Dobrodružství Ashe Graye

Slunečné město

Loď která vyplouvala ze Zlatoprutového města už byla na své cestě dva dny. Zrovna obeplouvali Diadémový mys, nejjižnější výspu Sinnohu. Mys byl pokrytý kopci, které se v dálce měnily ve vysoké Diadémové hory. Pětice mladých lidí se opírala o zábradlí a pozorovala tu nádhernou podívanou. Kolem jejich lodi se proháněli Mantine a Mantyke, hejna Remoraidů a Magiracrpů, sem tam nějaký Lumineon nebo Finneon. Taky Chinchou a Lanturn. Viděli i hejno Wailordů, mezi kterými plula nejedna velryba. Pokémoni a zvířata žila vždy m míru a ti silnější ochraňovali slabší. Najednou se nad hladinu vynořila Milotic. Všchni okouzleně sledovali její béžové tělo a modrý ocas.

„Páni, takovýho pokémona bych chtěla mít,“ zasnila se Amanda.

„Já taky,“ souhlasila s ní Alex.

„Ashi?“ ozvala se Blair. „Půjčil bys mi pokéball?“

„A na co?“ chtěl vědět trenér.

„Uvidíš,“ usmála se fialovlasá čarodějka. „Tak na,“ podal jí červeno bílý míček. Všichni ji zvědavě pozorovali. Blair si sundala svůj klobouk a vyhodila ho vysoko do vzduchu. „Dý-dý-dýně!“ a k zemi se místo klobouku snášela Halloweenská dýně. Zastavila se půl matru na zemí a Blair na ni nasedla. Dýně se vznesla do výšky metr a půl a přeletěla zábradlí.

„Páni,“ vydechl Matt. Všichni sledovali jak Blair na dýni plachtí nad vodou ve stejné výšce, jako vyletěla. Pod ní se znovu vynořila Milotic. Letící dívka napřáhla ruku. „Dý-dý-dýně!“ z ruky jí vyšlehlo oranžové světlo a zasáhlo Milotic. Strhlo ji to pod hladinu a voda výstříkla vysoko nad Blaiřinu hlavu. S hlasitým šplouchnutí se všechna voda vrátila zpět a na hladině se objevila bezvládná Milotic. Blair hodily pokeball který ji vtáhl do sebe a pak se jí vrátil do dlaně. Chvíli s sebou zmítal, pak ale červené světélko doblikalo a zhaslo. Blair otočila svoji létající dýni a letěla zpět k lodi, která odplula velký kus na severovýchod.

Ladně seskočila zpátky na palubu lodi a zdánlivě si nevšímala jejich překvapených výrazů.

„Jak mi to šlo?“ zeptala se.

„No…,“ vypravil ze sebe Matt, „myslím že sis vedla dobře.“

„Děkuju!“ zajásala a přitiskla si jeho hlavu na své ozdoby. Chudák Matt začal krvácet z nosu. Alex a Amanda odvrátily pohledy, zatímco Ash ten svůj nemohl odtrhnout.

Zachránilo ho až zahoukání lodi, které oznamovalo že připlouvají k prvnímu Sinnohskému přístavu. Zatímco loď přistávala, šli k místu kde měly být schody aby se rozloučili s Amandou. Jejich pouť totiž pokračovala dál na sever, do Slunečného města. Za přístavem bylo město, které stálo na kopci a topilo se v zeleni. Nahoru na kopec vedly několikery schody, končící blíž nebo dál u jezera.

„Tak zatím ahoj,“ loučila se Amanda, „hodně štěstí ve Slunečném městě.“

„Děkujeme,“ poděkoval Ash a objal ji. Zčervenala, ale nic neřekla.

„Ráda jsem tě poznala,“ podala jí Alex ruku. Amanda ji s úsměvem stiskla.

„Ahoj,“ usmál se Matt.

„Já se loučit nebudu,“ oznámila jim Blair.

„Cože?!“ nechápali.

„Rozhodla jsem se zúčastnit se poháru a myslím že bych měla se svým pokémonem trochu trénovat, no né?“ vyzvídala.

„Ano, to ano,“ souhlasil chovatel.

„Kromě toho, když tu s Amandou zůstanu, budeme tu obě mít někoho, koho známe.“

„To bude jedině dobře,“ přisvědčila Amanda.

Loď konečně zastavila a nějací lidé dole přisunuli schody, aby mohli lidi dolů. Obě dívky, jak hnědovláska, tak fialovlasá sešli dolů zamávali a pak jim zmizely mezi stromy. Netrvalo dlouho a loď opět vyplula. Dál na východ, směrem k nejvýchodnějšímu pobřeží celého kontinentálního regionu. Nad hlavou jim prolétávali Staravie a Mothimové, ve vodě pluli Buizelové a Luvdisci. Na pevnině občas zahlédli nějakého pokémona, kterého neznali, ale dost často jim nějaký pokémon připomínal bobra.

