Dobrodružství Ashe Graye

Reálné sny, nebo snová realita?

Varování pro fanoušky Naruta: tahle kapitola obsahuje spoilery.

Probouzí mě sluneční paprsky svítící mi do očí. Otvírat se mi je ale nechce. Mozkem mi probíhá počáteční program. Jméno: Ash Gray, Nohy: 2, Ruce: 2, únava: 23%, trenérské jsoucno: 75%, neodůvodněné výčitky svědomí: 0,1%. Pak mi ale dojde jeden fakt. V našem pokoji na lodi není okno kterým by dovnitř mohly pronikat sluneční paprsky. Tento fakt mě přinutil otevřít oči. Zjišťuju že nejsem v našem pokoji na palubě vzducholodi, nýbrž ve velké místnosti s okny až ke stropu, modrohnědými stěnami a až neskutečně moderním vybavením. Okamžitě je mi jasné kde to jsem. Tedy,technicky vzato by to být možné nemělo. Jenže než se tím stihnu zabývat, objeví se u mě mladá sympatická a krásná lékařka.

„Á, tak už jste se nám probudil," usmívá se.

„Ano," odpovídám stále trochu zmateně.

„Jak se cítíte?"

„Skvěle. Mohla byste mě štípnout?"

„Ehh, proč?"

„Mám pocit že se tohle jen zdá."

„Ujišťuji vás že je to skutečné, ale když chcete." štípne mně svými jemnými prsty.

„Jau!" vykřikuji překvapeně jak to zabolelo.

„Já vám to říkala."

„Jak sem sem vůbec dostal?"

„Našli vás v jedné stázové komoře na opuštěné planetě." No tak to je dobrý. Usnu si na palubě vzducholodi a probudím se na ošetřovně Atlantis (česky Atlantida, ale já mám radši anglické označení). Napadá mě spoustu věcí.

„Jak dlouho tu jste?"

„Já? Jen chvilku. Proč?"

„Ne nic. Mohla by jste mi zavolat toho cvoka co vyhodil do vzduchu půlku sluneční soustavy?"

„Prosím?"

„Ah, já zapomněl. Myslel jsem doktora McKaye."

Doktorka se tváří překvapeně. ?Vy ho znáte?"

„Ale jo, dalo by se to tak říct. Můžete ho zavolat?"

„Jistě." poodchází dál a pouští vysílačku co má na uchu. Neslyším co říká, ale mě to celkem nevadí. Pozorně si prohlížím místnost. V životě bych totiž neřekl že se tu octnu. Pak mi ale dojde ještě jedna věc. ?Kde jsou moje věci?"

„Myslíte váš batoh a ty míčky?"

„Ty míčky především."

„Zkoumají je v laboratoři." po téhle větě se mě zmocňuje zděšení. Proboha! Co když jim něco udělají?!

„Ať je okamžitě přinesou a už s nimi nic nedělají!" trošku poděšená doktorka přikyvuje a znovu aktivuje vyslíčaku.

V tu chvíli přichází hnědovlasá žena v červeném tričku spolu s dvěma muži středních let, oba černovlasí, jeden v černém triku a druhý v modrém.

„Vy žijete, Elizabeth?" své překvapení nedokážu skrýt. Příchozí trojice je překvapená ještě víc.

„Já bych neměla?" diví se hnědovláska.

„Ale jo. Ovšemže jo. Jak dlouho tu velíte?"

„No, bude to tři roky, proč?"

Už je mi všechno jasné. Doktorka Elizabeth Weirová zemřela na konci třetího roku svého velení Antické základně. Do hovoru se vměšuje McKay. ?Prý jste si mě vyžádal."

Napadá mě že bych mohl McKay trochu naštvat. ?To je pravda, ale možná bych si měl promluvit s doktorem Zelenkou, protože ten není cvok jako vy a nevyhodil do vzduchu pět šestin sluneční soustavy." záměr se povedl. Na McKayově tváři se objevuje podrážděný výraz. Zato pplk. Sheppard se pobaveně šklebí.

„Dělám si legraci. Prý jste mě našli v nějaké stázové komoře, je to tak?"

