Dobrodružství Ashe Graye

Když svítil modrý měsíc

Bylo už po vánocích, i po novém roku a naši hrdinové nakupovali potřebné věci na cestu. Právě byli v obchodě s potravinami, kam chodili téměř denně kvůli báječným lízátkům která tam prodávali. Za pultem jako obvykle stála stará paní Swanová. Byla to příjemná stará paní, která si prodáváním přivydělávala v důchodu. Jakmile zjistila že jsou to oni, obdařila je širokým úsměvem.

„Ahoj děti," pozdravila je.

„Dobrý den," opětovali pozdrav.

„Zase pro lízátka?" zeptala se jich, a natáhla se po krabici.

„Tentokrát ne, paní Swanová," usmál se Matt. „Ještě dneska bychom rádi vyrazili na cestu a tak nakoupíme spíše zásoby."

„Takže se nezdržíte do zítřka?"

„Ne, proč?" zajímala se Alex.

„Zítra je totiž zvláštní den," začala významně vypravovat.

„Jaký?" chtěl vědět Ash.

„Na noční obloze se objevuje úkaz, který se opakuje každých pětadvacet let," trochu se zasnila, jakoby na něco vzpomínala. „ Zítra, tak jako každých pětadvacet let, svítí modrý měsíc. Je to taková zvláštnost, hříčka přírody. Důležité je, co se tu o půlnoci děje. A je to jen tady, nikde jinde na světě."

„A co to je?" neudržel se napjatý Ash.

„Pokémoni se vyvíjejí. Hromadně. I ti, co by jinak potřebovali evoluční kameny."

Ash zalapal po dechu, Alex jen zírala a Matt dumal jestli si to stará paní jen nevymýšlí.

„Samozřejmě se nevyvíjejí všechny druhy. Jen vodní, ohniví a električtí. Nikdo neví proč tomu tak je, ale je to tak. Je to velká událost a určitě tu bude hodně lidí a trenérů, takže určitě uvidíte nějaké nové pokemony."

Při zmínce o nových pokemonech si Ash vzpoměl na svůj nedávný telefonát s Ryanem Conollym. S Ryanem se znal ze školy, kde spolu seděli v lavicích. Při vzpomínce jak společně zlobili se pousmál. Nicméně se Ryan odstěhoval do Kořínkového města v Hoennu. Tam se taky vadal na cestu trenéra. Podle všeho měl už tři odznaky a chystal se pro čtvrtý. Z té myšlenky mu bylo smutno a také Ryanovi záviděl. Ale co. On ho stejně brzy dohoní. Ne?

Do reality ho vrátilo Alexino dupnutí na nohu.

„Aú!" zaskučel a chytil se za nohu. „Proč musíš být tak surová?"

„Protože se chováš jako mimoň. Proto. My už jsme byli skoro venku a ty si tu klidně stojíš jako tvrdý Y a koukáš do prázdna."

„Nemohls jí v tom zabránit?" obrátil se ublíženým pohledem na Matta. Ten jen pokrčil rameny a v obličeji mu hrál úsměv. Ash protočil oči v sloup a vypajdal z krámu.

„Tak co Ashi, necháš si někoho vyvinout?" vyptával se kamaráda Matt.

„Houndoura ne, mám ho teprve deset dní. Možná Chinchoua, zeptám se ho." vytáhl pokeball a chvíli ho držel v ruce. Pak ho otevřel a z něj se vynořil jeho tykadlový pokemon.

„Ahoj Chinchou." pozdravil pokemona. Ten pozdrav opětoval povyskočením a zapištěním. „Co bys řekl na to, kdyby ses vyvinul?" zeptal se přímo k věci.

"Chou?" podivil se pokomon, ale pak se celý rozzářil. "Chinchou!" přikývl.

„Alex?" obrátil se na kamarádku. Jen zavrtěla hlavou „Matte? Co ty?"

„Mohl bych to zkusit s Quilavou nebo Corpishem, ale nechci. Vývoj je přirozená věc. Do toho se míchat nechci. Ale budu moc rád když budu moct pozorovat Chinchoua."

