Ryanovo dobrodružství

Vánoce ve Fallarboru

Bylo pozdě odpoledne a na pláni blízko Fallarboru se odehrával jeden z Ryanových trenérských zápasů. Půda zde byla velmi úrodná, protože obsahovala různé minerály sopečného původu. Ryan tam zrovna bojoval s nějakým klukem, který měl jezevci podobného Pokémona.

„Linoone, vydrž! Teď Hlavový útok!“

„Cyndaquile, braň se Uhlíky!“ řekl Ryan. Jenže Cyndaquil neudělal nic, protože nebyl nažhaven… a dostal plný zásah.

„Je ti dobře, Cyndy? Můžeš odstoupit!“ Jenže Cyndaquil odmítl. „Dobře. V tom případě se musíš vyhýbat!“ radil mu Ryan.

„Třesky plesky! Linoone, skoncuj to Sražením!“

Linoone se rozběhl a měl v úmyslu bokem narazit do Cyndaquila. „Vyskoč!“ poradil mu Ryan. Cyndaquil poslechl a místo kontaktu s Linoonem vyskočil. Soupeř si ani nevšiml a běžel dál.

„Ne! Obalamutil tě! Je za tebou!“ řekl kluk a Linoone se otočil. Rozběhl se stejnou rychlostí zpět. Cyndaquil opět vyskočil. A nejlepší bylo, že oheň na jeho zádech začal hořet.

„Fajn! Teď Plamenný kruh!“

„Linoone, dostaň ho Sražením!“

Jenže Linoone tohle neměl dělat. Protože Cyndaquil se rozběhl a jak byl rychlejší, tak hořel čím dál víc. Oba Pokémoni se srazili, ale Linoone padl.

„Linoone, vrať se. Díky za fajn zápas,“ poděkoval trenér.

„Ale to nic nebylo!“ usmál se Ryan. „Nevíš, kde je Fallarbor?“

„Ale jistě! Je to tak asi sedm set metrů odsud. Jste už blízko.“

„Děkujeme moc!“ odpověděl Damion.

„Není za co!“ odpověděl kluk a vydal se směrem k Fallarboru. Ryan postupně zase získával dobrou náladu a byl spokojenější. To bylo dobře a bylo to klíčem k zapomenutí na Barry.

***

Konečně dorazili do města. Všude byly plakáty o soutěži. Stálo tam:

FALLARBORSKÁ SOUTĚŽ

DALŠÍ ŠANCE PRO KOORDINÁTORY!

23.12.2008 OD 10:00, FALLARBORSKÁ SOUTĚŽNÍ HALA

„Cože? To už zítra bude dvacátého třetího?!“ podivili se Candice a Damion zároveň.

„Co se tak divíte?“

„No… Většinou je v prosinci chladno a… budou Vánoce! Já jsem docela překvapený!“

„To je jednoduché, Hoenn je totiž na jihu a není tady takové počasí jako v Johtu, Kantu a Sinnohu. Teda Ryan je z Johta, viď?“ řekla Kris.

„Přesně. Nebojte se, po cestě jsem něco koupil pro vás,“ pousmál se. Ryana ale samotného nenapadlo, kde by mohl oslavit Vánoce. Byl na cestě už jakou dobu a tohle bylo velké dilema. Má se někde zastavit a oslavit tento hezký svátek, nebo má raději pokračovat v cestě? Vtom ale Ryanovi ještě Kris něco řekla.

„Ryane! Vypadá to, že ty zápasy ti pomáhají! To je dobře, aspoň zapomeneš a nebudeš myslet na…“

„Ne. Už jsem se rozhodl. Buď Barry, nebo nic,“ odpověděl z lehkým znechucením Ryan.

„Ale vždyť víš, že Barry někoho má. Prostě to nejde. Vím, že bys chtěl dosáhnout svého cíle, ale tohle nejde. Je mi to moc líto…“

„Takže nic? Sebevražda?“ řekl Ryan a všichni s hlasitým COŽE? nadskočili.

„Víte co? Půjdeme do Střediska. Stejně je už pomalu večer,“ řekla Candice.

„Skvělý nápad, Candie!“ kývnul Ryan.

„Počkat!“ zastavila je Kris. Všichni se otočili. „Nechcete koupit nějaké dárky?“

„Fajn nápad!“ souhlasil Damion.