„Ano, to je pravda."

„A nějaké záznamy jak jsem se tam dostal tam nebyly?"

„Ne."

„Aha. Nedí divu."

„A to proč?" chce vědět Elizabeth.

„Protože nejsem z téhle reality."

„A to víte jak?" to je McKay. Jennifer Kellerová mi podává pokebally které právě přinesly. Naznačuju jim ať se dívají a tři z nich otvírám. Lanturna bych tu vypustit nemohl, nemají tu vodu. Všichni si mé pokémony nedůvěřivě prohlíží. Pak se ozývá John Sheppard. ?Je to to co si myslím?"

„Záleží na tom co si myslíte že to je."

„Tohle jsou pokémoni, že ano?" poznává tvory Elizabeth. Rodney se rozesmál. Všichni se po něm zaraženě dívají.

„Nic takového přece neexistuje." vysvětlil důvod svého smíchu. Houdnour pohrdavě zavrčí a Chikorita vysouvá jeden šlahounek a opatrně mu obmotává kotníky. Pak peudce trhne. Rodney padá na zem. Teď se pro změnu řehtá zbytek.

„Zdá se že si se zase jednou zmýlil," oznamuje mu Elizabeth.

„Vypadá to tak," vrčí z podlahy McKay.

„Mimochodem, jakou roli zastáváme v tvojí realitě?" zajímá Johna. Nedělá mu potíže přijmout fakt že u nich nemám co dělat.

„Seriálovou," krčím rameny. Rodney se právě vyhrabal na nohy.

„Co?" nechápe.

„U nás je hvězdná brána a Atlantis jen seriály a oba už skončili."

„A jak?" všechny je to zajímá.

„SG-1 si nepamatuju, ale vy jste skončili na zemi."

„Proč to?"

„Není to budoucnost? Neměl bych to prozrazovat."

„To je fakt," přikyvuje Rodney.

„Ale co se pravděpodobně stane teď, to vám řeknu. Nelíbilo se mi co se stalo. Sice se to stát u vás nemusí, ale to je jedno. Deadalus a Apollo jsou předpokládám na průzkumu?" Elizabeth přikyvuje. ?Až se vrátí, oznámí že replikátoři začali stavět lodě. Rozhodne se, že je třeba je zničit. Oni se rozhodou úder opakovat a donutí vás odletět. Bohužel se jim podaří poškodit hlavní věž a vážně zranit Elizabeth Weirovou. Atlantis se pak ztratí ve vesmíru." stojí jako opaření. Tohle si pravděpodobně nepředstavovali.

„Určitě?" nevěří Elizabeth.

„Na sto procent," potvrzju. Elizabethse otáčí na Rodneyho. ?Jaká je pravděpodobnost že se to stane?"

„Záleží na spoustě rozhodnutích, ale velká."

„To mi stačí. Vydám zprávu že stěhujeme město. Rodney najde vhodnou planetu. Johne, ty se připravíš na manipulaci s městem. Nehodlám nic riskovat. Děkuji za informaci a přeji brzké uzdravení." oba muži ji následují ven z ošetřovny.

„Vy tedy dokážete vyvolat poprask," vyčte mi mírně Jennifer. Pak se mi zdá že nad něčím přemýšlí. ?Můžu si s nimi pohrát?" vyhrkne pak. Usměju se. ?Ale jistě." V tu chvíli na ni Houndour vyskočí a začne ji oblizovat.

„Omlouvám se, je trošku víc přítulnější."

„To nic, " směje se.

Tady doktorka Elizabeth Weirová, ozývá se z interkomu, z bezpečnostních důvodů bylo rozhodnuto o přesunu města na jinou planetu. K začátku přesunu dojde během deseti minut. Prosím, buďte v klidu.

„To bylo rychlý", poznamenávám.

„To tedy ano. Vylezte z té postele, nic vám není a řekla bych že vstup do hyperprostoru v posteli není nic příjemného."

