Dobrodružství Ashe Graye

Safari

Příštího dne ráno se Ash probudil jako první. Příšerně ho totiž svědila ruka v sádře. Natáhl ruku za hlavu, a chvíli šátral po vrcholku nočního stolku, který mu stál za hlavou. Nahmátl pletací jehlici, kterou si koupil speciálně kvůli tomuto účelu. Zasunul ji do sádry a začal se s ní zuřivě drbat a slastně si povzdechl. Pak pohlédl na vedlejší postel, kde očekával zrzavou čupřinu, ale místo ní tam uviděl záplavu dlouhých blond vlasů a jemné rysy dívky. Pak si vzpomněl, že Matt včera odplul na Sevijské ostrovy a zmocnil se ho smutek. Jehlice se přestala kmitat, ale jen na chvilku. Úporné svědění ho ale znovu přimělo k činnosti, ale s menší intenzitou. Vrzání postele nad jeho hlavou mu prozradilo, že jeho sestra už taky vstává a Nicole už měla taky otevřené oči.

„Dobré ráno,“ pozdravil.

„Dobré,“ zívla blondýnka.

„Taky taky,“ ozvalo se mu nad hlavou. „Co budeme dneska dělat?“ zeptala se ještě, i když odpověď už tušila.

„Já určitě půjdu na stadion.“ Prohlásil Ash a na tváři se mu usadil soustředěný výraz, jak se stále škrábal.

„Měl bys nechat své pokémony odpočinout. Včera jsi zápasil se mnou a s raketky a dneska chceš jít na stadion? Nech je den odpočívat, pak budeš mít větší šanci,“ poradila mu Niky a promnula si oči.

„A co navrhuješ ty?“ byl trochu zklamaný, že byl jeho nápad zamítnut, ale na druhou stranu taky zvědavý, co má nová kamarádka na mysli.

„Pravděpodobně něco na co nejsou potřeba pokemoni, že?“ zeptala se brunetka, sklouzla na zem a zamířila do koupelny.

„Prohlížení památek?“ zeptal se Ash kousavě. Ne že by proti tomu něco měl, viděli tu spoustu nádherných budov, které vypadaly, že by stály za to si je prohlédnout důkladněji.

„Ne.“ zavrtila hlavou Nic a pokoj zaplnily její plavé vlasy, s nespokojeným zamručením si je zastrčila za uši, a pokračovala.

„Slyšela jsem že, se na cestě ze Skořicového města do Korálového města otevřela zóna Safari, tak co se podívat tam?“ navrhla. Alex vykoukla z koupelny s kartáčkem v puse.

„To nezní špatně,“ zahuhlala a zase zmizela.

„Tak jo,“ podvolil se mladík trochu mrzutě. Ve skrytu duše se ale už těšil. Začal se oblékat, zatímco Niky se přidala k Alex, aby si vyčistila zuby. Rychle pochopila princip, jakým to ráno probíhá. Vždycky si buď dívky, nebo chlapeci myli zuby v koupelně, aby se příslušník opačného pohlaví mohl v klidu převléknout.

***

Matt stál na zádi Wingullova křídla, jak se loď které ho měla dovézt na Krový ostrov, jmenovala. Právě opouštěli přístav překrásného města Alto Mare, kde se měl konat Grand Festival. Umínil si, že ať bude mít sebevíc práce nebo studování, přijede se podívat na Alex v Grand Festivalu a později na Ashe v lize. Zatím se s žádným z dalších čtyř šťastlivců neseznámil, ale už věděl, že jsou tu tři chlapci a dvě dívky. Jedna z nich stála kousek od něj. Nenápadně pootočil hlavu, aby si ji prohlédl. Mořský vánek si lehce pohrával s jejími bujnými hnědými vlasy, které měla u krku stažené gumičkou. Měla na sobě zelené tričko, které jí začínalo u ramen a béžovou cestovní sukni, na které byly u levé nohy zelené listy. Po chvíli si všiml, že i ona si ho prohlíží a zčervenal. Přesto však nedokázal odrhnout pohled. Zjistil, že u koutků nádherně modrých očí jí povlávají dva pramínky vlasů, které měla od ostatních oddělené modrými kuličkami a že na krku má modrý náhrdelník který měl ve středu azurový kámen, ve kterém byly vyryté vlny. Napadlo ho, že musí milovat vodu a možná i vodní pokémony.

