Dobrodružství Ashe Graye

Mise Sinnoh

Šli úzkou soutěskou. Kolem nich se tyčily šedé masy vysokých hor. Ačkoli bylo po poledni, soutěska kterou šli, byla plná stínu. Kolem nich na jedné straně žblablal horský potůček a po druhé straně rostly horské borovice. Sem tam jim nad hlavou přeletěl nějaký Skarmory, ale jinak bylo poměrně ticho. Aby se vešli na stezku, museli jí za sebou atak tvořily takzvanou husí řadu. První Matt s pokénavem, za ním Alex, její nevlastní bratr Ash hned za ní a úplně na konci Blair. Blair byla zvláštní dívka. Objevila se prakticky zničehonic v jednom údolí v horách a zachránila Ashe. Pravděpodobně byla čarodějka, protože jí z dlaně létal oranžový paprsek ohromné síly.

„Hňó,“ udělala Blair divný zvuk a naklonila se k Ashovi. „To je cestování vždycky tak nudný?“

„Ani ne. Teď je to nudný protože jdeme touhle úzkou soutěskou a kolem nás jsou jen hory. Jindy je cestování zajímavý. Vidíš nový místa, potkáváš nový lidi… Tak teď nebrblej a užívej si hor,“ odbyl ji, protože tahle cesta ho už taky nudila.

„V horách jsem se narodila, “ odvětila. „Jak dlouho ještě potrvá cesta do Zlatoprutového města?“

„Podle Mattova pokédexu to bude trvat ještě tři dny.“

„Hmmm….“ Zamyslela se Blair. Pak ho prudce objala. „Mám nápad!“ jásala.

„To je dobrý, ale pusť mě, škrtíš mě,“ zasípal Ash. „Oh,“ Blair uvolnila své objetí a Ash zalapal po dechu. To přirozeně vzbudilo pozornost Matta a Alex.

„Co se děje?“ zajímalo zrzka.

„Blair má nápad,“ odvětil a lapal dál po dechu.

„Uškrtit tě?“ zeptala se zájmem jeho sestra.

„Doufám že ne,“ podíval se podezřívavě na čarodějku Ash. Ta se zatvářila jako neviňátko a dala ruce za záda. „Néé,“ zaprotestovala. „Hele,“ otočila se proti haldě kamenů, které se válely u cesty. „Dý-dý-dýně!“ mrknutím oka se čtyři kameny změnily v čtyři velké oranžové dýně, ve kterých byl vydlabaný obličej jako na Halloween. „To je moc hezký, ale co jako?“ měřila si Alex kritickým pohledem ovoce. Blair zlehka mávla rukou a dýně se vznesly. „Tak to je jiná,“ přehodnotila mínění Alex.

„Ale k čemu nám budou létající dýně?“ nechápal Matt.

„Poletíme,“ objasnila Blair a dýně si sedly na zem. Trojice na ně nedůvěřivě hleděla, zatímco se Blair uvelebila na té nejvíc vepředu. „Tak si sedněte“, pobízela je, „nebojte, nespadnete, jsou jištěný.“ Ash si nedůvěřivě sedl na tu co byla poblíž něho. Alex s Mattem si sedli na ty co byli u nich. Dýně se vznesly do výšky dvou a půl metru. „Blair,“ ozval se Ash, „rád bych se stavil v národním parku si chytit nějakého hmyzího pokémona. Park poznáš podle toho, že by cesta měla prudce klesnou a měla by se objevit spousta listnatých stromů.“

„Dobře,“ Blair založila ruce, položila si je na kolena a dala si na ně bradu. „Držte si klobouky, pojedem z kopce. A dýně vyrazily jako když do vrabců střelí. Masivy hor se změnily v šedivé šmouhy a vítr kolem nich skučel.

Za hodinu a půl letu se stezka pod nimi začala svažovat až nakonec zmizela v obrovském lese. Letěli ještě chvíli, než se před nimi objevil menší palouk a dýně se začaly snášet k zemi. Blair ze své dýně ladně seskočila, zatímco ostatní se svalili do trávy a stočili do klubíčka.

