Ryanovo dobrodružství

Souboj s kaštanovými zloději

Od doby, co došlo k tomu velmi nepříjemnému incidentu, kdy se Kris ošklivě pohádala s Ryanem kvůli Barbaře a odešla od něj, uplynuly asi dva týdny. Kris teď byla na cestě za dalším koordinátorským úspěchem. Měla teď cestu do města, které se jmenovalo Rubello a bylo dějištěm další Pokémoní soutěže. Jenže trochu jí dělalo obavy její vystoupení, měla totiž jen dva Pokémony, Marshtompa a Luxia a oba už předvedla v soutěžním světle (Marshtompa dokonce dvakrát). Jistě, Luxia diváci na soutěži ještě neviděli, ale byl to jen Krisin vyvinutý Shinx. Chtělo by to něco nového, pomyslela si Kris. Pak se zeptala nahlas své kamarádky Stefani, která šla s ní: „Stefani, jak daleko je to ještě do Rubella?“ Stefani se na Kris podívala a vyvalila oči.

„Do Rubella? To já nevím… Snad tam dorazíme včas…,“ dostala ze sebe.

„Cože?! Chceš mi říct, že nevíš kudy jdeme?“

„No… v podstatě… um…,“ Stefani polkla, „ne.“

„To znamená, že jsme se ZTRATILY!“ vyjekla Kris poslední slovo.

„Neboj se, určitě najdeme Pokémoní středisko, nebo nějakou pomoc, bude to v pohodě…,“ uklidňovala dívku Stefani.

„A ty nemáš mapu, nebo co?“

„Hehe…,“ Stefani zrudla, „vlastně ne.“

„To si děláš legraci!“

„Bohužel nedělám, Kris,“ řekla Stefani.

„NEEE!“ vykřikla Kris, „jsme ztracené navěky!“

„No tak…… neboj se, Kris… určitě nejsme ztracené… a i kdybychom to do Rubella nestihly, tak máš ještě několik šancí, jak získat stužky,“ uklidňovala jí Stefani.

„Opravdu?“

„Opravdu,“ kývla Stefani. „Soutěž se bude konat ještě ve městě LaRousse, v Liliovém městě, v Pacifidlogu a na Izabském ostrově!“

„Tak to se mi moc neulevilo… Přijdu o šanci získat stužku pro nic za nic…,“ zamumlala Kris. Stefani neřekla nic a snažila něco vymyslet. „Nechtěla jsi náhodou do Petalburgu si dát zápas o odznak?“ zeptala se jí Kris.

„Ale ne… chtěla jsem jenom s Golduckem vyzkoušet zápas na vyšší úrovni, jestli víš jak to myslím,“ vysvětlila Stefani. Kris kývla.

„Aha…“

„To je fajn, že se nic vážného nestalo,“ oddychla si Stefani.

***

Asi za hodinu a půl se to dívkám podařilo a dorazily do známé budovy s velkým P. Bylo to Pokécentrum. Uvnitř našly (jako v každém Pokécentru) usměvavou růžovovlasou sestru Joy a její Chansey. Kris a Stefani jí svěřily své Pokémony.Kris pak šla pro něco k jídlu a Stefani se podívala na hodiny. Byl už večer a hodiny ukazovaly čas 18:45. Pak se posadila ke stolu a počkala na Kris. Ta se vrátila asi za deset minut, v ruce měla tác a na něm byl také klíček. Pak si sedla ke Stefani a položila na stůl tác s jídlem. Stefani se na kamarádku jídlo podívala divným pohledem. „Co se děje? To je pro tebe, vezmi si!“ řekla Kris povzbudivě a položila před Stefani misku s ovocným salátem. Stefani si ho vzala, ale tentokrát probodla pohledem Kris. Asi viděla na ní něco divného…

„Co se děje?“ zeptala se ostýchavě Stefani.

„Ale nic…,“ odpověděla Kris a otřela si oči, jako by snad plakala.

„To není možný, že nic… Vypadáš nějaká smutná…“

„Nic. Nic se neděje. To nic… Jen my přišlo na mysl, že kdybychom měly PokéNav, tak bychom do Rubella určitě dorazily včas!“

„PokéNav? Asi máš pravdu. Jenže já ho nemám a ty taky ne…,“ řekla Stefani.

„Bohužel… ale Ryan ho měl,“ řekla po chvíli Kris a Stefani udivilo, že vyslovila ono jméno.