Pokusil se usmát, ale zjistil, že se mu to nedaří, tak to vzdal a otočil se k oné dívce. S překvapením zjistil, že i ona se k němu otočila. Ucítil, že se mu v krku dělá knedlík a nasucho polkl.

„Ahoj,“ zachraptěl a odkašlal si.

„Ahoj.“ Na rozdíl od něj se jí podařilo na tváři vykouzlit úsměv, který ani nebyl moc křečovitý.

„Ty…jsi taky…jedeš na stáž k profesorce Firové?“ dostal ze sebe.

„Jo.“ Kývla. „Mimochodem, jsem Elena. Elena Benettová. Specializuju se na vodní pokémony.¨“

„Já Matt Warren. Chovatel.“ Konečně dokázal mluvit normálně. Zřetelně ale cítil, jak mu v žaludku poletují motýli. „Elena je krásné jméno,“ chvíli zaváhal, „jako ty,“ dodal ještě.

„Děkuju,“ usmála se Elena a vytáhla pokeball. Byl stejný jako ten, ve kterém měl Ash Buizela.

„To je návnadový pokeball,“ poznal meruňkový ball zrzek.

„Ano. Používám jen tyhle pokeball. Na vodní pokémony jsou vhodnější.“ To samozřejmě věděl.

„Protože jsi říkal, že jsi chovatel, tak myslím, že by tě jeden z mých kamarádů mohl velmi zajímat.“ Otevřela míček a před nimi se objevil malý modrý pokemon. Jeho hlava byla větší než tělo, v jehož středu měl červený drahokam, žádné nohy, ruce co připomínaly ploutve a něco co připomínalo dlouhý cop.

„Tak se předveď, Phi,“ poklekla k němu a pohladila ho po hlavě.

„Phione?“ Poznal ho, ale ještě ho v životě neviděl, jen na obrázku.

***

Trojice ve složení Alex, Nicole a Ash právě opustila Skořicové město a stoupali po Stezce 47 do hor, které vyplňovaly střed ostrova, na kterém město leželo. Vzduch byl svěží, a ačkoli pomalu řídl, byla v něm stále cítit sůl. Tropický les kolem nich poskytoval domov spoustě pokémonům. Podél cesty se plazili Caterpie a Wurmplové, po stromech poskakovaly Mankey, Aipom a Ambipom a sem tam na větvích visel i Slakoth.

„Je tu spousta Hoennských pokemonů,“ poznamenal Ash, když jim nad hlavou přeletělo hejno Tailovů a Pidgeyů.

„Ano to ano,“ souhlasila Niky, „ Cesmínový ostrov, na kterém Skořicové město leží je velmi blízko Hoennu, a je tu podobné klima, takže se tu tropickým pokémonům dobře daří.“ Jako by chtěli podpořit její slova kolem nich prolétlo hejno Masquerainů.

„Je tu vážně nádherně,“ rozhlédla se Alex a otočila se. Byli už skoro na vrcholku prvního menší hory a dolů byl nádherný výhled. Celé město bylo pod nimi jako na dlani, a dokonce byl i vidět Modravý ostrov, největší ze souostroví Vířících ostrovů.

„To jo,“ přikýval její bratr a všichni tři se společně kochali překrásnou scenérií.

„Tak jdeme, ne?“ pobídla je blondýna, „ten výhled tu bude i potom, ale pokémoni kteří se dají potkat ve dne, tu nebudou věčně.“

„Jasně,“ souhlasila Alex a vyyrazili.

