Dobrodružství Ashe Graye

Trable na Sevijských ostrovech

„Kamarádi,“ oslovil Ash své pokémony, „chci vám představit našeho nového společníka.“ Paprsky dopoledního slunce je hřály do zad a Ash, Alex s Niky a jejich pokémony, si užívali nového dne. Obě děvčata už ukázaly svým pokémonům jejich nového kamaráda a teď byl na řadě Ash. U profesora Elma nechal jen Noctowla, zatímco Houndooma povolal zpět. Alex u něj nechala Teddiursu.

„Tak se nám ukaž,“ otevřel pokeball a venku se objevil malý slonu podobný pokémon. Všichni pokémoni ho pozdravili a on na oplátku pozdravil je. Vytáhl svůj zelený pokedex a stiskl několik tlačítek.

TENTO JEDINEC UMÍ VALIVÝ ÚTOK, SRÁŽECÍ ÚTOK, ZEMĚTŘESENÍ A PÍSEČNOU BOUŘI. Zapípala encyklopedie.

„Fajn,“ usmál se Ash a zaklapl pokedex, „můžeme jít vyzvat Chucka.“ Otočil se na Niky. „Nebo ne?“ zeptal se jí sarkasticky.

„Nevím, proč bys nemohl,“ ušklíbla se.

„Tak lidi, jde se,“ oslovil všechny a odvolal své pokémony.

Holky ho následovaly. Pak prošli střediskem, které se začínalo plnit na ulici, která náhodou s odbočkami vedla až ke stadionu. Užívali si chladu, jež se v ulicích zdržoval, protože věděli že je za několik hodiny tropické slunce pěkně rozehřeje. Po několika slepých uličkách, špatných zabočení a Alexiném mumlání o smyslu pro orientaci svého bratra konečně dorazili před budovu stadionu.

„A to jsem si myslel, že jsem si cestu zapamatoval,“ prohodil Ash, který včera studoval plán města vyvěšený ve středisku.

„A nestál jsi při tom náhodou na hlavě?“ zeptala se ho jízlivě a s určitou zvědavostí v hlase jeho sestra.

„Pokud i pamatuju tak ne,“ odsekl. Nicolle se usmála. Bavilo ji sledovat sourozenecké hádky, protože ona žádné sourozence neměla.

„No, jenže podle toho jak jsi nás vedl to tak vypadalo.“ Mladý trenér se ji rozhodl dál neposlouchat a vešel na stadion, který vypadal, jako jedna z bojových škol v televizi, a jak si všiml, i jako některé další ve městě. Napadlo ho, že nebude těžké uhodnout specializaci místního trenéra stadionu.

Vypadalo to, že i přes brzkou ranní hodinu už tu někdo byl, protože rozhodčí seděl na tribuně na straně trenéra stadionu a spolu s ním tam byl i mohutný muž oblečený jen v kalhotách a s mohutným knírem na tváři. Hned jak si jich všiml, tak se postavil.

„Jsem Ash Gray z New Barku a přišel jsem se utkat o odznak!“ zakřičel Ash.

„Á, další vyzyvatelé. Vítejte.“ Přivítal je dunivým hlasem.

„Jen jeden,“ opravil ho Ash.

„Tím lépe. Alespoň budu dřív hotov.“

„Když myslíte.“

Chuck se postavil na svoji stranu zápasiště, Ash na tu svoji, rozhodčí zaujal tradiční postavení a Niky s Alex se posadily na nejbližší volnou tribunu.

„Zápas mezi Chuckem, trenérem stadionu Skořicového města a Ashem Grayem z města New Bark nemá žádné časové omezení. Oba trenéři mohou použít dva pokémony,“ oznamoval pravidla rozhodčí.

