Dobrodružství Ashe Graye

Za Whitney

Ráno v půl osmé už byli v přístavu. Nebylo nijak zvlášť velké teplo a tak měli mikiny. Alex si dokonce vzala kalhoty, protože na severu Sinnoh byla stále ještě zima.

Slabounký vítr si pohrával s jejich vlasy, zatímco pozorovali sytě oranžové slunce nevysoko nad hladinou oceánu.

„Víte,“ ozvala se Alex „napadlo mě že bychom se mohli zeptat jestli Whitney skutečně odjela na železný ostrov. Abychom nejeli přes půlku Sinnoh a nezjistili že tam není.“

„To je docela dobrý nápad,“ souhlasil Matt.

„To růžovlasý třeštidlo?“ ptala se postarší dáma za pultem v budouvě kousek od mola a kde si předtím koupili lístky. „Jo byla taky. Pokoušela se otevřít otočné dveře u vchodu a když šla ven rozplácla se o dveře o kterých si myslela že jsou otočné,“ vzpomínala. „Říkám vám, je to cvok,“ dodala.

„Děkujeme vám,“ usmála se Alex v rozpacích na Whitneynou roztržitostí.

„A nevíte kam jela?“ zeptal se jí ještě Ash.

„Chtěla je do Zlatoprutového města, ale vlezla na špatnou loď, takže jela na železný ostrov. To víte, kontrolují jen jestli máte lístek, ne jestli jste na správné lodi,“ svěřovala jim důverně žena.

„Ta holka je vážně psycho,“ prohlásila Alex když byli venku.

„Tvůj strýc říkal že je jen hrozně roztržitá,“ hájil ji Ash.

„Někteří lidi jsou prostě takoví,“ pokrčil rameny Matt.

Z konverzace je vytrhlo zahoukání lodi, která právě přistávala. U mola odkud měli odplouvat postával hlouček lidí. Matt se podíval na hodinky. Bylo za pět minut osm. „Jo, to je naše,“ prohodil směrem k lodi a připojil se k hloučku. Kamarádi ho následovali.

Když nastupovali, zjistili že je to skutečně ta, jak říkala žena v přístavu. Kontrolorovi stačil jen pohled na lístek aby je pustil na palubu. Najít jejich kajutu netrvalo dlouho. Byla jako pokoj ve středisku. Tři postele, stolek s židlemi a malá koupelna se záchodem.

Teplé oblečení si vybalili na jednu z postelí aby se pak nemuseli přehrabovat v batozích.

Alex s Mattem už byli u dveří, ale Ash stále seděl na posteli.

„Jdeš?“ otázal se zrzek.

„Běžet napřed, dohoním vás,“ pobídl je trenér. Pokrčili rameny a nechali ho o samotě.

Vytáhl svůj návnadový pokeball a bedlivě si ho prohlížel, přestože věděl jak vypadá. Už jako malý kluk měl pro meruňákové pokebally slabost. Vždycky když byl venku, tak se nezapomněl zastavit u výlohy New Barského pokemartu, kde měli několik těchto pokeballů vystavených. Fascinovala ho představa, že se z ovoce dají dělat pokebally. Svůj pokeball přátelství plánoval použít na obyvatele svého pokevajíčka. Co udělá s rychlým ještě nevěděl.

Položil pokeball na postel a došel zamknout dveře. Pak ho otevřel. Jak částečně očekával, Buizel se rozeběhl ke dveřím a ozval se tvrdý náraz. Buizel se rozhlížel, zda je ještě jiná cesta úniku. Nebyla atak upřel zrak na svého trenéra. Ashe v noci napadlo požádat o pomoc Raikoua, ale pak to zavrhl. Když by nezvládl svého pokémona, byl by mizerný trenér. Díky jejich duševnímu spojení legendární pokémon o všem věděl a plně ho respektoval.

„Proč pořád utíkáš?“ položil otázku. Žádná odezva. „To chceš zpátky do moře?“ tentokrát Buizel mírně zavrtěl hlavou. „Tak jo, fajn. Vadí ti že jsem tě chytil a chceš být zas volný?“ opět mírné zavrtění. „Dobře. Pomůžeš mi když tě povolám do zápasu?“ tentokrát Buizel hlavou nepohnul, ale jen švihl svým zdvojeným ocasem. Ash si to vyložil jako ano. „Dobře, mlčení znamená souhlas.,“ dodal ještě a pak už Buizel zmizel v červeném paprsku zpět.

Odemkl pokoj a vyšel ven, hledat své přátele. Našel je sedět na zádi a pozorovat ubíhající krajinu Sinnoh. Pobřeží regionu bylo rozmanité a občas odhalilo město nebo rybářskou vesnici. V dálce viděli hory, které se směrem na sever zvyšovaly.

Kolem desáté se začalo citelně ochlazovat, takže byli přinuceni vzít si teplé oblečení které nechali na posteli. Když vyšli ven, viděli že hory které viděli v dáli se začali zmenšovat. Postupně bylo takové chladno, že všichni raději zalezli do svých vyhřátých kajut a byli tam. Oni tři si krátili čas tím, že se dívali na záznamy soutěží, které měla Alex v pokédexu. Po obědě v půl jedné už viděli přístav Sněžného města, ačkoli neviděli město samotné. Mattův pokénav jim prozradil, že město je patnáct minut chůze od přístavu. Při přistávání bylo rozhlášeno rozhlasem, že zastávka trvá hodinu a půl a že mohou navštívit Sněžné město, kde mohli navštívit starobylý hrad, ležící v soutěsce Diadémových hor.

I když nebyli na lodi dlouho, byli rádi že mají pod nohami zase pevnou zem. Z přístavu vedla cesta pokrytá udusaným sněhem, mezi holými stromy na kterých se držel sní´h a z některých větví visely rampouchy.