Konečně byli na vrcholku. Cesta pak klesala do jakési náhorní plošiny, ve které viděli, jak velkou zalesněnou plochu střídají skály, travnaté plochy ale i jezírka. Stezka se držela při levé stěně plošiny a mířila dál na západ a asi v polovině se dělila a druhá část mířila na sever, kde viděli bílé sloupy strážící vstup do Safari. Za nimi byly dvě budovy. Jedna menší a jedna větší. Počítali s tím, že nějaké pokemony chytí, a tak Ash poslal k profesoru Elmovi Noctowla a Houndooma a Alex mu poslala Smoochuma a Teddiursu.

„Jde se na věc!“ zakřičel Ash. Dívky se na sebe podívaly, pak se usmály a rozeběhly se za ním.

„Čekééééj!“ vypískla ještě Alex.

Před bílými sloupy, které lemovaly cestu ke vstupu, se nejdříve objevil oblak prachu, a pak až tři rozesmátí puberťáci.

„Schválně kdo bude dřív u vchodu!“ vyhlásila soutěž Niky a hned zrychlila. Její přátelé udělali to samé a brzy se předháněli, kdo vyhraje. Rozdíl v jejich rychlosti nebyl nijak velký. Chvíli byl ve vedení jeden a chvíli druhý. Nakonec zjistili, že dveře jsou téměř před nimi a oni nedokáží zpomalit.

Obsluha v hale nejdříve uslyšela ránu ode dveří a pak dovnitř vpadla trojice zaprášených a rozesmátých dětí. Jedno z nich zakoplo a zbylé dvě spadly s ním. Očividně jim to ale nevadilo, protože se stále smáli.

„Tak a já jsem vyhrál,“ prohlásil chlapec. Všimli se, že má odlehčenou sádru, ale on si nedělal nic z možnosti, že by si zase mohl pohmoždit ruku.

„To teda ne!“ oponovala mu mladší dívka. Až starší po chvíli došlo, že se na ně všichni upřeně dívají.

„Ehm, nechci vás rušit, ale řekla bych, že už jsme tu,“ upozornila je. Oba zvedli hlavu a uviděli, že těch pár lidí a obsluha se na ně upřeně dívají.

„Pardon,“ vyhrkli naráz a všichni tři vstali a přesunuli se k pultu. Pozornost se od nich zase odvrátila.

„Prosili bychom vstup pro tři lidi,“ požádala muže za pultem Alex. Vypadalo to, že chce nad partou převzít velení. Muž si je chvíli přísně prohlížel, ale pak si povzdechl.

„To bude sedm set padesát pokedollarů,“ informoval je. Ještě se sehnul pod pult a vytáhl tři menší košíčky, které byly plné pokeball, které měly horní polovinu v různých odstínech zelené a hnědé. Položili na pult požadovanou částku.

„Každý dostanete patnáct pokeball a smíte si nechat jednoho pokémona, ze všech, které chytíte, aby stavy zdejších Pokémonů zůstavaly na stabilní úrovni. Není ovšem dovoleno oslabovat pokémony útoku. Můžete je ovšem lákat na různé druhy návnad nebo potravin. Také,“ vylovil ještě tři pruty, „ můžete chytat pomocí těchto rybářských prutů. Přeji příjemný pobyt a hodně štěstí.“

„Děkujeme,“ poděkovali. Každý si vzal svoje náčiní a vyrazili. Před nimi se rozevřelo travnaté prostranství, které se rozprostíralo asi míli všemi směry. Přímo před nimi byl pak les, nalevo skály a napravo jezírko.

„Dáme si tady sraz za dvě hoďky a půjdeme každý sám, co vy na to?“ navrhla Niky.

„Proč ne?“ pokrčil rameny Ash, „alespoň nebudete vyrušovat.“ Za to obdržel od sestry dloubance do žeber a na to se obě dívky otočily. Každý na jinou stranu od něj. Niky doleva a Alex doprava. Ash sám vyrazit dopředu.