„Sinnoh, místo kde začínají nová dobrodružství a čeká na nás spousta nových pokémonů. Létají ve vzduchu, plavou ve vodě, běhají po zemi,“ řekl najednou Matt.

„Hrabe ti?“ chtěla vědět Alex.

„Tsss. To v sobě nemáš ani trochu poetična?“ zeptal se chovatel dotčeně.

„Ne,“ zněla stručná odpověď.

Přišel k nim nějaký čelen posádky. „Promiňte,“ začal „není náhodou někdo z vás Ash Gray?“

Ash se překvapeně přihlásil. „To jsem já. Proč?“

„Máte telefonát.“ vysvětlil. „Tudy,“ vedl ho po palubě do místnosti s telefony. Zapnutý byl jen jeden. Posadil se k němu a uviděl známou bělovlasou tvář.

„Ahoj Ryane,“ pozdravil kamaráda.

„Ahoj Ashi,“ opětoval pozdrav kamarád. „Hádej co?“

„Co?“

„Jsem ve Slunečném městě.“

„Vážně? Právě tam teď plujeme. Co tam děláš?“

„Připluli jsem tam jednou lodí a pak půjdeme k jezeru Statečnosti.“

„Proč jste nevystoupili rovnou tam? Bylo by to jednodušší.“

„Jeli jsme soukromou lodí a nestavěli jsme tam“, vysvětlil.

„Ahá. Tak to jo.“

„Co kdybychom se sešli v přístavu?“

„Klidně, loď by tam měla být chvíli po desáté, tak co ve čtvrt na jedenáct?“ navrhl.

„Tak jo. Určitě tam budu. Zatím se měj.“

„Ty taky,“ a telefon zhasl.

Za dvě hodiny už připlouvali k Slunečnému městu. Bylo obehnané bílou zdí, která byla sto metrů vysoká a devět metrů široká. Lemovaly ji řady střílen a nahoře vedl ochoz. Souvislý povrch zdi narušovaly dvě brány. Jedna vedla na západ, k cestám k jezeru Statečnosti a k Závojnému městu a druhá na východ k přístavu. Uprostřed města se nad zdí tyčila obrovská pevnost a kolem ní několik mrakodrapů.

„Páni, vydechli. Jejich užaslý vzdech slyšel plavčík opodál a teď přešel k nim.

„Působivé, že?“ zeptal se.

„To je slabé slovo, nesouhlasil Ash.

„Vypadá jakoby každou chvíli čekalo nájezd pirátů, „ hodnotil Matt.

„Ve středověku tomu tak bylo. Slunečné město, jako jeden z důležitých Sinnohských přístavů bylo neustále přepadáváno piráty a jinými bandity. Opevnění a pevnost zůstali a město se je snaží udržet ve stejném stavu v jakém bývali.“

„Ta pevnost musí být obrovská,“ soudila Alex.

„To je,“ přisvědčil muž, „ale ne tak, jak se zdá. Stojí totiž na kopci.“

„Aha.“

„Nenechte se zmást středověkým vzhledem města,“ varoval je. „Kromě hradu a několika budov je velice moderní. Asi by tomu tak nebylo, kdyby v osmnáctém století většina města nelehla popelem,“ vyprávěl.

„Domy u hradeb se musí topit ve stínu,“ poznamenal Matt.

„Ale kdepak. Ve vzdálenosti dvě stě metrů od hradeb jsou parky a zahrady. Proto je sluneční město tak velké. Mál přes tři sta tisíc obyvatel, ale co do plochy se vyrovná velkoměstům jako je Závojné nebo Srdečné.

Také se říká, že je to jediné město ve kterém se nemůžete ztratit.“

„Proč to?“ chtěl vědět Ash.

„Ve vzdálenosti dvě stě metrů od hradeb jsou parky a zahrady. Proto je sluneční město tak velké. Mál přes tři sta tisíc obyvatel, ale co do plochy se vyrovná velkoměstům jako je Závojné nebo Srdečné. Také se říká, že je to jediné město ve kterém se nemůžete ztratit

Ze strategických důvodů je město postaveno do kruhu a každý následující dům směrem k pevnosti je o patro vyšší. Ulice jsou za každým třetím domem když to vezmete po obvodu a každým pátým směrem do středu.“

„Neznáte nějakého Volknera?“ nezapomínala na strýcovu žádost Alex.

„Nevím kolik je ve slunečném městě Volknerů,“ odpověděl pravdivě plavčík, „ ale jediný Volkner kterého znám, je trenér zdejšího stadionu. Jeho stadion najdete ve čtvrtém okruhu v ulici přímo proti jižní bráně.“ To bylo docela logické, Whitneyin bratranec trénoval pokémony stejně jako ona.

