Ryanovo dobrodružství

Nejhorší zážitek pro Ryana

Kluk se otočil. A v něm Ryan poznal svého kamaráda, ale i rivala zároveň. Ten se za ním rozběhl.

„Ryane! Co tady děláš?“ zeptal se rozzářeně Damion.

„Právě jsem vyhrál Dynamový odznak. A vydám se na cestu za čtvrtým, to je jasný!“

„Tak to máš cestu do Lávového města, hm?“ zeptal se Damion.

„Pokud je to nejbližší město se stadionem, tak ano!“

„Hej, mohli bychom si taky vzít pokoj? Jsme unavené a dál se vydáme zítra,“ ozvala se Kris.

„Jasně. Běžte si zařídit pokoj. Já si chci s Damionem něco probrat,“ odpověděl Ryan. Damion se natáhl a podíval se za Ryana. „To mi ani nepředstavíš své kamarádky?“ zeptal se docela neutrálním tónem. Kdyby se zeptal jinak, tak by to vypadalo že Kris nebo Candice s Ryanem chodí, ale Damion chtěl být a byl Ryanův kamarád a nechtěl si ho znepřátelit.

„No jo! Málem bych zapomněl!“ plácnul se Ryan do čela. Pak se otočil k holkám. „Candice, Kris, tohle je můj kámoš Damion McQuare. Je ze Sinnohu, z Dvojlistového města,“ pak se otočil k Damionovi, „tohle je Kris Doleyová,“ řekl a ukázal na svou hnědovlasou kamarádku, „A tohle je Candice Icebergová.“ Damion přikývl. „Trenérka stadionu Sněžného města, že jo?“ zeptal se.

„Přesně tak. Jak si to uhodl?“ podivila se Candice.

„Můj táta tě zná dobře. Je vedoucí Sinnohské bojové věže. Palmer McQuare, znáš ho?“

„Samozřejmě, že jo!“ odpověděla Candice a začala něco vykládat, že tomu Ryan přestal věnovat pozornost. Radši přešel rovnou k věci a vypůjčil si od sestry Joy klíček od pokoje pro trenéry.

***

Nad Mauvillem se už stmívalo, ale na malé travnaté ploše blízko Pokémoního střediska se právě odehrával zápas mezi Ryanem a Damionem.

„Bojuj, Electriku!“

„Tak Grotle, je to na tobě!“

„Rychle Electriku, použij Rychlý útok!“

„Grotle, je čas na Listovou břitvu!“

Od Grotla začaly létat listy přímo na protivníka. Jenže Electrike byl moc rychlý a vyhnul se všem střelám. A „napral“ to přímo do Grotla. Ale neměl velký úspěch. Grotle byl přece jenom těžký, a tak měl Electrikův Rychlý útok neměl skoro žádný účinek.

„Tak Grotle, Šlehavý útok!“ přikázal Damion. Z Grotla vyšlehly bleskovou rychlostí rostlinné šlahouny a svázaly Electrika. Ten byl úplně bezmocný.

„Electriku, stačí. Vrať se,“ řekl Ryan a namířil červený tažný paprsek, který Pokémona vrátil zpět do ballu. „Zlepšil ses, Damione. Myslím že to skončíme, jo?“

„Jasně!“ přikývl Damion. „Ryane? Není už trochu pozdě?“

Ryan vytáhl PokéNav, stisknul tlačítko a objevily se hodiny. „Hm. Máš pravdu. Měli bychom jít spát.“

„Ryane? Ještě, než půjdeme spát, chtěl bych se na něco zeptat,“ řekl Damion.

„Jasně!“ přikývl Ryan.

„Víš, tak mě napadlo, že když máme společnou cestu do Lávového města, mohli bychom jít společně!“

„Vidíš! To mě ani nenapadlo. Zítra vyrazíme. A ty můžeš s námi!“ přikývl mu Ryan.

„Fajn!“ rozzářil se radostí Damion.

***

Nad Mauvillem už svítilo sluníčko pěkných pár hodin, znamenalo to že bylo dopoledne. Ryan měl dobrou náladu a už se připravoval na svou cestu za svým čtvrtým odznakem.

„Ryane, Damione, vaši Pokémoni jsou v naprostém pořádku!“ ozvala se sestra Joy.

„Děkujeme!“ ozvali se dvojhlasně oba kluci. Pak odešli směrem ke stolu, kde seděly Kris a Candice.

„Tak můžeme vyrazit?“ zeptal se jich Ryan. Kris dopila svou skleničku.

„Dobře! Můžeme jít,“ oznámila Kris. Candice také souhlasila. Tak tedy opustili Pokécentrum a vydali se z Mauvillu směrem na sever.