***

Nad Fallarborem už byla tma, když se naši hrdinové přiřítili do Pokécentra s taškami v rukou. Uvnitř to bylo všechno hezky vyzdobené girlandami a vánočními stromečky na kterých blikala různě barevná světýlka.

„Nakoupili jsme dobře, ne?“ zeptal se Damion.

„Já myslím že ano!“ souhlasila Candice. Jenže se zarazila. Tohle budou první Vánoce, kdy nebude doma se svou matkou a mladším bratrem Brianem. Ale na druhou stranu si chtěla odpočinout od šéfování na Pokémoním stadionu.

„Už někoho napadlo, kde bychom to oslavili?“ zeptal se Damion.

„Mě ano! Naši mají u Fallarboru chatu. Mohli bychom zůstat tam!“ řekla Kris.

„Cože? Tak to je bezva! Aspoň se vyspíme jinde než ve Středisku!“ zaradoval se Damion. Mezitím Kris zalovila v kabelce a vytáhla nějaké klíče. „Fajn. Mám je! Tak pojďte, zavedu vás tam!“

***

Došli za město k malému domečku. „Tak a jsme tady! Nebojte se, vejdeme se dovnitř,“ usmála se Kris.

„Úžasné! Jsi fakt skvělá, Kris,“ řekl Ryan a dal Kris pusu na tvář. Ta zrudla, ale zároveň ze v hloubi duše zaradovala, protože se Ryan pozvolna dostával ze své bolesti a začal zapomínat na Barbaru.

***

Všichni se vybalili a uložili si své nákupy. Po malé večeři, kterou uvařila Candice (a vypadalo to, že má talent na vaření) se všichni odebrali do postelí. Kris měla pravdu – všichni se tam vešli. A přesně, protože tam byly jen čtyři postele. Domek byl celkem útulný, měl dva pokoje a kuchyň s velkým stolem. Dokonce měl i koupelnu, také se tam vytvořila fronta. Největší štěstí měla Candice a šla první (možná proto, že uvařila dobrou večeři).

***

Ryanovi se po nějaké době zase nezdálo nic zvláštního. Tedy, nezdál se mu sen, kde by zemřel po střetu s Andreasem. Zdálo se mu, že zase potkal Barbaru, ale tentokrát, když ho chtěl André zastavit, tak se tam objevila Kris a zvolila si obřího Marshtompa, který zašlápl Andrease. Jenže co se stalo v tom snu s Barbarou, to už Ryan nezjistil, protože se vzbudil. Čekalo ho velké překvapení. Nikdo v pokoji nebyl a ve vedlejším, kde spaly Kris a Candice také nikdo nebyl. Ryan se tedy podíval na PokéNav. Ukazoval čas 10:42. „ALE NE! Soutěž!“ vykřikl nahlas a plácnul se do čela. Rychle něco snědl a vyběhl směrem k Hale.

***

„Tak! Fallarborská soutěž je u konce! Děkujeme vám za pozornost! U dalších soutěží se na vás těší Vivian Meridianová. Ahoj!“ uslyšel Ryan známý hlas. Podíval se na obrazovku, na které mohli všichni sledovat průběh soutěže. Vivian ale skončila, to znamenalo že soutěž skončila?

Najednou z chodby vyšla Kris a měla blažený úsměv na tváři. Candice i Damion něco brebentili.

„Jej! Ryane, tys zaspal, viď?“ podivila se Kris.

„Proč jste mě nevzbudili?“

„Nechtěli jsme tě rušit. I když, soutěž byla úžasná,“ dostala ze sebe Candice.

„Opravdu? Tak to jsem přišel o hodně,“ povzdechl si Ryan.

„No… Kris vyhrála s Shinxem! Stálo to za to,“ řekl na to Damion.

„Víte co? Já půjdu koupit nějaké jídlo na zítra, ano?“ zeptala se Candice.

„To je fajn nápad!“ souhlasil Ryan. Candice se tedy rozeběhla pryč.

***

Večer už všichni spali, až na Ryana, který seděl u telefonu. „Ahoj, ty můj trenére!“ ozval se ženský hlas a na obrazovce se objevila blondýna s dlouhými vlasy.

„Ahoj mami,“ odpověděl jí Ryan.

„Tak jak se máš? Jak jde cesta? Dlouho ses mi neozval!“ vyptávala se Megan.

„Cesta jde dobře,“ usmál se Ryan a ukázal svou krabičku s odznaky. „Ale i špatně,“ dodal.