Plavčík odešel a loď konečně zastavila. Na molu čekali tři lidé. Dva chlapci a jedna dívka. Jeden měl bílé vlasy, dlouhou černou tuniku s velkými rukávy, přes ní černý kožený kabátec v pase přepásaný opaskem, na kterém měl Pokébally a několik pouzder na menší věci, tmavě hnědé kalhoty a vysoké černé boty. Na pravé ruce měl černou rukavici, třikrát přepásanou a s vroubkováním. Druhý chlapec byl blonďák. Na sobě měl oranžovo-bílé tričko s krátkými rukávy, černý kalhoty a zelený šátek . Dívka byla taky blondýna a vlasy měla po ramena a na sobě žluté tričko s černými vodorovnými pruhy, bílé kalhoty a černé baleríny. pak má ještě vodorovně pruhovaný svetřík s bílými, černými, šedými a tmavě fialovými pruhy.

Bělovlasý zamával jednou ruku. Ash mával oběma rukama a připomínal tak větrný mlýn. Ash nepočkal až se schody úplně zastaví a seběhl dolů. Alex s Mattem ho s úsměvem následovali.

Ryan zvedl svou mechanickou ruku a pak s ní zamával. Ash mával oběma rukama a připomínal tak větrný mlýn. Ryan se otočil na Damiona s Barry.

„Tak pojďte, půjdeme jim naproti,“ usmál se.

„Tak dobře!“ usmála se Barry.

Ash ani nepočkal až se schody úplně zastaví a seběhl dolů. Alex s Mattem ho s úsměvem následovali.

Ryan se k němu rozběhl a málem zakopl. Ash se rozzářil a lehce se zasmál

„Ahoj! Tak jste konečně dorazili! Jsem tak rád, že tě zase vidím!“ řekl mu Ryan.

„Ahoj. Taky tě rád vidím. Co že vypadáš jako shinigami?"

„Shinigami?“ zarazil se Ryan.

„Ty nevíš co je shinigami?" Ash vypadal překvapeně. Ryan zavrtěl hlavou.

„Shinigami jsou bohové smrti a nosí černé kimono, a ty tak trochu vypadáš jako jeden z nich," vysvětloval Ash. Alex si se zájmem prohlížela Damiona.

„Jo tak… já myslel, že řekneš, že vypadám jako někdo z Hvězdných válek,“ řekl Ryan.

„Tak teď vím, proč si se mnou nešel do kina na třetí epizodu,“ zasmál se Ryan, „potřeboval jsem totiž změnit svoje oblečení a…“ Najednou si Ash všiml že má Ryan na pravé ruce dlouhou černou rukavici a na levé jí nemá.

,,Co to máš za rukavici?" otázal se

„No… to kvůli tomu, co se mi stalo… je to dost ošklivý… aby to s tebou neseklo…“

„Oh. Promiň." omluvil se Ash. Zvědavost však potlačit nedokázal. „Co se stalo?"

„Dobře, ukážu ti to a sundám si jí… ale slib mi, že neomdlíš!“

Ash strnul.„Víš, možná by stačilo to říct. Máme tady děvčata a ta by to nemusela vydžet," vymlouval se, protože se děsil toho co uvidí.

„Jak chceš…,“ řekl Ryan, „povím ti to… přišel jsem o ruku a mám umělou… nikdo to nepozná… nechci vidět, jak by se tvářil Andreas, kdyby to viděl.“

Ash a jeho kamarádi zalapali po dechu. „C-co...j-jak?" koktal Ryanův kamarád.

„Je to složi… tý tak jo, no… neboj, jsem v pořádku,“ ujistil ho Ryan.

„Jak myslíš. Je to tvá volba. Ale jsem rád že jsi v pořádku."

„Dobře. Nechcete se někam posadit? Myslím, že by to bylo lepší!“

„No..." zvala se Alex „my nemáme čas, musíme nutně někoho najít."

„Ach tak… Tak vás aspoň představím,“ řekl Ryan.

„My se dokážeme představit sami, nejsme malí!“ řekl mu Damion.

„Jak chcete.“

Alex se zasmála a jemně praštila Ryana do ramena. „Já jsem Alex Dyalanová."

Matt potlačil úšklebek. Já Matt Taid," přidal se

Pak k nim přišel Damion. „Damion McQuare, rád vás poznávám! Pokud jste něco slyšeli o Palmerovi McQuareovi, tak to není náhoda! Je to můj táta.“„Barbara Robertsová,“ zamumlala Barry.

Alex se opět ujala slova. „Jestli chcete jít s námi, můžete, ale nemáme čas na klábosení. Až najdeme toho koho potřebeujeme."

„Hele, ségra, klid," brzdil ji Ash.

„Sestra? To jsou mi ale novinky…,“ podivil se Ryan.

Ash se zašklebil. „Naši se budou brát, takže nevlastní a až za dlouho, ale my jsme to přejali už teď," vysvětlil mu Ash.

Ash pak oslovil Barry. „Hej, neviděl jsem tě už někde?“ zeptal se.