Sotva ušel pár kroků, tak se před ním začala vlnit tráva. V náhlém pocitu vzrušení a nedšení vyhodil pokeball dříve, než vůbec uviděl, co se v trávě skrývá. Co to vlastně chytá, zjistil, až když se safari ball odrazil od tvora. Byl to malý hnědý pokémon Zigzagoon. Nedokázal v sobě potlačit zklamání. Zvedl pokeball, a šel dál a už si nevšímal hýbající se trávy. Kdyby to byl býval nedělal, mohl mít daleko zajímavější úlovek. Když vešel do lesa, pozorně se rozhlédl. Neviděl nic zajímavého, kromě pár housenkovitých nebo ptačích pokemonů. Zalehl do trávy, a začal se opatrně plížit. Zahlédl v trávě Budewa, ale rozhodl se ho nechytat. Takhle nechal být ještě několik relativně nezajímavých pokémonů, až se doplížil k menší skalce. Opatrně vykoukl a ztuhl. Nad zemí pokrytou jehličím se vznášel malý černý tvor, pod ním se v zemi hrabal Bellsprout a Bidoof.. Chvíli mi trvalo, než přišel na to, kdo je ten létající tvor, ale pak ho poznal. Shuppet. Oparně vytáhl ball a hodil ho. Jenže Shuppet jako naschvál uhnul a pokeball spadl na Bidoofa. Potichu zaklel a rychle se opět schoval za skálu. Znovu opatrně vykoukl a k jeho překvapení tam Shuppet stále byl. Stejně tak i Bellsprout. Očividně byli tak zabraní do své činnosti, že si ničeho nevšimli. Hodil další míček, ale duší pokémon se jako na vzteknutí rozhodl, že jeho práce tady je u konce a odletěl. Místo něj byl chycen Bellsprout. Teď už zanadával nahlas.

Zvedl se, oprášil se a došel si pro pokeball. Měl chuť si omlátit hlavu o strom, ale naštěstí té touze odolal. Mohlo by to totiž bolet. Ale rozhodl si je vzít pro případ, že by nemusel mít to štěstí a narazit na někoho lepšího. Rozeběhl se, nevěděl proč, ale možná proto, aby utekl té proklaté smůle. Tak po pěti minutách uviděl skvělý cíl. Tím byl pokémonní mim Mr. Mime. Rychle vytáhl pokeball a hodil ho. Jenže mim si ho všiml a rychle před sebou utvořil zrcadlovitou světelnou slonu. Maskovaný ball se od ní odrazil a Ash je jen taktak sehnul, aby ho netrefil do hlavy. Ale zaslechl zvuk otevíraného míčku. Otočil se právě v čas, aby zahlédl, jak v něm mizí Surskit.

No co, konečně něco lepšího, pomyslel si, vzal si pokeball pokračoval dál. Les pomalu houstl a k vidění tu bylo čím dál víc pokémonů, kteří ale rychle utíkali dřív, než vůbec stačil hodit pokeball, z čehož byl navýsost mrzutý. Pak si ale vzpomněl, že se je může pokusit nalákat na jídlo a sám se schovat. Skálu žádnou neviděl, a tak se rozhodl vylézt na strom. Sice věděl, že se sádrou to nebude nic lehkého, ale na stromy lezl už od malička, a tak na to byl připraven. Vybral si jeden, který měl dobře rostlé větve, a z batohu vyhrabal nějaké jídlo, které položil do trávy. Pak začal lézt na strom. Tomu větve rostly už nízko nad zemí, takže to pro něj nebyl problém ani se sádrou. Když byl ve výšce přibližně dvou metrů, tak se pohodlně usadil a zjišťoval, jak dobře půjdou házet safari bally. Dole na zemi už se pomalu začali objevovat první pokémoni. Vypadalo to, že konečně bude mít štěstí. Viděl Bellossoma, Burmyho a další podobné malé hmyzáky o které nestál, Nuzleafa, pár Seedotů a dokonce i Sudowooda. Omotal si ruku se sádrou kolem větve, aby nespadl a připravil si míčky. První hodil na Sudowooda, který v něm zmizel. Pak rychle hodil další dva na Nuzleafa a Bellossoma, kteří byli úspěšně chyceni a zbytek pokémonů se rozutekl. Konečně měl lepší náladu a pomalu začal lézt ze stromu. S úsměvem zastrčil strakaté pokeball do kapsy a zamířil ven z lesa, aby se porozhlédl jinde.