„Hó,“ naklonila se zvědavě Blair. „Co je vám?“

„Myslím že budu zvracet, zašeptala Alex. Blair se narovnala.

„Hmm, myslím že to byla zábava ne?“

„Jak rychle jsem letěli?“ podařila se zeptat Mattovi.

„To nevím, ale myslím že tak kolem sta kilometrů v hodině,“ usmála se Blair.

„Žádný div že je nám takhle,“ zafuněl Ash.

Na zemi leželi ještě půl hodiny, než byli schopni postavit se na nohy. I potom se ale ještě klepali a dalších deset minut trvalo než byli úplně v pořádku. Zatím postupovali směrem kterým leželo město. Ash uviděl v křoví něco co vypadalo jako fialová tykadla.

„Hele, Venonat,“ zašeptal a vyndal pokeball.

„Ashi, použij nejdřív pokedex,“ doporučil mu Matt. Ten ho ale vůbec nevnímal a otevřel pokeball. Houndour se ho jako obvykle pokusil oblíznout, tak se s ním v tichosti přetahoval, až psí pokemon stál v klidu a otočen směrem na křoví.

„Ashi, taky bych se nejdřív podívala co to je. Nemuselo by to dopadnout dobře,“ varovala ho Alex.

„Ale prosímtě, přece poznám Venonata,“ odbyl ji.

„No jak myslíš,“ pokrčila rameny.

„Vím. Houndoure, plamenomet!“ psí pokémon otevřel tlamu a do křoví vletěl proud plamenů. Netrvalo to snad ani vteřinu a z křoví vyskočil rozzuřený pokémon připomínající býka.

„Tauros!“ poznal ho Matt. Tauros rozzuřeně hrábl přední nohou a rozeběhl se na vyrušitele. Alex s Mattem se okamžitě dali na útěk. Ash tam vyděšeně stál, zatímco jeho Houndour proběhl kolem něj. Blair býka se zájmem pozorovala. Když hnědovláska se zrzkem zjistili že běží sami, otočili se a popadli ty dva za rameno. Zatímco ostatní utíkali jako o život, duši na talíři, Blair se smála a poskakovala.

„To není k smíchu Blair! Udělej něco!“ Blair se s úsměvem zastavila, otočila se proti býkovi a zlehka mávla rukou. V tu chvíli k ní přiletěly dýně co na nich letěli. Další mávnutí a dýně se rozletěly před Taurose. Jakmile se dotkly země, vybuchly. Matt s Alex a Ashem s úžasem pozorovaly vybuchující dýně a čekali, až Tauros proběhne dýmem a prachem který výbuchy způsobily.

Nic se však nedělo. Dým s prachem se usadili a odhalili Taurose ležícího na zemi. Úlevou se svezli na zem. Blair se posadila naproti nim s nadšeným výrazem ve tváři. Houndour si leh vedle ní.

„Děje se tohle často?“ vyzvídala, „je to legrace.“

„Díky bohu že ne,“ Alex byla ráda že může na otázku Blair odpovědět negativně.

„To je škoda,“ protáhla obličej. „Co teď s ním?“ ukázala svým prstíkem na ležícího pokémona.

„No,“ otočila se s vražedným výrazem na bratra „on si ho vyplašil, tak je jeho.“

Ash si poposedl kousek dozadu. „No tak jo.“ Vytáhl prázdný pokeball a hodil ho bez sebevětších ovací. Míček se otevřel, vtáhl Taurose dovnitř a spadl na zem. Jednu se zakymácel a pak se zklidnil. Matt se postavil na nohy a pomohl i Alex.

„No tak ti gratuluju k novému pokémonovi. Příště si ale vyber nějakýho, kterej nás nebude honit.“

„Dobře, poučil jsem se. Odteď vždycky když pokémona neuvidím, nebo ho nebudu znát, použiju pokédex,“ dušoval se. Matt se zatvářil spokojeněji, že byl poučen, kdežto Alex se pořád mračila. „Nevíme kde jsme, jak daleko je to do města a málem nás zabil Tauros. Paráda.“

„Ale no tak, už se na mě nezlob Alex... Máme pokénav a Blair, do večera budem ve městě.“

„To je pravda,“ přitakala čarodějka.