„To je možný,“ kývla dívka.

„Jo, mám pocit, že jo! Akorát… nenosila jsi brýle?“ „Nosila. Teď už jenom výjimečně,“ řekla Barry.

„Aha," řekl Ash. „Proto."

„No… tak my už asi půjdeme! Hodně štěstí, uvidíme se u jezera!“ řekl Ryan a zvedl mechanickou ruku znovu a obrátil se zády.

Ash se díval za kamarádem a jeho přáteli, ale Alex už šla do města. Vzdychl a šel za ní. Brána do Slunečného města svojí délkou připomínala tunel. Na jejím konci se ocitli v zahradách a parcích. Za nimi začínalo město, které se postupně zvyšovalo, až mrakodrapy zakrývali nejnižší část pevnosti.

Stromy byly stále holé, ale už byly pokryty pupeny. Některé keře už zářily zelení a všude kolem kvetly sněženky, tulipány a narcisy. Prošli parkem a vnořili se do ulic města.

Město bylo úhledné,a přesně takové, jak slyšeli na lodi. Měli pocit že tady by se vážně nedokázali ztratit. Každý druhý dům byl o patro větší než ten předchozí, takže když procházeli přes druhou ulici, míjeli šestipatrové domy. Ulice byly široké a čisté a po druhé kruhové ulici byly v každé ulici pětimetrové pásy stromů s lavičkami, aby se město netopilo ve stínu. Když dorazili do čtvrté kruhové, byli kolem nich dvanáctipatrové domy. Stadion ani nemuseli hledat. Byl nalevo od nich s velkým nápisem STADION.

Na nic tedy nečekali a vešli dovnitř. Ocitli se v prázdné prosklené hale. Byly tam jen nějaké palmy, židle se stoly a jinak nic. Napravo od nic byl výtah. Vešli tedy dovnitř. Byl pro šest osob a měl dvanáct tlačítek. U čtvrtého se skvěl nápis který hlásal : Zápasiště. Vyjeli tedy o čtvrtého patra. Když výtah zastavil, dveře se otevřely přímo na zápasiště. Bylo to klasické zápasiště, nic speciálního. Hliněné zápasiště s nakreslenými čárami a po obvodu tribuny.

Dveře na druhém konci zápasiště se otevřely a z nich vyšel mladý blonďatý muž. Měl na sobě tmavě modré tričko s V výstřihem a šedomodré džíny, na kterých měl připevněný řetízek. V modrých očích mu svítili jiskřičky.

„Ahoj,“ pozdravil je. „Jdete zápasit?“

Ash přikývl ale Alex zavrtěla hlavou a udělala krok dopředu. „Dobrý den,“ pozdravila. Kluci se přidali. „Jsme tady, protože hledáme Whitney, znáte ji?“ Volkner se zatvářil překvapeně.

„Je to moje sestřenice, proč se ptáte?“

„No, ona odjela za vámi do Sinnoh a ještě se nevrátila,“ vysvětlovala mu koordinátorka.

„Vážně?“ podivil se upřímně trenér stadionu. „To nechápu. Před pěti dny šla na loď do Zlatoprutového města. Měla by tam už tedy být.“

Alex zavrtěla hlavou. „Bohužel ne.“

„Ach jo,“ vzdychl trenér. „To je ta její roztržitost. Ale tady ve městě není, o tom bych věděl. Takže asi nastoupila na jinou loď než do Zlatoprutové město. A pokud vím, tak ze stejného mola, akorát z druhé strany odjíždí lodě na Železný ostrov, takže je pravděpodobně tam,“ uzavřel svou dedukci blonďák.

„Kde to je,“ chtěl vědět Ash.

„Železný ostrov je u východního pobřeží Sinnoh a přímý spoj jezdí jen jednou týdně a obávám se, že právě s ním jela Whitney.“

„Proč se obáváte?“ nechápala Alex.

„Protože ostatní lodě staví ve Sněžném městě, kde je trenérkou stadionu moje kamarádka Candice a mohl bych ji požádat aby ji našla, ale takhle se obávám že tam ještě nějakou dobu zůstane. Já totiž nemůžu stadion jen tak opustit, musel bych o to nejdřív požádat a to trvá týdny.“

„My ji najdeme,“ rozhodla Alex.

„Opravdu?“ podivil se Volkner.

„Můj strýc je v Johtovské vládě a požádal nás o tom,“ vysvětlovala Alex.

„Aha. Dobrá tedy. Pokud se nemýlím, oba spoje odjíždí okolo osmé hodiny ráno, takže máte do rána čas. Můžete se jí vykoupat do moře,“ navrhl jim.

„Je teprve březen, já myslím že bude studené,“ namítl Matt. Volkner se usmál.