„Takový nepoměr oproti Slunečnému městu,“ procedila mezi zuby Alex. Pravda je, že zase taková zima nebyla, ale poté, co se včera slinili na pláži, jim to připadalo jako by bylo padesát stupňů nad nulou. Ve skutečnosti jich bylo dokonce několik nad nulou. Po deseti minutách cesty se začala cesta mírně svažovat a odhalila Sněžné město. Nezdálo se být moc velké, jen o něco větší než Třešňové město u nich doma. Jenže tam bylo teplo i v zimě.

Budovy ve městě měli ostrý sklon střech vypovídající o častém sněžení a velkých nánosech na střechách. Samotné město bylo postavené v slohu který často viděli ve městech která míjeli. Na západním konci města byly vidět tři kostely. Zhruba ve středu bylo rozdělené zamrzlou řekou. Lidé ve městě překvapivě nebyli tak teple oblečení jako oni, protože byli na počasí zvyklí. Podle několika informačních tabulí zjistili, že ve městě je stadion.

„Pojďme tam,“ žadonil Ash.

„Já bych se raději někde ohřála,“ nechtělo se Alex. Po cestě totiž viděli spoustu kaváren ze kterých se linula vůně horké čokolády a nějakých těch zákusků.

„No tak, potřebuju trénovat než půjdu vyzvat Whitney,“ přemlouval sestru.

„to je fakt,“ podpořil ho Matt. „a navíc, na stadionu taky určitě nebude zima.“

„No tak dobrá,“ podvolila se nátlaku dva na jednoho a s mírných úsměvem následovala Ashe, který se rozeběhl napřed.

Stadion stál trochu stranou od města. Byl malý a měl tvar pravidelného šestiúhelníku. Střecha ho přesahovala a vytvářela tak kolem dokola přístřešek, podepřený bílým mramorem. Na zelené střeše, stejně jako okolo, byl sníh. Ačkoli se to zvenčí nezdálo, byl vážně veliký. Vevnitř byl prostor podél obvodu budovy a proti nim dveře. V kulaté chodbě byly trofeje za vítězství s turnajích s ledovými pokémony, za nejlepšího trenéra/učitele a asi pět oficiálních certifikátů trenéra stadionu. Vešli do dveří naproti. Na nich byl totiž nápis ZÁPASIŠTĚ. Okamžitě je ovanul chlad.

„Neříkal´s náhodou že tu bude teplo?“ zasyčela Alex k Mattovi. Plocha zápasiště totiž byla pokrytá ledem a na některých místech byly i ledové skály.

Dveře naproti se otevřely.Vyšla z nich krásná, tmavovlasá žena, s kudrnatými vlasy spadajícími do půli zad. Měla na sobě bílé triko dlouhými rukávy, proti kterému byly její vlasy jasně vidět. Její džíny měly stejnou barvu. V jejím krásném obličeji bylo vidět vzrušení, které jak Ash věděl, předcházelo každý zápas. V modrých očích jí svítily jiskřičky. Celkově dodávala dojem bílé paní kterou někdo nalíčil a vlasy polil černou barvou. Za ní vyšel starší muž s šedými vlasy, v šedivém obleku s červenou kravatou a kulatými brýlemi na nose. Oproti žene vypadal jako malá myška.

„Dobrý den,“ pozdravila. Její hlas zvonil jako led. „Jsem Erin a jsem trenérkou stadionu.,“ ukázala na muže. „Tohle je pan Honcho, rozhodčí,“ muž krátce kývl hlavou. Ash udělal krok vpřed. Srdce mu v hrudi bušilo jako splašené.

„Ale Volkner říkal že trenérkou stadionu je Candice,“ vzpomněl si Matt.

„Hm?“ pozastavila se Erin. „Vy znáte Volknera?“

„Jistě,“ přikývli.

„Tak to jo. Volkner má pravdu, má dcera Candice je skutečně trenérkou stadionu,“ přisvědčila černovláska.

„Tak proč to o sobě tvrdíte vy?“ dožadovala se Alex odpovědi.

„Candice se totiž vydala znovu na cestu, aby byla silnější a získala nové zkušenosti. Tak jsem jako bývala trenérka stadionu Sněžného města znovu přebrala jeho velení,“ vysvětlila.

„To potom jo,“ kývla Alex.

„A kdo mě to přišel vyzvat?“ vrátila se k původnímu tématu Erin.

„Já. Jsem Ash Gray a chci vyhrát odznak!“ řekl odhodlaně. Erin se zvonivě zasmála. „To je od tebe milé.“ Pak uviděla jejich nechápavé pohledy a dodala: „Sem na sever totiž moc trenérů nezabloudí, a tak vítáme každého vyzyvatele.“ Honcho přešel na svou pozici na straně zápasiště.

„Zápas mezi Erin, trenérkou stadionu Sněženého města a Ashem Grayem, vyzyvatelem z…“ tady se zasekl protože Ash neřekl odkud je.

„Z New Barku,“ doplnila ho Alex.

„…z Ne Barku. Zápas je čtyři na čtyři a jen vyzyvatel má právě možnost měnit pokémony. Ve hře je Rampouchový odznak. Začněte!“ zvedl obě ruce a Erin vytáhla pokeball. Ashe polil pot. Čekal tradiční tři na tři, a tohle ho překvapilo. Pak mu došlo, že je to lepší příprava na Whitney a trochu se uvolnil.

„Do toho, Laprasi!“ Laprase Ash znal a tak ani nepotřeboval žádné informace od pokédexu. Taky znal jejich slabinu.

„Já si volím Bayleef!“jeho listová pokémon se objevila přímo proti protivníkovi.