***

Wingullovo křídlo pomalu přistávalo. Většina jeho cestujících stála na palubě a sledovala přistání. Stál tam i Matt s Elenou a s dalšími výherci, se kterými se včera poměrně dobře poznali. Z lodě byl krásný výhled jak na Krový ostrov, tak i na dva ostrovy, které byly poblíž. Město Čtvrtý Ostrov stálo pod horami, které vyplňovaly zbytek ostrova. Město vypadalo pokojně, protože ho tvořily spíš menší domy, nikde žádné paneláky nebo mrakodrapy, jen spousta tropické zeleně. V přístavu stáli lidé, kteří čekali na své příbuzné, nebo přátele, kteří přijeli na návštěvu. I v tom davu dokázal Matt rozeznat postavu v bílém plášti a červenými vlasy, které jí povlávaly kolem hlavy. Nervozitou se mu sevřel žaludek, ale snažil se to nedat nijak najevo. Ucítil, jak ho Elena chytila za ruku, nejspíš taky nervozitou, ale rozhodl si toho nevšímat a nechal ji, ať se drží. Koneckonců mu to nebylo nepříjemné a tak trochu mu to dodávalo odvahu.

Konečně loď zastavila a z mola přistavili schůdky. Pětice výherců nechala nejdřív vystoupit ostatní pasažéry a teprve pak šli oni. Profesorka Firová zřejmě věděla, jak vypadají, protože tam stála a trpělivě čekala. Matt si dokonce matně vzpomínal, že je fotili, aby profesorka věděla koho vyzvednout. Když sestoupili, šla přímo k nim a Matt cítil, jak se mu v krku tvoří knedlík. Stále se mu ale dařilo nedat na sobě nic najevo. Elena jeho ruku zmáčkla o něco silněji.

„Ahoj,“ pozdravila se a usmála se. „Jsem Jane Firová, ale můžete mi říkat Jane. Vy určitě budete Tyler, Caroline, Matt, Elena a Bill, že?“ Vštichni souhlasně přikývli a postupně ji bručivě pozdravili.

„Ráda vás poznávám. Nu, ukážu vám, kde budete bydlet a pak máte volno. Po tak dlouhé cestě si jistě budete chtít odpočinout.“

„Jo,“ souhlasil Tyler. Jane Firová se otočila do města, vyrazila a oni za ní, jako nějaké stádo Taurosů.

Čtvrtý Ostrov byl skutečně klidné místo. Nikdo nikam nepospíchal, všichni vypadali spokojeně a užívali si dne. Očividně šli hlavní ulicí, protože míjeli spoustu obchodů, restaurací a cukráren, kdežto v postranních ulicích, kam viděli, toho moc nebylo. Profesorku každou chvíli někdo zdravil, nebo se jí zeptal na nové stážisty a ona jim s radostí odpovídala. Jich samotných si nikdo moc nevšímal a to Mattovi dokonale vyhovovalo, protože ho začínala nervozita opouštět. A i Elenin stisk už nebyl tak pevný, ale stále se ho držela.

Dům profesorky stál na úpatí hory a měl obrovský pozemek, na kterém byly všechny typy povrchů pro různé druhy pokémonů. Její dům byl poměrně velký, takže bylo jisté, že budou mít dost místa.

***

„Začnete!“ oba praporky, zelený a červený vylétly nahoru a zápas byl odstartován. Chuck vyhodil do vzduchu pokeball ze kterého se vynořil malý bojový pokémon Hitmontop, kterého už Ash znal. Byl rozhodnut, koho použije už od začátku, takže nad ničím nepřemýšlel.

„Do toho, Elekide!“ malý žlutý pokemon nadšeně zasršel jiskrami.

„Začni vakuovou vlnou!“ Hitmontop vyskočil do vzduchu, dopadl na špičku na hlavě a začal se točit. Kolem něj se začal točit vzduch a růžově se roztřpytil. Nakonec se proměnil v lehce růžové tornádo a vyrazil vpřed.

„Elekide, zablokuj to štítem!“ kolem Elekida se objevila modrozelená kupole, která měla za účel chránit ho před vnějšími vlivy.

