Ryanovo dobrodružství

Setkání se Samanthou

„Tak. jsme tu! Mauville,“ zaradoval se Andreas a zamnul rukama. Měl na dosah své sedmé vítězství. Ne jako Ryan, který se chystal získat svůj čtvrtý odznak. A pak už jenom jeden a mohl se chystat do Hoennské ligy v Ever Grandu… Jenže Andreas nebyl sám… všude s ním byla i jeho přítelkyně Barbara, která byla i trochu koordinátorkou.

„Andy? Věřím ti, že vyhraješ. A možná i ligu! Pak budeš ten nejlepší trenér!“ řekla dívka.

„Máš pravdu, Barry! Miluju tě. Hrozně moc!“

„Já to vím,“ zašeptala Barry a začala se s Andreasem líbat.

***

Mezitím Damion a Candice odpočívali a nabírali sílu, aby mohli dorazit před setměním do nejbližšího Pokémoního střediska.

„Tenhle Andreas… Ryan měl pravdu… je to hroznej kluk… zasloužil by si pár facek,“ konstatoval Damion.

„Ale no tak, Damione… Je to Ryanův nepřítel, tak co si čekal? Kdybys ho nepoznal za takovéhle okolnosti, možná by bylo všechno jinak!“ vysvětlovala Candice.

„Asi ano. Jak daleko je to k nejbližšímu Pokécentru?“ Candice vytáhla mapu Hoennu, kterou si do batohu přibalila hned poté, co jí Palmer poradil aby se sem vydala.

„Nejbližší Středisko je asi pět kilometrů odtud. Obávám se, že to do setmění nestihneme… Možná budeme muset přespat venku,“ odpověděla Candice.

„Tak dobře. Nevadí,“ souhlasil Damion.

***

„Tak a jsme tu! Pokémoní středisko!“ zaradovala se Kris. Ryan ale neřekl vůbec nic. To zlomené srdce na něm pořád zanechávalo následky. „No tak! To nemáš ani radost? Budeme se moct vyspat v měkkých postelích, pořádně se najíst a možná i vykoupat! No není to bezva?“ řekla s nadšením Kris.

„Asi je… Tak pojď dovnitř…,“ zamumlal Ryan.

V Pokécentru udělali všechno, o čem Kris mluvila, půjčili si klíček od pokoje, umyli se a dali si něco dobrého k večeři. Ale Ryanova nálada se vůbec nezlepšila. Lehnul si do postele a bez jediného slova zavřel oči. Chudák… moc se trápí a já mu nedokážu ani pomoct, pomyslela si Kris.

***

Ryan se procházel a vesele si prozpěvoval nějakou písničku. Pak si vytáhl jeden ze svých Pokéballů a začal si s ním házet. „Dneska je tak krásný den… Nic mě už nepřekvapí… Mistr Pokémonů bude Ryan Conolly,“ pomýšlel si.

„Hele, nejsi ty trenér?“ ozvalo se holčičím hlasem. Před Ryanem najednou stála nějaká postava se zahalenou tváří. Jenom bylo trochu podivné že se ze zahaleného obličeje neznámého něco lesklo.

„Ano jsem trenér! A jestli chceš zápas, tvou výzvu přijímám!“

„Dáme si zápas jeden proti jednomu! A mým Pokémonem bude Flaaffy!“ řekl ten zahalený trenér a hodil Pokéball. Z něj vyskočil růžový Pokémon podobný ovci, ale měl vlnu jen na hlavě a na krku. Na špičce ocasu měl lesklou modrou kuličku.

„Tak Flaaffy, jo? Elektrický Pokémon? Tak to je práce pro Grovyla! Bojuj!“ zvolal Ryan a hodil Pokéball s ještěřím Pokémonem.

„Flaaffy, použij bleskový útok!“

„Grovyle, vyhýbej se a pak použij Rychlý útok!“

Flaaffy doslova střílel elektrické vlny na Grovyla, ale ten byl moc rychlý. Skákal ze strany na stranu a pak to doslova „napral“ do Flaaffyho.