„Ryan? Pokud si dobře pamatuju, tak ten ti udělal strašlivou věc! Tvoje ruce toho byly důkazem! Můžeš děkovat sama sobě, že se ti zahojily… na toho kluka zapomeň… víš přece, co se stalo, ne? Přece bys mu neodpustila, nebo jo? Já, kdybych byla tebou, tak bych mu neodpustila, i kdyby o to prosil sebevíc! Máš snad nějakou holčičí hrdost, ne?“ řekla Stefani přesvědčivě. Kris se na ní podívala a pak se rozbrečela.

„Co se ti stalo?“ podivila se Stefani, když uviděla obličej své kamarádky plný slz.

„N-ne… T-ty nic nechápeš…,“ dostala ze sebe Kris a slzy jí tekly dál.

„Co nechápu?“

„V-víš… no…… um…… já vím, co mi Ryan udělal, ale chci mu odpustit… chci se k němu vrátit…“

„Odpustit? Dobře si to rozmysli… zvlášť po tom, co jsem ti řekla!“

„TY TOMU NEROZUMÍŠ!“ vyjekla Kris tak hlasitě, že každý, kdo byl v Pokécentru, se otočil na ní. Stefani se omluvila a pak se zase ostatní věnovali svým věcem. „Víš, Stefani… chtěla jsem ti říct tajemství… jenom tobě… pokud ho nikomu neřekneš…“

„Nikomu to neřeknu, slibuju! Tak povídej…,“ slíbila jí Stefani.

„Já… já… i přes všechno, co se stalo… tak mám Ryana pořád ráda... tady…,“ řekla s vzlykotem Kris a ukázala místo na hrudníku.

„Myslíš v srdíčku? Kris… tím mi chceš říct, že ho…,“ řekla Stefani. Pak se odmlčela. „Opravdu si promysli, co uděláš…“ Kris se ale rozbrečela ještě víc, vzala si své jídlo a odešla.

„Co se stalo?“ začala se vyptávat Joy.

„Ale nic… S tímhle byste mi asi nepomohla a…,“ řekla jí Stefani.

„Dobrá,“ kývla Joy. Stefani se pak pustila do ovocného salátu, který jí Kris přinesla a vypila svou skleničku džusu. Pak začala přemýšlet, co by mohla dělat, až se oddělí od Kris, věděla, že k tomu dojde, protože se chtěla vrátit k Ryanovi. Nemohla skoro na nic přijít a když jí něco konečně napadlo, tak bylo už pozdě večer. Zívla a odešla směrem k pokojům. Opatrně otevřela dveře. Našla tam Kris, která ale už spala jako dřevo. „Bezva, asi je to lepší… nevím co se jí stalo…,“ zamumlala potichu Stefani a šla si lehnout.

***

Kris se probudila docela brzy, mnohem dřív než Stefani. Sešla dolů do hlavní místnosti Pokécentra a vzala si něco k jídlu. Pak začala přemýšlet, co dál. Má se vydat za Ryanem? Věděla, že on se vydal do Petalburgu, ale jak daleko od Mauvillu už může být? Nebo se má vydat sama do Rubella? Už se jí z toho přemýšlení začala točit hlava, když uslyšela podivný zvuk. Kris se otočila. Odkud jenom přicházel a co měl znamenat?

„Kris!“ ozvala se sestra Joy.

„Ano? Co se děje?“

„Tvoji Pokémoni jsou v pořádku! Můžeš si je vzít zpět,“ oznámila Joy a vrátila Kris tři Pokébally.

„Děkuji! Můžu se zeptat? Kde to vlastně jsem?“ zeptala se Kris s trochou nejistoty.

„V malém městečku,“ zamumlala Joy, „které se jmenuje Kaštanové město.“

„Kaštanové?“ podivila se Kris, jako by tomu nemohla uvěřit.

„Ano, přesně tak! Zde jsou největší aleje s kaštanovníky na světě! Kdybys sem přišla o Vánocích, tak by sis určitě pochutnala na pečených kaštanech, díky kterým je naše městečko proslulé,“ vysvětlila Joy.

„Aha. A nevíte, jak daleko je to odsud do Petalburgu? Nebo Verdanturfu?“

„No… do Petalburgu je to ještě pěkný kus cesty. Do Verdanturfu bys to musela obejít přes Mauville, ale pokud jdeš do Petalburgu…,“ Joy se zamyslela.

„Víte, chtěla bych se setkat se svým kamarádem, který jde do Petalburgu přes Verdanturf!“ řekla Kris svůj záměr.