„Tak vidíš,“ objal sestru. Ta se neochotně usmála.

„Tak dobře.“

Matt pokénavem zjistil že Zlatoprutového města je to ještě pětadvacet kilometrů. Blair našla čtyři vhodné kameny, ze kterých udělal opět dýně a zase letěli. Tentokrát pomaleji, aby si užili výhled. Na obzoru se objevilo modravé moře, ve kterém se leskly sluneční paprsky. Asi po patnácti kilometrech se zase půda začala svažovat a odhalila tak Zlatoprutové město, největší město světa pokémonu. Začínalo u pahorků národního parku a táhlo se až pobřeží.Od severu k jihu se rozprostíralo kam až oko dohlédlo. Tvořily ho většinou výškové budovy které měly okolo dvanácti pater, kromě okrajů města kde stály rodinné domky a oblasti kole rádia, kde mrakodrapy měla kolem třiceti pater. Přistály kousek před městem aby nebyli nápadní. Blair proměnila dýně zpět na kameny a vyrazili do ulic. Ulici, kterou šli lemovaly sakury, které právě rozkvétaly a tvořili tak nevídanou krásu. Jak postupovali, tak zjistili že většina ulic je lemována těmito krásnými stromy. Podle pokénavu šli směrem ke středisku, ale když tam po hodině stále nebyli, vzdali to a šli na metro. Sakur už v ulicích taky tolik nebylo, vystřídali je zelené a košaté smuteční vrby. Stanici metra našli poměrně brzy. Do podzemí sjeli po eskalátorech a pak se dali do studia mapy. Zlatoprutské město mělo dvacetsedm různých tras a okolo sedmi set stanic. Mapa tedy spíš vypadala jako změť barevnách čar a bílých teček.

„Vůbec se v tom nevyznám,“ vzdychl Matt.

„Nejsi sám,“ přizvukoval mu Ash. „Vypadá to jako dětská čmáranice.“

„A co se zeptat na informacích?“ navrhla Alex. Blair souhlasně přikyvovala.

Šli tedy dál a ocitli se ve velké hale, ze které vedlo několik východů a stěny lemovaly obchody. Informace ne a ne najít. Kromě toho, všude se hemžilo plno lidí, takže bylo prakticky nemožné přečíst tabule které říkaly kde co je. Blair dostala nápad jak upoutat pozornost lidí aby našli Informace.

„Jé, koukejte! Zvolala nahlas. „Asi mám něco s tričkem!“ něco chvíli motala a po chvíli se venku objevili její vyvinuté ozdoby. Její hlas upoutal většinu lidí a ti se teď zastavili a zírali na ni. Alex se dala do hledání informací, protože kluci na Blair zírali jako kdyby byla čínský bůh srandy. Našla ho za necelou minutu a žďuchla do Blair. Tam zase něco zašmodrchala a její ozdoby se ocitli zpátky. „A hele, už je to dobrý!“ oznámila ještě nahlas. Lidi se dali opět do pohybu. Dívky se rozešli směrem k informacím, jenže po pár krocích zjistili že jim chybí mužská část jejich skupiny. Otočili se, a zjistily že zírají na stále stejné místo na kterém se před chvílí nacházel Blaiřin hrudník. Popadly je za ucha a táhly je celou cestu až k informačnímu okénku. Tam je pustily a Alex se jala ptaní, zatímco kluci si mnuli uši a Blair si se zájmem všechno prohlížela.

Alex se od mírně znuděné paní dozvěděla, že ve městě je několik středisek a nejbližší je sedm zastávek na trase, na jejíž zastávce se právě nacházeli. Když už tam zrovna byli, koupila všem lístky na metro.

„Tak jo,“ sdělovala jim a rozdávala lístky. „Tahle trasa je trasa L a stanice na které budeme vystupovat se jmenuje Středisko u Sakury.“ Nastoupili na eskalátory jedoucí dolů, do podzemí, k nástupišti. Jak jeli hloub a studený vzduch ze zdola se míchal s teplým z povrchu, foukal kolem nich vítr.

„Jak je to hluboko?“ ptala se Blair a přidržovala si svůj klobouk.