„Pročpak?“

„Potkal jsem holku ke který jsem něco cítil… nedokázal jsem jí to říct a pak jsem zjistil že s ní chodí můj nepřítel… ach jo.“

„Holku? Jakou, můžu se zeptat?“

„Barbaru. Barbaru Robertsovou. Poznal jsem jí, když jsme bydleli v New Barku.“

„To myslíš tu blonďatou mladou slečnu s brýlemi?“ zeptala se Megan. Ryan jen smutně kývnul. „Tys jí znala?“

„Jistě! Vždycky když si šel k profesoru Elmovi, tak jsem jí pozvala na čaj a povídala si s ní o Pokémonech,“ odpověděla mu matka.

„Cože? T-ty…“

„No nic. A kdo byl ten kluk?“

„Andreas Tarkin. Děsnej vejtaha, to ti řeknu.“

„Aha. Chápu. Je to asi těžké, viď? Musíš to překonat.“

„A nemáš nějaké zprávy o Ashovi?“ zeptal se matky Ryan.

„Ketchumovi? Tomu, co vyhrál Pomerančovou ligu, umístil se v nejlepší šestnáctce Indigové ligy a nejlepší osmičce Johtové?“

„Ne. Tomu klukovi z New Barku. Jmenoval se taky Ash,“ vysvětloval Ryan.

„Ty myslíš Ashe Graye?“ zeptala se Megan. Ryan kývl. „Tak ten se vydal na cestu v Johtu. Slyšela jsem, že je teď v Srdcovém městě a když to stihneš, mohl bys mu i zavolat! A abych nezapomněla, užij si to. T-tohle budou první Vánoce…,“ řekla Megan a otřela si slzy. „Ahoj!“

„Měj se, mami,“ odpověděl jí Ryan.

***

Další den byl tím dnem, na který všichni tak dlouho čekali – 24. prosince. Všichni mohli spát, jak dlouho chtěli. Ryana probudila nějaká vůně. Byla to snídaně, kterou připravila Candice. Byla to omeleta s vejci, kterou už Ryan neměl dlouho.

„Hmm… to je fakt dobrý! Candie, kde ses to naučila?“ pochvaloval si Ryan.

„No, prostě to umím,“ usmála se Candice.

„A co bude k večeři?“ zeptal se zvědavě Damion.

„Řízek. Jíst Magikarpa je totiž naprosto na nic, protože nemá skoro žádné maso! Ale spousta hlupáků se nechá oklamat a Magikarpa koupí. Kvůli tomu jich vždycky zahyne na Vánoce stovky…,“ povzdychla Candice.

„Co myslíte, že vám Delibird přinese?“ zasmála se Kris.

„Ale no tak, Kris! Víme, že žádný Delibird dárky nenosí,“ pousmál se Damion. Ryan vytáhl svůj Pokédex. Když byl malý, tak věřil že dárky nosí Delibird, ale žádného nikdy neviděl. „-DELIBIRD, DORUČITELSKÝ POKÉMON. VĚTŠINOU MÁ U SEBE MALÝ VÁČEK DO KTERÉHO SHROMAŽĎUJE JÍDLO. ŘÍKÁ SE, ŽE SPOUSTU ZTRACENÝCH LIDÍ ZACHRÁNIL TÍM, ŽE SE S NIMI O JÍDLO PODĚLIL-“ řekl Pokédex. Ryan si prohlížel Delibirdův obrázek. Byl to bílý ptačí Pokémon, který měl na sobě červenou „čepičku“ a vypadalo to, jako by měl červené oblečení.

„Jo!“ ozval se hlas Kris.

„Co se děje?“ zeptal se Ryan.

„Našla jsem náš starý stromeček a nějaké ozdoby! Můžete začít!“ usmála se Kris.

„My? Ale já stromeček nikdy nestrojil, u nás to dělala máma! Co ty Damione?“

„No já taky ne,“ přitakal Damion.

„Určitě to zvládnete. Já budu pomáhat Candice s přípravou večeře. Nebojte se, zvládnete to!“

„Tak to zkusíme,“ řekl Ryan.