„Aha. Tak to musí on i ty projít Rustborem… zkus jít odsud pořád rovně po této stezce. Měla by si dorazit do Palmového města, které je na západním pobřeží Hoennu, na sever od Rustbora,“ vysvětlila Joy.

„Bezva, díky! Tak já už půjdu,“ řekla Kris a chystala se odejít.

„Počkej ještě!“ zastavila jí Joy. Kris se otočila. „Co se děje?“

„Dávej si pozor na Mankeye. Vyskytují se tu často a kradou nám naše zásoby kaštanů. Jsou to takoví malí bílí opičí Pokémoni s rypákem, tak si dávej pozor! Jsou bojového typu, takže mohou člověku značně ublížit!“ varovala Joy Kris.

„Nebojte se, prostě pokud uvidím Mankeye, tak…“

„Nedělej prudké pohyby a hlavně se mu nedívej do očí nebo se ho nesnaž naštvat!“

„Jistě. Tak nashledanou!“ rozloučila se Kris a odešla z budovy. Nechala Stefani být a vydala se směrem na Palmové město, kde by se mohla setkat s Ryanem. Věděla, že tím asi definitivně přijde o účast v Rubellské soutěži. Ale co, určitě budu mít ještě další šance, pomyslela si. Měla spokojenou náladu, prozpěvovala si a dívala se po malých domcích, které stály ve městě. Když procházela po nějaké křižovatce cest, tak někdo vyběhl znenadání z rohu a… BUM! Kris upadla a ten dotyčný také.

„Hele, dávej pozor!“ okřikl jí.

„Já? To spíš TY!“ řekla rozzlobeně Kris a zvedla se. Ten někdo se otočil na Kris. „Jejda promiň, Kris! Rád tě zase vidím!“ oslovil dívku neznámý a pak jí objal. Kris se otřásla. Objímá jí cizí člověk! Jenže když přestal, poznala v něm Damiona McQuara.

„Ahoj, Damione! Co tady děláš?!“ podivila se Kris.

„No… Jsem na cestě, ne? A podívej se na tohle!“ řekl Damion a zalovil v kapse. „ALE NE! KDE… JE MOJE POUZDRO NA ODZNAKY! Já ho ztratil! Co teď! ÁÁÁÁ!“ Damion začal být zoufalý a pobíhal kolem dokola.

„Damiona, nehledáš náhodou tohle?“ Kris ukázala věc, kterou držela v ruce. Bylo to Damionovo pouzdro s odznaky.

„Jé díky! Kde jsi ho našla?“ oddychl si Damion.

„No… vypadlo ti, když si do mě ve spěchu vrazil!“

„Uf. To je fajn, že jsem jí neztratil… Víš, získal jsem pátý odznak!“ řekl Damion a otevřel krabičku. Už tam byly pouze tři prázdná místa.

„To je fajn, blahopřeju!“ řekla mu Kris. Pak si ale něčeho všimla. A to toho, že je tu Damion sám. „Hej Damione, kde je Gabrielle?“ Damion zrudl.

„O tom bych se radši nebavil… no stačí jen to, že už se mnou není…,“ zamumlal Damion.

„A co se stalo? Rozešli jste se? Pohádali? Nebo něco jiného?“ vyptávala se Kris.

„Já o tom nechci mluvit… doufám, že mě chápeš.“

„Jistě,“ kývla Kris. Damion tedy kývl a vydal se na další cestu s ní. Jenže ještě než vyšli z města, uviděli nějakého bílého Pokémona, jak si nese hromadu nějakých plodů. Byly to kaštany. Damion vytáhl Pokédex. „-MANKEY, OPIČÍ POKÉMON BOJOVÉHO TYPU. JE PROSLULÝ ZEJMÉNA HBITOSTÍ NOHOU A PRUDKÝMI ÚDERY PĚSTÍ-“ ozvalo se z něj. „A proč má ty kaštany?“ podivil se Damion. Pak se podíval do Pokédexu, jestli nenajde odpověď. „-POTRAVA MANKEYŮ SE SKLÁDÁ VÝHRADNĚ Z KAŠTANŮ. MANKEYOVÉ JE PŘÍMO ZBOŽŇUJÍ, ALE POKUD JE NEDOSTANOU, ZAČNOU BÝT AGRESIVNÍ A MLÁTÍ KAŽDÉHO, KDO JE V JEJICH DOSAHU. OBVYKLE JSOU KLIDNÍ, ALE TAKÉ VELMI VÝBUŠNÍ. KDYŽ ZAČNE MLÁTIT, UŽ HO NIC NEZASTAVÍ-“

„Aha! Ale nejsou ty kaštany náhodou ukradené?“ ušklíbla se Kris.

