Ryanovo dobrodružství

Spousta zápasů v Mauvillu

Bylo ráno a nad Mauvillem už svítily první sluneční paprsky. Katy už byla dole a snídala svůj kousek dortu ze včerejška. Pak se tam objevila Kris a Stefani.

„Tak se měj, Katy! A pozdravuj Barry a Candie!“ rozloučila se Kris.

„Neboj se, budu!“ odpověděla jí Katy. Kris kývla, mávla rukou a společně se Stefani odešla.

Asi za půl hodiny sešly dolů i Candice a Barry. „Dobré ráno!“ pozdravila je Katy, „vyspaly jste se dobře?“

„Jo, šlo to,“ usmála se Candice.

„To tu opravdu chcete počkat na Ryana? Myslím hlavně tebe, Barry…“

„Ale proč ne? Počkáme,“ řekla Barry a mrkla na Katy.

***

Ryan byl konečně zpátky ve městě, přesněji v Mauvillu. Jeho nálada se asi nezlepšila. Předchozí den většinou probrečel když myslel na svou kamarádku a pak také se snažil věnovat nějaký čas tréninku. Stejně mu to moc nešlo, říkal si. Jeho Grovyle si říkal v hlavě, co se to děje. Jenže to byl Pokémon a nemohl svému trenérovi pomoct, spíš by to mělo fungovat naopak. Trenér se pomalu doškobrtal k Pokémonímu středisku, jako kdyby mu něco bylo. Dveře se otevřely a on vešel dovnitř. Ani se nerozhlížel a přešel k hlavnímu pultu. Katy si ho všimla a rozběhla se za ním. „Hej! Ryane! Tady!“ zavolala na něj. Ryan se otočil.

„Ahoj, Katy! Už jsem tě dlouho neviděl! To jsem rád, že si tady!“ řekl Ryan a na jeho tváři se objevil úsměv. Katy se usmála také.

„Málem bych zapomněla! Tohle ti posílá táta!“ řekla a podala Ryanovi Pokéball. Jenže ten se někam záhadně přemístil.

„Co se stalo?“ podivil se Ryan a díval se na svou ruku, do které mu Katy Pokéball předala. Byla úplně prázdná.

„Já bych tu vysvětlení měla. Můžeš u sebe mít jen šest Pokémonů,“ ozvalo se známým hlasem za Ryanem. Ten se otočil a uviděl Candice.

„Candie! Co tady děláš? A co se stalo s tím Pokémonem, co mi Katy dala?“

„Víš, můžeš mít u sebe jen šest Pokémonů. Ostatní chycení Pokémoni se automaticky transportují na místo, odkud máš svůj Pokédex!“

„Takže je u… profesora Birche,“ řekl Ryan a vzpomněl si na začátky své cesty, jak zachraňoval profesora visícího na stromě před divokými Poochyenami. „A jak si ho můžu vyzvednout?“ zeptal se.

„Můžeš profesorovi zavolat, aby ti ho poslal. Ale v tom případě mu musíš poslat jiného svého Pokémona.“

„Tak fajn. Já jsem s profesorem Birchem už stejně dlouho nemluvil… vlastně vůbec od té doby, co jsem opustil Littleroot!“ zasmál se Ryan a přešel k telefonu. Vyťukal číslo a za chvíli se na obrazovce se objevil obraz hnědovlasého muže v bílém plášti.

„Dobrý den, profesore. Už jsem s vámi dlouho nemluvil,“ začal Ryan.

„Ahoj. Ryan, že jo?“ zeptal se nervózně profesor, jako by začal trpět výpadky paměti. Ryan mu kývl. „Tak jak se daří?“

„Z jedné strany dobře, mám čtyři odznaky a sedm Pokémonů. Pokud se počítá Pokémon i s vývojem, tak osm,“ odpověděl mu Ryan.

„Z jedné strany? A co z té druhé?“ podivil se Birch.

„No… víte… to je složité… radši bych o tom nemluvil.“

„Dobře,“ kývnul Birch.

