Dobrodružství Ashe Graye

Spiknutí

Nad Skořicovým městem začínal nový den. Slunce pomalu vystupovalo nad oceán a zalévalo město zlatavou září. V místním pokemonském středisku se na posteli neklidně převaloval mladý chlapec. Peřinu už měl shozenou na zemi a stále sebou neklidně házel. Delší zrzavé vlasy se vzduchem míhaly sem a tam. Už za hodinu měl začít test, který mu měl dopomoct ke stáži u pokémonní profesorky na Sevijských ostrovech, po čemž velmi toužil. Jeho přátelé, kteří na rozdíl od něj spali poměrně tvrdě, a jeho házení je nemohlo vytrhnout ze sladkého snění. Na spodní posteli palandy spal mladý chlapec, jemuž už dlouhé hnědé vlasy zakrývaly oči. Přes kraj postele mu bezvládně visela ruka v odlehčené sádře. Nad ním spala stejně stará dívka, jejíž o něco světlejší a o hodně delší vlasy překukovaly přes kraje postele, tvoříc tak vlasový vodopád.

Konečně se Matt probudil. Hlavně protože sebou hodil víc než dosud a praštil se tak do hlavy. Stiskl si místo, kam se uhodil, ve snaze zmírnit pulsující bolet v hlavě. Neúspěšně. Dosavadní relativní ticho v pokoji proťalo náhlé pípání. To se Alex nějakým záhadným způsobem podařilo na pokédexu nastavit budík. Okamžitě se probudila a vyskočila na posteli jako pérko ź gauče, zatímco Ash se převaloval, protože se mu nechtělo vstávat. Seskočila z postele a celý pokoj se zatřásl. Musel se usmát.

„Hodláš vzbudit celé středisko?“ zeptal se zvědavě.

„Možná,“ ušklíbla se. Rozhodně nechtěla zaspat kamarádovu možnost splnit si jeden ze svých snů. Její brzo nevlastní bratr ale pořád nevylézal z postele. Rozhodně se natáhla a sebrala mu peřinu. Konečně otevřel oči.

„Ty mě nenecháš vyspat,“ obvinil ji kňouravě.

„Ne,“ přisvědčila rázně, „a vstáváme. Matt má ten test za hodinu, tak ať se vypravíme.“

„No jo,“ zaskuhral a vylezl z postele. Matt se na něj povzbudivě usmál. Provedli typickou ranní hygienu a vydali se na snídani.

***

Ke Skořicovému městu se blížila loď. Patřila k těm větším a hrdě nesla jméno Král moří. Před časem byla velmi výjimečná, ale teď už byla překonána. Přesto byla něčím výjimečná i teď. Na jednom z komínů, jejichž tloušťka stěn nepřesahovala lidskou nohu velikosti čtyřicet pět, stála dívka. Vítr, který tam nahoře foukal, si hrál s jejími blonďatými vlasy. Měla je až po lopatky, a teď za ní vlály jako nějaká hříva. Na sobě měla tmavě modré triko s krátkými rukávy a světle modré kalhoty. Na zádech jí visel temně fialový batoh. V krásné tváři svítily světle modré oči, které se těšily na nové město a nový region.

S ní tam ve výšce byli tři pokémoni. Přímo nad ní poletoval fialový motýlí pokémon, se světle žlutými křídly, na kterých byly červené a modré tečky. Nalevo od ní letěl hnědý pokémon podobný žirafě, se zelenou “helmou“ na hlavě, pod kterou viselo ovoce a zvolna mával svými čtyřmi, listům palmy podobnými křídly. Napravo od ní plachtil orlí pokémon, s bílou hlavou, červenými zády a modrým břichem.

Stála, nebo seděla, tam celou cestu. Kapitán lodi ji tam nechal, protože ji sice někdo napoprvé dostal dolů, ale ona tam vyletěla znovu a nikdo už tam pro ni nechtěl. A tak tam stála, a dívala se na zvětšující se město. Ačkoli ostrov, ke kterému pluli, nebyl největší, byla na něm tři města. Jedno, ke kterému právě mířili, další od něj bylo odděleno horou, a od něj byl velký červený most, který ho spojoval s třetím.