„Ne! Flaaffy, teď použij Bleskovou ránu!“

„Grovyle skoncuj to Ránovým útokem,“ řekl nudným tónem Ryan. Grovyle se rozběhl a svůj dlouhý list, který mu vyrůstal z hlavy natáhl přímo po Flaaffym. Ten si nabil svou pěst elektřinou a… BUM. Grovyle dostal elektrickou ránu od Flaaffyho přímo do břicha. Grovyle byl naštěstí travní typ, odolný proti elektrickým útokům.

„Hmm… Vidím, že se nedáš porazit jen tak snadno. Grovyle, nasaď Listovou čepel!“

„Flaaffy, opět Bleskovou ránu!“ ozvala se ta tajemná postava. Grovylovy listy se zeleně rozzářily a dostaly tvar nožů. Ten se připravil a rozmáchl se po Flaaffym… jenže ta postava odhalila tvář. Byla to Barbara. Ryanovi to bylo podivné, když se jí pod kápí něco lesklo…

„Grovyle, okamžitě přestaň!“ řekl svému Pokémonovi Ryan. Ten se otočil na svého trenéra, změřil si ho trochu divným pohledem a pak se jeho listyvrátily do původního stavu.

„Promiň, Barry. Nechtěl jsem tobě, ani tvému Pokémonovi ublížit…,“ omlouval se dívce Ryan. Jenže najednou se objevil Andreas.

„Co se to tady děje? Conolly! Neříkal jsem ti, abys mojí holku nechal na pokoji?“

„Ale… ale… byl to jenom zápas v Pokémonu… Přece je to tady normální… porovnat síly svých Pokémonů, ne?“ zajíkal se Ryan.

„Možná! Ale mojí holku necháš na pokoji, Conolly! Nebudeš na ní ani mluvit! Nebudeš s ní bojovat a budeš si od ní držet odstup! Pokud si k ní fakt něco cítil, tak ji necháš jít!“ řekl rozzlobený Andreas.

„Ale… ale… Andreasi… ty to trochu přeháníš…“

„Ne! To nepřeháním! A abys ses pro příště poučil, dám ti teď za vyučenou!“ Andreas vytáhl nějaký Pokéball. Byl nějaký divný. Měl béžovou barvu a vypadal jako Pokéball, který se používal v minulosti. Andreas otočil nějakým zařízením na Pokéballu. Ten se rozevřel a z něj vyletěl Pokémon. Byl to Grovyle. Jenže tenhle Grovyle byl mnohem větší než ten Ryanův, byl mnohem větší než Ryan a Andreas… byl OBROVSKÝ.

„Teď teprve uvidíš, Conolly! Zaútoč!“ nařídil obřímu Pokémonovi Andreas. Ten jenom zvednul nohu a Ryana s jeho Grovylem zašlápl.

***

„NE!“ vykřikl Ryan a zvednul se. Rozhlédl se po místnosti. Byla ještě noc a on ležel na posteli v Pokémonském středisku. Všechno to byl jenom obyčejný sen, pomyslel si. Pak se podíval na PokéNav. Byla jedna hodina ráno. „No skvělý. Teď už asi neusnu,“ zašeptal. Pak si lehnul a zkoušel zavřít oči.

***

Ryanovi se (sice stěží) podařilo usnout a ráno ho vzbudil jeho PokéNav. Bylo půl deváté. Rozhlédl se po pokoji, ale byl tam sám. Kris musela být už vzhůru. Ryan se tedy oblékl, připnul si čelenku do vlasů, nasadil si své rukavice bez prstů a odešel z pokoje.

Když došel do hlavní místnosti, kde byla Joy tak tam Ryan potkal Kris.

„Ryane! Už jsi vzhůru! Jak se ti spalo?“ zeptala se.