***

„Ale ne! Sandshrewe, vrať se,“ řekl zklamaně jeden červenovlasý kluk který bojoval s Ryanem a jeho Lotadem. „Byl to dobrý zápas. Byl jsi lepší!“ řekl a stiskl Ryanovu ruku. Ryan byl zase o něco spokojenější. Další vítězství – další úspěch, pomýšlel si. Jenže netušil, že ho čeká něco mnohem horšího, něco co pokazí jeho náladu… něco hrozného…

***

Ryan společně s Kris, Candice a Damionem pokračoval na cestě. Zrovna procházeli kolem krásného rybníčku.

„Ryane! Jsem už unavená… ostatní určitě taky,“ řekla Ryanovi Kris.

„Naprosto souhlasím!“ souhlasil Damion.

„Můžeme si odpočinout?“ navrhla Candice. Ryan se zamyslel. „Dobře. Odpočineme si! Tak! Grovyle, Lotade, Taillowe, Electrike je čas jít ven!“ řekl Ryan a hodil své Pokébally.

„Bezva nápad! Marshtompe, Shinxi!“ následovala Ryana Kris.

„Grotle, Buizele, Staravie, Roselie!“ povolal Damion své Pokémony. Jeho Starly se vyvinul a chytil si Roselii.

„Sneasele, Snovere!“ povolala Candice své Pokémony.

Všichni Pokémoni si mohli volně pobíhat, někteří jedli, jiní (jako Lotad, Buizel a Marshtomp) si šli zaplavat. Ryan si také odpočinul a vytáhl z batohu svačinu, kterou si koupil. Damion a Candice se šli projít a Kris se osvěžovala v rybníčku.

***

Nejednou se ozval divný holčičí křik. „Solrocku! No tak! Vrať se! Kam to letíš!“ ozývalo se. Kris se otočila a uviděla nějakého Pokémona, který vypadal jako kámen, ale také připomínal slunce. „-SOLROCK, METEORICKÝ POKÉMON. TENTO ZÁHADNÝ POKÉMON SE PRAVDĚPODOBNĚ DOSTAL NA ZEMI Z VESMÍRU. KDYŽ SE TOČÍ, UVOLŇUJE SVĚTLO-“ ozvalo se z Pokédexu. „Marshtompe, ledový paprsek!“ přikázala Pokémonovi Kris. Ten se zvedl z vody a vyslal na Solrocka modré blesky, které ho úplně zmrazily. Solrock spadnul na zem. Odněkud vyšla nějaká dívka. Měla polodlouhé vlasy, kterém jí sahaly zhruba po ramena plavé barvy. A za brýlemi měla tmavomodré oči. Ten Solrock byl zřejmě její. Pak přiběhla ke zmraženému Solrockovi. „Solrocku! Vrať se!“ řekla a odvolala zmraženého Pokémona.

„Měla by sis na toho Solrocka dávat pozor! Kdyby ho můj Marshtomp nezmrazil, určitě by se stalo něco hrozného!“ zavolala na tu dívku Kris. Ta si jí všimla. „Moc ti děkuju! Ty jsi trenérka?“

„Ne. Koordinátorka,“ odpověděla Kris. Dívka přikývla. „Zkoušela jsem to taky. Na Soutěži ve Verdanturfu. Ale nepostoupila jsem do bojů o stužku,“ povzdychla si.

„Ty si byla na soutěži ve Verdanturfu? Já jsem tam byla taky! Jmenuji se Kris. Kris Doyleová. Jak ty?“

„Já jsem Barbara, ale někteří kamarádi mi říkají Barry. Vím že je to klučičí jméno, ale to je jedno,“ pak si najednou vzpomněla, „ty jsi prošla do finálového stádia soutěže ve Verdanturfu! Moc mě těší!“

„Mě taky!“ řekla Kris a stiskla dívčinu ruku. Mezitím přišli Candice a Damion. „Co se to tady děje?“ zeptal se.

„Ale nic moc. Právě mi tady Kris pomohla získat zpátky mého Solrocka. Měla bych se představit. Barbara. Barbara Robertsová, ale kamarádi mi říkají Barry.

„Aha. Zajímavé. Já jsem Candice,“ představila se Candice.

„Damion McQuare,“ ozval se Damion. „Co takhle kdybys tady s námi na chvíli zůstala a dala si oběd! Candice prý umí vařit, tak to zjistíme. Co ty na to?“ navrhl.

„No já nevím… myslím, že to není dobrý nápad…“ odpověděla nejistě Barry.

„Ale no tak! Takhle pěkná holka jako ty… proč nezůstaneš?“ zeptal se Damion. Barry se lehce začervenala, ale jenom trochu. Nikdo si ani nevšiml, že Ryan usnul pod stromem.