Ash pokrčil rameny a přikývl. Chápal je ale sám se už rozhodl. Chinchou se zítra vyvine.

Během diskuze došli až ke středisku, které bylo oproti vánocům nacpané k prasknutí. Prodrali se k sestře Joy, která zjišťovala jestli se jejich pokémoni můžou vydat na cestu.

„Tak jsme zpátky sestro Joy. Jsou připraveni?" zeptal se růžovlasé ženy Matt.

„Ano. Vaši pokémoni můžou vyrazit s vámi." položila před ně všech jedenáct pokeballů.

„Můžu se ještě na něco zeptat?"

„Jistě."

„Už jste náš pokoj uvolnila? Rozhodli jsme se že náš pobyt tady ještě o dva dny prodloužíme."

„Kvůli modrému měsíci že?" uhodla sestra. „Je to opravdu podivuhodný úkaz. Nicméně, máte štěstí. K uvolnění vašeho pokoje jsem se ještě nedostala a ostatní už jsou plné." všichni tři se zaradovali. „Ostatně jako všechny ubytovny ve městě," dodala.

***

Ve tři čtvrtě na dvanáct jim zazvonil budík. Ten ale vzbudil jenom Alex. Oba dva chlapci ještě dvrdě spali. Posadila se, popadla polštář a hodila ho dolů na Ashe. Náraz polštáře ho překvapivě vzbudil.

„Co jé?! Proč po mě házíš polštář, Alexandro?!" V Alex se začala vařit krev. Nesnášela když jí někdo takhle řekl.

„Ještě jednou mi řekneš Alexandro, tak ti do obličeje přiletí něco mnohem většího a těžšího!" pohrozila.

„No dobrá!" hlučný rozhovor samozřejmě vzbudil Matt, který si je oba naštvaně měřil. Alex seskočila z postele a začala se oblékat.

„Pohněte kostrou lenochodi, jinak přijdem o vyvíjení!" sama už měla přes pyžamo natažené kalhoty. Kluky tohle sdělení rázem probudilo a oba se začali urychleně oblékat. Tenhle jev se stávat jednou za pětadvacet let. Nesměli ho za žádnou cenu zmeškat. Urychleně si našli dostatečné teplé oblečení a začali se do něj soukat. Za šest minut dvanáct vyrazili ze střediska. Rozhodli se jít na náměstí, protože tam nepřekážely žádné domy ve výhledu na oblohu. Naštěstí, na náměstí to bylo ze střediska jen kousek.

Ulice kterými šli byly taky obsazeny trenéry, kterým se nechtělo chodit až na náměstí. Taky věděli proč, všude tam byla hlava na hlavě, ale místa tam ještě trochu zbylo. Pokémoni dělali nezvykle veliký hluk. Cítili, že se bude dít něco vyjímečného. Vmáčkli se do prostoru tak akorát pro ně a obrátili hlavy vzhůru. Modrý měsíc zářil nad jejich hlavami a nic nenaznačovalo, že se stane něco zvláštního. Ash vytáhl Chinchoův pokeball a vypustil ho ven. Pokémon se zmateně rozhlížel, protože viděl jen změť nohou. Ash se k němu sklonil a pohladil ho.

„Za chvilku to začne." usmál se.