Milovala výšky, a ten rozhled. Pokaždé, když dorazila do nějakého města, našla nejvyšší budovu, a pak na ni se svými pokémony vyletěla, a kochala se výhledem a pohledem na město, které se pod ní rozevíralo jako na dlani. Tak vždycky zjistila, kde jsou zajímavá místa a pak je navštěvovala.

Král moří pomalu přistával, a ona už měla najitou nejvyšší budovu. Pokynula pokémonu po její levici. Ten k ní přiletěl blíž a ona na něj ladně vyskočila.

„Vpřed Pio!“ zavelela a ukázala prstem na budovu. Pia zatroubila a poslechla. Její další dva pokémoni je následovali. Někdo dole v přístavu si jich všiml, a ukazoval si na ně prstem. Vůbec si toho nevšímala, protože to se jí stávalo prakticky všude. Nevidíte totiž moc často, že vám někdo létá nad hlavou na pokémonech.

***

K muzeu dorazili deset minut před začátkem. Byla to velká budova, postavená v renesančím stylu s kupolí uprostřed a spoustou rostlinných ornamentů po zdech. Do zdobného obloukového průchodu proudili zájemci.

„Páni,“ vydechl Ash překvapeně, „těch lidí ale je.“

„To jo,“ souhlasila Alex.

„No to bude něco,“ pokýval hlavou Matt a nervózně se rozhlížel. Alex si toho samozřejmě všimla.

„Neboj,“ chlácholila ho, „ty to zvládneš.“

„Tobě se to řekne, víš kolik lidí je tady určitě lepších než já?“

„Jo, ale ty je všechny porazíš. Uvidíš. A teď už běž, ať nepřijdeš pozdě,“ postrčila ho k lidem mířícím dovnitř. Oni sami tam nešli, aby ho nerozptylovali a ani nevěděli, co by tam dělali.

„Děkuju,“ poděkoval ještě Matt, a pak zmizel vevnitř.

„Tak… co teď?“ obrátila se na bratra.

„Půjdeme najít místní stadion,“ rozhodl.

„Dobře,“ pokrčila rameny. Vesměs neměli na tu hodinu, co bude Matt dělat ten test žádný plán, a tak jí to nevadilo. Chtěla si po deštivém včerejšku užít dnešní krásné, slunečné počasí. Zhluboka se nadechla slaného mořského vzduchu a vydala se za Ashem, který už nedočkavě vyrazil.

Budova muzea stála na pěší zóně, která byla rozlehlá a plná obchodů umístěných v starobylých domech, takže bylo co si prohlížet a obdivovat. Vyrazili směrem na sever, protože tam ukazatele ukazovali, že je centrum, a stadion obvykle býval někde poblíž.

Najednou přes ně přelétly tři stíny, a za chvíli za nimi další tři. Překvapeně zvrátily hlavy, a uviděli tři pokémony, jak prchají před dalšími třemi. Na jednom z těch prvních třech seděla blonďatá dívka, soudě podle vlasů, které měla po lopatky. Tohle všechno šlo rozeznat, protože letěli poměrně nízko. Proto taky viděli, že na dalších třech sedí tři osoby v černém s rudým R. Ash zaklel, a rozeběhl se za nimi s Alex v patách. Štěstí bylo, že letěli nad pěší zónou, tak je mohli bez problému sledovat. Tedy někdy se museli vyhýbat lidem, ale šlo to. Po chvíli začali rakeťáci útočit. Měli Pidgeota, Fearowa a Scizora. Přišlo to velmi nečekaně, a tak hned zasáhli dva ze třech blondýnčiných pokémonů, velkého orla, kterého neznali a Butterfereeho, kteří začali padat k zemi, které zachránilo před tvrdým pádem včasné odvolání. Otočila Tropiuse na kterém seděla a zaujala útočné postavení.