Les byl obklopen pláněmi ze všech stran, ale po několika krocích směrem na západ byla zem měkčí a pod Ashovýma nohama mírně bublala a bylo slyšet kvákání Politoedů. Dostal se do oblasti mokřadů. Opatrně našlapoval, aby někam nezahučel, ale brzy se dostal na značenou cestu. A měl štěstí, protože přes ni zrovna skákal Voltorb, který hned zmizel v jeho pokeballu.

***

Niky šla podél vstupní budovy, a pak vedle té druhé větší, kterou viděli shora. Měla tvar do písmene L a byla otevřená do safari. Připomínala farmu s dřevěnou terasou. Všimla si, že se po ní prohánějí malí pokémoni, jako Igglybuff, Pichu nebo Cleffa. Vedle ní se objevila žena středního věku a mohutnější postavy a milou tváří.

„No nejsou kouzelní?“ zeptala se jí.

„Ano.“ přikývla s úsměvem. „Co je tohle za místo?“

„To je chovatelské středisko. Pomáhá udržet stálou populaci v safari,“ vysvětlila jí žena.

„To je určitě nutné,“ souhlasila.

„Mimochodem, já jsem Kaley. Asi jste si sem přišla někoho chytit, že?“ představila se žena a podala jí ruku.

„Já Nicolle, ráda vás poznávám. Ano, to ano. I když…“ nechala větu viset ve vzduchu.

„Chtěla byste zjistit, jak to v takovém středisku chodí? Můžete mi pomoct, jestli chcete.“ Uhodla Kaley a široce se na ni usmála. Niky se rozzářila tvář.

„Mohla bych?“

„Ale jistě.“

***

Alex na tom byla o dost lépe než její přátelé. V jejích pokeballech už byli Politoed, Lombre, Pachirisu, Wooper a Doduo. A zrovna teď seděla u jezírka, prut s návnadou ve vodě, a čekala. Najednou jí začal prut cukat. Chvíli ho pozorovala, jestli to není náhoda a pak začala pomalu namotávat zpět, připravila si Safari ball a prudce zatáhla. Z vody vylétlo růžovo-modré stvoření, v něm poznala Corsolu. Ani na chvíli nezaváhala, a za chvíli už korálovitý pokémon zmizel uvnitř. Obratně pokeball v pádu zachytila a vyrazila dál. Byla teprve v části jezer, a chtěla jich projít co nejvíc. Mohla jít buď více na východ, kde byla savana nebo směrem severovýchodně, kde viděla bažinaté louže. Neváhala, a vydala se tam.

Musela dávat zatracený pozor, aby se někam nepropadla. Jak se snažila nešlápnout do bažiny, nevšila si před sebou šedivé louže z bláta. Všimla si jí, až když se pohnula, podívala se na ni a udělala: „Grááájm!“ leknutím upustila maskovaný míček, který měla vždy v pohotovosti, a bláto v ní zmizelo.

„Zatracený Grimer!“ ulevila si a raději si to zamířila do savany. Úlevně se oddychla, když stála ve vysoké polosuché trávě, která v jemném větříku šustila. Najednou se vedle ní prohnalo něco modrého a přímo před ní vyskočil modrošedý lví pokémon kterého neznala. Chvíli byla ztuhlá, ale pak ji přemohl vztek, z toho, že si z ní snad dělají srandu a hodila dva pokebally. Došla si pro ně a pak naštvaně rázovala vpřed. Ulevila si tím, že kopla do nějakého šutru, co ležel před ní. Ani ni už ji nepřekvapilo, když se pohnul a vykoukla na ní vyčítavá oranžová hlava. Vrhal na něj takový pohled, že hlava radši zmizla v kameni, který očividně byl krunýřem. Naštvaně po něm mrskla ballem, sebrala ho a nasupeně mašírovala dál. Za chvíli se jí v pokeballech ocitlo dalších pár pokémonů, kteří se jí náhodou připletli do cesty a nestihli utéct. Jednu chvíli se přímo před ní přeřítilo stádo Taurosů, ale ty nechala na pokoji, protože jednak Ash jednoho měl, a jednak protože o ně nestála. Ale jenom v ní tu zuřivost zvětšili.

