Ryanovo dobrodružství

Ryan není sám

Ryan spolu se svými přáteli byl na cestě do Fallarboru. Nejdřív museli projít nějakou podivnou jeskyní, ve které bylo jako v peci. Ale mohli se tam vyskytovat různí ohniví Pokémoni. Bezva, teď mám šanci si nějakého chytit, pomyslel si. A opravdu – objevil nějakého Pokémona podobného želvě. Ale jeho krunýř se podobal sopce. Byl to Torkoal, ale Ryan to nevěděl. Zajímavé bylo, že nevytáhl Pokédex, vůbec se nerozmýšlel a bezhlavě hodil Pokéball. Pokémon ale uskočil a snažil zmizet. „Hej ty! Počkej!“ vykřikl Ryan a rozběhl se za Pokémonem.

Skoro na konci jeskyně ho konečně dohonil. Tedy skoro… totiž do někoho vrazil. Nepoznal kdo to byl, protože viděl toho člověka jenom zezadu. „Promiň, nechtěl jsem ti ublížit, vážně,“ omlouval se Ryan. Ten někdo se otočil. A byla to Barbara. Ryan se začervenal. „P-promiň Barry… nevěděl jsem, že jsi to ty…“ Jenže než dívka něco řekla, tak se objevil Andreas.

„Už zase ty, Conolly! Víš, že mi lezeš na nervy? Nevíš, co jsem ti říkal? Mojí holku necháš na pokoji, nebo uvidíš!“

„Ale… tohle jsem nemohl vědět!“ bránil se Ryan.

„To je mi fuk, Conolly! Na něj!“ řekl Andreas a hodil celou hromadu Pokéballů. Z nich vyskočili všichni známí ohniví Pokémoni (až na legendární). „Plamenomet! Teď!“ nařídil všem Pokémonům a začalo úplné peklo. Nejprve se na popel proměnili Kris, Damion a Candice. A nakonec se i Ryan sám proměnil na popel a jeho trenérská kariéra skončila tak tragicky brzy… Škoda, že tento trenér zemřel teprve ve třinácti letech…

***

„NE! Už zase! To snad ne!“ vykřikl Ryan a zvednul se z postele. Podíval se na hodinky, které měl jako jednu z funkcí svého PokéNavu. Ale bylo už ráno. Sice trochu brzo, ale ráno. Takže vstal, oblékl se a odešel z pokoje. Vyzvednul si svoje Pokébally od sestry Joy a hodil ten s Grovylem. „Víš, Grovyle. Myslím, že bychom měli zase cestovat sami. Bude to tak lepší,“ řekl směrem k Pokémonovi.

„Grovyle? Gro?“ odpověděl překvapeně Pokémon.

„Ne. Nerozmyslel jsem si to. Pojď, ať jsme ve Fallarboru do setmění!“ S tím se vydal Ryan spolu se svým Grovylem na další cestu, jenže tentokrát šel úplně sám. Trenér začal přemýšlet zase nad takovými věcmi, jako proč on a proč si Barbara musela vybrat zrovna Andrease… Jenže v křoví se začalo něco pohybovat.

„Co se to děje?“ zeptal se Ryan.

„Grovyle?“ řekl Grovyle a pokrčil rameny. Z křoví vylezl nějaký Pokémon. Byl žlutý a podobal se velbloudovi. Akorát jeho „hrb“ byl podobný sopce. A nevypadal moc chytře, v očích měl pořád ospalý výraz. Ryan zalovil v kapse a vytáhl Pokédex. „-NUMEL, OTUPĚLÝ POKÉMON. UKLÁDÁ SI V HRBU HORKÉ MAGMA. POKUD PRŠÍ, MAGMA ZTUHNE A ZPOMALÍ JEHO POHYBY-“ ozvalo se. „Tak Numel? Už jsi můj!“ zamnul si ruce Ryan. Ale Numel Ryanovy názory nesdílel. Vůbec si Ryana nevšímal a šel vesele dál.

„Počkej! Grovyle! Bojuj! Tenhle Numel nám nesmí utéct!“ řekl Ryan a Grovyle se připravil k boji. Numel si ale vykračoval dál. „Překvap ho Rychlým útokem!“ Grovyle se tedy rozběhl a vší silou překvapil Numela. Ten se otočil a podíval se na Grovyla. A pak použil Plamenomet. Grovylovi „chytnul“ jeho list na hlavě, tak začal zmateně pobíhat sem a tam. Numel si toho nevšímal a odešel pryč.