S díky vylézám z postele a odvolávám pokémony. Pro jistotu. Právě včas. Celé město se začíná otřásat a zvedat z mořské hladiny. Cítím vzrušení z toho že budu v Atlantis když poletí. Jinifer přebíhá k oknu a já se k ní připojuju. Pozorujeme jak se mořská hladina vzdaluje a věže města si razí cestu vzduchem vzhůru. Letíme rychle, protože mořská hladina se zdá vzdálená několik kilometrů. Od středu města se po spodku rozlévá bílé světlo, které vzápětí šplhá vzůru a obklopuje celé město jako ochranná kupole. Bílá záře mizí. Štít byl aktivován. To znamená že jsme už hodně vysoko. Vysoké okno náhle zahaluje bílá mlha. Mrak. Během chvilky je pryč a my vidíme už i pevninu která tvarem připomíná Hoenn. Za chvíli je už i vidět celá planeta která silně připomíná Zemi. Náhle planeta mizí a oknem jsou vidět modrobílé šmouhy. Atlantis vstoupila do hyperprostoru.

„No páni. To bylo úžasné," jsem úplně ohromen. Je to úplně jiné něž když to člověk vidí v televizi.

„To ano. Zajímalo by mě jak dlouho potrvá cesta."

„Mám dojem že to bylo něco kolem čtyř hodin," vzpomínám si matně.

„To je docela dlouho. Co budete dělat?"

„Nemám tušení. Nevím jestli by měla Elizabeth radost když bych se jí promenádoval po městě."

„Máte docela osobní vztah k Elizabeth, že?"

„No, ano. Člověk si vytvoří vztah ke svým oblíbeným hrdinům. Hrozně rád bych viděl Teylu. Vás, Elizabeth, Johna a Rodneyho jsem už viděl."

„Vy mě berete jako svého hrdinu?" diví se Jenn.

„Jasně. Jste skvělá doktorka a také velmi krásná žena."

„Vážně? Jako doktorka tedy nevím, jsem tu chvíli, ale děkuji."

„Samozřejmě. Spousta lidí vás má raději než Carsona, zvlášť kvůli páté sérii."

„Proč? Co se stane?"

Při vzpomínce na její vztah s Rodneym se usmívám. Tomu by stejně nevěřila. Také jí to říkám. Krčí rameny. Ví že bych neměl budoucnost prozrazovat i když je zvědavá.

Čtyř hodinové cesta je nudná. Jenn se ptala Elizabeth jestli se můžu projít, ale ta to zamítla. Tak jsem většinu času strávil hovorem s Jenn, která naštěstí momentálně neměla žádné pacienty. Taky se na mě přišli podívat Ronon s Teylou, protože byli zvědaví kdo rodneyho naštval, protože jak mi řekli, byl ještě protivnější než obvykle. Přistávání už tak žhavé nebylo. John nenaletěl zrovna nejlíp, takže se město celou dobu silně třáslo a mě pohltili obavy aby se nerozsypalo, i když jsem věděl že to by nebylo jen tak....

***

„Vstávej," něčí ruka mě jemně pleská po tváři a to mě nutí otevřít oči. Před sebou vidím milý dívčí obličej orámovaný růžovými vlasy. Rychle mrkám, protože dívka kterou vidím neexistuje. ?Jsi v pořádku?" ptá se neexistující dívka, i když vypadá poměrně skutečně.

„Joo," hekám a zvedám se. Ležela jsem v trávě. Kontroluju svoje oblečení jestli není od té trávy celé zelené. Není. Vzápětí si uvědomuju že je to pošetilost protože tohle musí být sen. Za zelenookou růžovláskou se objevuje modrooký obličej blonďáky se třemi čárkami na tvářích. Začínám mít podezření že se mi to nezdá.

„Kde to jsem?" vyzvídám, přestože mi stačí jediný pohled před sebe a vím to. Přede mnou je obrovská žluto-hnědá skála, ve které je vytesáno pět obřích obličejů. Čtyři muži a jedna žena.

„Přeci ve vesnici ukryté v listí. Ty to nevíš?" diví se blonďák. No to tedy nevím. Vy Skrytou Listovou to nevypadá, protože stojí akorát několik budov pod skálou. Po zbylém prostoru se válí akorát trosky. Vzpomínám si proč to. Blonďák který sem na mě dívá, je Naruto a vesnice je zničená kvůli jeho boji s Nagatem.