***

„Nashle a moc děkuju,“ loučila se dlouhovlasá blondýnka s Kaley.

„Nemáš vůbec zač. Já děkuju tobě za pomoc,“ usmívala se žena. To taky byla pravda. Niky jí pomohla nakrmit mladé pokémony kteří tu byli, roztřídit a uložit pokemonní vejce, které Kaley dnes našla a postarat se o některé pokémony, které tu nechali jejich trenéři.

„Tak dobře,“ usmála se, a vyrazila do skal, aby pochytala nějaké ty pokémony, i když tenhle zážitek byl pro ni víc, než návštěva safari.

Procházela červenými skalisky, a všímala si, jak se před ní pokémoni schovávají, a ona je nechala. Neměla moc velkou potřebu se za nimi honit. Pak si všimla malé šedivé hlavičky, jak na ni vykuje zpoza jedné skály. Poznala v ní Arona. Chvíli zapřemýšlela, a pak hodila ball. Malý tvor v něm okamžitě zmizel. Pokračovala dál, ale teď už opatrněji a tišeji. Po chvíli začali být pokémoni méně opatrnější a opouštěli své úkryty. Jako dalšího chytila Budewa a Electrika a začínalo ji to bavit. Začala se schovávat za skály a být tak ještě nenápadnější.

***

Na palubě Wingullova křídla bylo živo. Právě zapadalo slunce, a skoro nikdo si to nechtěl nechat ujít. Kromě pětice výherců, tam byli i obyčejní lidé, kteří cestovali na Sevijské ostrovy. Ale někteří zas až tak obyčejní nebyli. Jeden z nich stál právě u vstupu na horní palubu, kde s ním byli i další lidé a sundával si z krku dalekohled. Pak kousek poodešel, aby ho nebylo slyšet a vytáhl vysílačku.

„Rudý Onix černému Vulpixovi, slyšíte mě?“ zašeptal do vysílačky.

„Tady černý Vulpix, ano slyšíme tě jasně a zřetelně,“ dostalo se u odpovědi.

„Ten kluk je tady na palubě s nějakou holkou. Sledoval jsem je celý den a myslím, že vůbec nic netuší.“

„Výborně,“ zašeptal mu komplic na druhé straně. Pak si něco uvědomil. „Proč sakra šeptám?! Vždyť jsem v kajutě!“

„To je tvůj problém.“ Pokrčil rameny muž na palubě a znovu se otočil směrem, kde tušil onu dvojici.

„Navrhuji o něm zjistit něco víc. Použijeme naše výherce.“ Oznámil.

„Potvrzuji. Hodně štěstí.“

***

Po dvou hodinách, když už se vracela k vstupu do safari, Niky viděla Alex s Ashem jak na ni čekají. Alex se zdála být naštvaná a Ash rozmrzelý. Napadlo ji, že výlet do safari možná nebyl tak nejlepší nápad, jak si původně myslela.

„Ahoj,“ pozdravila je, „tak jak to šlo?“ Oba na ni vrhli nasupený pohled.

„Skvěle. Místo pořádných pokémonů se mi podařilo chytit skoro samý mezky,“ zabručel Ash nespokojeně. I když nakonec se mu podařilo získat pár úlovků, na které byl poměrně pyšný.

„Šlápla jsem si do Grimera, po hlavě mi div netancoval Luxio, málem mě ušlapali Taurosové, ale jinak v pohodě,“ ušklíbla se Alex. Vlastně měla svoje pokeball za chvíli plné, a pak se jen tak procházela a pozorovala pokemony jak se hrají, ale rozhodla se to trochu Niky osladit.