„Nemám tušení,“ odpověděl jí po pravdě Ash.

„Tipuju tak třicet metrů,“ odtušil Matt dívajíc se dolů. Viděli jak právě do stanice přijely vlaky a za chvíli zase odjeli. Znamenalo to, že si deset minut počkají.

„Tak co Ashi, připraven na další zápas o odznak?“ vyzvídala koordinátorka.

„Samozřejmě! Že se vůbec ptáš!“ ujistil ji horlivě. Ještě než se dali na cestu, tak dva dny tvrdě trénoval aby zesílil, což se mu podařilo.

„Můžu pomáhat?“ zajímalo jejich novou kamarádku.

„Ne Blair, to nejde,“ poučoval ji Matt. „Do zápasu na stadionu, ale i nejen tam nemá nikdy právo nijak zasahovat. Můžeš jen povzbuzovat a radit.“

„To jsou teda blbý pravidla,“ zabručela.

Konečně byli dole. Matt vysvětloval Blair proč to tak je a Alex se vyptávala Ashe na nadcházející zápas. Kolem nich se kupili lidé čekající na metro.

Když vlak přijel, byl z poloviny plný a než se dostali dovnitř, byl plný úplně. Ash stál u dveří, kde byla mapka trasy po které jeli. Znuděně přejížděl očima po názvech. Jeden ho ale upoutal. Nesl název STADION. Překvapeně zamrkal.

„Hele, stanici před tou naší je zastávka Stadion. Tam asi bude stadion Zlatoprutového města!“ sděloval nadšeně přátelům.

„Ale Ashi,“ protestoval Matt. „Nebyl jsi ve středisku abys nechal zkontrolovat pokémony.“

„Mám tři zdravé pokémony. To mi stačí.“

„Matte, ty víš že jsou jeho pokémoni v pohodě. Může jít. A krom toho, je to jeho věc ne?“ pohodila vlasy brunetka.

„No tak jo,“ vzdal to Matt.

Vystoupili tedy o stanici dříve. Ash neustále nadšeně mluvil o svém nadcházejícím zápase a ostatní jen přikyvovali. Tohle už slyšeli cestou. Vystoupili na povrch a oslepilo je slunce. Ocitli se před širokou cestou lemovanou topoly, na jejím konci stála kruhová budova s červenou kopulovitou střechou. Lidi chodili kolem, ale ani jeden k stadionu nezamířil. Přesto ale přede dveřmi stadionu někdo stál. Zamířili ke stadionu a když byli ve třech čtvrtinách cesty, Alex onu osobu poznala. „Strejdo!“ vykřikla. Muž se otočil. Byl středního věku, krátké hnědé vlasy a na sobě měl černé sako. Když Alex běžící k němu poznal, usmál se a roztáhl paže. Ta mu do náruče vlétla a objala ho, až je oba zahalil závoj jejích vlasů. Pak se uklidnila a ustoupila o krok dál.

„Ahoj Lexie, co ty tu?“ pozdravil je překvapeně.

„Ahoj. Už jsem na cestě dorazila až sem k vám,“ otočila se na své kamarády. „To jsou mí kamarádi. Ash, Matt a Blair. Lidi, to je můj strejda John Black,“ představila je.

„Těší mě, pane,“ usmál se Ash.

„Mě taky,“ přidal se Matt.

„I mě, dokončila představování Blair.

„Jak vám jde cestování? Nezlobí vás Alex?“ vyptával se strýc s úsměvem.

„Zlobí teda pořádně,“ ušklíbl se Ash vesele. Vzápětí schytal pohlavek. John se zasmál. „Pořád stejná jak vidím.“ Alex do něj škádlivě strčila. „Jdete na stadion?“ přelétl po nich očima, snažíc se odhadnout který z nich je trenér.

„Ano! Už se nemůžu dočkat až vyzvu zdejší trenérku na zápas!“ vykřikl nadšeně Ash. Strýci zmizel úsměv ze tváře. „V tom případě mám pro tebe špatnou zprávu chlapče.“

„Co se stalo?“ chtěl vědět Matt.

„Whitney na stadionu není,“ oznámil.

„Tak já počkám než se vrátí,“ Z Ashova tváře nezmizelo nadšení.