„Numeli! Počkej! Neodcházej!“ volal Ryan. Ale bylo už pozdě. Numel byl pryč. Grovylovi se konečně podařilo uhasit svůj hořící list.

„No bezva. Měl jsem takovou šanci… To bude tím, že jsem se nesoustředil, nebo jsem myslel na…,“ zamumlal Ryan a otřel si obličej. Zase mu do očí vhrkly slzy. Zase myslel na tu šokující událost.

„Grovyle?“ zeptal se Pokémon.

„Ne. Ty mi nepomůžeš Grovyle… Asi mi nepomůže nikdo.“

***

„Konečně ráno!“ pochvaloval si Damion, když vstával. Candice a Kris ještě spaly. Jenže Ryanova postel byla prázdná. „COŽE?“ vykřikl Damion a vzbudil tím obě dívky.

„Co se děje…?“ zeptala se rozespale Candice.

„No to Ryan! Je pryč!“

„Cože? Jak to že je pryč?“ podivila se Kris.

„Asi odešel, protože ho to zase začalo bolet… aspoň myslím,“ podotkla Candice.

„Bolet? Ryan byl zraněný? Tak proč se vydal na cestu sám? Co když se mu něco stane?“ dělal si starosti Damion.

„Ale není zraněný! Asi proto, že ho začalo bolet srdce, víš jak to myslím?“ vysvětlovala Candice.

„Srdce? Ryan má nemocné srdce?“

„Ale on ho nemá nemocné! Jenom prožil strašlivý šok a měl ho zlomené. A určitě si myslel, že není dobré nás tím zatěžovat!“

„Jo tak. Takže on měl rád tu holku… tu Barbaru, ale ta dala přednost tomu hroznýmu Andreasovi! Teď už to chápu!“ řekl Damion.

„Přesně tak. Víte co? Musíme ho najít! Přece Ryan není sám!“ navrhla Kris.

„Souhlasím!“ kývla Candice.

„Nenecháme ho v tom samotného! Jdu s vámi!“ souhlasil Damion.

Okamžitě se oblékli a tryskem zmizeli z pokoje. Od sestry Joy si vybrali svoje Pokémony. Ale než se chystali odejít, tak se zeptala Candice: „Prosím vás, neviděla jste tady nějakého bělovlasého kluka se zelenou čelenkou?“

„Ale ano, viděla! Vyzvedával si u mě svoje Pokémony. Bude to asi hodina a půl, co odešel,“ vysvětlovala Joy.

„Tak na co čekáme! Musíme ho dohonit!“ řekl Damion. Jenže když otvřel dveře, tak ho čekalo nemilé překvapení – venku lilo jako z konve. „Takže se cesta odkládá,“ řekl zklamaně.

***

Jenže stejně tak jako Damiona a ostatní, tak i Ryana zastihla průtrž mračen. „Ale ne! Pojď Grovyle, musíme se rychle schovat!“

„Grovyle!“ souhlasil Grovyle. Měli štěstí, že jen pár metrů před nimi byl vchod do jeskyně. Konečně! Teď musím rychle, pomyslel si Ryan. Ale vtom si všiml nějakého malého Pokémona, který nemohl najít úkryt a třásl se. Měl tmavě zelenou, až černou barvu a bříško a okolo očí byl žlutý. Byl asi vylekaný. Ryan ho ani nezkoumal, přiběhl k němu a popadl ho. Pokémon se ale chtěl bránit tím, že se „nažhavil“, ale protože pršelo, tak to neudělal. Když ale došel do jeskyně, ze zad mu vyšlehly plameny a Ryan si musel dát pozor, aby ho nepopálil. Tak ho tedy opatrně položil a vytáhl Pokédex. „-CYNDAQUIL, OHNIVÝ POKÉMON. CYNDAQUIL JE OBVYKLE MÍRNÝ A PLACHÝ, OVŠEM POKUD JE ROZRUŠEN TAK MU VYŠLEHNOU ZE ZAD PLAMENY-“ řekl Pokédex.

„No to jsem měl vědět dřív,“ povzdychl si Ryan. Cyndaquil si zatím zvědavě prohlížel Ryana a jeho plamen na zádech zmizel. „Tak běž. Jenom jsem ti pomohl dostat se z toho deště. Jsi divoký, no tak už jdi!“ Jenže Cyndaquil pořád zůstával a pozoroval Ryana.