„Pomůžeme jí,“ křikla Alex, protože stále ještě nebyli u nich, a tak je dobíhali.

„Jasně,“ souhlasil Ash a vytáhl červeno-bílý míček. „Noctowle, pomůžeme té dívce. Uneseš mě?““ zeptal se. Soví pokémon kývl a snesl se dostatečně nízko, aby na něj Ash mohl nasednout. Slyšel, jak Alex za ním povolává Mothima. Skočil Noctowlovi na záda, který byl na tohle připravený a ani se nehnul. Zamával křídly a i se svým trenérem vyletěl do vzduchu. Za ním letěl Mothim, kterého se Alex držela za nohy. Rakeťáci se Scizorem a Fearowm rozletěli a blondýnka začala bojovat s Pidgeotem. Trochu se pousmál.

„Noctowle, zmatení,“ požádal svého pokémona. Tomu se rozzářilo čelní peří a rakeťáci i se svými pokémony zůstali viset ve vzduchu, obklopeni modrou září. A nejden to dva co je honili, ale všichni tři.

„Mothime, psychický paprsek!“ z čela motýla vylétl duhový paprsek, který zasáhl raketka sedícího na Fearowovi, který byl nejblíže. Blondýnin Tropius trefil raketka před sebou slunečním paprskem.

„Zahoď ho někam,“ poprosil Noctowla, který kývl a černooděnec i se svým pokémonem zmizel někde ve městě.

„Jsi v pořádku?“ ptala se právě Alex blonďaté dívky, která přikývla a poděkovala. Ash si všiml že lidé dole se na ně dívají a je jich tam mnohem víc, než když se vznesli.

„Alex?“ otočil se na sestru.

„Ano?“

„Podívej se dolů,“ obě dívky sklopily zrak a uviděli stále se zvětšující dav. Alex jednou rukou udělal stejný pohyb jako v Zlatoprutovém městě. Zdálo se, že s davem to nic neudělalo, ale lidé, kteří přicházeli, zpomalili.

„Měli bychom odsud vypadnout, nezdrží je to na dlouho,“ navrhla Alex.

„Dobře,“ kývla váhavě dívka. Alex se ujala vedení skupinky, a poodletěli o několik ulic jinam. Vybrali jednu menší, prázdnou uličku a začali se snášet k zemi. Když dosedli, oba sourozenci poděkovali svým pokémonům a odvolali je. To samé učinila i dívka.

„Takže… jsi v pořádku?“ zopakovala koordinátorka otázku, na kterou ve vzduchu nedostala odpověď.

„Myslím, že ano,“ přikývla blondýnka.

„Co to tobě chtěli?“ zajímalo Ashe.

„To nevím,“ přiznala dívka, „já miluju pohledy z výšky, a tak pokaždé když někam přijedu, povolám své létající pokémony, najdu nejvyšší budovu ve městě a odtamtud se pak společně díváme na město, nebo do krajiny. To samé jsem chtěla udělat tady, ve Skořicovém městě a pak se za mnou objevili ti tři podivíni. Co byli zač?“

„Rakeťáci,“ odpověděla Alex zachmuřeně, „zloději pokémonů. Vsadím se, že chtěli tvého zvláštního orlího pokémona. V životě jsem totiž podobného neviděla, ani na obrázku.“

„To se nedivím. Je totiž z Isshu,“ odpověděla blondýna.

„I – co?“ zamračil se Ash. I Alex vypadala zmateně. Ani jeden z nich tenhle název v životě neslyšeli.

„Jeden z regionů na jižní polokouli,“ bylo jim vysvětleno. „To bych si měla dávat i pozor na Kapku,“ dodala ještě.

„Na koho?“ nechápal trenér. Dívka se usmála, vytáhla pokeball a otevřela ho. Na zemi se objevil pokémon podobný mořské vydře se světle modrým tělem, bílou hlavou, tmavě modrýma ušima a žlutou mušlí na bříšku. Jakmile je uviděl, usmál se.