„Proč myslíš?“ zeptal se Damion.

„Protože vyšel z támhleté budovy. Vypadá jako sklad.“

„Aha! Tak co budeme dělat?“

„Nech to na mě. Musíme mu je sebrat!“ řekla Kris.

„Snad ne ručně?“ zeptal se z obavami Damion.

„Vždyť je jenom jeden!“

„Ale… tys neslyšela, co říkal Pokédex? Co když tě napadne?“

„Buď v klidu!“ utěšila Damiona Kris. Pak se opatrně připlížila k Pokémonovi. „Ahoj, kamaráde! Přece bys nebyl tak ošklivý, nebo jo? Teď buď hodný Mankey a dej mi ty kaštany, ano?“ řekla Kris a opatrně Mankeymu sebrala kaštany. S Mankeym se pak stalo něco divného. Začal poskakovat na místě, jako by se připravoval k boji. Pak se rozběhl ke Kris. „Co to…“ divila se, ale brzo to zjistila. Mankey na ní skočil a… BUM! BUM! BUM! Kris dostala sérii nakládaček. Damion se na to nemohl dívat a rozběhl směrem k Mankeymu.

„Hele, to budeš jako mlátit holky, jo? Já ti ukážu, ty potvoro!“ řekl a skočil po Mankeym. Ten si přestal všímat Kris a začal se rvát s Damionem.

„Damione, co to děláš?“ divila se Kris.

„Dávám mu co… JAAU… proto… Holky mlátit nikdo… OUU… nebude!“

Kris se na to nemohla dívat. „Neboj se, Damione! Pomoc už je na cestě!“ Vytáhla Pokéball a hodila ho. Objevil se velký zelený, okřídlený Pokémon s čepelemi na rukou.

„Scythere! Pomoz Damionovi! Použij X-nůžkový útok!“

Scytherovy čepele se bíle rozzářily a potom jimi máchnul po Mankeym do X. Mankey upadl a zdálo se, že je poražen.

„Výborně, Scythere!“ pochválila Pokémona Kris. Pak se otočila Damiona. „Jsi v pořádku?“

„Ale jo, nic mi není… jenom mě ten Mankey trochu zřídil, to je všechno,“ usmál se na Kris potlučený Damion. Mankey se ale zvedl. A co hůř, ze skladu vyšlo dalších deset Mankeyů s kaštany. A chystali se evidentně na boj.

„K-kris… měli bychom zmizet… tohle by nezvládl ani ten tvůj Scyther…,“ zamumlal Damion.

„Ale je to zlodějina! To je mám jen tak nechat ukrást ty kaštany?“

„No… to asi ne, ale podívej, jak jsou rozzlobení! Já bych utekl… ještě nám něco provedou! Radši pryč!“ řekl Damion, který měl evidentně zkušenosti, když mu Mankey předvedl, co umí v praxi.

Kris sice vytáhla Pokébally, ale pak je zase dala zpátky. Co teď? Má se Mankeyům postavit, nebo radši zmizet? Jenže najednou se stalo něco neuvěřitelného. „Kris! Něco se sem blíží!“ upozornil jí Damion. A skutečně – za chvíli se mezi Mankeye a Kris s Damionem dostal podivný, ale nádherný bílý Pokémon. Kris si pomyslela, že už ho někde viděla. Pokémon na ní mrknul.

„Co se děje? Jako že máme jít? Ty se o ně postaráš?“ podivila se Kris. Pokémon přikývl. „Ale… co když ti ublíží?“ Pokémon neodpověděl, pouze se připravil na souboj.

„To je úžasné…,“ řekl Damion a oči mu zářily.

„Co je úžasné?“

„Podívej, jakého vzácného Pokémona tu máme před sebou!“

„Vážně?“ řekla Kris a vzala si Pokédex. „-ABSOL, POKÉMON NEŠTĚSTÍ. TENTO POKÉMON MÁ SPECIÁLNÍ SCHOPNOST DÍKY KTERÉ REGISTRUJE KATASTROFY A NEŠTĚSTÍ. PROTO SI MNOHO LIDÍ MYSLÍ, ŽE ABSOL PŘINÁŠÍ ZKÁZU-“ Pokédex domluvil. Kris se otřásla. „C-co když nám něco udělá?“ zakoktala.