„Mohl byste mi toho Pokémona poslat? A víte, co je uvnitř toho Pokéballu?“ zeptal se Ryan.

„Víš, že ani nevím? Co se mi sem dostal, tak jsem ho ještě neotevřel. Můžu ti ho poslat, ale za cenu jiného tvého Pokémona. Takže mi musíš poslat nějakého svého Pokémona.“

„Aha. Tak já vám pošlu…“ Ryan se na chvíli zamyslel a pak vytáhl Pokéball. „Posílám vám Lotada, profesore.“ Birch kývl a položil Pokéball od Katy na transportní místo.

„Dobrá, spouštím transportér!“ řekl Birch. Ryan mu kývnul. Nejprve zmizel i Ryanův ball s Lotadem, ale za chvíli se tam objevil jiný Pokéball. „Přenos byl úspěšný!“ usmál se Ryan a zamával Pokéballem.

„Fajn. Až budeš zase třeba potřebovat vyměnit Pokémony, tak se ozvi. Hodně štěstí na další cestě! Zatím ahoj!“ rozloučil se Birch a jeho obraz zmizel.

„Tak, co je asi uvnitř? Zkusím to. Tak se ukaž!“ řekl Ryan.

„NE!“ zastavila ho Katy.

„Co se děje?“

„Počkej, až budeme venku, ano?“

„Tak dobře,“ souhlasil Ryan. Mezitím se k němu někdo připlížil zezadu a zakryl mu oči. „Kdo je tam?“ zeptal se známý hlas. Ryan nevěnoval pozornost tomu, jak ten hlas zněl. Okamžitě mu v hlavě probleskla myšlenka – Kris. Když je tu Candice, proč by tu nemohla být ona? Pak ale řekl: „Nechám se poddat… fakt nevím!“

„Tak se otoč, Ryane!“ řekla Candice. Neznámý dal ruce z Ryanových očí a Ryan se otočil. A spatřil někoho, koho by asi nečekal. Byla to Barry. Na sobě měla černobílý svetr, džíny a bílé vycházkové boty. Na nose měla brýle s tmavomodrou obroučkou a usmívala se na Ryana. „Barry? Co tady děláš? Já se ti musím za všechno omluvit a…“

„Ale už se neomlouvej! Považujme to za nešťastný přežitek, ano?“ řekla Barry. Ryan jí kývnul a pak se stalo něco docela nečekaného. Ryan Barbaru objal jako by byli už dlouho přátelé, omluvil se jí a té spadly brýle na zem.

„Ty se chceš vydat na cestu s námi?“ zeptal se jí Ryan a sehnul se.

„No, jestli by to šlo, byla bych ráda,“ usmála se Barry a vzala si své brýle zpět. „Víš co? Nedáme si zápas?“ navrhla.

„To je bezva nápad! Tak pojďme ven, ne?“ Ryan pokynul rukou a společně s ním a Barry šla i Candice a Katy. Když už byli venku na otevřené travnaté ploše za městem, tak Ryana konečně napadlo zjistit, co je uvnitř toho Pokéballu. „Pojď ven!“ zvolal a hodil ball. Bílé světlo z ballu se zformovalo do podoby obrovského Pokémona, který byl nejméně o sedm metrů vyšší než Ryan sám. Když světlo pohaslo, tak se Ryan podíval nahoru a uviděl obrovského kamenného Pokémona. Jeho tělo tvořily balvany spojené dohromady a připomínal obrovského hada.

„Tak Onixi, Ryan je teď tvůj nový pán a trenér!“ řekla obrovitému Pokémonovi Katy. Ten se na Ryana podíval. Ryan zatím vytáhl Pokédex a Candice s Barry je sledovali z větší vzdálenosti.