„Kde ses tu vzala? Nevypadáš na to že bys byla odsud." růžovláska, kterou znám jako Sakuru si mě nedůvěřivě prohlíží.

„To bych taky ráda věděla. Spala jsem ve vzducholodi na cestě do Zlatoprutového města a probrala jsem se tady." vysvětluju, i když se mi to celé zdá nepravděpodobné.

„Vzducholoď? Ty jsi ze země Sněhu?" vyskakuje Naruto.

„Ne ty pako." mračí se Sakura. ?Říkala Zlatoprutové město. O tomhle městě jsem v životě neslyšela. V které zemi je?"

„V Johtu." odpovídám. Oba se tváří zmateně. O Johtu v životě neslyšeli, což je jasné, protože to je jiný svět. Mávnu rukou. ?Nechte to být." pak mě napadá že když tohle není můj svět, pravidla svazující lidi z Listové pro mě neplatí. Rukou kontroluju jestli mám pokebally. Mám. Jsou na svém místě jako obvykle.

„Pověz mi, jak se jmenuješ?" chce vědět Sakura.

„Alex Dylanová."

„To je divné jméno," nezdá se Narutovi. ?Já jsem Uzumaki Naruto."

„A já Haruno Sakura." Tohle všechno samozřejmě vím, ale nechci dělat zbytečně rozruch, i když brzo rozhodně nastane. Rozhodla jsem se totiž jednomu člověku nakopat prdel.

„Hele, je tu něco co se vám určitě nebude zdát," začínám. Chci tu nepříjemnou část mít co nejdřív z krku. ?Tohle není můj svět, neptařím sem, ale chci vám pomoct."

„Jak to myslíš?" to je jako obvykle Naruto. Nikdy nic nechápe. Taky Sakura nevypadá že to chápe, ale na rozdíl od Naruta se rozhodla to neřešit.

„Pomoct s čím?"

„Danzo je šestý ne? A chce nechat zabít Sasukeho. Vy nic dělat nemůžete, protože by vás taky mohl chtít nechat zabít. Ale já můžu. Pro mě vaše pravidla neplatí."

„Nevím sice jak tohle všechno víš, ale tohle je fakt. Ale jak to chceš udělat? Nevypadáš na to že bys uměla nějakou techniku." Sakura si mě prohlíží, jakoby ve mě chtěla najít skrytý potenciál. Tajemně se usmívám a vytahuju pokebally. ?Tohle mi pomůže." Oba na mě koukají jako na blázna. Nechápou jak míčky mohou pomoct.

„A tohle nám má jako pomoct?" ptá se nedůvěřivě Naruto.

„Jasně," odpovídám a otevírám je. Sakura poděšeně uskakuje. I Naruto udělal krok dozadu. ?No ták. Vždyť vám nic neudělají," přesvědčuju je, ale oba mi zřejmě nevěří a nedůvěřivě moje pokémony pozorují. Skitty se dala do honění ocásku, Smoochum zkoumá okolí rty, Teddiursa se zvědavě rozhlíží a Croconaw si škrábe ocas.

„A co to je?" Sakuru přemohla zvědavost a sklonila se aby si tvorečky lépe prohlédla.

„To jsou pokémoni. Tak jako vy ovládáte různé techniky, oni ovládají různé útoky."

„Tohle?" vybuchuje Naruto smíchy.

„Zchlaď ho Croconawe," žádám svého krokodýla. Ten otevírá tlamu a chrlí Narutovi do tváře vodu.

„Páni," žasne Sakura. ?Ale to umí chrlit jen vodu?"

„Ne, umí toho víc ale trvalo by dlouho všechno ukázat a navíc by to bylo nápadné."

„Super!" září blonďák. ?Tak na co čekáme?!" už se ke mě hrne a přehazuje si mě přes záda.

„Hej!" protestuju, a spěšně odvolávám své pokémony, ale je mi to k ničemu, protože Sakura se už vydala na cestu. Naruto se k ní přidává a kolem mě sviští chladný vzduch. Míjíme různobarevné trosky vesnice a mě je z toho všeho úzko. Vím co se stalo, ale jsem ráda že tady nežiju a nemusím se starat o odklízení trosek.