„Ten se roztomilej,“ rozplývala se Alex, přidřepla si a začala ho hladit. Ash, i přesto, že věděl, odkud pochází, vytáhl pokedex a pokusil se o něm zjistit více.

NEZNÁMÝ POKEMON. DATA NEJSOU K DISPOZICI A CHYBÍ. Zklamaně zastrčil zelenou krabičku zpět do kapsy a zvědavě si pokémona prohlížel. Byl vážně roztomilý, ale taky ho zajímalo, jaký je v bitvě.

„Tohle je Kapka,“ představila ho, „ a já jsem Nicolle, ale můžete mi říkat Niky.“

„Já jsem Alex,“ představila se hnědovláska, a nabídla Nicolle ruku, kterou přijala.

„A já jsem Ash,“ přidal se trenér,

„Co jsi to udělala těm lidem?“ zeptala se Nicolle s neskrývaným zájmem. Ash si jich moc nevšímal a zkoumal zvláštního pokémona.

„Co tím myslíš?“ dělala Alex hloupou. Marně.

„Viděla jsem to. Ale nemusíš se bát, nikomu to neřeknu. Sama totiž něco umím,“ přiznala se.

„A co?“ nedokázala brunetka potlačit svou zvědavost.

„Můžu svým hlasem vytvořit ultrazvuk, nebo infrazvuk.“ To byla velmi zajímavá schopnost. Hodila se v momentech, kde se člověk potřeboval zbavit spousty lidí. Díky ultrazvuku je rozbolela hlava, a mohly jim prasknout žíly, a s infrazvukem se jim udělalo hodně špatně.

„Nemohl bych s ním zápasit?“ vyhrkl ještě Ash, nevěnujíc absolutně žádnou pozornost tomu, o čem se obě dívky baví.

„Proč ne?“ souhlasila Niky.

„No,“ přerušila je Alex a napadlo ji, že oba budou stejně zbrklí, zvlášť když se Nicolle nechala tak snadno odvést od tématu, i když za to byla ráda, „nejdřív bychom měli zajít do střediska, aby se sestra Joy podívala na tvé pokémony, kteří byli zraněni během střetu s rakeťáky.“

Niky vypadala, že jí to došlo až teď a mírně se zachmuřila. Ale pak se zase okamžitě rozveselila. Zdála být se takový smíšek.

„Tak dojdeme do střediska, a dáme si zápas tam,“ navrhla a Kapka zmizel ve svém míčku.

„Souhlas,“ přikývl Ash, „středisko je tudy.“ A oba vyrazili, nechávajíc Alex nevěřícně kroutíc hlavou za sebou.

Ta na rozdíl od nich nijak nespěchala, a tak když došla ke středisku, zjistila, že už na ni čekají. Pravděpodobně proto, aby jim dělala rozhodčí.

„Kde jsi?“ vyjel na ni netrpělivě Ash.

„Víš, na rozdíl od vás dvou, nepotřebuju letět jako splašená,“ odpověděla mu klidně.

„No ták, bude to zábava,“ usmála se na ni Niky. Alex jen vzdychla.

„Ok. Takže…“ rozhlédla se a hledala vhodnou plochu na zápasení. Našla ji hned vedle střediska. Byl to hezký obdélníkový travnatý plac, který byl na zápas jako stvořený.

„Přesuňte se tam,“ ukázala na místo, a sama tam vyrazila. Zaujala pozici na vzdálenější straně plochy od směru, kde přišli. Oba dva zápasící se postavili proti sobě a připravili si pokebally. Niky si nemohla nevšimnout, že ten Ashův má horní polovinu modrou s červeným prostředkem a třemi žlutými čárami.

„Tak pojď na to, Kapko!“ Na zápasišti se objevil malý modrý pokémon s mušlí na břiše.