***

„Tak! Letošní vánoce budou úžasné!“ usmál se Andreas na svou dívku. „Dokonce jsem koupil i Magikarpa!“ A opravdu. V náručí držel ještě živého červeného rybího Pokémona. Ten se ale bránil a snažil se dostat na svobodu. Když procházeli kolem nějaké vodní nádrže, tak Magikarp prostě vyskočil. „Do prkýnka!“ zaklel Andreas a vytáhl Pokéball, který mu dali, když Magikarpa koupil. „Vrať se!“ Jenže Magikarp uhýbal. A stalo se něco mnohem horšího. Ozářilo ho bílé světlo a za okamžik se objevil obrovský modrý dračí Pokémon. Byl to Gyarados. Barbara začala ječet strachy.

„Neboj se, Barry! Když to nepůjde jinak, chytím ho! Nejdřív se ale podívám do záznamu,“ řekl Andreas a vytáhl Pokédex. „-GYARADOS, UKRUTNÝ POKÉMON. DALŠÍ VÝVOJOVÁ FÁZE MAGIKARPA. TENTO DRAVÝ POKÉMON SE MUSÍ POUŽÍVAT JEN VELMI OPATRNĚ. SVÝMI TESÁKY DOKÁŽE DRTIT KAMENY A ŠUPINY MÁ TVRDŠÍ NEŽ OCEL-“

„Bojuj, Electabuzzi!“ Z Andreasova Pokéballu vyskočil pruhovaný žlutočerný Pokémon.

„Teď…,“ řekl, ale Gyarados byl rychlejší. Vyslal ze své obrovské tlamy oranžový paprsek přímo na Andrého a Barbaru. „POZOR!“ zakřičel Andreas. Naštěstí se oba vyhnuli. „Hyper paprsek,“ zamumlal Andreas. „Teď tě dostanu! Electabuzzi, Bleskový útok do vody!“

Electabuzz splnil příkaz na jedničku a vyslal elektrickou vlnu do vody. Gyarados byl v úzkých. Byl vodní a zároveň létající typ – naprosto slabý proti elektřině. Ještě k tomu byl přímo ve vodě. Začal vydávat hrozivé skřeky, až se Barbara schovala za svého kluka. A zmítal se bolestí. Andreas se zasmál.

„Electabuzzi, přestaň,“ řekl Pokémonovi. Ten skončil s elektrickým útokem. Gyarados se zhroutil v mdlobách. „Teď už tě mám! Pokéballe, leť!“ Andreas hodil ball na zničeného Gyaradose. Ten ho vtáhl a začal se kroutit. Jedna, dva, tři… a byl chycen. Bylo až pozoruhodné, že tak velký a silný Pokémon se chytil tak snadno. Ale Andreas dokonale využil slabostí Gyaradose a prostředí ve kterém byl.

„Tak! Teď už mi neutečeš,“ zasmál se André. „Barry, vezmi si ho. Jako dárek ode mě k Vánocům!“ Barbara, ale zavrtěla hlavou.

„Ne. Takový silný Pokémon vyžaduje pevnou ruku silného trenéra! Já bych ho nezvládla. Nech si ho.“

„Dobrá, já si ho tedy nechám!“ řekl Andreas a vzal si Pokéball s Gyaradosem. Barbara se k němu přiblížila. „Já ti dám lepší dárek, Andy!“

„Lepší dárek? Jaký…“ řekl Andreas, ale Barbara mu to vysvětlila. Začala ho líbat vášnivým francouzským polibkem a její kluk jí polibek opětoval.

***

Byl už večer a většina lidí se už chystala na večeři. Stejně tak i v malém domečku na okraji Fallarboru. Všechno bylo připraveno – stůl, jídlo, ale také stromeček. Ryanovi s Damionem se podařilo ozdobit ho perfektně. Byly na něm zavěšeny modré a zlaté koule a byl obtočen světelným řetězem. Jenže tenhle řetěz byl trochu zvláštní. Každá žárovička měla tvar mýtického a roztomilého Pokémona Celebiho.

„Tak! Dobrou chuť!“ popřála všem Candice. Kris, Ryan a Damion jí sborem poděkovali. A pak se ozvala směs Pokémoních hlasů. Všichni Pokémoni byli venku z ballů. Grovyle, Lotad, Taillow, Cyndaquil, Marshtomp, Shinx, Snover, Sneasel, Grotle, Staravia, Roselia a Buizel. Všichni se dali do jídla.

***

„Tak! Večeře je u konce,“ řekl Damion. Všichni odešli, až na Candice která umyla nádobí.

„Co myslíte, že tam bude?“ vyptával se zvědavě Damion.

„Moc nečekej, Damione!“ řekl mu Ryan, „vždyť jsme na cestě!“ Kris zatím odešla.