„No tak dobře. Můžeš tu s námi zůstat, dokud ten déšť neustane, ano?“ navrhl Ryan.

„Cyndáá!“ souhlasil Cyndaquil.

„Nebude ti to vadit, Grovyle?“

„Gro!“ kývnul Grovyle.

***

Damion seděl u okna Pokémonského střediska, které bylo pod Komínovou horou a zíral ven. Pořád tam pršelo, i když už míň.

„Já už tady nebudu čekat!“ řekl rozhořčeně. „Co když se mu něco stane! Nenechám svýho kámoše samotnýho! Jdu ho hledat!“

„Damione! Počkej! Vždyť tam pořád…,“ snažila se uklidnit Damiona Kris. Ale než řekla svoje poslední slovo, tak byl už Damion pryč.

„Nepůjdeme za nimi?“ zeptala se Candice.

„Jestli ho Damion skutečně najde, tak ho určitě zastaví. Pojď!“

***

Déšť téměř přestal. Ryan spolu s Grovylem a divokým Cyndaquilem, kterého zachránil, usnul v té jeskyni, asi proto, že tam bylo příjemné teplo. Ryan otevřel oči. Jenže uviděl, že mu Cyndaquil pořád leží u nohou. „Cyndaquile? Řekl jsem ti, že můžeš jít. Jsi volný.“

„Cyndáá! Quil!“ vysvětloval Cyndaquil.

„Cože? Ty by jsi chtěl jít se mnou? Vždyť jsem tě jenom zachránil před deštěm. Nic to nebylo. Můžeš jít. Mě je asi souzeno být sám…“

„Quiiil!“ řekl Cyndaquil.

„Tak dobře. Budeme cestovat spolu, ano?“ řekl Ryan a vytáhl Pokéball. Pak ho lehce hodil do vzduchu a ball vtáhnul Cyndaquila do sebe. Ball nekladl moc velký odpor a zastavil se. „A další Pokémon je můj! Mám Cyndaquila!“ zaradoval se Ryan a vzal si Pokéball k sobě. Pak vrátil Grovyla a chystal se projít jeskyní. Jenže najednou uslyšel, jak na něj někdo volá. „Ryane! Ryane jsi tam? Ozvi se, prosím!“ byl to Damionův hlas. „Konečně! Už jsem tě našel!“ řekl radostně Damion. Jenže Ryan mu nevěnoval pozornost a mířil svým Pokédexem na Pokéball, který držel v ruce. „Ty jsi chytil nového Pokémona?“ zeptal se zvědavě Damion.

„Co je ti vlastně po tom? Nikomu na mě nezáleží… Tak prosím odejdi!“ odpověděl Ryan.

„Co? Ryane, co je s tebou? Ty mě nepoznáváš? To jsem přece já, tvůj kamarád Damion! Neříkej, že mě nepoznáváš!“

„No to je jasný, že jsi Damion! Vím to… ale pořád nevím, co se to vlastně děje! O co jsem se to vůbec snažil! Je to moje vina! Nech mě být!“ řekl s odporem Ryan.

„Nenechám tě v tom samotnýho! Přátelé si mají pomáhat!“ vysvětloval Damion.

„Tak ty mě nenecháš na pokoji? Cyndaquile, volím si tebe!“ řekl Ryan a hodil Pokéball. Z něj vyskočil Ryanův nově chycený Cyndaquil.

„Jé! Ty sis chytil Cyndaquila! Ten je ale pěkný!“ řekl Damion. Ale Ryan měl pořád rozzlobený výraz. „Cyndaquile, Kouřový útok!“ Cyndaquil vypustil ze svých úst odporný, lehce zapáchající, tmavozelený kouř.

Damion neviděl vůbec nic a dal se do kýchání a Ryan mezitím utekl.

***

Když kouř ustal, tak v jeskyni už nebyl nikdo. „Ryane! Počkej! Neodcházej!“ vykřikl Damion a od očí mu začaly kapat slzy, slzy přátelství…

„Co se stalo?“ zeptala se Kris, když uviděla Damiona, jak klečí na zemi a v očích má slzy.