„To jsem čekala,“ oznámila Erin. „Začni vodním dělem!“ Lapras otevřel tlamu a vypustil proud vody.

„Listovou břitvu!“ naostřené listy rozsekaly vodu a vzduch byl plný vodních kapek.

„Hezké,“ ocenila to trenérka stadionu, „ale k ničemu. Mlhu!“ vzduch zaplnila stříbřitá pára a nebylo nic vidět.

„Dávej pozor,“ vykřikl varovně na svou pokemon.

„Zbytečné,“ hlas bez obličeje zněl podivně. „Naprostý chlad!“ Ashovi naskočila husí kůže, když se teploty rázem snížila o několik stupňů. Zároveň se před jeho nohami objevil led.

„Bayleef!“ vykřikl. Z mlhy se ozval její zoufalý výkřik.

„Skonči to tělním nárazem!“ i když nebylo nic vidět, bylo slyšet. A Ash slyšel náraz, zvuky praskajícího ledu a pak bouchnutí. Ale musel čekal až se mlha usadí.

To netrvalo tak dlouho jak trval. Přes cáry mlhy viděl Laprase jak klidně sedí na ledě a Bayleef jak leží v záplavě ledovách střepů a okolo nohou má ledové kroužky. Honcho zvedl ruku, která byla blíž k Erin.

„Bayleef je neschopná zápasu. Vítězem je Lapras!“ Ash sklíčeně vytáhl pokeball. Byl si jistý že vodního Laprase porazí.

„Dobrá práce,“ vystřídal pokebally a teď věděl že vyhrát prostě musí. „Do toho, Noctowle!“ soví pokémon se prolétl na zápasištěm a vrátil se na výchozí pozici.

„Sejmi ho vodním dělem!“ na Noctowla vyrazil proud vody.

„Uhni se to mu!“ Noctowlovi stačilo malé pohnutí tělem aby ho útok minul. „Skvěle! Křídlový útok!“ křídla se mu rozzářila a rozletěl se.

„Zasáhni ho ledovým paprskem!“ tentokrát to byl ledový paprsek který se blížil.

„Uhni se tomu!“ další ladný pohyb a ledový paprsek se prostě rozplynul. Lapras ale pokračoval. „Jen tak dál!“ povzbuzoval Ash Noctowla k dalším úhybným manévrům, dobře si uvědomujíc zkracující se vzdálenost. A pak byl Noctowl u Laprase. Bíle zářící křídla zasáhla cíl. Lapras se prohnul v oblasti spodní část krku a nechtěně se posunul dozadu.

„Využij jeho blízkosti, železný ocas!“ na Laprasu váhu se pokémon docela rychle otočil a odpálil protivníka ocasem pryč. Noctowl roztáhl křídla a zůstal viset nad krajem zápasiště a lehce oddechoval. Útok ho přece jen tvrdě zasáhl.

„Tak dobře! Když je to tak, použij zmatení!“ přední pera sovího pokémona obklopila modrá záře a vzápětí obklopila i Laprase. Pak byl vodní pokémon rychle vyzvednut ke střeše tak rychle až do ní narazil.

Stejnou rychlostí byl mrštěn zpět na zápasiště, až se led v okruhu jednoho metru od jeho těla roztříštil.

„Lapras není schopný pokračovat v zápasu. Vítězí Noctowl!“ vyhlásil výsledek kola Honcho.

„Dobrá práce,“ pochválila pokémona Erin, když mizel zpátky v pokeballu. „Ale tentokrát to tak jednoduché nebude. Froslass, jdi do toho!“ na zápasišti se objevil podivný pokémon. Byl to vznášející se bílý Pokémon s modrýma očima ve žlutém bělmu s dvěma "ledovými rohy" a s jakousi červenou mašlí kolem těla.

Ash vytáhl svůj zelený pokédex. FROSLASS.SNĚHOVÝ POKÉMON. NEMÁ ŽÁDNE NOHY A TAK SE VZNÁŠÍ VE VZDUCHU, PODOBNĚ JAKO JEJÍ PROTĚJŠEK GLALIE. FROSLASS JSOU JEN SAMIČKY. MŮŽE NEPŘÍTELE ZMRAZIT AŽ NA -58 STUPŇŮ FAHRENHEITA POMOCÍ SVÉHO DECHU.

Ash udělal krok zpět. Tenhle zvláštně vypadající pokémon měl a děsivou sílu. „Dávej si pozor Ashi, varoval ho Matt. To u ale bylo k ničemu.

„Tak fajn. Zkusíme to. Vzdušné eso!“ Noctowl vyletěl výš a pak začal prudce klesat Vyrovnal to ve stejné výšce jako byla Froslass.

„Řekl jsi to dobře: zkusíme.,“ komentovala jeho snahu Erin „ nám bude stačit s dechem Froslass jen ledový vítr, že?“ pokemon přikývla a z její tlamy začal vát studený vítr. Na Noctowlových peřích se okamžitě začala tvořit námraza. Za chvíli už pominulo i vzdušné eso.

„Taková síla,“ vydechla Alex.

„Ty to zvládneš Noctowle!“ věřil Ash. Jak se jeho pokémon přibližoval, byl čím dál víc uvězněn v ledu, až v něm byl úplně. Když padl na sem, spousta jeho peří se prostě roztříštila.

Ash zatnul ruce v pěst. Pak je uvolnil a odvolal Noctowla. „Dobrá práce.“¨schoval jeho pokeball a vytáhl další. Alex s Mattem ho napjatě sledovali.

„Houndoure, spoléhám na tebe!“ jeho modrý psí pokémon mu jako vždy skočil na břicho a olízl mu obličej. Už ale nepotřeboval napomenutí aby se uklidnil a sám se otočil na protivníka.

