Dobrodružství Ashe Graye

Novinky

Po skončení soutěže opouštěli halu společně s davem. Pak se všichni začali rozptylovat, jak se cíle jejich cesty odlišovaly. Oni tři zamířili k přístavu, protože u něj bylo pokémonské středisko, ve kterém byli ubytovaní.

„Takže… kam teď?“ zeptal se svých kamarádů Matt.

„Do střediska? Nebo bys rád někam jinam?“ Ash tušil, jak to myslí, ale rozhodl se nechat ho, ať jim to pěkně poví.

„Ne. Myslel jsem, do jakého města teď půjdeme. Máme dvě možnosti. Buď na sever, do Týkového města, nebo na západ, do Skořicového, kam bychom pluli lodí. V obou městech jsou stadiony a oběma směry budou určitě nějaké soutěže,“ to byly možnosti.

„Mě je to celkem jedno,“ vyjádřila se Alex, „soutěže se konají dvakrát denně, a i když je pravda, že pokaždé na jiném místě, budou jistě oběma směry.“

„Kam je to blíž?“ Ash si matně vybavoval mapu regionu. Věděl, že na západ od nich je moře. Na to nemusel být žádný génius, stačilo se podívat. Se severem to bylo horší. To věděl, že přišli ze severovýchodu a že tam jsou hory. A taky mu záleželo na tom, aby dohonil Ryana v počtu odznaků.

„Do Skořicového města. Pluje se tam lodí, a cesta by neměla trvat víc jak dva dny. Do Týkového by to trvalo tři-čtyři týdny.“

„Takže tam,“ rozhodl Ash.

„Dobře. Jak sestra Joy vyléčí Alexiny pokémony, odhlásíme se, a můžeme vyrazit,“ plánoval chovatel.

„Těším se na to teplé počasí slunce, pláže a moře,“ usmála se mladá koordinátorka. Skořicové město bylo sice ve stejné zeměpisné šířce, ale díky teplému podmořskému proudu, který jej obtékal spolu s Vířícími ostrovy, tam bylo podstatně tepleji.

„To toho nemáš dost ze Sinnohu a cesty sem?“ divil se její nevlastní bratr.

„V Sinnohu jsem si to moc neužila. Zas tak moc teplo tam nebylo, palem taky moc ne a na pláž jsem se dostala jen párkrát,“ vysvětlovala mu.

Ani si nevšimli, že lidí kolem nich je čím dál míň, a rozhostilo se zlověstné ticho. Když kolem dokola nebyl nikdo, kolem nich, Matt si toho všiml, a zastavil. Jeho přátelé taky. Bylo jim divné, že tam nikdo nebyl, protože se blížili k přístavu a lidí mělo přibývat. Zjistili taky, že i když mířili správným směrem, šli jinudy, než přišli. Ocitli se na malém prostranství, mezi vysokými budovami, jejichž přízemí bylo do náměstíčka zděné a bez dveří. Před nimi byla jen jedna ulička, a o hodně užší než tak, kterou přišli. Viděli, jak tam chodí lidé, a spěšně tam zamířili. Neměli z tohohle místa dobrý pocit.

V cestě se jim ale náhle objevila osoba v černém oblečení. Nepoznávali ji, takže to musel být nějaký nový rakeťák. Byl to muž, něco přes dvacet, kterému černé vlasy padaly do podivně svítících očí. Zaujalo je, že měl na zádech něco jako batoh, ale bylo to hranaté.

„Kampak, dětičky?“ otázal se s úšklebkem.

Otočili se, a začali utíkat na druhou stranu. Ale ani to se jim nepovedlo. Před nimi se objevilo šest bílých paprsků, které se změnily v Alakazama, někoho, kdo připomínal Rhydona, a pak se ještě objevil Flygon, Salamence, Lickitunga, a Donphan. Nikdo z nich nevytahoval pokedex, aby zjistil co je ten jeden neznámý pokémon zač. Nebyl na to čas.

„Bayleef, Houndoome, kouzelné listy na Donphana a ohnivý výbuch na Alakazama!“ povolal Ash své pokémony.