„To asi ne, podívej!“ řekl Damion. Absol se vrhnul na Mankeye a pak použil nějaký mrazivý útok. Všichni Mankeyové okamžitě ztuhli. „Teď máme šanci! Musíme sebrat ty kaštany!“

„To máš pravdu! Marshtompe, pojď nám pomoct!“

„Staravie, Buizele, vy taky!“ Pokémoni rychle přiběhli ke zamraženým Mankeyům a začali jim sbírat kaštany. Damion a Kris také pomáhali. Pak vešli do skladu a vrátili je tam, kde měly být. Kris udivilo, jakou velké zásoby těchto plodů v tomto městečku mají. Jenže najednou se ozval praskavý zvuk, jako když se někdo dostane z ledu ven.

„Ale ne! Co budeme dělat!“ obávala se Kris.

„V klidu. Zvládnu je sám!“ řekl hrdě Damion. „Staravie, Buizele, do boje! Použijte…“ Damion neřekl nic a vytřeštil oči. Všech jedenáct Mankeyů se začalo vyvíjet. Což mohlo být podezřelá, ale skutečně se to stalo. A za chvíli tam stála celá armáda Primeapů.

„Co to má znamenat?!“ podivila se Kris.

„Problémy! A velký! Podívej se do Pokédexu!“ řekl jí Damion. Pak namířil na Pokémony svůj Pokédex. Ozvalo se. „-PRIMEAPE. VYVINUTÁ FORMA MANKEY. KDO SE MU PODÍVÁ DO OČÍ, TEN MÁ SMŮLU-“

„To je všechno?“ divil se trenér.

„Ti toho ale snědí určitě víc, než když byli Mankeyové! Co teď?“

„No… to nevím. Ale ty neporazíme!“ Počtem náš převyšují a…“

„Za zkoušku to stojí. Luxio! Potřebuju taky tvojí pomoc!“

„Grotle, Roselie, pojďte taky!“ Damion hodil své bally. A skutečně – Primeapové byli v přesile. Bylo to sedm proti jedenácti.

„Nedívejte se jim do očí!“ řekla svým Pokémonům Kris. Damion udělal to samé.

„Musíme to aspoň zkusit! Marshtompe, ledový paprsek! Luxio, elektrošok! Scythere, X-nůžkový útok!“

„Grotle, listovou břitvu! Staravie, nálet! Roselie, kouzelné listy! Buizele, vodní proud!“ Všichni Pokémoni zaútočili na Primeapy. Primeapové se ale naštvali ještě víc a začali zuřivě pobíhat po skladu. „Co se to děje?“ zeptala se Kris.

„To já nevím,“ zamumlal Damion a vytáhl Pokédex. „-JAKMILE ZAČNE PRIMEAPE SVŮJ SPECIÁLNÍ ÚTOK, TAKZVANÝ MLÁTIVÝ, NEDOKÁŽE HO UŽ NIC ZASTAVIT-“ řekl Pokédex.

„COŽE? To znamená, že jsme v pěkné bryndě!“ vyjekla Kris a nadskočila.

„Musíme pokračovat v boji!“

„Ale jsou v přesile! Co když prohrajeme!“ dělala si starosti Kris.

„Tak si vezmou kaštany a odejdou, no,“ utěšoval jí Damion. „Grotle, Staravie, Buizele, Roselie, pokračujte v boji!“

„Marshtompe, Luxio, Scythere, vy taky!“ řekla Kris a zakryla si oči.

***

Od začátku boje s Primeapy už uplynulo asi patnáct minut. Pokémoni Kris a Damiona byli už značně vysíleni, ale podařilo se jim porazit sedm Primeapů, kteří utekli. Jenže… byli tam ještě čtyři.

„Co budeme dělat! Nemůžu nechat své Pokémony v takovémhle stavu!“

„To já vím, ale…,“ řekl Damion. Kris své Pokémony odvolala a Damion taky. Byli teď ve velkém nebezpečí. Ještě tam byli čtyři Primeapové schopní boje. Kris a Damion se schovali do rohu skladiště a byli v pasti. Dva Primeapové je hlídali a dva kradli kaštany. Bylo to beznadějné. Kris se pokusila volat o pomoc, ale marně. Teda skoro. Za dalších deset minut se ozval nějaký ženský hlas. „Je tam někdo?“ Kris se rozzářila.

„Ano! Jsme tu uvěznění! Jsou tu čtyři Primeapové a dva z nich kradou kaštany!“ zavolala Kris.