Během dvou minut jsme před velkým bílým stanem. Samozřejmě vím že je to provizorní kancelář Hokage a že je tem uložená Tsunade v komatu. Přemýšlím jak říct Danzouvi aby vyšel ven, ale Naruto to řeší za mě. Řve jako na lesy aby vylezl, že pro něj má překvapení. Idiot. To ani Danzo nemusí dávat znamení Rootu, přijdou sami aby zjistili co je to za kravál.

Taky že jo. Ve vteřině se tu objevuje dvacet maskovaných postav. Plachta stanu se odhrne a vychází Danzo. Je to starý muž kterému chybí jedna ruka a má ovázanou pravou polovinu hlavy. Já seskakuju Narutovi ze zad a odvážně se stavím vpřed, i když ve mě hlodá dušička.

„Co mi chcete?" ptá se nevrle.

„Tohle," zakřičím a vyhazuju do vzduchu otevřené pokebally a pouštím se do povelů. ?Croconawe, ledový tesák! Teddiurso rychlý útok! Smoochum, blizard! Skitty, elektrickou vlnu!"

Croconawův ledový tesák blýskavě vylétl z jeho tlamy a uzavřel sedm ninjů do ledu . Teddiursovi hvězdy létaly z měsíčku na jeho čele a ošklivě poranily dalších osm. Blizard který vylétl Smoochum přes rty zasáhl dva ninjy a nechal za sebou ještě pětimetrový ledovec. Ze Skittyina ocasu vylétly blesky elektřiny a uškvařili zbylou trojici i s Danzoem.

***

Probouzím se. Kolem mě je záplava zrzavých nitek. Překvapeně zamrkám a uvědomím si že zírám na svoje, hm... ozdoby a ta záplava zrzavých nitek jsou moje vlasy. Prudce zakláním hlavu až mi rupne za krkem. Zaskučím a mnu si jednou rukou krk, zatímco druhou si odhazju zbylé vlasy z obličeje. Zjišťuju že jsem neležela, ale seděla opřená o zeď. Jsem v dlouhé tmavé chodbě a jediné zdroje svtěla jsou prskající a čadící pochodně v zrzelých držácích na zdi naproti mě. Otřásám se zimou, protože podlaha je děsně studená. Namáhavě se zvedám na nohy a vzápětí se trochu potácím, protože mám roztřesené nohy z té nepohodlné polohy. Opírám se rukou o zeď a čekám až třes přejde. Slyším tlumené kroky. A ve stínu se objevuje postava. Přemýšlím jestli bych měla utéct, ale to je zřejmě zbytečné, protože ta osoba už mě viděla.

Pomalu vchází do světla pochodně a já ji poznávám.

„Medusa," šeptám nevěřícně. Je to vysoká žena se světle hnědými vlasy, které směřují spíš k blonďaté barvě. Je celá v černém, na hlavě černou kapuci. Její vlasy jsou krátké, až na dva prameny kolem obličeje, které má od ozdob spletené do copu. Má žluté, přivřené oči, malý nos a na tváři se jí objevuje zlý úsměv. Slyšela jak jsem zašeptala její jméno.

„Á, kohopak tu máme?" ptá se medovým hlasem ve kterém je slyšet chlad a nenávist.

„Ty tu máš nepřitele," vrčím a sahám po pokeballu, který naštěstí nahmátnu. Kdybych ho neměla, asi by bylo po mě.

„Skutečně? To je zajímavé. Ale ty nevypadáš že bys něco uměla." její zlý úsměv se ještě zvětší.

„Do toho, Fearow! Vrtákový útok!" obrovský pták zaplňuje půlku chodby. Jeho dlouhý zoban se žačníná neuvěřitelnou rychlostí točit. Pak vyráží na Medusu. Její překvapený výraz střídá spokojený.

„Vektorový šíp," pronáší téměř sladce a za ní se objevuje cosi jako černý šíp, avšak s velkým ostřím. Než jsem stihla mrknout, opustil místo za Medusinými zády a probodává hrudník mé Fearow. Té vyrazí z hrdla bolestná skřek a pak umdlévá. Na podlaze se objevuje kaluž krve.