„Slowkingu, vodní pumpu na toho co připomíná Rhdydona, Smoochume, blizard na Lickitunga!“ přidala se Alex.

„Snovere, ledový vítr na Flygona, Pidgeote, křídlový útok na Salamence!“

Ze země vyrazily šlahouny, vzduch se zahřál ohnivým panákem, a vzápětí ochladit vodní pumpou, blizardem a ledovým větrem. Pidgeotova křídla se rozzářila a on letěl na dračího pokemona.

„Útok!“ poručil svým pokémonům rakeťák. Vzdcuh pročíslo několik pět hyperpaprsků, a jedna ářící koule.

Došlo k explozi, a nikdo na chvíli nic neviděl. Když se prach usadil, ukázalo se, že explozi ustál Slowking s Pidgeotem a Donphan s tím pokémonem co vypadal jako Rhydon. Ostatní leželi na zemi v bezvědomí.

„Slowkingu, psychický útok,“ oba nepřátelské tvory obklopila fialová záře, a oni se nemohli hýbat.

„Zdá se, že jsi skončil,“ usmála se mile na padoucha Alex.

„To bych neřekl,“ oplatil jí úsměv a sundal si tu divnou věc ze zad. Postavil ji před nohy, a oni si mohli všimnout, že to vypadá jako hladká, bílá krychle. Dotkl se jí, a asi na specifickém místě, protože se bíle rozzářila. Jas byl tak silný, že je na moment oslepil. Záře pohasla, a oni viděli, že má kolem končetin obtočené nějaké silné, stříbrno-bílé dráty, které mu končily v dlaních.

„Co to sakra…,“ ujelo Mattovi.

„To vynalezlo naše výzkumné oddělení, pro případy jako je tahle,“ oznámil mu člen zločinecké organizace. Natáhl ruce před sebe, a z nich mu začaly proudit plameny. Alex si dala instinktivně ruce před obličej, aby se chránila, a čekala bolest. Ta se však nedostavila. Sklonila ruce, aby zjistila co se stalo. Její přátelé na tom byli podobně. Měli ruce v půli cesty k tělu, a nevěřícně zírali před sebe.

Plameny stále proudily, ale sunuly se neuvěřitelně pomalu vpřed. Rakeťák vypadal, že se mu přihodilo to samé.

Co se to děje? podivila se.

To je tvá schopnost, ozval se jí v hlavě Suicune.

Schopnost? nechápala.

To je zvláštnost Strážců. Když jsou v obzvláště velkém nebezpečí, projeví se jejich schopnosti. I když je pravda, že nejen strážci mají nějakou moc. I někteří lidé nějakou mají, ale těch je málo.

A to ji budu mít já, nebo i Ash a Matt? A kdo ještě umí něco zvláštního?

I u nich se pravděpodobně brzy projeví. Něco zvláštního… třeba Šampion elitní čtyřky, Lance, dokáže číst vzpomínky. Ty dokážeš zpomalovat věci.

Páni. Jak to udělám znovu?

Na to musíš přijít sama, s tím ti nedokážu pomoci. A teď se raději soustřeď na boj.

Jistě.

„Co to je?“ nechápal Ash.

„To je jedno. Utečme, dokud můžeme,“ navrhla Alex.

„Fajn,“ souhlasil Matt, „ale nejdřív se musíme zbavit těch jeho pokémonů.“

„Jasně,“ kývla. „Slowkingu, hoď je na něj,“ pokynula růžovému pokémonovi.

„Jak si přeješ,“ odpověděl jí. O chvíli později proletěli vzduchem dva pokémoni, psychický pokemon zmizel v pokeballu a oni se dali na útěk, na opačnou stranu, než měli namířeno.

Sotva udělali pár kroků, objevil se před nimi padouch v celé své kráse, i se svým zařízením. Překvapeně se zastavili, a ohlédli se za sebe. Na místě, kde rakeťák před chvílí byl, teď leželi jeho pokémoni na hromádce, a byli omráčení, ale ne v bezvědomí. Takže mohli být ještě nebezpeční.