„Hrozně. Měl jsem tak hrozný sen. Zdálo se mi, že jsem si dal zápas s Barbarou a pak se tam objevil Andreas, zvolil si obřího Grovyla a ten mě zašlápnul… hrůza…,“ popisoval Ryan.

„Aha. Takže jsi na tom ještě pořád špatně viď?“

„Naprosto. Je to moje chyba… Já jsem si jí nechal utéct!“ vykřikl Ryan a do očí se mu začaly zase hrnout slzy.

„Ale no tak. Možná ti může pomoct někdo jiný než já. Sammy!“ zavolala Kris.

„Sammy? To je tvůj kluk?“ zeptal se smutně Ryan. Ale než se dočkal odpovědi od Kris, tak k nim přišla nějaká vysoká starší dívka. Měla dlouhé červené vlasy, zelené oči, na sobě měla černé tričko bez rukávů, červenou sukni a obutá byla do vysokých černých kozaček. Na rukou měla podobné rukavice jako Ryan, ale celé černé. Podle vzhledu jí bylo tak sedmnáct let. „Tak! Co se tu děje, Kris?“ zeptala se.

„Víš Sam, tady Ryan by spíš něco potřeboval…“ řekla Kris, „měla bych vás představit! Sam, tohle je můj kamarád Ryan Conolly. Je to trenér. Ryane, tohle je Samantha Gallipová. Je to kamarádka mojí sestry, ale i se mnou si rozumí. Je to taky trenérka.“

„A co se Ryanovi stalo?“ zeptala se Sam.

„Možná ti to poví on. Já teď odejdu, ano?“ řekla Kris. Ryan a Sam si šli sednou k volnému stolu.

„Mě se nemusíš bát. Podle toho jak teď vypadáš, tak soudím, že tě něco trápí, viď?“

„Přesně tak… Všechno je špatně! Proč já!“ vyčítal si Ryan nahlas.

„Mě se můžeš svěřit. Jsem kamarádka tvojí kamarádky. Neboj, nikomu to neřeknu,“ ujišťovala Ryana Sam. Ryan se nadechl a začal jí vyprávět o tom, jak se zakoukal do Barbary, jak k ní něco cítil ale nedokázal jí to říct a když jí chtěl něco říct, tak zjistil šokující věc – že Barry chodí s Ryanovým hlavním nepřítelem Andreasem.

„Tak to je opravdu hrozné. Vím, jak ti teď je. Když jsem byla stejně stará jako ty, taky jsem tohle zažila… K lásce patří i zklamání… ale tohle bylo určitě hrozné… takové zklamání jsem já nezažila,“ řekla Sam.

„Je to hrozné. Pořád mám výčitky… že je to všechno moje vina… Dokonce někdy mám chuť skoncovat s mojí trenérskou kariérou…“

„Není to tvoje vina, Ryane. Každý někdy zažijeme nějaký šokující incident, ale musíme se z něj otřepat! A se svou trenérskou kariérou bych, být tebou, nekončila. Pokud máš vytyčený a vysněný cíl, tak ti nikdo nebo nic nemá bránit! Já jsem tedy ještě neviděla, že by trenér skončil se svou kariérou jenom kvůli zlomenému srdci. A svět jde dál, ne? Musíš myslet pozitivně!“ utěšovala Ryana Sam. „Možná se teď chovám jako tvoje máma, ale mám pravdu, věř mi!“ dodala. Vzápětí přiběhla ke stolu Kris spolu s Candice a Damionem, kteří právě dorazili.

„Víš co mě napadlo, Sam? Mohli byste si dát zápas!“ navrhla Kris.

„Já souhlasím,“ kývla Sam, „co ty, Ryane?“

„No já nevím…“ řekl zamyšleně Ryan.

„Ale no tak Ryane! Pojď! Bude legrace!“ pobízel svého kamaráda Damion a popadl ho za ruku. Vzápětí dodal: „A s Andreasem si nedělej starosti. Spolu s Candice jsme ho porazili! Měl bys vidět, jak se tvářil!“

„Tak dobře. Přesvědčili jste mě,“ řekl Ryan.