„Hezký pokémon,“ pokývala uznale hlavou Erin. „Ale pokračujem! Ledový vítr, Froslass!“

„Plamanomet!“ proud ohně se střetl se poryvem ledového větru a pomalu ho začal ohřívat. Pak ho přemohl a oheň se řítil na vznášející se pokémon. A zasáhl. Ledová pokemon byla obklopená ohněm.

„Rozežeň t zlověstným větrem!“ její tělo obklopil fialový vítr a pak odfoukl oheň. „Teď blizard!“ fialový vítr vystřídala sněhová bouře.

„Protiúok!“ bouře se do Houndoura opřela celou silou a začala ho posunovat dozadu. Houndour se zapřel a konečně útok odrazil. Blizard zasáhl překvapenou Froslass. „Plamenomet teď!“ ještě ani nepominuly účinky jednoho útoku a už tu byl další. „A jdi blíž, ať je co největší žár!“ několika skoky byl Houndour téměř u Froslass.

„Chm. Zlověstný vítr!“

„Protiútok!“ nepřestávajíc chrlit plameny se Houdnour obklopil červeným světlem, které ihned nepřátelský útok odrazilo na jeho původce. Hned nato se přidaly plameny. Froslass padla na zem.

„Vítězí Houndour!“ zvedl ruku Ashovým směrem Honcho. Houdnour přiběhl k Ashovi a celého hom olízal.

„Dobře, to stačí,“ uklidňoval ho se smíchem Ash. Houndour ho ještě jednou oblízl a pak skočil zpátky na zem. Matt a Alex si oddychli.Erin se musela usmát při pohledu na ty dva. Pak vyměnila pokeball.

„Mamoswine, přišel tvůj čas!“ se zaduněním se na zápasišti objevil obří, mamuta připomínající pokémon.

MAMOSWINE, hlásil Ashův pokedex. DVOJ-KOLVÝ POKEMON. VYŠŠÍ VÝVOJOVÉ STÁDIUM PILOSWINA. MOMOWVINE MÁ OBROVSKOU FYZICKOU SÍLU. JEJICH NOHY JIM UMOŽŇUJÍ PŘEJÍT I TEN NEJKLUZČÍ LED. JEJICH POPULACE SE PO POSLEDNÍ DOBĚ LEDOVÉ DRASTICKY SNÍŽILA.

„Tak jo Houndoure, jdeme! Plamenomet!“ z Houndourovy tlamy vytryskl proud plamenů.

„Vsadím se, že máš dojem že ti to proti ledovému pokémonovi pomůže, co?“ zeptala se nebezpečně Erin. „Mamo, bahenní bombu!“ od mamutího pokémona začaly létat střely z bahna. Snadno přetlyčily oheň a pak zasáhly psího pokémona, který jen bolestně zaskučel a padl na zem.

„Jsi v pořádku?“ staral se ash. Houndour se postavil na nohy. „Fajn. Temný puls!“ fialové spirálovité proudy zasáhly Mamoswina. Trochu ho postrčily dozadu, ale jinak celkem nic. „Co to?“ nechápal.

„Víš, Mamoswinova velikost a tloušťka srsti způsobuje že je velice odolný proti podobným útokům.“ Vysvětlila mu. „Použij mlhu!“ pokračovala v zápase jako by se nic nestalo. Zápasiště opět zaplavil stříbřitý neprůhledný oblak a zahalil Ashovi Houndoura. „A teď srážecí útok!“ slyšel. Pak se zamě začala třást.

„Protiútok teď!“ ozval se náraz a Houndour vyletěl z mlhy. Ash ho chytil a oba spadli na zem. „Jsi v pořádku?“ zeptal se a bolestivě sykl. Při pádu si narazil kostrč. Houndour mu olízl obličej. Ash ho pustil. „Rozežeň tu mlhu temným pulsem a pak použij plamenomet, jo?“ řekl tišeji. Přikývl. Otevřel tlamu a začal na kraji zápasiště. Stačily mu dva pohyby sem a tam a bylo vidět. Hned nato zasáhl překvapeného mamuta plameny.

„Oh,“ udělala překvapeně Erin. „Vydrž to a použij blizard!“ za chvíli už palmeny ustupovaly sněhovému poryvu.

„Vydrž to!“ povzbuzoval Ash.

„Přidej!“ řekla jednoduše Erin. Na Mamoswinovi bylo znát že zabral, protože ani ne za půl minuty byl Houndour obklopený ledem.

„Fajn, srážecí útok!“ země se opět roztřásla pod váhou mamutího pokémona.

„Použij plamenomet, rychle!“ led začal červena a z kudu ledu se zvedala pára.

Ve stejné chvíli, kdy Houndour propálil své ledové vězení, do něj Mamoswine narazil. Houndour odletěl dozadu a narazil do tribun, které byly po obvodu zápasiště. Už se ale nezvedl.

„Vítězí Mamoswine, Houndour není schopen zápasit!“

„Vedl sis skvěle. Dobrá práce,“ naposledy vyměnil pokeball. Věděl že Swinub je z části zemní a že se vyvíjí v Piloswina a jestliže ten v Mamoswina, tak je slabší proti vodním pokémonům. Vatáhl tedy svůj návnadový pokeball.

„Ashi ne!“ vykřikla zděšeně Alex.

„Neboj. Už je to v pořádku,“ uklidňoval ji. Věřila mu, ale stále měla pochybnosti. Nervózně svírala dlaněmi okraje lavičky. Matt jí položil ruku na rameno. „Klid. Když říká že je to v pořádku, pak je to v pořádku.“ Alex pustila okraje lavičky, ale pochybnosti ji tak docela nepřešly.

„Buizeli, tohle je zápas, takže potřebuju tvou pomoc!“ Alexiny obavy se ukázala jako správné. Jakmile se Buizel ocitl venku, začal uhánět pryč.