***

Ryana probudila vůně nějakého dobrého jídla. Otevřel oči. Pak uviděl Kris, Damiona a Candice jak jedí nějaké voňavé jídlo, zřejmě guláš. Ale počkat? Seděl tam s nimi ještě někdo. Nějaká brýlatá blondýnka… Ryan zamrkal. Ne, to není možné…, pomyslel si. Mezitím si Damion všiml, že je Ryan vzhůru.

„Ryane? Prospal ses? Pojď si dát oběd!“ zakřičel na něj. Ryan se tedy pomalu loudal k dřevěnému stolu, který byl u rybníčku zřízen jako odpočívadlo. Jenže když se usadil, jeho podezření se potvrdilo. Ryan totálně zrudl a posadil se.

„Tak co, Ryane? Dáš si? Vařila jsem já!“ pochlubila se Candice.

„J-jasně. D-dám si… T-tak mi to n-n-naservíruj, C-candie…,“ koktal Ryan, celý rudý. Candice tedy nabrala zbytek jídla z hrnce a nalila ho do misky. Pak Ryanovi dala krajíc chleba. Ryan se pustil do jídla, bez jediného slova.

„Ryane? Co se děje? Jsi rudý jako Corphish!“ řekla Candice.

„Vůbec nic…“ odpověděl Ryan a jedl dál.

Když dojedl, tak se ještě řekl Damion: „Ryane, ještě jsem ti nepředstavil našeho hosta. Tohle je Barbara,“ oznámil a ukázal na dívku. Ryan byl ale pořád rudý a Candicina připomínka, že připomíná Corphishe, byla asi správná. Dívka si ale Ryana všimla. „Tebe ale asi znám… jsi Ryan, viď? Ryan Conolly tuším, že jo?“ zeptala se. Ten ale úplně „zmrznul“ a neřekl ani slovo. Byl rudý jako Corphish a nedokázal říct slovo.

***

Damion už to nevydržel a chytil Ryana za ruku a odtáhl ho od stolu. „Co se to s tebou děje?“ zeptal se. Ryan mu ale neřekl ani slovo. Jenže pak to Damionovi asi došlo. „Ty k ta holce něco cítíš, viď?“ Ryan přikývl. „Ale… ale… ale… já jí to nedokážu říct……,“ vysvětloval.

„Neboj se! Nemáš co ztratit, kámo! No tak!“ povzbuzoval Ryana Damion.

„N-no tak já to zkusím…,“ řekl s nejistotou Ryan. Pak zavolal (trochu koktavě): „Ba…ba…ba…bar……Barry…“ Dívka se otočila na Ryana.

„Ano? Co se děje?“

„Chtěl jsem ti říct, že………“ začal Ryan, ale najednou se ozval nějaký klučičí hlas. „Barry! Barry! Kdepak jsi?“ Najednou se ten hlas přibližoval a odněkud vyšel kluk s světle blonďatými vlasy a šedýma očima, kterého Ryan automaticky poznal: Byl to jeho úhlavní nepřítel již od dětství – Andreas Tarkin. A hned si Ryana všiml. „Ale, ale! Kdopak to tu je? Není to Ryan? Conolly?“ řekl a rozesmál se.

„Andreas! Co tě sem přivádí? Jsi tak hloupý… pořád si myslíš jakej jsem slaboch, co? Ty jsi trenér?“

„Přesně tak, Conolly. Mám už pět odznaků a chystám se pro další do Mauvillu. Moji Pokémoni jsou na tom líp než tvoji!“ řekl drze Andreas a zase se rozesmál.

„Vážně? Chceš zápas? Přesvědčíme se!“ navrhl mu Ryan.

„S radostí tě rozdrtím!“ rozchechtal se znovu Andreas.

„Tak to bude zajímavé. Nevěděl jsem, že Ryan někoho tak zarytě nenávidí,“ podotkl Damion. Pak se zeptal: „Hele ty! Andreasi, nebo jak se to jmenuješ… no to je jedno… Co tady vůbec děláš?“

„Jo, to jsem vám ještě neřekl. Hledal jsem Barry.“ Tam k němu přišla. On jí objal. „Bál jsem se o tebe. Musíš na svého Solrocka dávat pozor,“ řekl.

„To víš, že jo Andy!“ odpověděla mu dívka. Ryanovi se najednou zhroutil celý svět. On k té dívce něco cítil, ale ona dala přednost jinému… Ale nejhorší bylo… že ten dotyčný byl Ryanův úhlavní nepřítel Andreas.

„Vy spolu chodíte?“ zeptal se Damion.