„To je právě to co nevíme. Kdy se vrátí. Odjela do Sinnohu za svým bratrancem Volknerem, ale asi se tam zapomněla,“ vysvětloval.

„A to je trenérka stadionu?“ podivila se Blair.

„Whitney je skvělá trenérka stadionu, jenže je trošku víc roztržitá,“ bránil ji strýc.

„Jak to víte?“ nechápal Ash.

„Strejda dělá na úřadě který se stará o věci trenérů stadionu“ objasnila Alex.

„Aha.“

„Tak proč mu nezavoláte?“ navrhl Matt.

„To jsme nechtěli dělat. Náhoda je blbec a někdo uslyší že se Whitney zapomněla v jiném regionu a bude z toho parádní skandál.“

„A co někoho poslat?“ nevzdával se Matt.

„Chlapče, my jsme velmi médii sledovaný úřad, jakmile by se někdo vydal pryč, hned by to všechny noviny řešily.“

„To je špatné,“ pohasl Matt. Také Ashovo nadšení zmizelo.

„Ale to že jste dorazilo nám dává určitou naději,“ nadhodil opatrně.

„Jakou?“ vyzvídala Alex.

„Co by jste řekli na malý výlet?“ vzal to Alexin strýc trochu oklikou. Ash ani Matt nechápali, ale Alex svitlo.

„Strejda myslí že bychom mohli jet do Sinnohu a vzít Whitney zpět,“ objasňovala jim.

„To by šlo,“ zapřemýšlel Matt. „Soutěž se koná až za sedmnáct dní a do té doby nemáme co dělat.“

„Lexie, ty se hlásíš na soutěž? To je skvělé! Držím palce!“

„Díky strejdo,“ zamumlala.

„Co by jste řekli tomu že by jste zítra vyrazili? Seženu lístky a přinesu je do střediska. Vzal bych vás domů, ale jsem sám a moc bych vás nepohostil,“ zastyděl se trochu úředník.

„To je dobrý strejdo,“ poplácala ho Alex po zádech.

„Tak tedy půjdem?“ otázala se Blair.

„Vy běžte napřed. Já bych ráda strávila nějakou chvíli se strejdou,“ poslala je Alex jemně pryč.

„Jasně,“ přikývli a vzdálili se.

***

Středisko u Sakury byla třípatrová moderní budova uprostřed obrovského parku plného nakvétajících Sakur. Ve vnitř byla jako v každém středisku růžovlasá Joy.

„Dobrý den,“ přistoupil Matt k pultu.

„Dobrý den,“ usmála se sestřička. „Není náhodou někdo z vás Ash Gray?“ zeptala se jich.

„Tady já,“ přihlásil se Ash.

„Volal vám Ryan Conolly ze střediska v Květinovém městě. Máte zavolat zpátky.“

„Děkuji,“ dal na pult pokebally a svoje vejce. „Mohla byste se prosím podívat na moje pokémony? Děkuji.“ A odešel k telefonům.

Našel si v adresáři číslo do Květinového střediska začal volat. Po chvíli mu to někdo vzal a na obrazovce se objevila další růžovlasá Joy.

„Dobrý den. Tady pokemonské středisko v Květinovém městě. Co si přejete?“

„Dobrý den. Volám ze zlatoprutského střediska u Sakury. Dostal jsem zprávu že mi od vás z centra volal můj kamarád Ryan Conolly a že mám zavolat zpět. Je tam někde?“

„Vydržte chviličku,“ její obličej zmizel. Za pár minut se tam objevil obličej jeho kamaráda.

„Ahoj Ashi,“ pozdravil bělovlasý.

„Ahoj. Proč jsi volal?“

„Zaslechl jsem že se v Sinnohu u jezera Statečnosti koná Wallaceův pohár a tvoje kamarádka Alex je koordinátorka a ten pohár je soutěž, takže jestli by se nechtěla zúčastnit?“

„Dobrej nápad, ale k čemu jí bude Sinnohská stužka?“

„To je právě to, čím je ten pohár speciální. Ta stužka platí ve všech regionech.“

„Ahá. Tak to potom jo.“ Jeho kamarád se zazubil.