„-ONIX, SKALNÍ HADÍ POKÉMON. KDYŽ SE POHYBUJE POD ZEMÍ, MŮŽE ZPŮSOVAT LEHKÉ OTŘESY A DUNĚNÍ. POD ZEMÍ SE DOKÁŽE POHYBOVAT RYCHLOSTÍ AŽ 80 KM/H-“ ozvalo se z Pokédexu. Ryan si ještě zjistil o něm doplňkové údaje. „DOSPĚLÝ JEDINEC ONIXE MĚŘÍ PRŮMĚRNĚ 8,8 METRU A VÁŽÍ 210 KG. TENTO JEDINEC JE SAMEC A OVLÁDÁ NÁRAZOVÝ ÚTOK, SVÍRAVÝ ÚTOK, KAMENOMET A ZPEVNĚNÍ-“ dodal Pokédex. Barry a Candice se stále držely dál.

„No tak! Onixe se nemusíte bát! Vytrénoval ho Ryanův otec, takže už není divoký! Podle mě máte strach z divokých Onixů, protože ti jsou obrovští a někdy útočí na lidi… ale tenhle ne, podívejte!“ řekla Katy. Pak pohladila Onixe po jednom z balvanů. Pokémon zavrčel, ale nevydával žádné známky hněvu, dokonce naopak, vypadal spokojeně. Ryan si na něj také opatrně sáhl a Pokémon mu nic neudělal. „Vidíte? Nic se vám nestane!“ utěšoval dívky Ryan. „A co náš zápas, Barry?“ zeptal se.

„Máš pravdu. Jeden na jednoho?“ zeptala se Barry.

„Dobře. Volím si Taillowa!“

„Bojuj, Ponyto!“ z Barbařina Pokéballu vyskočil ohnivý kůň.

„Ta je ale krásná!“ začala Ponytu obdivovat Katy. „-PONYTA, OHNIVÝ KOŇSKÝ POKÉMON. JEJÍ HŘÍVU TVOŘÍ VELICE ŽHAVÉ PLAMENY. PROTO NA NÍ VĚTŠINOU MŮŽE JEZDIT JEN JEJÍ TRENÉR, KTERÉMU DŮVĚŘUJE. OSTATNÍM, KTEŘÍ SE O TO POKOUŠEJÍ, AKORÁT SPÁLÍ ZADEK-“ ozvalo se z Pokédexu. „To na ní dokážeš jezdit?“ vyptávala se zvědavá Katy.

„No… ano…,“ usmála se Barry, „ale teď musíme zápasit! Ponyto, jsi připravená?“ Pokémon zaržál. „Fajn, jdeme na to! Ohnivý vír!“

„Taillowe, vyhni se!“

Ponyta vychrlila na Taillowa ohnivý proud, který připomínal ohnivé tornádo. Taillow se snažil vyhnout, ale dostal dávku tohoto žáru.

„Taillowe! Jsi v pořádku?“ zeptal se Ryan. Pokémon kývl, zvedl křídla a vzlétl.

„Dobře! Zkus ten útok, který jsme zkoušeli nacvičovat!“ Barry vůbec nevěděla, o jaký útok se jedná.

„Ponyto, dávej si pozor! Zkus…“ Jenže už bylo pozdě. Taillow letěl střemhlav k zemi, potom letěl jen trochu nad zemí a když byl u Ponyty, tak vzlétl směrem nahoru.

„Nálet! Tvůj Taillow už umí Nálet?“ podivila se Candice.

„Koukáš, co? Pořádně jsem trénoval… to byla taková náplast, na ten můj smutek!“ vysvětlil jí Ryan.

„Ponyto! Plamenomet!“ přikázala Ponytě Barry.

„Taillowe, Zdvojení!“

Taillow vytvořil spoustu kopií sebe sama, takže Ponyta nevěděla, kterého má zasáhnout dřív. Než se rozhodla, tak ji trefil Taillow zezadu. Ponyta upadla na zem.