„Ale kdepak. Okolo Slunečného města protéká teplý mořský proud, takže už touhle dobou má moře tak třiadvacet stupňů celsia.“

„Tak to je bezva, děkujeme za tip,“ poděkoval Matt.

„Když už jsme tady,“ ozval se Ash. „co kdybychom si ukrátili čas tím, že já budu zápas o odznak?“ otočil se na své přátele Ash.

Alex pokrčila rameny „Pro mě za mě.“ Matt souhlasně přikývl.

„Tak dobře,“ otočil se na Volknera Ash. „Jsem Ash Gray a vyzývám vás na zápas!“ prohlásil.

„Obávám se že to nemohu přijmou, Ashi,“ začal Volkner.

„Proč ne?“ přerušil ho trenér. Volkner jen zakroutil hlavou nad jeho nedočkavostí a pokračoval. „V této chvíli mám k dispozici jen jednoho pokémona, ostatní jsou ve Pokémonském středisku po posledním zápasu.“

„Aha,“ Asho nadšení polevilo. Pak se ale zas obnovilo, když dostal nápad. „A co jeden na jednoho? Neoficiální zápas. A nebudeme zápasit o odznak,“ navrhl.

„To by šlo,“ pokýval hlavou Volkner. „Ale nemáme rozhodčího. Ten můj má dnes volno.“

„Já se toho ujmu,“ navrhl Matt a přešel na bok zápasiště.

„Dobře,“ souhlasil trenér stadionu a připravil si pokeball.

„Zápas mezi Volknerem, trenérem stadionu Slunečného města a Ashem Grayem. Oba trenéři mohou použít jen jednoho pokémona. Zápas nemá žádné časové omezení. Začněte,“ rozpřáhl ruce, jako to dělají skuteční rozhodčí a ustoupil.

„Ambipome, volím si tebe!“ na zápasišti se objevil fialový opičí pokémon. Ash vytáhl svůj zelený pokédex.

AMBIPOM. VYŠŠÍ VÝVOJÉVÉ STÁDIUM AIPOMA. JEHO DVA TŘÍPRSTÉ OCASY JSOU MNOHEM VÍCE UNIVERZÁLNÍ NEŽ TOMU BYLO U AIPOMA. UMÍ ŠPLHAT NA STROMY S NEUVĚŘITELNOU RYCHLOSTÍ A MÁ VÝBORNOU ÚTOČNOU SÍLU.

„Tak fajn,“ vytáhl Ash svůj pokeball. „Do toho, Taurosi!“ Alex zalapala po dechu. Od posledního nevydařeného zápasu Ash s Taurosem téměř nekomunikoval a tak si nebyla jistá zda je to dobrý nápad.

„Ambipome, začni s hbitým útokem!“ zahájil zápas Volkner.

„Dvojitý útok!“ stejně jako při prvním zápase udělal Tauros jen dvě kopie místo tuctu.

„Tvůj pokemon tě nějak neposlouchá Ashi,“ prohodil Volkner a jeho opičák ocasy zlikvidoval kopie a sám kopl Taurose do čumáku a tak ho svou silou posunul o něco do zadu. Pak se dvěma skoky vrátil na svou polovinu.

„Taurosi, jsi v pohodě?“ staral se Ash. Tauros zafuněl. „Výborně, srážecí útok!“ Tauros sklonil hlavu a rozeběhl se na Ambipoma.

„Cha! Máme ho Ambipome! Bleskový útok!“ z opičího pokémony vyšlehly blesky a zasáhly býka. Ten bolestně zatroubil, ale držel se.

„Vydrž Taurosi!“ pobízel ho Ash.

„Skonči to!“ rychlý útok!“ Ambipom přerušil proud elektřiny, máchl svými dvěma ocasy, ze kterých vyletěly žluté hvězdičky, stejné jako používal Tediursa. To Tauros nevydržel, podlomila se mu kolena a padl.

„Tauros není schopný pokračovat,“ hlásil Matt. „Vítězem je Volkner! Trenér stadionu!“

„Díky Taurosi,“ odvolal ho Ash. Ambipom skočil Volknerovi na hlavu a ten ho podrbal. Pak šel k Ashovi a podal mu ruku. Ten ji přijal.

„Vedl sis dobře, ale zdá se že máš s Taurosem problémy,“ poznamenal.

„Ano, to ano,“ souhlasil Ash.

„Pověz, jak si ho chytil?“ zeptal se. „Někdy to může být jádro problému.“

„No, zaútočil na mě, kamarádka mě zachránila a já ho chytil,“ popisoval Ash to co se stalo v národním parku.

„V tom bude problém. Tauros si uvědomuje kdo ho porazil a i když tě respektuje jako svého trenéra, nedělá to co by měl, protože podle jeho názor by ho měla mít tvá kamarádka. Takže až se uzdravíš, tak ti radím abys ho porazil znovu a ukázal mu, že ty jsi jeho pravý trenér.“

„Dobře, děkuji za radu,“ poděkoval Ash. Volkner se usmál „Udělám to. Takže, nashledanou,“ otočil se zpátky k výtahu, následován přáteli, kteří se také rozloučili.