„Já se zúčastním taky, co ty?“

„Už jsem se jedné soutěže zúčastnil, ale když se účastníš taky…“

„Tak jo. To je super. A za jak dlouho se to koná?“

„Za osm dní.“

„Díky za informace.“

„Není za co, uvidíme se u jezera Statečnosti, měj se.“

„Ta taky, čau,“ obrazovka se zatměla. Zvedl se a očima hledal své přátele. Našel je sedět u jednoho stolku. Matt seděl vedle Blair která se dívala z okna. Sedl si tedy na prázdné místo vedle Alex.

„Tak proč volal?“ neudržela zvědavost jeho sestra.

„V Sinnohu, u jezera Statečnosti, se za osm dní koná soutěž a její stužka platí ve všech regionech, tak ho napadlo jestli se třeba taky nechceš zúčastnit.“

„To je milé. Když už tam budeme, tak se zúčastním.“

„Ale co když do té doby nenajdeme Whitney? Víte že Alexin strýc říkal že je roztržitá,“ obával se Matt.

„Tak počká, ono se to ten den nebo dva nezblázní,“ uklidňoval ho Ash.

„Asi máš pravdu,“ přitakal chovatel.

„Můžu se zúčastnit?“ zeptala se Blair.

„Nevím proč ne,“ pokrčila rameny koordinátorka. „Jen se tam budeš muset zaregistrovat a to je to nejmenší.“

„Promiňte,“ vyrušil je nesmělý dívčí hlas. Ash se otočil. U jejich stolku stála dlouhovlasá hnědovláska s jasnýma modrýma očima, schovanýma za tenkými brýlemi s červenou obroučkou, která byla jen do půlky skel. Na sobě měla žluté tričko a džínové rifle.

„Amando!“ poznal dívku Ash. „Ahoj.Co ty tu děláš?“

„Ahoj,“ špitla. „Já jsem si přišla pro odznak ale stadion je zavřený a na další cestu se chci vydat až zítra…“

„To je báječné,“ nenechal ji domluvit Ash. „My pojedeme do Sinnohu, nechceš jet s námi?“

„No, ani ne. Já chci jed do Hoennu, za Ryanem.“

„Právě mi volal že jede do Sinnohu,“ usmál se na ni.

„Kdo? Ryan?“ zeptala se.

„Jo ten. Takže můžeš jet s námi jestli chceš. Vyrážíme zítra.“

„To bude fajn,“ usmála se.

„Ale ale ale,“ uslyšeli hlas který dosud slyšeli jen jednou, přesto si ho dobře pamatovali. „Kohopak to tu máme?“ všichni se otočili. Tři z nich poznali Kyla. Vůbec se nezměnil, jen si nechal ostříhat vlasy.

„Kdo je to? Vůbec se mi nelíbí?“ zašeptala Blair Alex.

„To je Ashův úhlavní nepřítel,“ odpověděla taky šeptem.

„Hmmmm,“ zamručela.

„Ta šeredka vedle tebe je tvoje holka?“ zeptal se směrem k Amandě. Ta zčervenala.

„Ne. A budu rád když ji přestaneš urážet.“

„Nebo co?“ vyzvídal Kyle.

„Vyzvu tě na zápas,“ odpověděl Ash.

„Tak jo. Než vyzveš ty mě, vyzvu já tebe. Tři na tři?“

„Jistě. Jen si vyzvednu pokémony,“ zvedl se a zamířil k pultu sestry Joy.

„Počkám venku,“ opustil černovlasý středisko.

„Je dost nepříjemný, že?“ zeptala se ostatních Amanda.

„Byl už takový když jsme ho potkali poprvé,“ poznamenal Matt.

***

Na prostranství vedle střediska bylo namalované zápasiště. Na jednom konci stál Ash a na druhé s pohrdavým úsměvem Kyle. Po stranách se shromáždili zvědavci, jako při každém zápasu v obydlené krajině. Matt dělal jako obvykle rozhodčího.

„Ash proti Kylovi. Tři pokémoni proti třem. Pohrává ten, kdo bude mít poražené všechny tři pokémony. Začněte.“

„Já si volím Monferna!“ na zápasišti se objevil oranžový opičí pokémon s plamenem na konci ocasu.