„Ponny! Není ti nic? Víš co? Vrať se,“ řekla zklamaně Barry a odvolala Ponytu. To ale nebylo všechno. Taillow se začal vyvíjet. Vyrostl, ztmavnul (teď už nebyl tmavě modrý, byl skoro až černý) a jeho ocasní pera se značně prodloužila. Překvapený Ryan vytáhl Pokédex. „-SWELLOW, VLAŠTOVČÍ POKÉMON. SWELLOW JE DALŠÍ VÝVOJOU FÁZÍ TAILLOWA. KROUŽÍ PO OBLOZE PŘI HLEDÁNÍ KOŘISTI. KDYŽ NĚJAKOU SPATŘÍ, VRHNE SE NA NÍ VELKOU RYCHLOSTÍ-“

„Páni! Blahopřeju ti, Taillowe, teda vlastně Swellowe,“ usmál se na něj Ryan.

„Swellow!“ souhlasil Swellow.

***

Bylo už pozdě odpoledne, když si najednou Ryan vzpomněl, že je zase v Mauvillu a že tu musí ještě něco zařídit. Vzpomněl si na svůj zápas s Wattsonem. Byl tak podezřele snadný… trenér Stadionu mu přesto Dynamový odznak přenechal. Ryan mu slíbil, že jakmile se do Mauvillu vrátí, dá si s ním odvetu.

„Candie, Katy, Barry,“ oslovil dívky, „musím teď na chvíli odejít. Za chvíli jsem zpátky.“

„Kam jdeš, prosím tě?“ zeptala se Candice.

„Musím si vyřídit něco důležitého…,“ vysvětloval jí Ryan.

„Důležitého? Doufám, že nechceš najít Andrease a vyřídit si to s ním fyzickou cestou?“ řekla mu na to Candice a když si všimla, že vyslovila jméno Andreas, tak si zakryla pusu. „Promiň, Barry… Nějak mi to uklouzlo…,“ omluvila se.

„To je dobrý,“ usmála se Barry.

„Ale vůbec ne! Jdu jenom na Stadion si dát zápas!“ ozval se Ryan

„Na Stadion? Candie mi ale říkala, že jsi tady už odznak získal, nebo ne?“ podivila se Barbara.

„To jo, ale teď jdu na odvetu… já to Wattsonovi slíbil! Postarejte se mi o Onixe, ano? Já si beru jenom Grovyla…,“ řekl trenér.

„Cože? Právě Onix by ti pomohl a… ještě si ho netrénoval…,“ divila se Candice.

„Nechci vyhrát snadno. Vím, že Onix je taky zemní a proti zemnímu typu nemají električtí žádnou šanci. Nechci, aby to dopadlo jako předtím,“ odpověděl jí Ryan.

„Aha. To máš možná pravdu. Tak hodně štěstí,“ řekla mu Candice.

„Neboj se, dobře to dopadne,“ usmál se Ryan.

***

Po krkolomné jízdě skrz Stadion se Ryan konečně dostal na konec, kde ho čekal oblíbený Wattsonův fór – dva roboti, kteří vypadali jako Raikou.

„Dobrý den! Tak jsem tu zase!“ ozval se Ryan.

„Wahaha! Ten hlas znám!“ zasmál se Wattson.

„Byl jsem tu předtím a získal Dynamový odznak… pak jsem vám sliboval odvetu a…“

„Ah! Už vím! Ryan, že?“ vzpomněl si Wattson. Ryan mu kývl. „Wahaha! Tak odveta, jo? Navrhuji jeden na jednoho!“

„Dobře. Nepůjdeme zápasit ven?“ navrhl Ryan.

„Klidně! Doufám, že to bude jiný zápas než předtím! Wahahaha!“ rozchechtal se Wattson.

„Taky doufám,“ odpověděl mu Ryan.

***

„Zápas mezi trenérem Stadionu Wattsonem z Mauvillu a vyzyvatelem Ryanem Conollym z Littlerootu! Oba trenéři se dohodli na tom, že každý použije pouze jednoho Pokémona! Tento zápas je veden jako odvetný a přátelský, takže za vítězství vyzyvateli nebude předán odznak! Začněte!“ zahájil zápas Watt.