Polévá mě studený pot. Mělo mě napadnout že to nevyjde. Medusa je velmi silná čarodějnice a udolat ji nebude silné. Z toho jak rychle vyřídila Fearow jsem skoro zoufalá a spěšně ji odvolávám aby neztratila ještě víc krve.

„Asi jsem tě přecenila," ozývá se Medusa. Ten obrovský opeřenec mě zpočátku dost vyděsil, ale jak vidím tak zcela zbytečně. A už když jsem tě uviděla tak mě mělo napadnout že za sebe necháš bojovat své sluhy."

„To nejsou mí sluhové!" křičím vztekle. Meduse mizí úsměv z tváře, ale pak se tam zas objevuje.

„Jo tak."

„Ano! Scythere, teď ty!" objevuje se velký zelený hmyzák který má břity místo rukou.

„To bude snadné. Vektorový šíp!" zpoza Meduse se teď plazí dva šípy.

„Přesekni je!" zkouším jestli to vyjde. Šípy zběsile letí proti broukovi. Stačí ale dvě seknuní a šípy bez ostří padají na zem. Medusina tvář září jako sluníčko.

„Tohle by mohla být zábava." zpoza jejích zad se objevuje záplava černých šípů a zaplňuje celý prostor za ní.

Ach můj bože. Doufám že to zvládneme! ?Zuřivý útok!" právě včas. Záplava šípů obklopuje Scythera který kolem sebe zuřivě mává rukama a přesekává je. Během chvilky ho už ani nevidím. Medusa se tiše chichotá. Je jenom slyšek jak Scyther přesekává jedn šíp za druhým a mě se zdá že šípy obklopující Scythera řídnou. Zdá se, že to zpozorovala i Medusa, protože se jí na tváři objevuje lehké zděšení. Obě máme pravdu. Závoj šípů mizí a postupně se objevuje můj Scyther, na tváři se mu perlí kapičky potu. Ještě několik seknutí a je úplně volný.

„Jo, dokázal si to!" jásám a Scyther padá na zem. Bylo toho moc. Meduse se opět usmívá. ?Vrať se. A děkuju." říkám láskyplně. Už žádného takového pokémony nemám tak je teď budu používat ve dvojicích.

„Poliwhirle, Pikachu, do toho!" tentokrát je to můj vodní a elektrický pokémon.

„To ještě není konec?" diví se neupřímně Medusa ?Tak ho rychle uděláme, Vektorový meč!" v ruce se jí objevuje obrovský, šipku připomínající meč.

„Poliwhirle, bublavý útok! Pikachu, bleskový útok!" od jednoho letí proud bublin, od druhého blesk. Medusa před sebe dává pohrdavě meč, který rozsekává bubliny i blesk.

Na rtech má usazený úsměv. Když je necelý metr před mými pokémony, tak útoky přestávají. Musí si dát pauzu. Toho Medusa využívá a provádí svým mečem rozmáchlý sek.

„Áááááááááááááááááá," vřeštím nevěřícně. Z břicha mých pokémonů se řine krev a padají na zem. Oba je odvolávám a padám na kolena. To není možné! Ona je málem zabila! Celé moje tělo je mokré potem z krutosti osoby přede mnou. Nevěřícně třeštím oči na krvavé skvrny před sebou.

„Vypadá to že jsi skončila," říká Meduse posměvačně. Zatínám pěsti až si sdírám kůži.

„Ještě ne," šeptám. ?Mám ještě jednoho."

„Opravdu? Sem s ním, už se nemůžu dočkat."

Nechce se mi to dělat, ale je má poslední naděje, jinak zemřu. I když po tomhle děsném zážitku bych byla vlastně ráda. Stejně ale vytahuju svůj poslední pokeball. ?Spací pyl, Ivysaure." tahle slova jsou sotva slyšet, ale já doufám že je můj pokémon slyšel. Slyšel. Sotva se zjevil, začal vypouštět ze své květiny vypouštět oblak modrého prášku, který okamžitě zabírá. Medusa se kácí na zem. Trhaně se stavím na nohy. ?Dobrá práce Ivy," hladím ho po hlavě. ?Zachránils mi život. Teď jdi zase zpátky." To co se chystám udělat vidět nemusí.