Ash zapřemýšlel. Bayleef použít nemohl, Noctowl by také nebyl ve velké výhodě a s Houndourem by se to mohlo vléct věčnost. „Taurosi!“ býčí pokémon se objevil. Pak si jako trenér uvědomil, že nezná Taurosovy útoky a tak vytáhl pokedex.

TENTO JEDINEC OVLÁDÁ SRÁŽECÍ ÚTOK, ROHOVÝ ÚTOK, ZEMĚTŘESENÍ A ZDVOJENÍ.

„Nedávno chycený pokémon co? To půjde lehce. Monferno, ohnivé kolo!“ opičák se začal točit a kolem něho se objevili plameny.

„Taurosi, zdvojení!“ vedle Taurose se objevili další dva. To Ashe překvapilo. Většinou se objevovalo dvanáct kopií.

„Sejmi je všechny!“ nebylo to nic těžkého. Ohnivé kolo opsalo půlkruh a vyrazilo. Jedním nárazem smetlo všechny tři. Kopie zmizeli. „Já ti to říkal,“ uchechtl se Kyle. Tauros se postavil na nohy. „Výborně Taurosi. Srážecí útok!“

„Znovu ohnivé kolo!“ poručil Kyle. Býk vyběhl, ale zdaleka ne tak rychle jako na Ashe v národním parku. Zato Monferno se točil plnou silou. Když se srazili, vyhodil Tauros Monferna do vzduchu.

„Fajn. Teď ohnivý vír!“ opičák se dotočil a jak začal padat zpět k zemi, vypustil spousty plamenů. Ty Taurose pohltily, až ho nebylo vidět. Monferno spokojeně doskočil a plameny zmizely a odhalily Taurose ležícího na zemi a pořádně popáleného.

„Vítězí Monferno!“ oznámil Matt. Ash zaťal ruku v pěst a druhou vytáhl pokéball svého nového pokémona. „Vrať se,“ pronesl zklamaně.

„Mám dojem že tvůj nový přírůstek tě moc neposlouchá, co?“ šklebil se Kyle.

„To se změní,“ ujišťoval jeho i sebe a vytáhl druhý pokéball. „Noctowle, teď ty!“ soví pokémon zakroužil nad zápasištěm a pak se zastavil naproti soupeři.

„Tohle taky nebude dlouhé,“ po první výhře si věřil. „Začni znovu plamenometem!“

„Uhni se tomu a použij křídlový útok!“ Noctowlovi stačilo se jen mírně naklonit a plameny proletěly kolem něj. To ale opičímu pokémonovi nezabránilo na něj posílat další plameny. Pro sováka ovšem nepředstavovaly nijak zvlášť velký problém, takže se jim všem zdárně vyhnul a svými bíle zářícími křídly do zasáhl a pošoupl dozadu, až nechal v zemi rýhy.

„Zkus ohnivý vír!“ Noctowl byl zase na obloze a nebyl pro něj problém se vyhnout.

„Už je to unavující,“ sdělil Noctowlovi Ash. „Zmatení!“ ptákovo čelní peří se modře rozzářilo a plameny se zatavily, záříc modrou barvou. Monferno taky.

„Pošli mu dárek zpátky!“ zakřičel Ash a plameny změnily svůj smě a zasáhly majitele. Ten se ani nehnul, protože mu to zmatení nedovolovalo. Nakonec Noctowl mávl křídly, Monferno vyletěl do vzduchu a několikanásobnou rychlostí byl mrštěn zpět na zem, až se kolem něj objevil oblak z hlíny. Když usedl, Monferno měl místo očí klasické poraženecké spirály.

„Vítězí Noctowl a Monferno je neschopný zápasit!“ Kyle zklamaně svého pokémona odvolal, zároveň měl ale připravený další pokeball.

„Mareepe, bleskový útok!“ zahájil další kolo zápasu bez dalšího zdržování. Z bílé vlny ovčího pokémony vytryskly vlny elektřiny, mířící vzhůru.