A měl pravdu. Minutu před půlnocí záře měsíce zeslábla, jako když svíčka pomalu dohořívá. Kostelní hodiny odbyly dvanáct a měsíc se rozzářil nebývalou silou, takže všechno mělo tmavě modrý nádech. A pak to začalo. Téměř všechny pokemony najednou obklopila typická záře. Ale nebyla to klasická bílá, byla to světle modrá. Vývin ale nezačal okamžitě, jak tomu bylo běžné. Místo toho asi minutu zářili a pak vývoj započal. Chinchouvo tělo se protáhlo, vytvořil se ocas, tykadla se spojila. Celkově se zvětšil. Stejně jako na záčátku, záře nepohasla ihned. Pohasla zhruba minutu po vývinu. Celý vývin trval celkem něco okolo pěti minut. Během té doby nikdo ani nešpitl. Prozářené náměstí bylo tak potichu, že by jste slyšeli spadnout špendlík. Hned po vývinu se opět rozezvučelo, i když nikdo nevydal ani hlásku. Veškeré zvuky vydávali jejich pokémoni. Všichni byli tím zvláštním vývojem zaskočeni. Tak alespoň většina lidí vytáhla pokedexy, aby se dozvěděli něco víc. Rozumný nápad to ale nebyl. pokedexy pípaly jeden přes druhého, takže jim nebylo vůbec rozumět. Po té už lidi byli schopni komunikace a náměstí zaplavil nepředstavitelný kravál. Všichni mluvili jeden přes druhého, a do toho všeho se přidali pokémoni.

„To bylo úžasné." vydechl Ash, a v pokleku si svého pokémona prohlížel. Věděl co je zač. Lanturn. Měl tolik rozumu, že se do pokedexu podíval před spaní.

„Nepůjdeme už? Docela mi z toho všeho třeští hlava." zeptala se Alex přátel.

„Mě taky." souhlasil Matt. „Půjdeme Ashi?" zeptal se kamáráda povídajícího si s Lanturnem.

„Jo. Je to hrozný." napřímil se vytáhl pokeball. „Vrať se Lanturne." s uspokojením si vrátil pokeball za opasek a vykročil se hlučného náměstí směrem ke středisku.

Když byli z dosahu dobře osvětleného náměstí a procházeli jednou z tmavých části ulice, kam nedopadlo světlo lamp, všimli si něčeho podivného. Z pod jejich bund byla vidět záře. Alexina bunda zářila modře, Mattova červeně a Ashova žlutě.

„Co..je...to?" ptala se Alex zmateně.

„Nemám tušení. Pokrčil rameny Matt.

Ash si uvědomil, že v tom všem vzrušení necítil, že ho něco jemně hřeje na hrudi. Vytáhl svůj přívěšek a hned bylo všem jasné co jim to pod bundami září. To byly jejich přívěsky!

Matt s Alex překvapeně vylovili ty svoje. Opravdu zářili.

„Proč asi tak září?" uvažovala Alex.

„Hmh, zatím nikdy nezářili," konstatoval Matt

„Tak proč teď?" přemítal Ash.

„Jediným vysvětlením je ten měsíc." napadalo Matta.

„Je to jen měsíc," poukázala na skutečnost Alex. „Je úplně normální."

„Ale ta věc s vývinem zas tak normální nebyla, nemám pravdu?" chtěl vědět po Alex Matt.

„To ne," připustila.

„Ale co mají dělat?" tahle situace Ashe mátla. Měli divné přívěsky, a ty teď z nějakého neznámého důvodu zářili a oni ani nevěděli jaký to má účel. Natáhl si svůj přívěšek aby si ho lépe prohlédl. Přívěšek ucítil že je blíž ostatním a začal zářit ještě víc.

„Vidíte to? Jako by se přitahovali."

Alex natáhla svůj přívěšek. Ten jak byl blíže ostatním, tak se taky víc rozzářil. „No páni." vydechla.

„Tak je prostě dáme k sobě ne?" navrhl Matt.

Souhlasili. Udělali z dlaní jakýsi provizorní stolek a položili všechny tři přívěsky k sobě, tak jak to kdysi udělali ve středisku. Nejspíš to mělo něco dělat, protože přívěsky se spojili v jeden. Začaly se otáčet a při tom změnili barvu. Teď všechny tři zářily jemně zlatě. Pak začala zářit triquetra. Ta svítili jasně bíle. I ona se ale začala pomalu otáčet. Záře se pomalu stupňovala až je úplně oslepila. Najednou měli pocit že je zvedla nějaká neznámá síla a oni letí.

Kdyby někdo procházel tou ulicí, tak by uviděl tři lidi které pohltilo bílé světlo, které záhy zmizelo a na zem s cinknutím spadly tři přívěsky spojené v jeden.