„Zastav ho ledovým střepem!“ modrá ledová koule obklopila Buizela blokem ledu. „Srážecí útok,“ pronesla trenérka stadionu nevzrušeně. Liščí pokémon dopadl stejně jakou Houndour.

„Buizel nemůže pokračovat. Vítězí Mamoswine a tedy i vítězem zápasu je trenérka stadionu Erin!“ vykřikl Honcho. Ash zklamaně Buizela odvolal. Nechápal to, nerozuměl tomu. Přece mu slíbil pomoc. Pak ho napadla děsná myšlenka. Kývnutí ocasem neznamenalo nic. Jen náhoda. Bylo to jediné možné vysvětlení.

„Vedl sis dobře, kamaráde,“ poplácal ho Matt po zádech. „škoda že to nevyšlo.“ Alex nic neříkala. Nechtěla mu ještě zhoršovat náladu poznámkami typu: Já ti to říkala. Erin přestala hladit Mamoswina a zvedla hlavu. „Byl to dobrý zápas. Jen trochu trénuj s burelem ano? A až budeš mít zase cestu, stav se. Dáme si odvetu. Její Mamoswine zmizel v pokeball a ona i rozhodčí ve dveřích kterými přišli.

„Takže…kam jdeme teď?“ zeptala se Alex aby odvedla řeč od Ashovy prohry. Ash vzdychl. Asi na loď a pak do lodního střediska.“

„Dobře,“ souhlasili oba jeho kamarádi.

Když vyšli ven, zjistili že hustě sněží a není moc dobře vidět. Cesta která jim do města trvala patnáct minut, jim kvůli sněhu trvala půl hodiny. Alex s Mattem šli do jejich kajuty a Ash do střediska, které bylo na druhé palubě.

„Co myslíš že Ash udělá s Buizelem?“ zeptala se Alex chovatele, když byly v teple kajuty.

„To opravdu nevím,“ odpověděl pravdivě Matt. „Napadlo mě že se dohodli, když nás poslal napřed, ale asi to nevyšlo. Takže má dvě možnosti, řekl bych. Buď donutí Buizela poslouchat, nebo ho pustí.“

„Doufám že to bude ta první možnost. Asie by to určitě dost vzalo, že nedokáže jako trenér spolupracovat se svým pokémonem. A navíc, teď ještě dvakrát za sebou prohrál s trenérem stadionu. Opravdu doufám že se jejich vztah zlepší.“

„To já taky,“ souhlasil Matt. „To já taky.“

Loď už vyplula když Ash stále čekal v čekárně, vymohl jít za svými pokémony. Nevadilo mu to. Přemýšlel proč ho Buizel nechce poslouchat. Nedal mu k tomu jedinou záminku. Nevadí mu že je chycený, nevadí mu že není ve vodě, tak co mu proboha vadí? Z myšlenek ho vytrhla sestra Joy, který mu oznámila že se může jít podívat za svými pokémony. Bayleef, Houndour a Buizel byli ovázaní a a přikrytí teplou dekou. Noctowl byl u topení a obložený ohřívacími lahvemi.

„Jste už v pořádku?“ zeptal se. Až na Buizela, kývli. Sedl si tedy vedle něho.

„Proč jsi mi nepomohl? Prohrál jsem, protože jsem ti věřil,“ Buizel se díval do stropu. „to ses rozhodl že mě prostě nebudeš poslouchat?“ pokémon lehce kývl. „Ale proč? Ne, stejně neumíš mluvit,“ svěsil hlavu. „Ale určitě víš že jsem tvrdě bojoval, řekli jste si to, ne?“ kývl. „Dobrá. Zkusím to s tebou ještě jednou. Ale při příštím zápase musíš poslouchat. Budu zápasit o odznak který opravdu potřebuju,“ zvedl se a chystal se odejít. „Na železném ostrově budeme po deváté hodině, tak si vás chvíli před tím vyzvednu. Uzdravte se rychle,“ rozloučil se a odešel.

„Jak jim je?“ chtěl vědět Matt jakmile se ash vrátil do kajuty.

„Než dorazíme na železný ostrov budou v pořádku,“ odpověděl a plácl sebou na postel.

„Co Buizel?“ zeptala se opatrně Alex.

„Špatně jsme se dohodli. Zkusím to s ním při zápase s Whitney, a když to nepůjde, tak ho u jezera Statečnosti pustím.“

Jak pluli čím dál víc na jih, změnilo se postupně sněžení v hustý déšť. Déšť bubnoval na střechu kajuty a vytvářel tak spavou atmosféru. Nejdřív se dívaly na soutěže z Johta, a pak i Sinnoh,které se Alex do pokedexu nahrály. Pak je ale unavilo koukání do malé obrazovky pokedexu, takže teď spali rozvalení na jedné posteli, zatímco v poklesu někdo právě vyhrával stužku.

Spali až do doby než začali přistávat, loď začala houkat a v rozhlasu jim řekli že se blíží k Železnému městu. Ash si vyzvedl pokémony a sešli se před schody. Už byla tma, takže nebylo vidět jak ostrov vypadá, ale město ve světle lamp vypadalo jako typické průmyslové. Několik továren a okolo nich domy. Rozhodli se opět zeptat u prodejny lístků.

„Jo, ta holka jsem přijela před několika dny,“ zněla odpověď ospalého muže. „Je to cvok. Rozplácla se nám tu jak o přední, tak o zadní dveře.“

„Děkujeme,“ poděkoval Matt a zamířili do města.

„Ta holka je doopravdy psycho,“ kroutila hlavou Alex.

Středisko bylo kousek od přístaviště, takže tam ihned zamířili. Bylo tam oproti venku příjemně teplo. Potřebovali usušit a tak si hned šlo zarezervovat pokoj.