„Ty vyhraješ Buizeli!“ Proti němu se postavil hnědý liščí pokémon s rozdvojeným ocasem.

„Kapko, začni vodním dělem!“ malý pokemon začal chrlit mocný proud vody.

„Vzdušnou střelu!“ útok projel vodou jako nůž máslem, a zasáhl poklonka, který odletěl k nohám své trenérky. Hned se ale postavil na nohy.

„Teď vodní puls!“ mezi tlapkami vydřího pokemona se utvořila vodní koule a vzápětí byla hozena na zem, kde vytvořila velkou vodní vlnu.

„Chm. Zastav to ledovým paprskem!“ ledový útok zamrazil vodu těsně před Buizelem, kterému se tím pádem vůbec nic nestalo.

„Pokračuj větrným ostřím!“

„Použij mušli na odražení!“ K Ashově překvapení si Kapka sundal mušli z bříška a napřáhl ji před sebe. Větrné ostří do ní narazilo, a zastavilo se o ni. Sice ho to pomalu tlačilo zpět, ale Kapka statečně držel.

„Ok, použij ještě jednou větrné ostří!“ Buizel vyskočil do vzduchu, prudce máchl ocasem a vypustil další útok. Zdvojnásobená síla zapůsobila, a Kapka útok neustál. Odhodilo ho to za Nicolle, kam spadl na zem a ačkoli se snažil vstát, nedařilo se mu to. Pak ho obklopilo bílé světlo. Začal se zvětšovat, rostl mu ocas a zezadu na hlavě se objevil výrůstek. Pak světlo zhaslo, a odhalilo nového pokémona. Ten byl celý světle modrý, až na část nohou, který vypadala jako převrácené písmeno V a místo jedné mušle měl teď na každé noze dvě.

„Kapko, ty ses vyvinul!“ vyjekla překvapeně Niky. I Ashe to překvapilo, ale byl rád, že si může v zápasu otestovat dalšího pokémona z Isshu, i když to byl jen vývoj.

„Můžeme pokračovat?“ otázala se Alex. Odpovědí jí bylo dvojí kývnutí. U střediska se shromáždil dav zvědavců, částečně protože se zápasilo, ale z větší části proto, že tu byli dva pokémoni, z nichž jeden byl pro Johto netypický a druhý se tam nevyskytoval vůbec, a většina lidí ho ani neviděla.

„Fajn, takže se do toho pusťte.“

„Vodní vír Buizeli!“ začal Ash. Kolem Buizela se objevila voda, která začala rotovat.

„Kapko? Myslíš že se dostaneš až na vrchol toho víru?“ optala se Niky svého pokémona. Ten přikývl a rozeběhl se k protivníkovi, aby se odrazil a vyskočil.

„Použij škeblové ostří!“ k překvapení všech diváků Kapka sundal obě mušle nebo škeble či co to vlastně bylo, které začaly zářit, a táhl se za nimi proud modrého světla. Pak se odrazil, vyletěl do vzduchu a zmizel ve vodní mase.

„Použij ledový paprsek!“ zvolal Ash a doufal, že to zabere. Chvíli byly jen slyšet zvuky obou útoků a pak to uvnitř víru bouchlo a vodní útok se rozstříkl do všech stran, odhalujíc omráčeného Buizela na zemi a nad ním vítězně stojícího Kapku.

„A vítězem je Kapka!“ oznámila Alex. Přihlížející dav se rozjásal nad vítězstvím exotičtějšího pokémona, který se teď objímal se svou trenérkou.

„Vrať se Buizeli, vedl sis skvěle,“ odvolal liščího pokémona zklamaně Ash. Teď byla řada na něm, aby šel za sestrou Joy.

***

Od výškových budov Skořicového města se odrážely paprsky slunce líně stoupajícího na oblohu. V jedné z nich, v patrech těsně pod střechou byla rakeťácká základna. Její maskování byla úspěšná firma, která štědře sponzorovala město, takže nikdo nešťoural v podezřelých aktivitách, které provozovala. A když náhodou, tak měli dost peněž na to, aby přestali.