„Kampak děti?“ otázal se s úsměvem na tváři.

„Co si sakra zač?!“křičel Ash. Nechápal, jak se tak rychle ocitl před nimi. Nikdo nebyl tak rychlý, aby byl v jednu chvíli za nimi, a v druhou před nimi.

„Já jsem Zack. Pátý důstojník pod vedením madam Ariany,“ odpověděl pravdivě.

„To mě nezajímá!“ rozčiloval se mladý trenér. „Já chci vědět, jaktože ses jen tak najednou objevil před námi!“

„Ach tohle,“ usmál se Zack, „hádám, že když budu mít brzo to, co chci, můžu vám to prozradit.“ Pokrčil rameny.

„Součástí téhle věci na sobě, je látka, která urychluje některé částice v mém těle, takže se můžu pohybovat neobyčejně rychle,“ osvětlil jim, a na tváři se mu objevil zlý úšklebek. Zase zmizel. Zmateně se rozhlíželi kolem sebe, ale nikde ho neviděli. A on byl přímo za nimi, a obratně dal každému něco malého na batoh.

„Tady,“ ozval se. Polekaně nadskočili, a prudce se otočili. „Skončili jste.“ Oznámil.

Alex si vzpomněla na to, co jí říkal Suicune. „To bych netvrdila.“

„Co blbneš?“ sykl jí do ucha bratr.

„Vím, co dělám,“ odbyla ho. Ash se tvářil zmateně. „Sám uvidíš,“ dodala ještě.

„Vážně?“ zaškaredil se Zack, „a jak to chcete udělat?“ snažil se, aby to znělo nezaujatě, ale přesto zaslechli podtón zvědavosti.

„Takhle,“ odtušila Alex, a pokusila se udělat stejný pohyb, jako když se kryla před ohněm.

„Vyšlo to!“ Jásala, když byl černooděnec zpomalený.

„Jak to děláš?“ nechápal Matt.

„Později.“

„Jasně,“ kývl, „obejdeme ho,“ a jak vymrštil ruku dopředu, aby zdůraznil směr, rakeťák odlétl.

„Co to…“ zíral na svoji paži chovatel.

Tvá síla, uslyšel v myšlenkách Enteie.

Má síla? byl zmatený. Ale uvědomil si, že něco podobného musí mít Alex, když ho zpomalila.

Až později, teď není čas. legendární ohnivý pokémon byl na rozdíl od upovídaného Suicuna skoupý na slovo. Ale zato vždycky všechno objasnil jasně, a rychle.

„To bylo super!“ Ash byl nadšený. Jeho sestra právě někoho zpomalila, a jeho nejlepší kamarád ho odhodil. Doufal že taky něco umí. Zkusmo udělal pohyb jako Matt. Alex to postřehla. Dál se však nedostali, protože odhozený nepřítel se téměř ihned postavil na nohy.

Zdálo se, že jejich síly se navzájem ruší. Zack měl obličej stažený a rudý zlostí. Dal ruce před sebe, a spojil je. „Tohle vám neprojde!“ zařval. Tušil, že ta holka a zrzek mají teď něco navíc, takže zamířil na posledního, kdo byl relativně bezbranný. A vypálil. Plameny vylétly mnohem větší rychlostí, než předtím a Alex je nestačila zpomalit, a ani Matt je nedokázal nějak odrazit.

Jak se k němu hnaly ohnivé jazyky, cítil, jak v něm narůstá strach. Už nikdy neuvidí mámu. Neuvidí svou sestru, ani zatím nenarozeného sourozence. Snažil se pohnout, ale nešlo to. Jeho tělo se odmítalo pohnout. Slyšel, jak Alex s Mattem něco křičí, ale nerozuměl jim. Najednou zjistil, že se hýbe. Jeho hlava s tím ale neměla nic společného. Zkusil pohnout prsty.