„Dobrý večer,“ pozdravili. Joy jim pozdrav opětovala. „Pokoj pro tři, prosím. A ráda bych se zeptala, neviděla jste tu růžovlasou dívku? Jmenuje se Whitney a je nesmírně roztržitá…“ nedořekla, protože uslyšeli vyjeknutí a pak náraz. Jako na povel se otočili a uviděli růžovlasou dívku, která se válel obličejem na zemi a nohy měla pod schodem o který brkla. „Ah to je ona,“ poznamenala Alex „tak děkujeme,“ vzala klíčky a šla i s kamarády za Whitney.

„Ty jsi Whitney?“ otázala se vlasů, protože dívka ještě nevstala. Ta otočila hlavu a konečně vstala.

„Ano, to jsem já. A kdo jste vy?“

„Ash Gray,“ představil se Ash. „Matt Warren,“ následoval chovatel. „A já Alex Dylanová. Posílá nás můj strýc, John Black. Už dlouho vás postrádají na stadionu.“

„Já se chtěla vrátit, ale vždycky jsem zapomněla a pak jsem se ocitla tady a tady se mi líbí a zase jsem zapomněla,“ přiznala se trenérka. Alex vzdychla.

„Tak dobře. Zítra ráno dohlédneme na to, abys jela zpátky do Zlatoprutového města, ano?“

„Fajn,“ poddala se Whitney. „Ale co vy? Jestliže je tvůj strýc z Johta, neměla bys tam být taky?“

„My se účastníme Wallaceova poháru,“ vysvětloval jí Matt. Alex s Ashem se na něj překvapeně podívali. „Ty taky?“ zeptali se unisono.

„Proč ne? Už dlouho jsem se ničeho neúčastnil, bude to fajn osvěžení.“

„Jak myslíš,“ pokrčila rameny Alex.

„To chci vidět!“ vykřikla Whitney až sebou všichni trhli.

„Tak pojeď s námi,“ navrhl Ash. Kdyby pohledy mohli zabíjet, byl by ve vteřině mrtvý a příčinou by byla Alex. „Ale…,“ začala protestovat.

„Je dospělá,“ přerušil ji Ash „a může si dělat co chce. Krom toho, zvládli to bez ní už čtrnáct dní a další tři dny je určitě nezabijí.“

„Dobrá, dobrá. Vyhráli jste,“ vzdala se Alex. „Ale hned ráno odjíždíme k Jezeru Statečnosti. Všimla jsem si že loď se zastávkou ve Sněžném městě, protože jiná nejede, odjíždí v osm.“

„Promiňte,“ přerušila je sestra Joy, která jejich rozhovor slyšela. „Vy jedete k jezeru statečnosti?“

„No ano,“ odpověděl Matt.

„V tom případě si myslím že byste měli lepší, kdyby jste jeli do Kanálového města a odtamtud jezdí lodě přímo k Jezeru Statečnosti,“ navrhla jim.

„Jak daleko je to Kanálové město?“ zajímalo Ashe.

„Asi tři čtvrtě hodiny cesty lodí. A pokud vím, tak lodě k Jezeru statečnosti, tam odplouvají třikrát za den. Pak jedou ještě někam jinam, ale staví tam, což je hlavní, ne?“ odpovědí jí bylo přikývnutí všech čtyřech.

Pak se stalo něco na jejich vkus docela zajímavého. Vejce, které oba chlapci drželi v náručí, se rozzářila a pak pohasla. Všichni čtyři zpozorněli a sestra Joy je strkala pryč do nějaké místnosti, zatímco vejce blikala, jako žárovka která už přesluhuje. Dívky šly za nimi a očividně se dobře bavili, protože to se často nevidí, jak chlapem mává ženská,aniž by řekla jediné slovo. Když rozsvítila, uviděli že jsou tam čtyři přístroje, stejný počet minilehátek a dvě velké skříně plné nejrůznějších věcí. Joy ukázala na dvě lehátka u přístrojů. „Položte je sem.“ Poslechli a sestra k nim připojila ty přístroje. Na jejich obrazovkách běhalo několik křivek a nikdo z nich se v nich nemohl vyznat. Joy si připravila nějaké věci na stůl a obě lehátka i s přístroji dala co nejblíže k sobě.

„Co ty přístroje ukazují, sestro Joy?“ osmělila se Whitney.

„Tadyta,“ ukázala na horní, která se pořád mírně zvyšovala „to je frekvence líhnutí. Až bude úplně nahoře tak se budou líhnout. A tyhle,“ ukázala na zbylé dvě „zobrazují srdeční a mozkovou činnost.“

Fascinovaně na obrazovky zírali a sledovali se zvedající křivku. Čím výš byla, tím déle vejce zářila. Jakmile se křivka, nebo spíš něco jako nakloněná rovina, dotkla vrchní hranice svého pole, tak se obě vejce rozzářila tak, až museli zavřít oči aby je nebolely. Když začala pohasínat, tak je otevřeli, protože nedokázali udržet svou zvědavost. Přístroje které na nich byly připojené jako ne vejcích, připojené zůstaly.

Ashův nový pokémon měl vejčité tělo, z pod kterého vykukovaly malé nohy. Ruce měl nepoměrně silnější a z hlavy mu vyrůstalo cosi jako dva obdélníky s dírami u konce. Byl téměř celý žlutý, na rukou měl dva černé pruhy, na těle taky, uprostřed přerušené černým bleskem a kromě chodidel, byly jeho nohy taky černé.