„Dobrý tah,“ ocenil to Chuck, „uvidíme, jestli to bude stačit.“

„Vydrž!“ vykřikl Ash, když narůžovělé tornádo udeřilo do modrozelené kupole. Elekid se zapřel do země a snažil se držet. I tak ale bylo vidět, jak ho to posouvá dozadu.

„Přidej na otáčkách,“ přikázal Hitmontopovi Chuck. Ten poslechl a začal se točit rychleji. Tornádo nabralo na síle, rozbilo štít a odmrštilo Elekida. Ten dopadl na stěnu tribuny a svezl se na zem. Větrný útok zmizel.

„Jsi v pořádku?“ staral se Ash. Elekid se pomalu zvedal na nohy. Rozhodčí a oba trenéři ho bedlivě sledovali. Elekid kývl, zasršel elektřinou a postavil se na nohy.

„Výborně,“ zajásal Ash, „bleskový útok!“ zapáleně ukázal na rotujícího pokémona.

„Jen se dál toč,“ trenér bojového stadionu asi věděl, co dělá, přesto to Ashovi připadalo nesmyslné. Vzápětí pochopil. Hitmontop rotoval takovou rychlostí, že k sobě elektřinu prostě nepustil.

„Dobře, tak rychlý útok,“ zkusil to Ash. Žlutý pokemon se proměnil ve šmouhu, kterou mohli jen místy zahlédnout, jak se přibližuje.

„Trojitý kop!“ bojový pokemon se přestal točit tak rychle, aby spíš do končetin dostal sílu, než rychlost. To se mu taky povedlo. Ve chvíli kdy Elekid vyskočil, aby ho srazil, provedl kop oběma nohami najednou a přidal do toho ocas. Elekidův útok ale také provedl své, a oba od sebe odlétli.

„Bleskový útok dokud se nehýbe!“

„Kop shora!“ Elekidova elektřina Hitmontopa mine jen o chlup. Ten je teď ve vzduchu a jeho pravá noha září bílým světlem.

„Vykryj to štítem!“ elektrického pokémona obklopí zelenomodrá kupole právě ve chvíli, kdy Hitmontop udeří. Na Elekidovi jde vidět, že má co dělat aby ji udržel.

„Soustřeď svou energii do nohy!“

„Nepolevuj!“ Soustředěná energie pomáhá zvýšit intenzitu útoku a malý bojový pokemon pomalu zatlačuje svého protivníka do země i s jeho obranným útokem. Je vidět, jak obranná kupole slábne. Hitmontop přitlačil, štít zmizel a Elekid dostal přímý zásah. Kolem zápasící dvojice se zvednul prach, takže nešlo vidět, kdo vyhrál. Oba trenéři netrpělivě čekali, až se usadí.

„Elekid není schopný pokračovat,“ ohlásil rozhodčí okamžitě výsledek, jakmile bylo zase pořádně vidět.

„Vedl sis skvěle,“ pochválil ho Ash a vytáhl pokeball, „teď si odpočiň.“ Viděl na Hitmontopovi jak popadá dech a jak na zem kolem něj dopadají kapičku potu. Usmál se. Teď to bude jednodušší.

„Do toho, Donphane!“ jeho čerstvý přírůstek se viditelně těší, až bude zápasit s jinými pokemony, než znal se safari.

„Začni trojitým kopem!“ malý pokemon se zase roztočil jako káča.

„Zemětřesení!“ slonu podobný pokémon se zvedl na zadní a pak prudce udeřil do země, která se začala třást. To povážlivě narušilo Hitmontopovu rovnováhu, znemožnilo mu to se točit na špičce na hlavě a měl co dělat aby se udržel na nohou.

„Dobře, srážecí útok!“ Donphan se s dusotem rozeběhl a za ním se tetelily oranžové proudy světla. A protože se Hitmontop stále snažil nějak postavit na nohy, Donphan ho srazil plnou silou, až ho to odmrštilo stejně jako předtím Elekida.