„Do toho ti nic není, prcku. Ale Conolly, řeknu ti to… Barry je moje holka!“

„NE!!!“ vykřikl Ryan, oči ho začaly pálit od slz a začal utíkat.

„Candice. Já půjdu za ním. Když se nezastavím, budu v nejbližším Pokémonském středisku! Ryane! Počkej!“ řekla Kris a rozběhla se za Ryanem.

„Copak? Vypadá to, že ten váš kamarádíček má pěkně měkký srdce! Prostě závidí! Hahaha!“ zasmál se Andreas.

„Tak a dost! Mýho kamaráda nikdo ponižovat nebude! Připrav se na zápas! A to je i za toho prcka!“ řekl naštvaně Damion.

„Já do toho jdu s ním!“ přidala se Candice.

„Dobrá! Dvojitý zápas, co? Barry, pomůžeš mi? Nebo je mám zvládnout oba?“ zeptal se své přítelkyně.

„Ty máš takovou odvahu, Andy!“ řekla mu a dala mu pusu na tvář „Pro štěstí!“ řekla.

„Grotle, bojuj!“

„Sneasele, je čas na boj!“

„Tak dobrá! Charmeleone, Stunky, do boje!“ řekl Andreas a z jeho ballů vyskočil červený ještěří Pokémon s hořícím ocasem a fialový Pokémon podobný skunkovi.

„Grotle, šlehavý útok!“ řekl svému Pokémonovi Damion

***

„Ryane! Počkej! Kam to jdeš?“ volala na Ryana Kris.

„Někam pryč! Daleko od všeho! Nech mě být!“ Jenže jak Ryan měl oči od slz, tak nesledoval cestu a zakopl.

„Konečně jsem tě dohnala! Co se stalo? Proč jsi tak smutný?“ ptala se Kris.

„Ne… ty mi nepomůžeš… ty to nechápeš…“

„Tak to aspoň zkusíme, ne? Pojď posaď se…“ navrhla Kris a sedla si do trávy. „Tak co tě trápí?“

Ryan si opatrně sedl taky. „Kris… ty jsi jediná kamarádka, který už můžu věřit…“ řekl tiše.

„Co? A co Candice a Damion? To nejsou tvoji kamarádi?“

„Ale jsou… tobě na mě záleží?“

„To víš, že jo! Mě můžeš věřit,“ ujistila Ryana Kris.

„No tak dobře… Víš, než jsem se přestěhoval do Hoennu, tak jsem bydlel v Johtu, v New Barku. Tam jsem bydlel i se svým nejhorším nepřítelem Andreasem Tarkinem. Byl to můj nepřítel, už od dětství. A Barbara… Ta je taky z New Barku… Já se do ní asi před rokem zakoukal… měl jsem nějaký city, ale nedokázal jsem jí to říct… Pak jsem se přestěhoval do Littlerootu a trochu jsem zapomněl… jenže tohle je nejhorší rána… holka, ke který jsem něco cítil, chodí s mým nepřítelem! Co budu dělat!“

„Chápu. Je to strašně těžký se vyrovnat s tímhle. Ale nesmíš zapomenout, Ryane, že jsi trenér Pokémonů. Přece svojí cestu nepřerušíš kvůli zlomenýmu srdci, nebo jo?“ uklidňovala Ryana Kris.

„Asi máš pravdu. Jsem trenér a můj hlavní cíl je být Mistrem. A nikdo mi v tom nesmí bránit!“

„To je ono! Ted už jenom doufat, že Andrease nepotkáme… Neboj, to si piš, že mi na tobě záleží!“ řekla Kris a dala Ryanovi zlehka pusu na tvář.

***

Zápas mezi Damionem, Candice a Andreasem se chýlil ke svému konci. Stunky už byl mimo hru a Charmeleon už byl na sklonku sil.

„Skoncuj to, Grotle! Listovou břitvu!“

„Charmeleone, braň se!“ snažil se Andreas, ale marně. Charmeleon padl poražen. „Nevadí. Vrať se.“

„Grotle, ty taky. Vedl sis skvěle,“ pochválil Damion svého Pokémona.

„Tohle kolo jste možná vyhráli! Ale příště vám to teprve ukážu! A vyřiďte to svýmu kámošovi Conollymu! ČAU!“ řekl naštvaně Andreas a spolu se svojí dívkou odešel.

„Snad ho už nepotkáme. Nerad bych, aby zase Ryan měl špatný myšlenky…,“ řekl Damion.

„To máš pravdu. Pojď! Půjdeme do nejbližšího Pokémoního střediska. Třeba tam Ryana a Kris najdeme. Co ty na to?“ navrhla Candice.

„Jasně! Tak jdeme!“ přikývl Damion.