Mattův pokémon vypadal trošku jako zasněžený strom. Měl hnědou dolní polovinu těla, kromě ocasu. Horní polovinu a hlavu měl čistě bílou. Na hlavě, nebo spíš co bylo její součástí, bylo něco jako tři malé špičaté hory a uprostřed byla největší. Větší část jeho rukou a ocas měly tmavě zelenou barvu. Jeho ruce vypadaly jako konce nějaké rostliny. Čtyři malé výběžky na kraji a jeden veliký uprostřed. Toho Ashova znali, to by Elekid. Mattova ne. Tedy….

„Wow, Snover!“ vydal Matt překvapený vzdech.

„Počkej,“ zarazil se Ash. „Ty víš kdo to je?“

„Jsem chovatel ne?“

„Taky pravda.“

Ash spolu s Alex vytáhli pokédexy a oba naráz spustili: SNOVER. ZANĚŽENÝ STROM POKEMON. SNOVER JE DVOJÍ PODSTATY. TRAVNÍ A LEDOVÉ. NA ZÁDECH MU ROSTOU VELICE CHTUNÉ BOBULE. SNOVEROVÉ MAJÍ VELICE ZVĚDAVOU POVAHU. ŽIJÍ PŘEVÁŽNĚ V ZASNĚŽENÝCH HORÁCH.

„Je vážně zajímavý,“ prohlížela si ho Alex. Snov?Snov , udělal pokémon.

„Je ale menší než se píše v pokédexu,“ porovnával ash. Joy se usmála. „Samozřejmě že je menší, teď se vylíhnul.“ Ash zčervenal. Joy zkontrolovala údaje na strojích a pak spokojeně kývla. „Jsou v pořádku. Můžete se ji vzít.“ Matt otevřel jeden ze svých volných pokeball a Snover v něm zmizel. Ash vytáhl svůj přátelský. „Tak pojď,“ vybídl Elekida. Elekid natáhl ruku a zmizel vevnitř.

„Dobrá volba,“ pochválil ho chovatel.

„Díky. Šetřil jsem si ho od té chvíle co jsme ta pokévajíčka dostali,“ pak si ještě ne něco vzpomněl a otočil se na růžovlasou trenérku stadionu. „Vím že tady nejsme na stadionu ve Zlatoprutovém městě, ale stejně bych tě rád požádal o zápas o odznak.“

„Ale jistě,“ usmála se Whitney. „Stadion je jen budova. A asi ti přeje štěstí, protože tu ještě jeden Hladký odznak mám. A teď když dovolíte, půjdu spát abych se pořádně připravila na zítřek. Dobrou noc,“ a vyrazila pryč.

„My bychom taky měli jít,“ následovala Alex jejího příkladu. „Dobrou noc, sestro Joy.“

Ráno Ash celý natěšený zhltnul snídani aniž by se podíval co vlastně jí a čekal až se objeví Whitney. Jeho kamarádi se na něj rozespale dívali a pomalu jedli snídani. Ash je totiž nenechal vyspávat až do devíti, jak chtěli, protože se rozhodli že k jezeru Statečnosti pojedou až odpoledne. Whitney se objevila dvacet minut po nich a se snídaní si přisedla k nim. „Dobré ráno,“ pozdravila je „jsi připraven Ashi?“

„Tak jako nikdy,“ odpověděl nadšeně trenér. Alex se na něho otráveně podívala. Zato Whitney se usmála. „To jsem ráda.“

Po snídani se přesunuli na zápasiště vedle střediska. Už nepršelo, ale obloha byla stále černá. Matt se jako vždy ujal role rozhodčího. Kolem nich se už shromáždilo několik zvědavců.

„Pravidla jako při regulérním zápase, ano?“ zeptala se Matta nepřímo. I když byla roztržitá, pamatovala si, že by média mohla udělat pořádný poprask z toho, že se trenér stadionu více zdržuje v jiném regionu, než kde má stadion.

„Znáš je Ashi?“ otázal se pro jistotu zrzek.

„Nejsem žádný nováček,“ zněla odpověď.

„Beru to jako ano. Takže začněte!“

Whitney vytáhla první pokeball. „Tohle zlatíčko jsem chytila tady,“ vtiskla na kulatý lehký polibek a otevřela ho. Objevil se pokémon podobný králíkovy. Byl hnědý, na uších a spodní části těla něco jako žluté chomáče vlny. Jedno ucho měl stočené.

BUNEARY. KRÁLIČÍ POKEMON. ROZVINUTÍM UŠÍ DOKÁŽE ZASADIT MOCNÝ ÚDER. DOKÁŽÍ VYSKOČIT DO ÚŽASNÝCH VÝŠEK. KDYŽ VYCÍTÍ NEBEZPEČÍ NAROVNÁ OBĚ UŠI.

„Tak dobře. Do toho, Taurosi! Srážecí útok!“ od chvíle kdy ho znovu porazil, ho toužil vyzkoušet v zápase.

„Myslíš že tohohle prcka snadno porazíš že jo? Ale to se pleteš. Buneary, zastav ho vodním pulsem!“ před Bunearym se utvořila vodní vlna a vyrazila na býčího pokémona.

„Zapři se a skloň hlavu!“ Tauros uposlechl a když se vlna přes něj přehnala, stále stál, i když o několik decimetrů dál. „Dobře, štěrbinový útok!“ býk zvedl přední nohy a pak je prudce spustil na zem. Od kopyt mu vylétl býlí paprsek který se sunul po zemi.

„Vyskoč a ledová paprsek!“ Buneary se hravě vyhnul Taurosovu útoku a když byl ve vzduchu, začal útočit.

„Dvojitý útok!“ paprsek zasáhl kopii a Buneary začal padat k zemi.

„Srážecí útok!“ Tauros se rozeběhl zasáhl Buneary. Ta odletěla za Whintey a tvrdě přistála. Pak ale vstala.