„Jsi v pořádku?“ staral se teď pro změnu Chuck. Bojový pokemon se namáhavě postavil na nohy a šklebil se bolestí.

„Tak fajn. Použij kop shora!“ Hitmontop se opět odrazil do vzduchu.

„Písečnou bouři!“ zakřičel Ash. Donphan se stočil do klubíčka a začal neuvěřitelnou rychlostí rotovat a opisovat kružnici. Vzduch se začal pomalu točit a vtahovat dovnitř částečky hlíny a prachu. Brzy se sloní pokémon točil v obrovském vzdušném víru, skrze který nebylo vidět.

„To nic není!“ povzbuzoval svého pokémona Chuck. „Jdi na to!“ a tak Hitmontop zamířil do vířící masy.

„Přidej na rychlosti, ať ho to strhne!“ vzduch se začal vířit mnohem rychleji a nebohého malého pokémona strhl z jeho trasy a nemilosrdně ho táhl.

„To stačí,“ rozhodl Ash. Donphan se přestal točit a jak písečná bouře slábla, Hitmontop klesal k zemi.

„Hitmontop není schopný pokračovat!“ hlásil okamžitě rozhodčí.

„Dobrá práce,“ pochválil svého pokemon Chuck, než zmizel v červeném paprsku.

„Teď to budeš mít těžší. Do toho, Heracrossi!“ na stadion vylétl broučí pokemon, který přeletěl zápasiště a pak se vrátil na sví místo. Alex vytáhla pokedex.

HERACROSS. JEDNOROHÝ POKÉMON. NAVZDORY MÍRNÉMU ZJEVU V SOBĚ SKRÝVÁ VELKOU SÍLU. JEJICH OBLÍBENOU POTRAVOU JE MÍZA STROMŮ.

To Ashovi stačilo. Alexin pokedex mluvil dost nahlas, takže nemusel vytahovat ten svůj.

„Použij srážecí útok!“zahájil zápas Chuck. Ten útok Ashe mírně překvapil, ale nemohlo mu to v ničem zabránit.

„Taky srážecí útok!“ oba pokémoni do sebe narazili a začali se přetlačovat. Jednu chvíli to bylo nerozhodně, jednu chvíli vítězil Heracross a jinou zase Donphan. Trenéři je sledovali, ruce zaťaté v pěst a fandili tomu svému.

„Heracrossi, megaroh!“ bojovému mistrovi už došla trpělivost a rozhodl být se agresivnější. Roh hmyzího pokémona se rozzářil a za chvíli už letěl Donphan vzduchem.

„Valivý útok!“ sloní pokemon se stočil do klubíčka a začal točit, takže se mu po pádu na zem nic nestalo. Pak pokračoval a plnou silou narazil ho Heracrosse, který odlétl stejně jako před chvílí on sám.

„Použij soustředěnou ránu!“ hmyzák se ve vzduchu otočil, nabral rovnováhu a rozlétl se, se zářící končetinou na Donphana.

„Srážecí útok!“ Donphan se přestal valit a rozeběhl se na svého protivníka. Opět došlo ke srážce, ale tentokrát Donphan hned odlétl.

„Použij písečnou bouři!“ Ash věděl, že se kvůli útoku začne zase valit, takže škody nebudou tak velké. A skutečně, jeho nový přírůstek se začal točit kolem dokola a vyvolal tak písečnou bouři, která nabírala na síle a po chvíli vtáhla Heracrosse dovnitř.

„Využij její sílu a použij megaroh!“ všichni viděli, jak v jednom místě bouře svítí bílé světlo a klesá.

Ash horečně přemýšlel co dělat. Tímhle způsobem budou následky fatální. Pak ho něco napadlo. Trpělivě čekal, zatímco jeho kamarádky nechápavě přihlížely. Když už byl Heracross téměř u Donphana, vykřikl: „Vyskoč!“ bouře se hned začala klidnit a Chcukův pokémon jen rozryl zem a uvízl v ní svým rohem.

