Ryanovo dobrodružství

Události v Palmovém městě

„Tak, teď se ukaž! Myslíš, že mě porazíš?“ řekl Ryan a připravil si Pokéball. Proti němu stál skutečně těžký soupeř. Byl to Andreas Tarkin osobně.

„A co si myslíš ty? Jsi chudák. Ale nechám ti tu čest, že budeš další, koho porazím. Tři na tři, jo?“ řekl Andreas a chladně se zasmál.

„Fajn! Do boje, Swellowe!“

„Electabuzzi! Tohle bude brnkačka,“ zasmál se André.

„Nálet!“

„Elektrošok bude stačit. Můžeš, kámo?“ zeptal se Electabuzze Andreas. Pokémon mrknul a pak se ozvala hrozná rána a elektrický výboj a ptáček padl k zemi.

„Ne! Swellowe! Zkus se zved…“ Ale nic už nepomohlo. Swellow nevydržel a byl poražen.

„Tak kdo bude další?“ zeptal se Andreas.

„To ti nedaruju! Vyzkouším nováčka! Shellosi!“ Ryan hodil ball a objevil se modrý mořský slimák.

„Elektrošok, teď!“ řekl Andreas. Shellos byl ihned mimo hru. „Tak co, Conolly, vzdáš to už?“

„Ani náhodou! Grovyle, jsi moje poslední naděje!“ Ryan hodil další ball. Objevil se ještěří Pokémon, který s Ryanem putoval už od samého začátku.

„Takže ty si myslíš, že můžeš vyhrát, co? Vzdej to, Conolly, nebo přijdeš o něco, co máš rád!“ zasmál se Andreas. Tento zápas také sledovala Kris.

„Sluneční paprsek!“ zareagoval Ryan instinktivně. Jenže místo toho, aby Andreas dal Electabuzzovi příkaz k útoku, tak vzal zrcátko a odrazil paprsek, který přiletěl k němu, přímo na Kris, kterou zasáhl do očí.

„Říkal jsem ti, že o něco přijdeš. Sbohem, Conolly! Gahaha!“ zasmál se Andreas, odvolal Electabuzze a odešel.

Ryan okamžitě přiběhl ke své kamarádce. „Kris! Kris! Nestalo se ti nic?“

„Snad ne…,“ řekla Kris a zvedla se. Jenže nezůstala stát u Ryana, ale šla někam do neznáma.

„Kris! Počkej! Já jsem tady!“ ozval se Ryan.

„Aha…“ řekla Kris a šla někam jinam.

„Kris? Co se děje? Ty mě nevidíš?“ zděsil se Ryan.

„Vidím jenom černotu všude kolem…,“ popsala Kris, co viděla.

***

„NEEEEE!“ vykřikl Ryan hlasitě. Takový příšerný sen se mu snad nezdál od doby, kdy se mu zdálo, že ho zašlápl obří Grovyle, kterého měl Andreas. Naštěstí bylo ráno a Candice už byla vzhůru.

„Co se ti stalo? Co tak vyvádíš?“ zeptala se.

„To nic, Candie… zlý sen,“ zamumlal Ryan.

„Co se ti zdálo tak hrozného?“

„Že Kris oslepla a byla to vlastně moje vina! Příšerný sen… Ještě štěstí, že to tak není.“

„To tak opravdu není, neměj strach,“ uklidňovala Ryana Candice.

„Tak to se mi ulevilo. Jenom mám trošku strach o Katy… myslíš, že se v pořádku dostane domů?“

„Barry můžeš věřit. Slíbila ti přece, že tvojí sestřičku doprovodí domů, ne?“

„Máš pravdu,“ oddychl si Ryan. Pak sešli na snídani. Candice si dala bagetu se šunkou, sýrem a salátem a k tom šálek čaje a Ryan si dal cornflaky s mlékem.

„Kde to vlastně jsme?“ zeptala se Candice.

„V Palmovém městě, což je tropické město v západním Hoennu. Prý je tu letní počasí celý rok,“ četl Ryan z PokéNavu.

„Vážně?“ divila se Candice.

„Vážně. Můžeme se tu porozhlédnout, co ty na to?“

„Bezva nápad! Můžeme se taky podívat po obchodech… ale to tě asi nebude bavit, to je holčičí záležitost,“ usmála se Candice.

„To nevadí, klidně se přidám,“ usmál se Ryan.

***

„Konečně jsme tady!“ řekla Kris a ukázala na ceduli, která oznamovala: VÍTEJTE V PALMOVÉM MĚSTĚ!

„To je bezva! Tak kam se podíváme nejdřív?“ zeptal se jí Damion.

„Nejdřív bych se podívala do Pokécentra, třeba tam potkáme…“

„Ryana, viď? Tak to jo… podíváme se tam,“ mrkl na dívku Damion.

Došli do Pokécentra. Damion si zatím šel koupit pití v automatu a Kris se šla zeptat sestry Joy.

„Ano… nějakého takového jsem tu viděla… odešel pryč s nějakou černovláskou. Už to je nějaká doba, co odešli.“

„Aha. Jak dlouho přesně, nevíte?“ zeptala se Kris.