Nic se nestalo. Přesto ale viděl, že se hýbe. Tělo se samovolně pohybovalo samo od sebe. A ne dopředu, dozadu nebo do stran, či dokonce dolů. Ale nahoru. Oheň pod ním neškodně proletěl, a on zůstal viset ve vzduchu a nevěřícně zíral. Stejně tak i jeho přátelé, i nepřítel. Ten se náhle zkroutil a ze rtů se mu vydral bolestný skřek. Nechápavě se na něj podívali. Vypadal, že skutečně trpí. Celý se třásl, hrozně se potil, a obličej měl stažený do bolestivé grimasy. Bruneta se zrzkem k němu pomalu šli, a třetí člen party se snažil neúspěšně dostat na zem. Pak, se z ničeho nic, Zack rozpadl. Postě tam v jednu chvíli byl, a v druhé tam byla hromádka popela.

„A sakra,“ zaklel Matt.

***

V kopích za Zlatoprutovým městem, schována v hustých lesích, stála několikapatrová budova, obehnaní vysokou zdí, hlídána spoustou uniformovaných stráží a s velkým červeným R vpředu.

V horním patře byla jedna veliká místnost, plná složitých přístrojů, ukazujících spoustu údajů, které neustále někdo obsluhoval. U jednoho takového seděla mladá žena s azurově modrými vlasy, přes které měla sluchátka, a u úst mikrofon. Něco stiskla a začala mluvit.

„Madam Ariano? Zack svou misi úspěšně dokončil,“ oznámila do mikrofonu.

„Perfektní.“ozvalo se jí v uších. „Kde právě jsou, Eddie?“

„Pokémonské středisko u přístavu, Zlatoprutové město.“

„Dobrá.“

„Madam? Měla byste se přijít podívat na záznam toho, co Zack nahrál, a také na záznam jeho biometrických údajů, než se “to“ stalo.“

„Už jsem na cestě.“

Eddie sledovala obrazovku přístroje. Zrovna teď se jí tam vlnily dvě čáry. Jedna červené, a druhá modrá. Nejdřív byly vlny mírné, a roztáhlé, ale najednou se v jednom bodě zvětšily, a jejich perioda se zmenšila. Pak se změnily na strmé čáry a nakonec se náhle zklidnily, a byly z nich rovné čáry. Pozvedla hlavu, a rozhlédla se po místnosti. V místnosti bylo šero, přestože venku byl jasný den. Ona se svým stojem byla ve středu místnosti a nejvýš ze všech, protože stál na vyvýšené podlaze, takže na všechny jasně viděla. Bylo jich tam celkem dvacet čtyři. Dvanáct mužů, a dvanáct žen. Dvacet čtyři složitých konstrukcí, plných informací. Kdyby byla tahle místnost zničena, byla by to pro raketky velká ztráta.

Dovnitř vedly dvoje prosklené automatické dveře. Jedním tam chodili oni, vědci, a druhým velitel této základy, paní Ariana a její sekretářka nebo pomocníci. Právě tyhle dveře se otevřely a madam vešla.

Nosila

„Tak co tu máš, Eddie?“ otázala se a naklonila se, aby lépe viděla na obrazovku. Zmáčkla několik kláves, a na monitoru se objevil obraz z kamery. Nebyly to nijak kvalitní záběry, protože se Zack hýbal, ale splnily svůj účel.

Chvíli se dívali, jak bojuje s těmi třemi, prohrává, a používá tu věc. Nakonec přišlo to, proč paní zavolala. Obraz ukazoval záběr zpomaleného ohně.

„Co to je? Porucha?“ hádala Ariana.

„To jsem si nejdřív myslela taky madam, ale podívejte.“ Za chvíli se obraz hýbal zase normálně. Následoval záběr na zrzka, který mávl rukou, a bylo vidět, že se kamera hýbe dozadu. A nakonec tam byl ten levitující kluk.

Zastavila to v momentě, kdy klesal. „Tak co myslíte?“

„Tohle určitě musí vidět šéf.“

***

Seděli ve středisku, ve kterém se ubytovali po svém příjezdu. Popravdě řečeno, bylo to v čekárně u pohotovosti. Byla to strohá místnost s deseti židlemi, fíkusem a nástěnkou plnou informací o různých nemocech.