„Teď srážecí útok!“ pád posílil Donphanův útok, zatímco se Heracross snažil vytáhnout roh ze země.

„Snaž se, Heracrossi!“ pobízel ho Chuck. Nakonec se mu podařilo roh vytáhnout, ale ve chvíli, kdy na něj Donphan tvrdě dopadl. Vydal bolestný skřek, a pak omdlel.

„Heracross není schopen pokračovat! Vítězem zápasu se stává vyzyvatel Ash Gray!“ hlásil rozhodčí.

„Jooo!“ jásal novopečený majitel Bouřkového odznaku a běžel Donphana obejmout a pohladit. Trenér stadionu svého pokemona zklamaně odvolával.

„Dobrý zápas chlapče,“ pochválil Ashe a podával mu odznak. Ash si ho nadšeně vzal. Už byl na polovině cesty do ligy! Měl co dělat aby odolal touze začít křepčit na místě.

„Děkuju,“ z jeho hlasu bylo slyšet tolik radosti, že se Chuck musel usmát.

„Nemáš vůbec zač, zasloužíš si ho,“ zaduněl Chuck.

„Tak jsi to dokázal, gratuluju,“ gratulovala mu Alex, která se s Niky zvedla z tribuny a šla mu blahopřát, a uštědřila mu herdu do zad, až hekl. To trenéra stadionu velmi pobavilo a rozesmál se na celé koli.

„Gratuluju. A už jen čtyři odznaky, to máš za chvíli,“ usmála se Niky.

„A teď se jde do střediska,“ zavelela Alex.

***

Matt seděl na posteli ve svém pokoji. Pokoje pro stážisty byly v domě profesorky Firové v podkroví a tím pádem měli jednu stěnu zešikmenou a právě v ní bylo okno. Z jeho okna byl krásný výhled na město a dokonce až na moře. Pokoj samotný nebyl moc veliký, ale to mu nevadilo. V jednom rohu stála postel povlečená v bílém, kousek vedle pod oknem stůl s několika zásuvkami a vedle koš. U nohou postele byla skříň na oblečení a kousek ode dveří stál stolek s vázou a květinami. Koupelnu ani záchod na pokoji neměl, ty byly společné na chodbě, i když rozdělené na dámské a pánské.

Ozvalo se zaťukání na dveře jeho pokoje.

„Dále,“ pozval dotyčného dovnitř, ať už to byl kdokoli. Dovnitř vstoupila Elena. Mattovi se rozbušilo srdce jako pokaždé, když ji uviděl.

„Ahoj,“ pozdravil ji, i když už nemusel. Alespoň už ale nebyl při hovoru s ní nervózní.

„Nešel by ses podívat do města, když máme dnes volno?“ zeptala se. A znělo to jako dobrý nápad. Bůhví, kdy se tam dostanou a kdo ví, kolik budou mít práce.

„Ale jo, moc rád,“ přikývl a zvedl se z postele. Natáhl nohy, aby byl u dveří dřív a mohl je Eleně podržet, jako gentleman. Usmála se a prošla. Ocitli se na chodbě. Ta měla dřevěnou podlahu i strop, zatímco zdi byly z normálního stavebního materiálu a bílé. Na stěnách vyselo několik obrazů ostrovů, nebo ta na policích rostly květiny. Zamířily na schody, které byly taktéž ze dřeva, a pomalu sešli dolu. První patro obývala profesorka a v přízemí měla laboratoř. Vyšli ven a zamířili z kopce do města. Netušili, že je z okna pozorují Tyler s Billem, kteří na podobnou příležitost čekali.

Opustili své pokoje a na chodbě se setkali s Caroline, která na ně čekala. V rukou držela dvě koule. Jedna měla medově zlatou barvu a druhá safírově modrou.