„V pořádku?“ ujišťovala se Whitney. Králičí pokémon kývl. „Elektrickou vlnu a pak sluneční paprsek!“ od Buneary vylétlo několik paprsků elektřiny, které zničily kopie a zasáhli pravého. Tauros kles na kolena, zatímco se Buneary u tlamičky tvořila bílá zářící koule.

„No tak, To zvládneš, zvedni se!“ Tauros se namáhavě zvedl. „Fajn. Štěrbinový útok!“ další bílý paprsek vyjel po zemi. „Vyskoč a sluneční paprsek!“ králík vyskočil a vypustil útok. Sluneční paprsek přímo zasáhl Taurose. Když světlo pominulo, Tauros ležel na zemi v bezvědomí.

„Tauros není schopný pokračovat!“ hlásil celkem zbytečně Matt.

Ash zaťal pěsti. „Dobrá práce,“ odvolal svého pokémona a přemýšlel koho použít jako dalšího. Bayleef byla odolná proti vodě a elektřině. Ne však proti ledu. Buizela se mu používat nechtělo a Houndour by neustál vodu. Takže…. „Noctowle, potřebuju tvoji pomoc! Křídlový útok!“ soví pokémon opět obletěl zápasiště a zastavil se na svém místě. Pak se mu rozzářila křídla a rozletěl se na malou králičí pokemon.

„To bude snadné. Elektrickou vlnu!“ modrá elektřina vyletěla.

„Zmatení!“ a modrá elektřina se zastavila. „Ah - h,“ udělala Whitney a nebyla schopná vymyslet obranu. „A pošli to zpět!“ elektřina kolem Buneary zmizela a teď se na ni řítila spolu s Noctowlovým křídlovým útokem. Vedlo to k tvrdému a přesnému zásahu, který ji uvedl do bezvědomí.

„Buneary nemůže zápasit,“ zvedl ruku směrem k Ashovi Matt.

„Vedla sis skvěle,“ chválila Whitney a vyměnila pokeball. „Do toho, Cleafairy!“ to byl známý pokémon, takže nebylo třeba pokedexu.

„Noctowle, vzdušné eso!“ pokémon vyletěl vysoko do vzduchu a pak letěl střemhlav dolů, kde to vyrovnal.

„Clefairy, metronom!“ vílí pokemon začala mávat tlapkami a za chvíli jí začaly bíle zářit. Ve chvíli kdy byl Noctowl téměř před ní, vyrazil z nebe Blesk a zasáhl ho. Noctowl padl k zemi.

„Páni, jeden zásah,“ užasla Alex.

„Noctowl není schopen zápasit!“ ruka šla směrem k Whitney.

„Díky Noctowle. Byl jsi skvělý.“

Začal přemýšlet. Metronom byl příliš nevyzpytatelný útok na to, aby poslal někoho konkrétního. Přesto byl ale rozhodnutý. „Buizeli, volím si tebe!“ liščí pokémon tentokrát opravdu neutíkal. „Vzdušnou ránu!“ ale Buizel nic nedělal.

„Špatný pokémon,“ oznámila mu s úsměvem Whitney. „Metronom!“ Clefairy znovu začala pohybovat tlapkami.

„No tak! Vzdušnou ránu!“ Buizel jen stál a nic nedělal. „No tak! Tak vodní dělo!“ nic. „Prosím!“ ani tohle nezabralo. Nezbylo mu tedy nic jiného než se zaťatými pěstmi čekat co bude z metronomu. Dočkal se. Celé zápasiště vybuchlo a všechny zahalil prach. Ash se rozkašlal a snažil se zjistit co se stalo. Prach se usadil a on to zjistil Buizel stál, ale přerývaně dýchal. Malá Clefairy bohužel neustála svůj vlastní útok a omdlela.

„Clefairy není schopna zápasu!“ hlásil Matt. „Co se stalo?“ chtěla vědět Alex, která stála vedle něj.

„Ty byla exploze. Nesmírně mocný a nebezpečný útok,“ odmlčel se. „Buizel musí být dost silný když to ustál.

„Dobrá práce,“ říkala Whitney když Clefairy mizela v červeném paprsku. „Nejlepší nakonec. Bojuj, Miltanku!“ i kravího pokémona Ash znal.

„Tak snad teď! Vzdušnou ránu!“ zase se nic nestalo.

„Valivý útok!“ Miltank vyskočil do vzduchu a začal se točit. Se zaduněním dopadl na zem a valil se na Buizela.

„No tak, dělej Buizeli!“ křičela Alex aby ho přiměla k akci. Nemělo to žádný efekt. Ash to vzdal. Začal se smiřovat s tím, že se s Buizelem rozloučí. Miltank svým útokem Buizela odhodil a ten zůstal ležet. „Buizel není schopný pokračovat! Vítězem zápasu se stává Whitney!“ Ash zklamaně a beze slova pokémona odvolal. Doufal že ho Buizel začne poslouchat, protože i přes tu krátkou chvíli kterou ho mě, si ho docela oblíbil.

Alex ho sestersky objala. „To nic. Ty za to nemůžeš,“ kývl, ale vevnitř cítil že ano. Whitney přišla k nim. „Byl to dobrý zápas, ale Buizel potřebuje víc péče,“ prohlédla aby zjistila jestli mají batohy. „Takže můžeme jet? “

„Jo, můžeme,“ potvrdil Ash a všichni společně vyrazili k přístavu. Měli štěstí. Loď do Kanálového města byla přichystaná k vyplutí. Spěšně nastoupili a pak se ze zádi dívali jak jim ostrov mizí z očí.

V Kanálovém městě se vůbec nezdržovali. Jen se v přístavu naobědvali a pak počkali na loď. Jak pozorovali krajinu, tak Mattovi ve čtvrtině cesty něco došlo.

„Víte že jsme obepluli celý Sinnoh?“ zeptal se.