V jednom z rohů úplně nahoře, v posledním patře, které bylo celé prosklené, postával čelem ke sklu mladý muž. Jeho kancelář byla velká a velmi pohodlná. Kousek napravo od něj stála měkká pohovka se skleněným stolkem, uprostřed byl velký stůl z mahagonového dřeva, kolem kterého byly rozestavěné židle s polstrováním stejné barvy jako pohovka. Nalevo měl postavený počítačový stůl taktéž z mahagonového dřeva, na jehož desce stál LCD monitor spojený s jedním z nejvýkonnějších počítačů, jaké byly k dostání. V rozích u stěn tlačily nové výhonky palmy, které měl velmi rád a vedle jeho stolu s počítačem se tyčil ibišek obsypaný žlutými květy s rudým středem. Nosil černé věci, bílé rukavice, které mu začínaly nad lokty a vysoké bílé boty. Zelené rozcuchané vlasy mu zakrývala černá čapka. Momentálně stál čelem k oknu, takže když dovnitř vešla přibližně stejně stará blondýna, viděla mu jen záda.

„Pane Protone?“ oslovila ho.

„Ano?“ zvedl tázavě hlas, aniž by se otočil.

„Pan Piers je tu,“ oznámila mu. Opět žádná reakce.

„Pošlete ho dál, Holly,“ požádal ho. Blondýna se mírně uklonila a odešla. Nechala otevřené dveře a jimi dovnitř prošel vysoký zrzek v černém plášti s rudými mraky.

Proton se konečně otočil. Odhalil tak velké rudé R na svém triku. Musel se otřást, když uviděl jeho obličej, který byl plný piercingů. Tuhle módu nesnášel. Ale to nikomu nevysvětlí, každý má svoji hlavu. A pak to dopadá takhle.

„Co chceš?“ zeptal se bez obalu a přímo. Členové obou skupin se vídali jen výjimečně, a když, tak to většinou bylo něco závažného a obvykle to provázely dlouhé a květnaté řečičky, což ho vždycky nesmírně štvalo.

„Protone,“ kývl Piers, „rád tě vidím.“

„Škoda že nemůžu říct to samé o tobě,“ ušklíbl se jeden z manažerů Rakeťácké organizace. To sice nebyla tak úplně pravda, ale bylo to jedno.

„Posadíš se u nás?“ ukázal Proton na jednu z židlí u velkého stolu. Velitel druhé zločinecké organizace v Johtu nabídku přijal a sedl si. Plášť měl stále na sobě, a jak se posadil, tak mu zakryl ústa. Mírně se zamračil, protože neměl rád, když lidem oblečení zakrývalo obličej. Ubíralo jim to na kráse. Rozhodl se to přejít a posadil se naproti němu.

„Takže… co pro nás máš za nabídku?“ Bez toho aniž by na vrátnici sdělil důvod, za jakým přichází, by nebyl vpuštěn do budovy, ani jako vůdce skupiny, se kterou čas od času spolupracovali. Kvůli bezpečnostním opatření to bylo nutné, stejně jak tak zkoumání scannerem. A protože se s ním chtěl sejít kvůli jakési nabídce, bylo mu to z vrátnice ohlášeno a on pak povolil jeho vstup.

Piers se pousmál, ale kvůli jeho plášti to na něm nebylo znát. S Protonem jednal rád, protože byl přímý, ale jeho výstřelky ho někdy dokázaly velmi rozčílit, i když to dokázal nedávat na jevo.

„Předpokládám, že víš co je naším cílem, že?“ začal.

„Jistě. Přívěsky těch tří dětí. Ale my je potřebujeme taky.“ To věděli oba dva, ale obě organizace dosud selhávaly v jejich získání.

„Ale vy je potřebujete jen na chvíli,“ oba dva už byli obeznámeni s cíly toho druhého, takže se mohli s přehledem o všem bavit.