„Grovyle, bojuj!“

„Tak Grovyle, jo? Wahaha! To tě bude čekat překvapní! Leť!“ řekl Wattson a mrštil svým Pokéballem. Z něj nevyskočil Magnemite, Voltorb nebo Magneton, což byli Pokémoni, které Wattson obvykle používal. Před Grovylem se objevil modrý psovitý Pokémon, který měl mohutnou žlutou hřívu, z tlapek mu vyrůstaly žluté chlupy. Překvapený Ryan hned sáhl do kapsy pro Pokédex. „-MANECTRIC, BLESKOVÝ POKÉMON. DOKÁŽE VYVINOUT ELEKTRICKÉ ÚTOKY O NAPĚTÍ ZHRUBA 100 000 VOLTŮ. ELEKTŘINU SI UKLÁDÁ DO SVÉ HŘÍVY. VĚTŠINOU LZE VIDĚT DIVOKÉ MANECTRIKY PŘI BOUŘKÁCH, JAK SI UKLÁDAJÍ ELEKTŘINU. MANECTRIC JE DALŠÍ VÝVOJOVOU FÁZÍ ELECTRIKA-“ Pokédex domluvil.

„Tak to se těším, až budu mít svého,“ zamumlal si pro sebe Ryan.

„Můžeme začít?“ zeptal se Wattson.

„Klidně!“ kývnul Ryan.

„Dobře! Wahahaha! Manectriku, Elektrotesák!“

„Grovyle, zkus se vyhnout!“

Manectric otevřel tlamu a z jeho zubů začaly sršet blesky.Poté je zamířil na Grovyla a stačily mu jen milimetry, aby Grovyla trefil. Proti Ryanovi stál úplně jiný soupeř než předtím. Ryan už se začal obávat, že nezvítězí.

„Grovyle, Listovou čepel!“

„Manectriku, nabij se!“

Grovylovy listy na zápěstí se zeleně rozzářily a dostaly šavlovitý tvar. Manectric neudělal nic, jen si uložil nějakou elektrickou energii. Po Grovylově zásahu, byla poznat jeho bolest, ale stále byl schopen pokračovat.

„Grovyle, Ránový útok!“

„Manectriku, pokračuj v nabíjení!“

Tentokrát Grovyla praštil Manectrika svým „vlasolistem“ ten se ale vůbec nebránil. Vypadalo to dost nefér, ale třeba to byla jen součást Wattsonova plánu.

„Grovyle, skoncuj to! Rychlý útok!“

„Manectriku, nabíjení!“

Grovyle se tentokrát rozběhl a vrazil do Manectrika, ten se zapotácel, vypadal dost vysílen, ale pořád stál na svých.

„Výborně, Manectriku! Nabij se!“ řekl mu Wattson.

„Tohle je asi tak snadné jako minule… asi chcete, abych zase vyhrál, co? No, když to chcete… brát vám to nebudu! Grovyle! Listovou čepel!“

Grovyle opět zopakoval to, co udělal předtím a elegantně říznul Manectrika. Ten nevypadal moc dobře, ale pořád nebyl poražen.

„Tak Grovyle! Ještě jednou!“

„Manectriku, prosím, zkus se ještě nabít!“

Scénář byl naprosto stejný a Manectric se zhroutil k zemi. Ryan už myslel že vyhrál.

„Vidíte, Wattsone? Manectric je poražen! Takže jsem vyhrál a…,“ řekl Ryan. Ale Watt nic neoznámil.

„Jsi si tím jistý?“ zeptal se ho Wattson.

„Absolutně!“ odpověděl mu Ryan. Jenže Manectric se začal pomalu zvedat. Jeho tělo úplně jiskřilo.