„Kde zase je?“ ptal se Damion.

„Nevím. Možná šla pomoct s přípravou dárků. Nebo… nic mě nenapadá.“

***

„Hotovo! Můžete jít,“ ozval se Candicin hlas z kuchyně. Ryan a Damion tedy vstoupili. Pod krásně ozdobeným stromečkem osvíceným Celebi-žárovkami se choulilo pár dárků. Jenže Kris byla pořád pryč.

„Kde je?“ zeptala se Candice. Oba kluci pokrčili rameny. Když vtom se jako odpověď otevřely dveře. „Jsem tady!“ ozvala se Kris.

„Kdes byla?“

„Byla jsem v Pokécentru. A vzala jsem nějaké cukroví!“ Ukázala tác, který držela v rukou. Bylo na něm spoustu oříšků, vanilových rohlíčků, Beedrillích hnízd (obdoba našich „vosích hnízd“, ale vosy v Pokésvětě nežijí), slepovaných hvězdiček a kokosových kuliček. Kris položila podnos s cukrovím. „Tak můžem?“ zeptala se.

„Proč ne!“ řekla Candice. „Tak, kdo bude rozdávat?“

„Třeba já,“ přihlásil se Ryan. Damion se zakabonil. „No tak dobře,“ řekl.

Ryan začal třídit těch pár dárků. „Candice, tenhle je pro tebe,“ začal a předal obdélníkový balíček. Candice ho otevřela.

„Příručka pro trenéry ledových Pokémonů? No to je paráda! Díky!“ usmála se Candie.

„Dál tu mám něco pro Kris.“ Kris si vzala balíček a otevřela ho. Byla to další knížka. Tentokrát Pokéblocky a bochánky, příručka pro koordinátory.

Ryan dál pokračoval s rozdáváním. Když skončil, rozbalil svoje. Dostal malý kapesní nůž od Damiona („Kdo ví, kdy se ti nůž bude hodit“ řekl hned Damion), dál kartu do Pokédexu, která mu nahraje všechna data o všech známých Pokémonech od Candice a zásobu ballů a léků od Kris.

Když všichni vybalili svoje dárky (Kris dokonce dostala i Pokétch od Damiona, který ho objednal, až ze Sinnohu), tak zůstal pod stromečkem nějaký papír. Candice ho opatrně zvedla. „Hmm… krásná kresba…,“ pochválila. Byl to zřejmě nějaký hezký obrázek. A vzadu bylo nějaké přání: VESELÉ VÁNOCE TI PŘEJÍ KATY A JEFF.

„Katy? Není to Katie? V tom případě je to pro tebe, Kris!“ řekla Candice a předala obrázek. Ta si ho prohlédla. „Ne tenhle podpis není mojí sestry! A mojí sestře nikdo neříká Katy!“ vysvětlovala a ukázala obrázek. Byla to nádherná kresba nějakého bílého Pokémona s tmavomodrou, až černou tváří a červenýma očima. Z hlavy mu vycházel nějaký srpovitý útvar stejné barvy jako jeho obličej. „Absol!“ vykřikl Ryan. „Cože?“ ozvali se sborem ostatní.

„Ten Pokémon je Absol. Je to jeden z mých nejoblíbenějších Pokémonů! To přání bude asi pro mě!“ vysvětloval Ryan. Candice mu tedy přání předala.

„Kdo je to Katy?“ zeptala se Kris.

„Katy je moje mladší sestra. Je jí devět let. Má ráda Pokémony, ale trénink jí moc nebere. Ale umí krásně kreslit, tenhle Absol je od ní!“ řekl Ryan. Všichni vyvalili oči na obrázek Absola na přání. Byl skutečně pěkný na to, že ho kreslilo devítileté dítě.

„A kdo je Jeff?“ zeptal se Damion.

„Jeff? Jeff Conolly je můj táta. Byl to výborný trenér. Teď je někde na severu, tuším v Kantu a učí tam mladé trenéry. Moje sestra Katy je tam taky. Teda jmenuje se celým jménem Kathryn Elizabeth Conollyová,“ odpověděl Ryan.

„Tak si připijeme, ne?“ zeptal se Damion s Beedrillím hnízdem v puse.

„Tak jo! Na Vánoce!“ řekl Ryan a pozvedl svojí skleničku s kolou.

„Na Vánoce!“ ozvali se Kris, Candice a Damion.