Sbírám ze země Medusin meč a rukojeť zdvihám vysoko nad halvu. Špička meče míří přímo na její hrudník. ?Tohle máš za nás všechny!" křičím a prudce bodnu. Na moje holé nohy dopadá krvavý cákanec. Medusiny oči se překvapeně otevřou. ?Ty...jsi mě... dostala..." zachrčí a naposled vydechne. Nechávám meč v jejím těle a odvracím zrak.

***

Ash se probudil ve spacáku v kajutě na palubě vzducholodi. To byl ale divnej sen. Vyhrabal se ze spacáku a vyšel potichu na chodbu. Nikde nikdo. Obléhatele to už zřejmě přestalo bavit. Podíval se na hodinky. Tři čtrvtě na šest ráno.

Tak jaký byl sen? ozývá se v jeho hlavě.

Jo, ušel. Sice jsme pak ještě bojovali s Wraithama, ale byl suprovej. Moment, jak o něm víš? To sdílíme i sny?

Ne, jen tenhle.

A proč jen tenhle?

Teď přelétáte nad pláněmi kde se odehrála jedna z největších bitev v historii pokémonu. Všechna ta síla která byla tehdy uvolněna zůstala v přírodě. VE vodě, skalách, rostlinách, ve vzduchu. Proto jsou sny v této oblasti mimořádně reálné a my je sdílíme se svými partnery

Aha Ash došel k telefonům a začal vytáčet číslo domů. Jdu volat mámě. Omluvíš mně?

Jistě

***

„Hej, vstávat mladý muži." krásná černovlasá žena s vlasy do culíku mě budí. Nechápavě na ni zírám. ?Co tam tak koukáš. Šup. Vstávej." Zvedám se z podlahy a rozhlížím se. Ležel jsem na koberci půdy Viktoriánského domu. Naproti mě je velké okno zabírající skoro celou stěnu. Za mnou je velká skříň, vedle spousta harampádí a proti mě stojánek na kterém je velká tlustá zelená kniha s červenou triquetrou na přední stránce.

„Piper Hallivelová?" ptám se.

Trošku zaraženě kývne. „A ty jsi?"

„Matt Taid. Co tu dělám?"

„Vyvolal jsem tě se sestrami z jednoho seriálu. Nevadí ti to?"

„Ne, vás jsem chtěl vždycky osobně potkat."

„To je milé."

„Jo. A tohle je ironie."

„A v čem?"

„Říkala jste že jste mě vyvolaly ze seriálu. U nás jste seriál vy."

„Zajímavé."

„To ano. Proč jste vyvolaly zrovna mně?"

„Nechtěly jsme někoho konkrétního. Řekly jsme kouzlo a to přineslo vás."

„Tak to jsem rád že jsem tu já. A o co jde?"

„Narazily jsme na démona co pohlcuje naši veškerou moc. Naštěstí ji ale nezíská. Ale i tak se ho potřebuje zbavit. Už zabil čtyři nevinné."

„Jaj. To je zlé. Pomůžete mi? nějak nemůžu vstát."

„A to vypadáš na patnáct," vzdychne žena a podá mi ruku. Stavím se na nohy a následuju Piper z půdy po schodišti s dřevěným zábradlím. Jsem zvědavý jestli tu bude i Paige a Phoebe. Pod schody se objevuje mladá blondýnka. Billie.

„Tak už se to ho povedlo vzbudit?"

„Jak vidíš tak jo."

„Já jsem spal?" divím se.

„Jak pařez. Budily jsme tě hodinu a půl než to holky vzdaly a šly do práce." vysvětluje a s Billie míří do zimní zahrady, kde mě bez cavyků posazuje.

„No jo. Spal jsem a vy jste mě pravděpodobně v tu chvíli přivolaly. Když spím, nevzbudí mě ani rána z děla u ucha."