„A teď se dívej! Šokovou vlnu!“

„Grovyle, vyhni se!“

Jenže tohle byla Ryanova největší chyba. Úplně Manectrika podcenil. Manectric vyslal tak silnou elektrickou vlnu, že oba soupeři si museli zakrýt oči. Ten elektrický útok byl naprosto nevyhnutelný. Když světlo způsobené elektrickou vlnou pohaslo, tak žádný se soupeřů se neodvážil otevřít oči. Watt je otevřel jako první a vynesl verdikt.

„Zápas je u konce! Grovyle není schopen pokračovat! Vítězem je Manectric! Celkové vítězství patří trenéru Stadionu Wattsonovi!“ oznámil Watt.

„To není možné! Jak to, že…,“ divil se Ryan.

„Ale je! Když se Manectric nabíjel, tak si ukládal elektřinu, díky které by byl jeho další elektrický útok silnější,“ vysvětloval Wattson.

„Aha. Byl to dobrý zápas! Prohra mi určitě taky něco přinesla. Budu trénovat tvrději a pečlivěji!“ řekl Ryan a stiskl Wattsonovu nataženou ruku.

„Pěkné! Opravdu pěkné!“ ozvalo se za Ryanem. Ten se otočil a za ním byla Barry. Ale ani Candice, ani Katy tam nebyly. Část Ryanovy mysli mu říkala, že má perfektní šanci jak Barry sbalit, ale on zůstal naprosto v klidu.

„Děkuju ti, Barry. Prohrál jsem, ale… snad se z toho poučím,“ řekl jí.

„A tady ti posílám tvoje zbylé Pokébally,“ řekla Barry a usmála se. Pak předala Ryanovi jeho zbylých pět Pokéballů ve kterých byli Onix, Electrike, Swellow, Machop a Cyndaquil. Pak ještě Ryan odvolal poraženého Grovyla.

„Pěkný zápas. Pěkný…,“ ozvalo se podivným hlasem. Pak se ozval tleskot. „Mohla bych vás vyzvat na zápas?“

„Je mi líto, ale pro dnešek už zápasit nebudu. Zkus to zítra! Wahaha!“ zasmál se Wattson.

„Váš smysl pro humor se mi ani trochu nelíbí… tak zítra. Zatím.“ Ryan se otočil a uviděl podivnou dívku, mužsky oblečenou do černého a s podivným účesem typu „tráva na hlavě“. Jmenovala se Gwendolyn Mentropová. Ryan na ní začal podivně zírat a Barry ze zatím klidila pryč, když si vzpomněla, co jí včera „hybrida“ řekla.

„Hele, není to trošku ošklivé? Wattson prostě zápasit nebude a s tím nic nenaděláš!“ obhajoval Wattsona Ryan.

„No a co? Mě tvůj názor nezajímá, prcku. Tak si dám zápas zítra, no… už mě neotravuj,“ odsekla Gwen.

„Prcku? Tohle vážně nechápu… Ty jsi ale Koordinátor, co?“

„Byla jsem. Od toho incidentu ve Slateportu jsem přešla na trenérskou dráhu. A to je vše. Odpal.“ Ryan se ale jen tak odpálkovat nedal.

„Trenérskou? Tak co si dát zápas?“ navrhl.

„Zápas, jo? Klidně. Když tě porazil ten Wattson, porazím tě taky!“ zasmála se Gwen.

„Vážně? Jeden na jednoho?“ zeptal se Ryan.

„Jeden na jednoho. Medichame!“

„Je čas vyzkoušet nováčka! Onixi, do boje!“

Ryan zatím vytáhl Pokédex, aby mohl prozkoumat Pokémona svého soupeře. „-MEDICHAM, MEDITAČNÍ POKÉMON. DALŠÍ VÝVOJOVÁ FÁZE MEDITITA. TENTO POKÉMON DENNĚ MEDITUJE A ZDOKONALUJE SI SVOU SÍLU MYSLI. PRÝ MŮŽE ČÍST MYŠLENKY DRUHÝCH-“

„Tak jdeme na to! Onixi, Kamenomet!“

„Medichame, nenech se zastrašit jeho velikostí! Použij Kop shora!“

Onix se začal po Medichamovi ohánět svým obrovitým kamenným ocasem, ale ten se pokaždé vyhnul. Pak skočil a kopnul Onixe do hlavy.