„To Ryan. Našel jsem ho tady. Ale on trpí paranoidní představou, že ho ignorujeme. Pak si zvolil svého nově chyceného Cyndaquila… Ten použil Kouřový útok a zmizel…,“ řekl zoufale.

„Neboj. Musí přece existovat způsob, jak mu to vysvětlit…,“ řekla Candice.

„Dobře,“ kývnul Damion a otřel si slzy.

***

Ryan si sednul na odpočívadle a vytáhl z batohu svačinu. Zvolil si všechny svoje Pokémony. „Tak! Seznamte se s naším novým kamarádem Cyndaquilem!“ řekl. Všichni Pokémoni – Grovyle, Taillow, Lotad a Electrike se s ním pozdravili. Jenže ta svačina byla poslední, kterou v batohu měl. Jídlo totiž nosila Candice. Ryan tedy usoudil, že až dojde do města, tak něco koupí jak pro sebe, tak pro Pokémony. Jenže než se stačil zakousnout do jídla, tak na něj volaly zase nějaké hlasy.

„Ryane! Konečně!“ ozvalo se. Byl to Damion, Kris a Candice.

„Nechte mě být! Pro mě už žádní přátelé neexistují!“

„Ale co to povídáš?“ podivila se Kris.

„Říkám pravdu. Pro mě jste jen obyčejní trenéři! Tak kdo chce zápas?“

„Já. Já budu s tebou bojovat. Pokud to skutečně má tak být,“ přijmul výzvu Damion.

„Damione! Vždyť ty nevíš, co děláš!“ varovala ho Kris.

„Neboj se. Zvládnu to. Nemějte o mě strach,“ uklidňoval dívku Damion. „Tak jaký chceš zápas? Tři na tři?“

„Dobrá,“ zasmál se Ryan.

„Staravie, volím si tebe!“

„Létající, co? Electriku!“

Zápas byl mezi Ryanovým Electrikem a Damionovou Staravií. Vypadalo to, že zápas má jasného vítěze.

„Staravie, Křídlový útok!“

„Electriku, nabij se!“ řekl svému Pokémonovi Ryan. Ten poslechl a zůstal na místě. Dostal sice od Staravie plný zásah, ale vypadalo to, že je mu to jedno.

„Tak! A teď Elektrošok!“ Electrike vyslal mnohem silnější elektrickou vlnu než předtím a Staravie byla poražena.

„Ale ne! Vrať se,“ řekl zklamaně Damion a vrátil svého ptačího Pokémona. „Je na čase povolat Grotla,“ zašeptal.

„Tak dobře Electriku! Vrať se,“ řekl Ryan a odvolal Electrika.

„Volím si Grotla!“

„Věděl jsem to. Taillowe, na něj!“

Damion byl opět v typové nevýhodě.

„Tak Grotle, Šlehavý útok!“

„Taillowe, Rychlý útok!“

Grotle vyslal dlouhé rostlinné šlahouny přímo na Taillowa, ale ten byl moc rychlý. Zápas byl prakticky s výhodou na jedné straně. A když se Taillow pokoušel o Rychlý útok potřetí, tak udělal Damion něco překvapivého. Odvolal Grotla zpět do ballu, i když byl jeho Pokémon v relativně v dobrém stavu.

„Nemá smysl bojovat. Nedokážu to a taky končím. Pokud jsi můj nejlepší kámoš, tak to prostě nejde………JAUUUUUUU!“ vykřikl Damion. Ryan jeho řečem po odvolání Grotla nevěnoval pozornost a jeho Taillow Rychlý útok nepoužil na Grotla, ale na Damiona.

„COŽE? Taillowe, Vrať se!“ vykřikl rozhořčeně Ryan. Pak okamžitě přiběhl k Damionovi. „Nestalo se ti nic? Je to všechno moje chyba…“

„Není. Vím jak ti asi je, Ryane. A proto, jestli použiješ svého nového Cyndaquila a jeho Kouřový útok, tak mně to bude jedno. Je to na tobě,“ vysvětlil. Kris a Candice jenom přikyvovaly.

„Ne. Přiznávám se, že jsem udělal špatně. Takže se vám moc omlouvám,“ řekl Ryan.

„O-opravdu?“ divil se Damion.

„Jasně, kámo. Přátelé navěky?“ zeptal se Ryan a natáhl ruku.

„Přátelé navěky!“ odpověděl Damion a jeho ruku stiskl.