„No, asi před hodinou… Asi šli se podívat do města. Je tu spoustu obchodů, zábavních center, bazénů, kin a jiných věcí, které mají mladí lidé tak v oblibě. Možná byste se taky mohli podívat po městě a najít své přátele,“ řekla Joy.

„Děkujeme vám!“ poděkovala Kris a odešla za Damionem.

***

Zákoutími Palmového města se pohybovali tři podivné maskované postavy. Prošly kolem několika kin a nákupního centra. Pak odešly někam za město. Moc lidí si jich nevšimlo. Taky nebylo proč. Vypadali obyčejně, až na to, že třetí člen jejich party byl poněkud menší. „Už nemůžu…,“ řekl jeden z nich mužským hlasem a sundal si masku. Byl to blonďatý chlápek ve věku asi třiceti let. Měl delší vlasy a šedomodré oči.

„Co pořád tak skuhráš, Maurici?“ zeptal se ženský hlas, který patřil jeho parťačce. Ta měla dlouhé černé kudrnaté vlasy a temně hnědé oči, ve kterých jí jiskřilo. Na sobě měla černou halenku s výrazným výstřihem do U, která skoro neměla rukávy, ty vypadaly, jako by byly k té halence přišité několika vlákny, černé volné kalhoty a vysoké kozačky s podpatkem. Na každé ruce měla prsten a na krku měla přívěšek s písmenem R. Její parťák měl na sobě černou košili a černé kalhoty s bílým pruhem a na košili měl odznak se stejným písmenem.

„Ale no tak, Beo… potřebuju si odpočinout… ta cesta do Hoennu mi nějak neprospěla, nebo co…,“ řekl chlápek.

„Aha. Nesmíš zapomenout, proč tu jsme!“ řekla žena.

„Jo! Čmajznout nějaký zajímavý Pokémony a přivést je do Kanta!“ ozval se jejich malý parťák. Ten si sundal masku a ukázalo se, že je to Sneasel. Ale tenhle mluvil.

„Přesně tak! Giovanni na nás spoléhá! Sice tu prý operujou ještě jiní Rakeťáci, ale to jsou podle šéfa úplný cvoci!“ řekla Bea.

„Přesně. Jessie, James a Meowth jsou nuly! Co jsem slyšel, tak nepřivedli ani jednoho Pokémona! Gahaha!“ rozesmál se Sneasel.

„Jednoho jo!“ ozval se Maurice. „Ale to byl slabej Togepi! Hahahaha!“ přidal se do smíchu.

„Hele, přestaňte! Čeká nás práce! Nechcete skončit jako oni, nebo jo?“ zeptala se Bea.

„Samozřejmě, že ne!“ řekli dvojhlasně Maurice a Sneasel.

***

„Tak co? Už jsme byli skoro všude!“ usmál se Ryan a skládal nějaké věci, které si koupil do batohu.

„Myslíš?“ zeptala se Candice.

„No… ještě mě napadá jedno místo. Co takhle se zajít vykoupat na pláž?“

„Co blázníš? Vždyť je únor a…,“

„A co? Vždyť tady je léto pořád, nezdá se ti?“

„To jo, ale… já…,“ Candice to ze sebe nemohla dostat.

„Copak? Neumíš plavat? Neboj se, já ti pomůžu… Nemusíš se koupat, jestli nechceš…“

„Ale takhle to vůbec není, plavat náhodou umím, jenom nemám…,“ Candice strašně zrudla, „plavky.“

„Na něco si zapomněla, holka,“ usmál se Ryan a vytáhl něco z batohu. „Ty jsi ode mě dostala k Vánocům, vzpomínáš? Myslel jsem, že se ti tady v Hoennu budou hodit, když je tu teplejší podnebí a tak…“

„Máš pravdu! Děkuju, že jsi mě zachránil,“ usmála se dívka a dala Ryanovi jemnou krátkou pusu.

„Nemáš za co, Candie! Tak půjdeme?“

„Nemám nic proti! Tak jdem!“ řekla Candice a spolu s Ryanem se vydala k pláži.

***

Damion a Kris byli pořád ve městě a nenašli ani Ryana, ani Candice. Zatím byli v jednom obchodním domě a jedli hamburgery z fastfoodu.

„Tak co? Líbí se ti to? Myslím, že tohle mají holky nejradši, když chodí po obchodech…,“ usmál se Damion a usrkl ze svého kelímku s mléčným koktejlem.

„Jasně!“ zasmála se Kris, která si ale nic nekoupila, ani nevěděla co, nebo co dřív. Damion dojedl svůj hamburger a pak něco vytáhl z kapsy. Byl to nějaký leták. „Myslel jsem, že by tě tohle mohlo zajímat, tak jsem ti to vzal,“ řekl a ukázal ten kus papíru Kris. Byla tam fotka nějakého muže s tyrkysovými vlasy.

„Nevíš, kdo to je?“ zeptal se jí Damion.