„Výborně,“ usmál se Tyler a vytáhl z kapsy plochý, čistě bílý krystal a Bill vytáhl úplně stejný. Caroline si je od nich převzala.

„Já rozmístím koule a krystaly, vy se postarejte o profesorku.“

Trojice mladých lidí totiž pracovala pro zločineckou organizaci zvanou rakeťáci a tahle trojice, která byla nastrčena do soutěže o stáž u profesorky Firové, měla za úkol zajmout Matta a získat od něj jeho přívěšek a při té příležitosti ho vzít s sebou. Zlatá a safírová koule byly starodávné artefakty, náležící k legendárním pokémonům Johta a měly sloužit pro jejich případné klidnění, kdyby se je někomu podařilo ovládnout. Rakeťáčtí vědci ale přišli na to, že v kombinace s určitou směsí látek omezí duševní komunikaci mezi strážci a jejich pokémony a také znemožní možnost teleportovat silami legendárních pokémonů strážce k sobě anebo je jinak využívat.

Caroline šla ven, rozmístit koule a krystaly a potkala při tom profesorku. Mile se na ni usmála, ale ve skutečnosti byla ráda, že se jí za chvíli zbaví. Alespoň dočasně. Safírovou kouli položila k levému dolnímu rohu a zamířila k hornímu rohu. Tam pro změnu položila bílý krystal. Do protějšího rohu, pravého horního položila safírovou kouli a do dolního bílý krystal.

Tyler s Billem si připravili pokébally. Předpokládali, že profesorka bude mít pokémony. Pro ostatní případy měli něco jiného. Jak předpokládali, profesorka Firová na něčem zrovna pracovala. Tyler otevřel pokeball a objevil se Ariados. Z Billova vylétla Yanmega.

„Zámotkový útok!“ přikázali oba.

„Co to…?“ nechápala profesorka, ale to už byla pokrytá lepivými vlákny.

„Pardon profesorko,“ omluvil se Bill. Měl o něco slušnější chování a připadalo mu to správné.

„O co tu jde?“ dožadovala se vysvětlení Jane.

„Celkem o nic,“ potřásl hlavou Tyler, jako by skutečně o nic nešlo, „jen potřebujeme toho kluka Matta.“ Vysvětlil jí.

„A na co?“

„Na ovládnutí světa pochopitelně,“ odpověděl, jako by to nebylo jasné jen nějakému idiotovi.

„V tom případě – Togekiss, Pidgeotto, Glalie!“ zakřičela. Do místnosti přilétli dva létající pokemoni jeden ledový. Místnost kde právě byli, měla vysoký strop a její dom měl celkově vysoké stropy a široké chodby, takže se tam létající pokémoni mohli pohybovat bez problémů.

„Ariadosi, giga úder!“ nařídil Tyler.

„Stínovou kouli Yanmego!“ přidal se Bill.

„Toge, ochranu a pak nebeský útok, Glal, ledový paprsek, Pid, hurikán!“ Togekiss a Ariados se střetili hlavou na hlavu a teď se přetlačovali. Glalie stínovou kouli Yanmegy zničila ledovým paprskem a hmyzího pokeména samotného zmrazila. Pidgeotto prudce mával křídly a vyvolal tak mocný a neobyčejně silný poryv větru. Oba členové rakeťákcého týi měli co děla aby se udrželi na na nohou a oba jejich pokémony to odmrštilo na zem.

„Luxrayi, hromový útok, Torkoale, plamenomet,“ ozval se dívčí hlas a všichni tři profesorčini pokémoni byly během chvilky neschopni další akce.

„Díky,“ broukl Tyler a odvolal svoje pokemony.

„Nemáš zač,“ opáčila Caroline a protože byla žena činu, vytáhla pistoli, kterou měli všichni tři.

„Tak a teď se už o nic nepokoušejte,“ poručila. Profesorka hlasitě polkla a přikývla.