***

„Zápas mezi Ryanem Conollym z Littlerootu a Samanthou Gallipovou z Mosdeepu! Zápas bude probíhat jeden na jednoho bez časového omezení a skončí tehdy, až bude jeden z Pokémonů trenérů poražen. Tak můžete začít!“ oznámil Damion, který dělal rozhodčího a řekl „předzápasovou řeč“ jako profesionální rozhodčí Pokémoní ligy pracující na Stadionech.

„Tak já si volím Grovyla!“ hodil Ryan svůj ball.

„Jacene, volím si tebe!“ řekla Sam a hodila ball taky. Všichni přemýšleli nad tím kdo by to mohl být Jacen. Ale největší překvapení čekalo, když se oba Pokémoni objevili. Byl to Grovyle proti Grovylovi.

„Tak tohle je zajímavé. Pokémoni stejného druhu. Žádné výhody ani nevýhody. Tak na tenhle zápas bych si teda nevsadila, ani za nic!“ konstatovala Candice. „Asi máš pravdu,“ souhlasila Kris.

„Jacene, jdeme na to! Kulková semínka!

„Grovyle, vy-vyhni se…“

Samin Grovyle vyskočil a z pusy začal střílet drobné žluté střely podobné semínkům. Ale Ryanův Grovyle vůbec nereagoval…

„Jacene! Přestaň!“ přikázala svému Grovylovi Sam. Ten semínka odklonil a všechny střely spadly na zem místo na Ryanova Grovyla. „Tvůj Pokémon musí slyšet příkaz jasně! Když koktáš, nebo něco nedokážeš říct, tak to tvůj Pokémon neudělá!“

„Jasně. Musím se soustředit. Pokračuj,“ odpověděl Ryan.

„Jacene, teď Rychlý útok!“

„Grovyle, zůstaň a soustřeď se!“

Samin Grovyle se rozběhl proti soupeři, ale ten Ryanův zůstal na místě. Když se chystal Jacen zaútočit, tak Grovyle otevřel oči a chytře použil Ránový útok.

„Dobře! Jen tak dál!“ chválila Ryana Sam.

„Jacene, Kulková semínka!“

„Grovyle, braň se Listovou čepelí!“

Na Grovyla zase začaly létat paprsky podobné semínkům, ale ten se chytře bránil. Použil listovou čepel a kryl se. Jacen ale pokračoval v útoku. „Nevzdávej to, Grovyle!“ povzbuzoval Pokémona Ryan. A nakonec Grovyle se dostal přes tlak semínek a elegantně říznul Jacena.

„Opravdu pěkné! Vidíš, jak ti to jde, když myslíš na svůj cíl!“ tleskala Ryanovi Sam. „To už by zatím mělo stačit. Jacene, vrať se,“ odvolala svého Grovyla.

„Děkuju! Bez tebe bych možná s tou svojí kariérou fakt skončil!“ chválil Sam Ryan.

„To víš, že jsem ráda pomohla! A kdybys měl nějaké potíže, víš na koho se máš obrátit, co?“

„Jasně. Na tvoje rady nezapomenu, Sam,“ řekl Ryan a stiskl ruku Samanthy. Jenže najednou si dívka na něco vzpomněla.

„Kris! Vzpomněla jsem si! Vždyť pozítří se koná Soutěž ve Fallarboru!“

„Cože? Tak to abych tam rychle šla!“vykřikla Kris.

„A co můj odznak? Měli jsme jít do Lávového města…,“ řekl trochu zklamaně Ryan. Najednou k nim přišla sestra Joy.

„Promiňte, ale poslouchala jsem váš rozhovor. Víte, lanovka na Komínovou horu je zavřená! Takže se do Lávového města nedostanete,“ řekla Joy.

„Takže další zastávka bude Fallarbor?“ zeptala se Candice.

„Přesně tak!“ kývla Kris.