***

Ash čekal v čekárně pokémonského střediska, zatímco Matt a Alex odpočívali v jejich pokoji. Značka červené injekce zhasla. Dveře se otevřely a z nich vyšla sestra Joy, spolu s Chansey. Stoupl si.

„Jak je Taurosovi?“ staral se.

„Je v pořádku. Teď odpočívá, ale večer už bude fit,“ ujistila ho sestra.

„To jsem rád,“ oddychl si. Ani nedoufal že po zápasu s Volknerem by mohl ještě dnes vyřešit problém s Taurosovým prováděním útoků, ale slova sestry Joy mu dala naději. Pak jsi vzpomněl na návrh který jim trenér stadionu dal. „Kde najdeme pláž?“ zeptal se.

„Ah. Pláž je kilometr severně od města. Aby do ní nezasahovala lodní doprava.,“ vysvětlovala mu.

„Děkuju,“ poděkoval.

„Nemáte zač,“ usmála se Joy a odešla se věnovat dalším svým povinnostem.

Ash opustil čekárnu a zamířil přes vstupní halu ke schodům, které vedly nahoru do pater k pokojům. Jejich byl ve třetím patře. Když dorazil, našel Alex s Mattem na balkoně se všemi jejich pokémony také svými, kromě Lanturna.

„Jak je Taurosovi?“ zajímalo jeho sestru.

„Večer bude v pořádku,“ oznámil.

„To jsem ráda,“ odvětila upřímně dívka.

„Takže…. Co teď?“ podíval se na oba chovatel.

„Jdem na pláž, ne?“ podivil se Ash že jim to nedošlo.

„Víme kde je?“ odvětil stejně udiveně zrzek.

„Jasně, já se ptal, takže razíme.“

Zabalili si svoje věci, uklidili pokémony a vyrazili směr pláž. Cesta byla dlouhá a tak si pozorně prohlíželi krajinu a navzájem sdělovali odlišnosti, které v Johtu neviděli. Kus za městem uviděli z moře vyčnívat veliký kus skály, který vypadal jako malý Snorlax.

Pláž byla široká a táhla se kam až oko dohlédlo. Byl březen, a tak si mysleli že i přes teplý prou tu bude jen pár lidí, ale to se mýlili. Lidí na pláži byla spousta. A protože se jim nechtělo být namačkaní někde na kraji, šli dál. Míjeli hotely a luxusní restaurace, která od pláže oddělovala silnice pokrytá pískem.

Když konečně našli vhodné místo, roztáhli deky, vypustili pokémony aby si mohli hrát, Ash i po dlouhé době Lanturna, protože pro něj tu bylo moře a šli se převléknout do kabinek. Pak si na dekách užívali sluníčka, které zatím nebylo tak intenzivní jako uprostřed léta, ale hřálo dostatečně. Jejich pokémoni si mezitím na pobřeží stavěli písečný hrad, jiní odpočívali pod slunečníkem, vodní dováděli v moři a zbytek se čvachtal u kraje. Vejce Matta a Ashe si hověla v teplém písku.

Najednou na Ashe dopadla spousta vody, jako kdyby na něj někdo soustavně lil kyblíky vody. Vyskočil a rozhlížel se odkud se ta voda bere. Pak spatřil Lanturna, jak má tlamu ve vodě a unikají mu od ní bublinky. V tu chvíli mu to došlo. Alex se šíleně smála a Ash se chystal něco odpovědět, když dostala taky pořádnou sprchu. Vyskočila jako by ji do zadku píchl Beedril a hledala toho, kdo to byl, dívala se na Lanturna, ale pak na ni znovu dopadla voda, ale odjinud. Ash uviděl Croconawa, jak chrlí vodu, a začal se smát stejně jako před tím. Nesmál se ale dlouho. Lanturn na něj poslal vodní dělo. Teď se smál jako jediný Matt. Jenže tomu to taky nevydrželo, protože jeho Staryu ho zlila od hlavy až k patě.

Každý se vrhl na toho svého, s tím že mu to spočítá. Ash se snažil doplavat Lanturna, Alex, ve snaze chytit Croconawa pobíhala po pláži sem a tam a Matt se rozplácl v písku. Lanturn si stále udržoval náskok a díval se dozadu, na svého trenéra, takže neviděl pokémona před sebou. Otočil se akorát tak aby se srazili přímo hlavami. Druhý vztekle vyskočil nad hladinu a použil na Lanturna vodní dělo. Ash se zastavil. Naštěstí nebyl daleko od břehu, takže stále ještě dosáhl, ale voda mu byla až pod bradu. Matt a Alex přestali honit své pokémony a teď sledovali dvojici ve vodě. Alex vytáhla svůj pokédex, aby o něm zjistila víc.