„Všimla jsem si toho když jsem vybouchla u tvý hlavy kus prkna."

„Vy jste vybuchovala něco u mý hlavy? Co kdyby jste se netrefila?"

„Přišel bys o ucho," informuje mě Billie.

„Paige by tě vyléčila," dodává Piper.

„To si ještě rozmyslím jestli vám pomůžu." jsem rozčílený z toho že něco vybuchovala tak blízko mě a mě se mohlo něco stát a taky kvůli tomu že jsem nic neviděl.

„Tak fajn," rozpaží ruse a jí cítím že se nemůžu hýbat až na hlavu. ?Hej!" protestuju.

„No co, tohle ti usnadní rozhodování. Já a Billie seženem holky. Pak si pro tebe přijdem. Měj se." I s Billie mizí ze zahrady a mě nechává zmraženého.

No super. Prohlížím si zahradu. Má dva vchody a jen jednu zeď, zbytek tvoří okna, která jsou ze dvou stran matná a ta naproti mě je čirá. Koutkem oka vidím skříň, u zdi, mezi vchody. Jsou tam dva bílé stolky se dvěma židlemi. Všude je taky spousta kytek.

Trvá půl hodiny než se Piper s Billie vrátí. S nimy jsou ještě dvě pohledné ženy. Phoebe a Paige.

„Tak co? Už ses rozhodl?" ptá se Piper s vyzývavým pohledem.

„Piper tys ho zmrazila?" diví se nevěřícně Phoebe.

„No co, nechtěl se rozhodnout."

„Ty na to rozhodně nejdeš pomalu," pokývá hlavou Paige.

„Jo. Je dost nebezpečná když chce," souhlasí Billie.

Pozoruju všechny čtyři ženy: Vypadají trochu spíš jako modelky, než jako čarodějky, ale vzhled klame. ?Jdu do toho, rozmrazíte mně?" Jeden pohyb rukou a jsem zas volný. ?Díky."

Všechny se chytají za ruce a Paige mě chytne za tu mojí. V ten moment se měníme na modré jiskřičky a přenášíme se. Objevujeme se v podsvětí. Není to nic moc. Málo světla, které vychází jen z občasně hořících děr v zemi, kerubě vytesané chodby, spousty krápníků, stalaktitů a stalagmitů. ani jedna se na mě neohlíží a jdou dopředu. Ocitáme se v jeskyni. Neliší se od chodeb až na to že je tam, něco co vzdáleně připomíná postel. U zdi sedí černý muž, kolem třicítky.

„Áá. Takže jste tady. Víte že mě nemůžete porazit, tak co tu chcete?"

„My možná ne," nakloní hlavu na stranu Paige.

„Ale on ano," dodává Piper a strká mě dopředu. Připravuju si pokeball.

„Tohle škvrně?" diví se.

„Jo já. Quilavo, plamenomet." moje ohnivá lasička vypustí jeden proud ohně a muže obklopují plameny a pak vybuchuje.....

2.

Sarah Flockhartová – kapitánka

- Sarah je specialistka na jedové pokémony (Arbok, Nidoqueen, Toxicroak, Swalot, Nidoking)

http://images.absoluteanime.com/bleach/soi.jpg

Marcus O´Farel – podkapitán

- jeho specializací jsou zemní pokémoni (Donphan, Flygon, Rhyperior, Hyppowdown)

http://media.photobucket.com/image/omaeda/kljs/marechiyoomaeda-1.png

V druhé divizi cvičí budoucí rangery. Její členové jsou proto rychlí a tiší.

3.

Ian Garson – kapitán

- oceloví pokémoni (Mawile, Aggron, Metagross, Bronzong, Steelix)

http://fc03.deviantart.com/fs18/f/2007/213/c/1/Ichimaru_Gin_by_Koharu_at_animepaper.jpg

Keith Heche - podkapitán

- Keith miluje normální pokémony (Snorlax, Granbull, Miltank, Slaking, Exploud, Lickilicky)

http://nd.blog.cz/a/animexxx.blog.cz/obrazky/35628712.jpg

Třetí divize je pro nadšené ternéry kteří se specializují pouze na jeden typ pokémonů.