„To je pravda,“ připustil Proton, „ale vážně si myslíte, že po tom co získáme vládu nad regionem, vám vydáme moc ovládat sopky, bouře a vodu? To je trochu naivní i na vás, ne?“ zeptal se s úšklebkem.

„To si skutečně nemyslím, ale k mému návrhu. Pak možná pochopíš.“ Rakeťák si ho se zájmem prohlédl, avšak z jeho tváře nic nevyčetl.

„Má nabídka je spojit své síly a ve stejnou chvíli zaútočit na ty děti a na legendy. Každý zvlášť to nezvládneme, ale společně ano. Pak bude jednoduché získat přívěsky. Pak nám je na chvíli půjčíte. Samozřejmě budeme pod vaším neustálým dohledem. My oba víme, že určité věci mohou udělat jen Strážci. Ale jsou tu i věci, na které nejsou potřeba a to jsou věci nedůležité a nemohou vás ohrozit. My vám pak ty cetky samozřejmě vrátíme, a vy si budete moci dělat, co chcete,“ vyložil svůj plán Piers a s potěšením sledoval, jak se na Protonově tváři rozlévá zamyšlený výraz, a pak se ho stále podmračený zeptal: „A tomu mám věřit?“

„Máš moje slovo. Ale jestli nechceš, nemusíš. Nenutím tě.“ Viděl, jak to rakeťácký manažer jeho návrh zvažuje.

„Informuju o tom Giovanniho. Stejně o tom rozhodne on,“ oznámil po chvíli zelenovlasý.

„Přirozeně,“ přikývl zrzek.

***

Matt vyšel z budovy muzea a celý se třásl vzrušením. On to dokázal! Skutečně to dokázal a setká se s profesorkou Firovou! A co víc! Bude u ní studovat! Pořád tomu nemohl uvěřit, ale obálka adresovaná profesorce, kterou držel v jedné ruce a lístek do Čtvrtého města na Krovém ostrově, dokazovaly něco jiného.

Chvíli se rozhlížel, aby našel své přátele a pak je spařil, jak přichází cestou od střediska s nějakou blondýnou. Píchlo ho u srdce, protože si uvědomil, že už s nimi nebude cestovat a navíc proto, že on ještě ani neodjel a už za něho měli náhradu. Ale momentálně si tím nechtěl kazit náladu, takže se opět usmál, a vyrazil jim naproti.

Alex si jako první všimla, že něco drží a díky intuici a rychlé dedukci co by to mohl držet, došla k vítěznému závěru. Nadšeně zavýskla, rozeběhla se a skočila mu kolem krku. Zrzek na chvíli ztratil rovnováhu, ale hned ji našel a nespadl. S novou vlnou nadšení ji pevně objal a zubil se od ucha k uchu. Dívka ho pak pustila, krapet se stáhla a pak mu dala pusu na rty. Matt okamžitě zrudl, a i když chtěl poděkovat, nedostal ze sebe ani slovo. A to už tu byl i Ash i s tou blbou blondýnou.

„Koukám, že jsi uspěl,“ poznamenal jeho kamarád a objal ho. Blondýnka jen postávala a přihlouple se usmívala, protože i když možná věděla, o co jde, neznala ho.

„Díky,“ zachroptěl. Pak si prohlédl dívku, která s nimi přišla. Za jiných okolností by mu přišla krásná, ale teď ji nenáviděl. Přesto se usmíval a snažil se myslet na svůj úspěch.

„A kdo je tohle?“ zeptal se a snažil se, aby zněl normálně, ale očividně se mu to nepovedlo, protože dívčin úsměv povadl.

„To je Nicolle Matte. Niky, tohle je Matt, jak jsme ti říkali.“ Aha. Tak oni jí o něm říkali.

„Zachránili jsme ji před raketky,“ oznámila mu Alex. Teď se přestali usmívat všichni a chovatel se i trochu kabonil.