„To se mi líbí,“ ocenila.

„To nebylo nutný,“ zahučel Bill.

„Já bych řekla, že jo,“ zavrtěla nesouhlasně hlavou dívka.

Teď zbývalo počkat na Matta. Uvědomovali si, že to může zabrat nějaký čas a tak si začali hledat něco na zabavení. Tyler se začal hrabat profesorce v počítači a projížděl tam její výzkumy a záznamy. Ne že by ho to nějak moc zajímalo, jen si občas tu a tam přečetl kousek. Bill začal prolézat dům ve snaze najít něco užitečného, cenného nebo alespoň zábavného. Měl smůlu, protože to vypadalo, že profesorka měla takové věci buď důkladně schované, anebo udělané tak, že jako něco takového vůbec nevypadaly. Caroline trpělivě seděla na židli a stále mířila svou zbraní na profesorku, která byla bledá, vyděšená a neměla daleko k pláči.

***

Do města čtvrtý ostrov vstoupila dvojice mladých lidí, sestupujících s podhoří, které se pomalu měnilo v hory vyplňující převážnou část ostrova. Mladý muž a žena si spolu povídali, smáli se a užívali si krásného dne plnými doušky. Jejich krásný den se ale brzy měl změnit v něco jako noční můru.

„Počkej, musím se podívat, kolik mám vůbec peněz, abych věděla, jestli si mám dojít vybrat,“ zvedla ruku Elena, aby svého společníka zastavila.

„Já bych ti to klidně zaplatil,“ nabídl se Matt.

„To je od tebe milé,“ usmála se na něj dívka, „ale ne. Jsem ráda nezávislá.“ Sundala ze zad batoh a začala se v něm přehrabovat, aby našla peněženku. Nahmátla pokeball, hřeben, jelení lůj, kapesník, kapesní nůž, nějaký ten bonbon a spoustu dalších věcí. Na chvíli ji napadalo, že by se jí tam snad vešel i malý soukromý vesmír.

„No to snad není pravda!“ rozčileně zavřela batoh a hodila si ho na záda.

„Co se děje?“ staral se Matt. Za ten krátký čas co se znali, mu na ní začalo hodně záležet a byl by velmi nerad, kdyby se jí stalo něco nepěkného.

„Nechala jsem si peněženku v pokoji!“ Elena si v duchu nadávala do pitomců. Jít do města a užít si to tam byl její nápad, a nakonec se ani nevzala peněženku! To se jí snad jenom zdá! Jak může být tak moc zapomětlivá?

„Teď abych se tam vracela!“ rozčileně a evidentně udivená vlastní hloupostí si přejede rukou od čela k bradě, kde ji zastaví a nevěřícně kroutí hlavou.

„Já…,“ chce Matt něco říct, ale Elena ho přeruší. Očividně není v náladě, aby někoho poslouchala. Když se rozpálí, tak je jako parní lokomotiva a nedá se jen tak zastavit.

„Počkej na mě tady,“ přikáže Mattovi a rozeběhne se k domu profesorky Firové.

Dům je normální chůzí od města něco přes deset minut, když člověk běží, je tam zhruba za pět minut. Přede dveřmi se opřela rukama o kolena a rychle vydechovala. Ne že by ji to unavilo, ale nechtěla vypadat cajk nedočkavě nebo něco takového. Hřbetem ruky si utřela zpocené čelo. Až se vrátí z města tak se bude muset vykoupat. Vzala za kliku a otevřela. Na pohled, který se jí naskytl, nebyla připravená. Celá ztuhla a v tu chvíli by se v ní krve nedořezali.

„A do prknenný vohrady,“ vyletělo z ní.

„Jen se posaď, vyzvala ji Caroline a mířila na ni svou zbraní. „Nepokoušej si utéct nebo křičet, protože by ti to stejně nebylo nic platné.“

Tak to vypadalo že pěkný víkend ve městě s novým objevem bude muset počkat.