BUIZEL. VODNÍ LIŠKA POKEMON. TENTO VODNÍ POKÉMON MŮŽE ZA POUŽITÍ SVÉHO OCASU LÉTAT. MŮŽE SE TAKÉ NAUČIT NEKTERÉ VZDUŠNÉ ÚTOKY. VE VODĚ MŮŽE TAKÉ POUŽÍVAT KRUH OKOLO SVÉHO KRKU KE ZPOMALOVÁNÍ.

A skutečně. Buizel točil rozdvojeným ocasem tak, že vypadala jako vrtule vrtulníku a visel ve vzduchu. Lanturn si to samozřejmě nenechal líbit a tak na něj taky použil vodní dělo. Liščí pokémon se mu hravě vyhnul.

„Nechte toho!“ zakřičel na ně Ash. Ani jeden ho ovšem neposlechl. Buizel na chvíli přestal točit ocasem a prudce s ním švihl. Vyletěla z něj vzdušná vlna, která zasáhla Lanturna.

„Co to bylo?“ ptala se Alex Matta.

„Vzdušná rána. Tenhle útok většinou umí pokémoni typu Magnemite a Yanma.“

Lanturn použil bleskový útok. Buizel spadl v křečích do vody. Ash, lehce zasažený elektřinou vylezl z vody.

„Okamžitě toho nechte!“ snažil se je zastavit. Lanturn ho snad ani neslyšel. Buizel se vzpamatoval a teď ho obklopovala voda a kroužil po hadině.

„Vodní proud,“ informoval je chovatel.

Buizel právě odhodil Lanurna o několik metrů dál. Vzhledem k tomu, že byli na moři, mu to ale nijak neuškodilo. Světelný pokémon použil opět svoji elektřinu a aby Buizela definitivně vyřadil, použil ještě vodní pumpu. Účinek byl víc než dostačující. Buizel ležel v bezvědomí na vodní hladině a mezi chlupy mu jiskřila elektřina.

„Co teď?“ žádal o radu Ash.

„Můžeš si ho chytit. Je to skvělá příležitost jak získat pokémona z jiného regionu a pak ho využívat jako výhodu u nás,“ radila Alex.

„Buď ho chyť, anebo riskuj že se stane něco podobného zase,“ přidal se Matt.

„Tak fajn,“ pokýval hlavou Ash a vytáhl pokeball. Podíval se na něj a pak ho něco napadlo. Schoval ho a vytáhl jiný. Jeho horní půlka byla modrá s červeným prostředkem a třemi žlutými čárkami. „Pokeballe, leť!“ hodil míček nad moře. Pokéball spadl na hladinu kousek od Buizela. Otevřel se a liščí pokémon zmizel uvnitř. Chvíli se kýval a pak ustal. Lantur chytil návnadový pokéball do tlamy a připlaval ke břehu. Ash si ho převzal. V tu chvíli pokéball zmizel.

O takovýchhle případech se učili ve škole, takže věděl že jeho nově chycený pokémon se právě ocitl u profesora Elma. Takže teď potřeboval najít telefon s přenosem pokéballů.

„Alex? Matte? Neviděli jste někde nějaký přenašeč pokeballů s telefonem?“ otočil se na své kamarády.

„Mám dojem že tu někde bylo něco jako středisko,“ ukázal směrem k městu zrzek.

„Tak fajn. Všichni zpátky!“ jeho pokémoni zmizeli v pokeballech. Vejce vzal do náručí. „Jdete taky?“ otázal se.

„Počkáme tu, přece jenom tady asi strávíme odpoledne a pak už by tu nemuselo být místo,“ vysvětlovala mu Alex. Jen kývl a šel.

Dojít k tomu co Matt myslel mu trvalo pět minut. Opravdu to bylo cosi jako středisko. Ale byla to spíš jen taková dřevěná bouda se sesterským pultem, telefony, jedním přenašečem a samozřejmě sestrou Joy. Vytočil číslo do laboratoře profesora Elma a sedl si. Na obrazovce se objevila tvář rozjařeného mladého profesora.

„Á, Ashi. Dlouho jsme se neviděli. Ale nemůžu říct že je to překvapení, protože se to právě objevil, tvůj pokeball a ani jsem ho nestihl otevřít,“ brebentil Elm.

„No jo,“ podrbal se Ash rozpačitě na hlavě. Mámě volal častěji, z každého střediska ve kterém se ocitli. „Právě jsme na pláži Slunečného města a já jsem chytil Buizela...“

„To je úžasné,“ přerušil ho profesor. „nemůžu se dočkat až ho budu studovat…“

„O to právě jde profesore,“ tentokrát zase přerušoval Ash „chtěl bych Buizela k sobě, abych se s ním mohl seznámit a také trénovat.“ Proesorův obličej se teď zdál zklamaný.