„No vidíš, to já se měla celkem fajn. Podívala jsem se do chovatelského střediska a pochytala si nějaké ty pokémny,“ odpověděla lhostejně blondýnka. Samozřejmě jí na to přišla, a rozhodla si ji trochu pozlobit.

„Tak to jo. A nespadlo ti tam náhodou něco na hlavu?“

Ash obě jen zmateně pozoroval. Chovaly se podivně. Ještě před chvílí byly kamarádky, a teď vypadaly, že se navzájem chtějí zabít. Rozhodl se to neřešit, nerad by se zapletl do něčeho, co by pro něj nemuselo dopadnout zrovna nejlíp. K jeho nesmírnému údivu se na sebe za pár minut usmály, objaly se jednou rukou v pasu a vyrazili do vstupní haly.

„Jdeš?“ otočila se na něj hnědovlasá hlava jeho sestry.

„Jasně,“ přikývl a pospíšil si, aby je dohonil. Přitom nevěřícně kroutil hlavou.

„Bacha ať ti neupadne hlava,“ zahihňala se Niky. Trenér zrudl a přestal si jich všímat.

Když vstoupili do haly, všimli si, že je tu spousta dětí různého věku s několika ženami, které je hlídaly. Zatím si prohlíželi zajímavosti, co tam byly, jako mapa safari, jeho historie, výčet pokémonů kteří tam byli k nalezení a podobně. Přistoupili k muži, který jim dával safari bally a pruty. Pruty mu vrátili.

„Poprosím vás o vaše safari bally, abych je mohl oskenovat.“ Požádal je. A začal u Alex. „Takže tady máme Grimera, Luxia, Torkoala…,“

„O těch mi ani nemluvte,“ zavrčela.

„Nidorina, Nidorino,“ pokračoval muž jakoby nic, „Politoed, Lombre, Pachirisu, Wooper, Doduo, Corsola, Grimer, Luxio, Torkoal, Nidorina, Nidorino a tohle je velmi zajímavé, Charmander. Řekl bych, že jste měla štěstí, slečno,“ usmál se na ni, „Charmanderů tu moc nemáme.

„Toho si taky nechám. Toho jedinýho jsem chytila tak nějak normálně.“ Usmál se ještě více a podal jí už teď normálně zbarvený pokeball.

„Doufám, že jste si návštěvu u nás užila,“ a vzal Ashovy pokebally.

„Tak jako ještě nic,“ zabručela brunetka a poodstoupila.

„Pán chytil Zigzagoona, Bellsprouta, Bidoofa, Surskita, Voltorba, Parasecta, Fureta, Chinglinga, Donphana, Murkrowa a Belduma. Který z nich to bude?“

„Vezmu si Donphana, děkuji.“ Poděkoval, když se mu v ruce ocitl míček, ve kterém byl jeho nejnovější přírůstek a stoupl si k Alex. Zbývala Nicolle.

„A tady je Aron, Electrike, Budew a páni, Bronzong, Lickitung, Nossepass, Zangoose a řekl bych, že máme dnešního vítěze, Swampert.“

„Vítěze? Jakého vítěze?“ zajímala se blondýnka.

„O nejsilnějšího chyceného pokémona dne.“

„A dostanu něco?“

„Bohužel ne.“

„Aha,“ řekla zklamaně. „Vezmu si Swamperta.“

„Je váš,“ předal jí pokeball. „Doufám, že jste se u nás měli hezky, a že nás někdy navštívíte.“

Ale to už odcházeli pryč. Po cestě do Skořicového města se zastavili u nějaké polorozpadlé věže, ze které bylo nádherně vidět na celou náhorní plošinu, na které safari byla a zároveň i na město. Dali si tam i něco k obědu a pak se pomalu vraceli. Do střediska dorazili až za soumraku a Ash byl odhodlaný, že zítra už půjde vyzvat Chucka.