„Vyhni se tomu!“ Noctowl se zdatně vyhýbal, ale stále tryskající vlny elektřiny byly rychlejší než on. Za chvíli dostal plnou dávku a spadl na zem.

„Noctowl je vyřazen z boje!“ zvedl Matt tu ruku, na které straně stál Kyle.

„Vedl sis dobře,“ ptačí pokémon zmizel v červeném paprsku. „Bayleef, do toho!“ třetí a zároveň poslední pokémon byl travního typu a tak měl nad Mareepem výhodu. „Listvovou břitvu, začínáme!“ Bayleef ladně švihla hlavou a z ní vyletěla salva naostřených lístků.

„Bleskovou vlnu!“ vlna modré elektřiny lístky roztrhala na cimprcampr.

„Nárazový útok!“ vykřikli zároveň. Oba pokémoni se rozeběhli a přesně v půli zápasiště do sebe narazili čely. Začala přetlačovaná.

„Bleskový útok!“ nařídil celkem nesmyslně Kyle. Přesto oba pokémony obklopila žlutá elektřina.

„Odpal ho šlehavým útokem!“ úponky odtlačily ovčího pokémona na konec zápasiště. „Kouzelné listy!“ tentokrát vyletěly bíle zářící listy.

„Bleskovou vlnu!“ tenhle útok bohužel nestačil na zničené letících listů. Ty přesně Mareepa zasáhly.

„A tělní náraz!“ Bayleef se prudce rozeběhla a pak do Mareepa narazila celou svou vahou, povalila ho a zalehla. Z Mareepa slyšitelně ušel vzduch. Bayleef vyskočila na nohy, ale rozplácnutý ovčí pokémon toho nebyl schopný.

„Mareep není schopný pokračovat! Čeká nás poslední zápas!“ hlásil jako při nějakém turnaji chovatel.

„Victrebeele, do boje!“ obří masožravá kytka nedočkavě poskakovala. „Začni spacím pylem!

„Bayleef, voňavý útok!“ ve vzduchu se objevily dvě oblaka třpytícího se dýmu. Jeden byl modrý a druhý růžový. Oba prosti sobě proudili, promíchali se takže ke každému pokémonovi se dostal útok protivníka, plus jeho vlastní. Jak Victrebeel tak Bayleef se nejdřív slastně kymáceli a pak oba padli na zem a začali chrápat. A poměrně hlasitě.

„Bayleef a Victrebeel spí a tudíž ani jeden nejsou schopni pokračovat v zápase! Zápas končí remízou!“

„Měl´s prostě štěstí,“ ucedil Kyle zatímco odvolával svou kytku.

„Možná,“ odvětil Ash. „dobrá práce Bayleef, pěkně se prospi.“

Kyle se rychle vytratil a Ash si znovu nechal vyléčit pokémony u sestry Joy. Pak si jich všech pět povídalo dlouho do noci a Amanda vymyslela soutěž Hádej co se vyklube. Dost se u toho pobavili, protože kluci se začali předhánět a vymýšleli si nesmysly. Když šli spát, měli velice dobrou náladu.

12.

Mark Sherridan – kapitán

- Mark je vůdcem výzkumné divize a také zkoumá jedy

- Muk, Swalot, Skuntank, Crobat, Seviper, Weezing

http://fc00.deviantart.com/fs49/f/2009/192/9/5/Mayuri_Without_a_Mask_by_gdfyc.jpg

Nova Britt – podkapitánka

- Nova je velmi tichá a tak preferuje pokémony stejné povahy

- Mismagius, Drifblim, Shedinja, Rotom, Froslass, Shuppet

http://images.absoluteanime.com/bleach/nemu.jpg

13.

James Hatcher – kapitán

- James doslova srší enregíí a také jeho pokémoni nejsou jiní

- Jolteon, Electivire, Magnezone, Pachirisu, Rotom, Lanturn

Rikky Kaiser – podkapitánka

- sestra kapitána 6. divize a stejně jako on, miluje travní pokémony

- Torterra, Tropius, Shiftry, Cherrim, Carnivine, Roserade

http://fc05.deviantart.com/fs27/f/2008/111/7/d/Bleach___Rukia_Kuchiki_Vector_by_kimlien.jpg