zpoza rohu vyletěla blesková vlna a paralyzovala Primeapa. Na scéně se objevil Dratini. „Tak to ty!“, vztekle zavrčel George. „Takže vy jste se spřáhli. No jak myslíte. Odsud se zdraví nedostanete. Primeape, použij karate úder!“ Primeape se chystal na hrozivou odplatu, a výbušně začal bušit do všeho okolo sebe. Dratini se však s ladností baletky všem útokům vyhýbal. Jednalo se o důsledek toho, že Primeape stále cítil následky bleskové vlny v podobě nepříjemné paralýzy. „Hej, ty jedna líná opice!“, křikl George na Primeapa, „přestaň se flákat a začni pořádně zápasit, nebo uvidíš!“. Na druhé straně Hillary zase měl problém s tím, že nevěděl, které útoky Dratini, teda kromě bleskové vlny, ovládá. Navíc si dokázal dát dvě a dvě dohromady a pochopil, že nemocemi zubožený Dratini, kterému ještě velel tak nezkušený trenér, jakým byl on sám, nemůže porazit divokého opičáka. Hillary musel vymyslet ústupovou strategii. Z toho, co říkal George předtím řekl, Hillary usoudil, že musí být blízko pevniny, proto by se skok přes palubu nejevil jako šílenství. Navíc voda je přerozeným prostředím Dratiniho. Lodi by trvalo dlouho, než by se otočila o devadesát stupňů, aby ho mohla pronásledovat. „Dratini, použij sevření“. Dračí pokémon se obtočil kolem mohutného zápasníka, aby ho zpomalil. „A teď použij znovu bleskovou vlnu!“ Primeapem proteklo dobrých 300 voltů a paralýza ho na několik vteřin úplně znehybnila. „Utíkej za mnou!“, křikl policejní agent a proklouzl kolem chlapů, kteří byli natolik zabraní do zápasu, že na to, aby střežili ústupovou cestu, úplně zapomněli. „Hej! Stůjte, nebo z vás nadělám sekanou!“, zařval za nimi Walter a začal je pronásledovat. Hillary utíkal temnou chodbou, ale věděl přesně, kudy na palubu. Cestou potkal jednoho dalšího námořníka, ten ale byl zahloubaný do svého tetování a nedával pozor. „Zastav ho, je to nějaký špicl!“, křikl na něj Walter, ale už bylo pozdě. Hillary i s Dratinim už byli na palubě – a právě včas. Loď akorát míjela nedalekou pevninu, sotva 100 metrů vzdálenou. „Skoč za mnou, Dratini!“, zavolal Hillary. Tento povyk upozornil posádku, že něco není pořádku, ale než stačila zareagovat, Hillary už skočil ukázkovou šipku do vody a prorazil takto její povrch, jako když projede nůž máslem. I Dratini to těsně stihnul. „Do prdele! Teď zavolají fízly a my už tam v tom městě nezakotvíme. To jsem zvědavý, kde teďka budeme prodávat ty napytlačené pokémony.“, stihl ještě Walter vynadat svým společníkům, kteří tak nedbale plnili své povinnosti na lodi. Tyto nadávky už ale Hillary slyšel pouze z dálky, neboť ho od pevniny dělilo pouhých padesát metrů. „Bože, už nikdy žádné improvizace!“, zvolal uprchlík mezi výdechem a nádechem. Za ním plaval Dratini. Hillary ale ve skutečnosti děkoval bohu, že z tohoto dobrodružství vyvázl bez nějakých šrámů a dozvěděl se plno cenných informací o temném podsvětí zločinu. Navíc získal nového pokémona, kvůli čemuž se původně na cestu vydal. Jediná věc ho štvala – že s sebou nevzal ty pokébally plné napytlačených pokémonů.
|