Alex jim řekla všechno co jí řekl Suicune a teď všichni tři telepaticky komunikovali s legendárním triem, aby se od nich dozvěděli více. Injekční stříkačka, která svítila červeně, s pípnutím zhasla. Ten nečekaný, i když tichý zvuk způsobil, že sebou trhli. Otevřely se dveře, a vyšla z nich růžovlasá sestra Joy.

„Vaši pokémoni budou v pořádku a pokud skutečně chcete odcestovat do Skořicového města, doporučuji vám, abyste je nechali ještě dva dny odpočívat.“

„Ano, děkujeme,“ poděkoval Matt, a postavil se.

„Není zač,“ usmála se Joy a odešla se věnovat dalším pacientům.

Vešli do pokoje, který zůstal otevřený, a kde leželi jejich pokémoni a spali. Byli ovázaní obvazy a olepení náplastmi.

„Byla to skvělá práce,“ zašeptal Ash, a odvolal je.

„To bude dobré,“ pohladila Alex Croconawa, a následovala bratrova příkladu.

„Děkuju,“ poděkoval Matt a i jeho pokémoni zmizeli v svých ballech.

Čekárna byla na začátku haly, takže stačilo jen pár kroků, a byli venku. Na to, že dopoledne svítilo sluníčko, a zdálo se, že bude celý den hezky, byla teď obloha zatažená, a vypadalo to na déšť. S tím si ovšem nelámali hlavu, protože se chystali odplout. Přístav byl nedaleko, takže jim stačilo si koupit lístky, a najít loď s názvem Skořicový vánek. Skořicový vánek kotvil u posledního mola, a byl už zdálky vidět, pro svou neobvyklou, skořicově hnědou barvu. Nedosahoval takových rozměrů, jako Modrý oceán, kterým připluli, ale to nevadilo, protože nepluli nikam daleko. Jakmile našli svou kajutu, dalo se do deště, a tak raději zůstali v teple. Do Skořicového města měli dorazit večer, kolem doby večeře, takže si s jídlem nelámali hlavu. Jejich kajuta byla menší místnost, s jednou postelí, palandou, stolkem s třemi židlemi. Neměla okno, ale zato měla prosklené dveře a celou stěnu přivrácenou k moři. Zhruba v polovině cesty si Alex všimla nějakých ostrovů, které se zdály být blízko, ale přece si od nich udržovali určitou vzdálenost.

„To jsou Vířící ostrovy,“ objasnil jí to Ash. Překvapeně se na něj podívala. Většinou to byl Matt, který věděl takovéhle věci.

„Jak to víš?“ zeptala se překvapeně.

„Bydleli tam babi s dědou a taky se tam narodil táta,“ řekl potichu. Teď už jí to bylo jasné, a přišlo jí hloupé, že se ptá. I Matt mlčel.

„Miluju ty ostrovy, i když tam už naše rodina nežije. Slunce, moře, nádherná příroda a hlavně vodní víry.“

„Po nich ostrovy dostaly své jméno,“ přikývl chovatel, „celé souostroví a i ostrovy samotné, jsou obklopeny spoustou vodních vírů. Proto jsou tam také jiné rostliny než na pevnině, díky tomu, že byly tak dobře izolovány. Přesto tam bylo objeveno několik staveb starých jako Týkové město.“

„To nechápu. Jak se tam mohli dostat?“ přemýšlela Alex. Byla to docela záhada. Teď nebyl problém se tam dostat, díky pevným lodím, které se vyráběly, ale tehdy? Pravda, mohli tam doletět na ptačích pokémonech, ale i tak…

„Třeba tehdy ještě ty víry nebyly,“ pokrčil hlavou její bratr.

„Třeba,“ souhlasila.

„Řekni nám o nich něco. Jaké to tam je?“ požádal Matt.