„To je pochopitelné. Tak koho mi pošleš?“

Ash zapřemýšlel. S Taurosem potřeboval trénovat, Bayleef byla jeho první, takže tu už vůbec nechtěl posílat. Zbývali mu Noctowl, Lanturn a Houndour. Z těch třech nejméně používal Lanturna, protože téměř nikdy nebyly u dostatečně velké vodní plochy.

„Pošlu vám Lanturna,“ rozhodl se.

„Výborně. Toho jsem také nestudoval. Tak polož pokeball na ten stojánek, přímo pod tou hadicí.“ Ash to udělal a viděl že na druhé straně profesor udělal podobný pohyb.

„Zahajuji přenos,“ oznámil mu Elm a na Lanturnův pokeball dopadly bílé paprsky a pak zmizel. Bílé paprsky se znovu objevily a zhmotnili Buizelův návnadový pokeball.

Ukázal mu Lanturnův pokeball. „Lanurn dorazil v pořádku.“

„Řekněte mu že mi bude chybět a že si ho brzo povolám zpátky,“ požádal ho Ash se smutkem v hlase. Lanturna už měl dlouho a bylo mu líto ho posílat pryč, ale profesor měl jezero ve kterém mohl pořádně plavat.

„Vyřídím,“ slíbil profesor. „Tak se měj,“ a zmizel. Ash zakroutil hlavou a vrátil se ke kamarádům. Alex měla pravdu, kolem nich se nahromadila spousta lidí s pokémony, že by pak určitě znovu nenašli místo, takže byl rád že nešli.

„Tak jak?“ zeptala se ho budoucí nevlastní sestra.

„Mám ho,“ ukázal návnadový pokeball. „Vyměnil jsem ho za Lanturna.“

„Proč právě jeho?“

„Nestává se moč často abychom byli u nějaké větší vody, takže u profesora Elma se bude mít dobře.“

„To jo,“ přikývla souhlasně.

„Dobré rozhodnutí,“ podpořil ho Matt. Kývl a otevřel všechny pokebally, kromě návnadového. „Máme nového kamaráda,“ ukázal svým pokémonům pokeball a otevřel ho. Jenže co se nestalo. Buizel začal utíkat zpátky do moře. „Chyťte ho!“ zakřičel Ash s obavami v hlase. Noctowl se před lišáka snesl, což Bayleef postačilo k tomu, aby ho chytila svými úponky. Ash k němu přešel a klekl si.

„Ty si chceš zaplavat?“ zeptal se. Buizel se ani nehnul. „Tak fajn, tohle nesmíš dělat!“ vynadal mu, a pro jistotu ho odvolal.

„Ten se jen tak nenechá zkrotit,“ poznamenal Matt. Ash neodpověděl, věřil, že to dokáže.

***

Alex měla pravdu. Na pláži strávili celé odpoledne a do střediska se vrátili až na večeři. Ash se pak odebral na velkou zahradu za střediskem. Alex s Mattem zůstali ve středisku. O to je požádal Ash. Vytáhl Turosův pokeball a otevřel ho. Býčí pokémon se objevil a zvědavě se na něj podíval.

„Vím proč mě pořádně neposloucháš, tak tě vyzývám na zápas,“ řekl mu.Tauros přikývl. Vytáhl návnadový pokeball.

„Tak pojď!“ jen co se liščí pokémon objevil, začal utíkat pryč. Tauros si odfrkl. Ash po něm hodil pokeball a Buizel byl rázem uvnitř. Na něm bude ještě muset zapracovat.

„Omlouvám se ti,“ uklidil Buizela a vytáhl jiný pokeball. „Houndoure, jdem na to!“ psí pokémon mu opět skočil na hruď a začal ho olizovat. „To stačí, odstrčil ho. Máme práci. Potřebuji abys mi pomohl přimět Taurose aby mě poslouchal,“ Houndour štěkl na znamení souhlasu.

„Začínáme!“ na znamení souhlasu Tauros sklonil hlavu a rozběhl se.

„To je srážecí útok! Houndoure, protiútok!“ Houndoura obklopilo červené světlo, a jak rychle do něj Tauros narazil, tak rychle i odlétl. Postavil se na nohy a vztekle zabučel. Pak Houndoura obklopil tucet Taurosů. „Zlikviduj je plamenometem!“ Houdnour začal střílet na jednotlivé Taurose oheň, ale nebylo mu to k ničemu, protože pravý ho zezadu nabral na rohy a odhodil. Kopie zmizely. Houndour se vyškrábal na nohy a začal vrčet. „Znovu plamenomet!“ tentokrát plameny zasáhly Taurose nepřipraveného a pořádně ho popálili. „Temný puls, skonči to!“ fialové proudy odhodili Taurose až na konec zahrady. Býk se s námahou postavil na nohy, ale pak zase klesl.

„Oběma vám děkuju,“ poděkoval a vrátil je do jejich pokeballů a vrátil se do střediska.