„Aha. Tak já něco vymyslím. Noctowle, volím tebe! Jolteone, pojď! Starmie! A ty taky, Blazikene!“ ozvalo se a za chvíli se objevili nějací Pokémoni. „Porazte ty Primeapy! Noctowle, nálet! Jolteone, jehlicovou střelu! Starmie, psychický útok! Blazikene, žárový kop!“

***

Byl to úžasný boj. Všichni zbývající Primeapové byli zahnáni pryč a kaštany byly zachráněny. Kris s Damionem konečně mohli ze skladu ven. A tam byla i ta, která je zachránila. Byla to slečna ve věku asi 30 let, měla dlouhé černé vlasy, modré oči, na sobě měla žlutou halenku s bílým límečkem, džíny, na bílém opasku měla zvláštní vzor a měla žluté sandálky s pěticentimetrovými podpatky. „Co jste tam dělali?“ zeptala se.

„No… chtěli jsme těm Mankeyům zabránit v tom, aby kradli ty kaštany, víte?“

„Aha. Ale nepočítali jste s tím, že se vyvinou, co?“

„To ne… asi jsme tomu dali a… moc vám děkujeme, že jste nás zachránila,“ řekla Kris.

„Ale to nic nebylo… zachovali jste se správně. Teď byste měli jít do Pokécentra nechat své Pokémony odpočinout. Snad se ještě někdy uvidíme. Mějte se, ahoj!“ řekla slečna a někam odešla. Kris se podivila, jak může v podpatcích chodit všude, aniž by se jí něco stalo. Ani se nedozvěděla, kdo to vlastně byl. Pak se podívala na Damiona. „Kdo to byl? Nevíš?“ zeptala se.

„Ale samozřejmě, že vím! To byla Dahlia! Je to tátova kolegyně, vede jednu z institucí Parku zápasů v Sinnohu. Myslím Parkovou Arkádu, nebo tak nějak… ale nevím, co tady dělala…,“ vysvětlil Damion.

„Aha. Třeba je tu na dovolené, ne?“

„I to je možný. Co říkala? Že bychom měli jít do Pokécentra. Tak pojď!“ Kris kývla a s Damionem odešla směrem v Pokécentru.

Jenže když šli skrz kaštanovou alej, tak tam uviděli podivný strom. Tedy on nebyl podivný, jenom se podezřele kýval. Najednou zafoukal vítr a strom začal pomalu padat směrem ke Kris. Úplně znenadání strom zasáhl nějaký útok a on spadl jinam.

„To byl temný puls! Ale od koho?“ divil se Damion. Kris se ohlédla a spatřila Absola.

„Aha, to jsi byl ty? Ty chráníš ostatní před neštěstími, které dokážeš vycítit! Teď už to chápu!“

„Hej, Kris! Musíme do Pokécentra!“ řekl jí Damion.

„Počkej, chtěla bych si tu něco vyřídit. Počkáš na mě v Pokécentru?“

„Tak dobře,“ kývl Damion.

***

Damion dal všechny své Pokémony do péče sestry Joy a Chansey a pak se posadil a čekal na Kris. Pak k němu přišla nějaká pro něj cizí holka. Byla to Stefani, ale Damion to nevěděl.

„Hej, ty! Neviděl jsi tady Kris? Je to taková hnědovlasá holka a…,“ zeptala se. Damion věděl, oč jde, ale pak řekl: „Já nejsem žádný ty! Je mi líto, ale nepomůžu ti,“ odmítl jí slušně Damion. Stefani na něj šlehla pohledem a odešla.

Za chvíli přišla také Kris. A dala Joy čtyři Pokébally. Damion se podivil. Kde vzala čtvrtého Pokémona? Tajila ho snad?

„Kris? Co se stalo? Jako to, že máš čtyři Pokémony?“ zeptal se.

„Víš, chytila jsem ho!“

„Koho?“

„Absola přece!“ řekla Kris.

„To je bezva! Gratuluju!“ poblahopřál jí Damion. Pak si vzpomněl na Stefani. „Sháněla se po tobě nějaká holka…,“ řekl.

„Jaká?“ zeptala se Kris, která úplně zapomněla, že sem přišla se Stefani.

„To já nevím, neznal jsem jí,“ řekl jí Damion.

„Aha. Nechceš jít se mnou? Jdu do Palmového města! Snad se tam setkám s Ryanem!“

„Ale proč ne? Stejně teď nemám co na práci a rád se s Ryanem setkám znovu!“ řekl Damion a mrkl na Kris.