„Co po tobě chtěli?“ zeptal se dívky přímo. Rozhodl se, že nemá cenu dělat, jako že neexistuje.

„Asi mé pokémony. Dva jsou totiž z Isshu.“ Při tom jménu zpozorněl. Věděl, že je to jeden z regionů na jižní polokouli a že je tam spousta pokémonů, které tady na severu neviděli. Ovládla ho zvědavost a musel se zeptat: „Můžu je vidět?“ Niky se pousmála.

„Můžu ti ukázat jen Kapku. Pírko byl zraněn raketky a zotavuje se ve středisku.“

„Kapka a Pírko?“ nechápal. To byla divná jména pro pokémony.

„Tak jim říkám. Nesehnala jsem tam pokedex,“ přiznala stydlivě.

„To nevadí. Budu rád, když uvidím i jednoho z nich,“ tentokrát nedokázal skrýt své nadšení a všiml si, že sourozenci se po sobě podívali a mírně se ušklíbl. Nicolle vytáhla jeden ze svých pokeballů a otevřela ho. Před ním se objevil tmavě modrý pokémon připomínající mořskou vydru. Opět jím projel záchvěv vzrušení.

„Kapko, tohle je Matt,“ představila ho pokémonovi. Ten se mírně uklonil. Zrzek si přidřepl a začal si ho zevrubně prohlížet. Bylo to fascinující, ale náhlé odbytí hodin kdesi ve městě ho vrátilo zpět do reality. Nerad se nepřímil, ale stále si Kapku prohlížel.

„Měl bych vyrazit… loď vyplouvá za půl hodiny,“ cítil, jak se mu v krku dělá knedlík a špatně se mu mluví, „měl bych vyrazit.“

„Půjdeme s tebou,“ řekla přidušeně Alex.

„Jasně,“ souhlasil Ash a i jeho hlas zněl poněkud přiškrceně.

„Niky, počkáš na nás ve středisku?“ požádala novou známou. Ta jen přikývla. Tomuhle rozuměla.

„Ahoj,“ rozloučila se. Matt jen dokázal kývnout hlavou. Pak zůstali sami tři.

„Snad… abychom šli?“ dostal ze sebe Matt. Jen přikývli a vyrazili.

Celou cestu byli zticha, nebylo totiž potřeba cokoli říkat. Atmosféra, která mezi nimi zavládla, řekla všechno za ně. Byl to smutek z loučení, ale i pouto, které se mezi nimi vytvořilo. Prostě si jen si užívali navzájem své přítomnosti.

Do přístavu dorazili deset minut před odjezdem. Loď už tam stála. Byla menší, než s jakými po Johtu cestovali, ale to bylo jedno. Všechno co teď vnímali, byli jen oni sami.

„Budeš mi chybět,“ vyhrkla Alex a prolomila tak ticho. Mocně ho objala a zavřela oči. Hlavně proto, aby zahnala slzy, které se jí do nich draly. Pak poodstoupila, a jen se na něj dívala.

„Tak ať ti to jde a měj se fajn,“ podal mu ruku Ash. Nechtěl do toho vkládat moc emocí, protože si nechtěl povolit slabost. Alex napadlo, že je to typicky chlapské. Matt ji stiskl, pak povolili a oba chlapci sevřeli ruce v pěst, kterými do sebe narazili. Alex protočila oči a koukla se na hodinky. Za chvíli měla loď odplouvat. Ukázala je Mattovi a ten vzdychl a vyrazil na molo a pak na loď. Zůstal na palubě, a mával jim, stejně jako oni mávali jemu.

***

V rohové kanceláři seděl Proton sám na své pohovce, v uchu vysílačku a pohled upřený směrem k přístavu.

Pane, ozvalo se ve vysílačce, náš člověk v přístavu potvrdil, že objekt nastoupil na palubu a další na palubě lodi ho hlídá.

„Dobrá práce,“ odvětil do vysílačky a spokojeně se usmál.