A tak Ash vyprávěl. Dozvěděli se, že tam byl každé léto na měsíc na prázdninách na Modravém ostrově v Modrém městě, kde jeho prarodiče žili. Řekl jim o Vodních slavnostech, konajících se každý rok v různou dobu. O Vířícím poháru, který získal ten, kdo jen s vodními pokémony porazil ostatní účastníky. Jaké byly rozdíly mezi tamější flórou a tou, kterou zatím potkali na pevnině, a vyprávěl jim několik pověstí o království, které tam údajně kdysi bylo.

Do Skořicového města dorazili o půl sedmé. Nebe bylo čisté, a červenalo nezapadajícím sluncem. Město samotné leželo mezi dvěma horami, které vyplňovaly vnitrozemí ostrova. Historickou část mělo u pobřeží, na rozdíl od ostatních měst, a os Zlatoprutového města, které sice bylo přístavem, ale bylo velmi moderní.

Jak pomalu procházeli městem, prohlíželi si ho, a hledali nejbližší středisko, všimli si nějakých plakátů, kterých už minuli spoustu, ale dosud neprošli dostatečně blízko některého z nich, aby si ho mohli pořádně prohlédnout.

Byla na nich žena středního věku s bronzovými vlasy staženými do culíku s úsměvem na tváři, a vážnými fialovými oči. Měla na sobě bílý plášť, a byla obklopená několika pokémony. Pod ní byla mapa nějakého souostroví a nápis.

„Vyhraj i ty stáž u profesorky Firové na Sevijských ostrovech! Pět z vás se může učit přímo badatelky, která se specializuje na speciální schopnosti pokémonů! Stačí se zúčastnit malého testu, který se koná v úterý 6. 4. v místním muzeu. Přijď i ty!“ četl Ash nápis plakátu.

„Páni,“ vydechl Matt, „možnost stáže u profesorky Firové!“

„Ty ji znáš?“ Alex tohle jméno slyšela poprvé. Možná proto, že se o tenhle obor moc nezajímala, anebo proto, že badatelka byla ze Sevijských ostrovů.

„Jistě! Její studie o speciálních schopnostech pokémonů jsou úžasné!“

„Co jsou vlastně ty speciální schopnosti?“ přerušil ho Ash se zamračeným výrazem.

„Ty sis toho ještě nevšiml?“ zdvihl zrzek obočí.

„Ani po zápase s Ryanem?“ přidala se Alex.

„Ne,“ pokrčil rameny a nechápavě se na ně díval.

„Pamatuješ si na Bayleefinu schopnost přerůstání?“ připomněl mu.

„Jo,“ jistěže si pamatoval, jak by ne.

„To je jedna ze speciálních schopností,“ Ashův výraz se rozjasnil. Už mu to bylo jasné. Celkem.

„A kolik jich ještě má?“

„Každý pokémon má jen jednu.“

„Aha.“ To ho trochu zklamalo, čekal trochu víc, ale to bylo jedno.

„Ty by ses rád toho testu zúčastnil, viď?“ uhodla Alex a usmála se. Znala ho už docela dobře na to, aby něco takového poznala. Matt sklopil hlavu.

„Jo.“

„My ti nebráníme,“ broukl Ash. Chovatel zase zvedl hlavu.

„Ale vždyť jsme Strážci a navíc jsme získali své schopnosti a…“

„Bylo nám řečeno že můžeme vycestovat z Johta, pamatuješ?“ přerušila ho Alex.

„Ano. Ale…“

„A taky nám řekli, že nás sem mohou v případě nutnosti dostat,“ přidal se Ash.

„My to zvládneme, neboj se,“ ujišťovala ho Alex. Musel se usmát. Tomu věřil, protože Alex byla v jejich partě ta, která držela všechno pohromadě.

„Tak dobře,“ přikývl.

Než našli středisko, tak šli bez jediného slůvka. Bylo jim jasné, že tohle možná na dlouho dobu naposledy, co jsou takhle pospolu. Cítili smutek, a sourozenci také cosi jako radost, protože jejich přítel byl blízko splnění něčeho, po čem dlouho toužil.