„Onixi, teď se zpevni!“

„Medichame, Skrytou sílu!“

Onix se bíle rozzářil, jako by se měl vyvíjet, ale to se nestalo. Místo toho bylo jeho kamenné tělo ještě víc pevnější a Medichamův útok se o něj úplně rozplácl, aniž by to Onixovi něco způsobilo.

„Medichame, vrať se. Navrhuji remízu. Měj se,“ ušklíbla se Gwen.

„Cože? Vždyť zápas ještě neskončil a…“

„No a co. Podváděl jsi.“

„Podváděl? To, že jsem nařídil Onixovi zpevnit se, neznamená že podvádím!“

„To mě nezajímá… Nazdar,“ řekla Gwen, odvolala Medichama a odešla. Ryan zíral jako blázen.

„Chápeš to, Onixi? Ona tomu, když použiješ Zpevnění, říká podvádění!“ řekl Ryan směrem k Onixovi. Ten zavrčel a zakroutil hlavou.

„Máš pravdu. Je to opravdu divná trenérka s divným hárem… ten její parfém je taky děsnej… Víš co, Onixi? Vrať se,“ řekl Ryan a vrátil obrovitého Onixe do ballu. Pak odešel do Střediska.

„Tak co? Kde ses tak zdržel? A jak to dopadlo s Wattsonem?“ začala se hned vyptávat Candice.

„No… S Wattsonem jsem prohrál. A pak se tam objevila nějaká hybrida a s tou jsem si dal zápas taky… Jenže ta to ukončila. Prý, že když Onix použil zpevnění, tak je to podvádění!“

„S tím si nic nedělej. Ta hybrida je asi nějaká podivínka, za to nemůžeš. Mě včera řekla taky takovou pitomost. Pomlouvala mě, že nosím brýle, chápeš to?“ řekla mu Barry.

„Přesně. Je prostě nějaká divná… Víte co? Zapomeňme na hybridu a pojďme si dát něco dobrého k večeři, jo?“ navrhl Ryan.

„To je bezva nápad!“ souhlasila Candice.

***

Když už byli všichni navečeření a chytali se do postelí, tak se sestře Joy ozval telefon.

„Pokémonské středisko v Mauvillu, kdo je tam?“ zeptala se. Když zjistila, kdo to je, tak telefon předala Ryanovi. Byl to profesor Birch.

„Ano? Co se děje?“ zeptal se hned Ryan.

„Víš, Ryane… jde o tvého Lotada, kterého jsi mi poslal.“

„A co se stalo? Jsou nějaké komplikace?“ vyptával se Ryan.

„No… když jsi mi předtím, než si mi Lotada poslal, tak se chystal na svůj evoluční proces. A když si mi ho poslal, tak se mi vyvinul na Lombre.“

„Vážně? To je báječné!“

„A to ještě není všechno. Jedna trenérka mi tu nechala svou Lombre s tím, že už jí asi nepoužije a…“

„A co?“

„Vypadá to, že tvůj Lombre se do tamté Lombre zakoukal a už je od sebe neodtrhneš… Teď už je to všechno jenom na tobě,“ oznámil mu Birch. Ryanovi ukápla od oka slzička, když si vzpomněl, co s Lotadem prožil. Taky si pomyslel, že nikdy nevyzkouší svého Lombre. Ale chtěl pro svého Pokémona jen to nejlepší.

„Tak je nechte jít. Vyřiďte mu, že se s ním loučím… sbohem Lombre…,“ řekl Ryan a otřel si obličej.

„Dobrá. Nebuď z toho zklamaný… Třeba najdeš náhradu… zatím se měj!“ řekl Birch a zavěsil telefon.

„Sbohem, příteli… budeš mi chybět,“ zamumlal Ryan a vzal si kapesník.