„Ale jistě, že to vím! To je Wallace! Soutěžní hvězda! Kdysi byl Hoennským šampiónem a předtím ještě Sootopoliským trenérem stadionu! Píše se tu, že každoročně pořádá soutěž, pojmenovaná podle něj, Wallaceův pohár! A nejlepší na tom je, že stužka z něj, je univerzální pro všechny regiony! Koná se v Sinnohu v aréně Valor u Jezera statečnosti! No, to mě podrž! Musím se zúčastnit!“

„To jsem rád, že ti to udělalo takovou radost. Můžeme si udělat takovou malou zastávku v Sinnohu, co myslíš?“ zeptal se jí Damion.

„To by bylo bezva… ale co Ryan a Candie?“

„Neboj se… určitě je večer potkáme v Pokécentru. Ale měla bys něco ještě vědět…,“

„Co musím vědět?“ zeptala se Damiona Kris. Kluk se usmál.

„To nic není… jenom, že v Sinnohu soutěží Koordinátoři ve společenském oblečení, víš?“

„Aha… no, to je průšvih! Já nic takového nemám! Co budu dělat?“ řekla zoufale Kris.

„No tak… něco koupíme, ne? V holčičím oblečení a botách se moc nevyznám, tak mi budeš muset pomoct… Ber to jako předčasný dárek k narozeninám ode mne!“

„Vážně? Damione, ty jsi fakt zlatej!“

„To nic nebylo… tak pojď! Musíme zařizovat! Co uděláme nejdřív?“ zeptal se Damion.

„Třeba koupíme nějaké hezké boty, co?“ navrhla Kris.

„Klidně. To mě mohlo napadnout, to holky nakupují obzvlášť rády…,“ kývl Damion.

***

Za chvíli byli už v jednom obchodě a Kris strávila zkoušením asi dvacet minut. Damiona už to čekání začalo zmáhat, až Kris vyšla konečně spokojená. Měla na sobě bílé sandálky s vysokými podpatky asi pět centimetrů. „Tak co, jak vypadám?“ zeptala se Kris Damiona na názor.

„Dobře! Víc jako holka,“ usmál se blonďatý kluk.

„Děkuju!“ mrkla Kris a udělala pár kroků. Jenže… BUM! Upadla. „Není ti nic?“ dělal si starosti Damion a pomohl kamarádce vstát. „Co se stalo?“

„Ještě se to budu muset naučit… Sestřička to umí, ale tý je šestnáct! Jenže já v něčem takovým ještě nechodila…“

„Neměj strach, budu ti dělat oporu, dokud se to nenaučíš, co ty na to?“

„Tak dobře! Co dál?“

„Koupíme nějaké hezké oblečení a kosmetiku a to bude snad všechno,“ řekl Damion. Kris kývla. Potom koupili krásné bílé šaty bez rukávů, červený lak na nehty a nějakou voňavku.

Nakonec si sedli a dali si zmrzlinu. „Tak co, Kris? Co ten pohár?“ zeptal se Damion.

„Docela se těším, až tam vystoupím, ale bojím se něčeho strašlivého…,“ odpověděla mu Kris.

„Co myslíš? Že tam bude větší publikum? To ano…“

„To je taky pravda, ale spíš se bojím jiné věci, že se tam znemožním a…“ Kris nedopověděla větu, jenom natáhla nohu.

„Máš pravdu… ale neboj, to se naučíš! Máš ještě dost času, ne?“ řekl jí Damion.

„To je možný, ale… není někdo, kdo by mi s tím pomohl?“

„Tak to nevím… třeba Candie… možná…,“ navrhl Damion.

***

Už bylo pozdě odpoledne a šeřilo se. Candice s Ryanem se sbalili z pláže a odešli směrem k Pokécentru.

„Tak co? Jak sis to užila?“ zeptal se Ryan.

„Užila! Tam, kde bydlím, se koupat nemůžu, leda tak ve vaně!“ řekla Candice, která teď vypadala trošku jinak, než jak jí Ryan znal. Měla dlouhé černé vlasy rozpuštěné a ještě trochu se v nich leskly kapičky vody.

„To jsem rád. A co teď?“

„Asi bych si šla odpočinout do Pokécentra, to plavání bylo úžasný, ale unavilo mě.“

„Tak jo, pojď,“ vybídl dívku Ryan a odešli spolu. Jenže když vtom konečně… „RYANE!“ ozval se holčičí hlas a trenér se otočil. Uviděl poněkud známou tvář hnědovlasé dívky – Kris Doleyové. Když ale už byla skoro u ně, tak zakopla. Dívka vyjekla, ale Ryan jí chytil.

„Ahoj! Co tu děláš?“ zeptal se.

„Chtěla jsem za tebou! Uvědomila jsem si, že tě nemůžu jen tak opustit a…“

„Co? Opravdu?“ divil se Ryan. Kris kývla a pak dala Ryanovi to nejlepší, co mu dát mohla – pořádnou pusu na tvář. Ryan trochu zčervenal a pohladil jí po vlasech. Pak jí postavil zase na zem a něčeho si všiml. „Kris, odkdy nosíš podpatky?“ podivil se.

„To asi od doby, když zjistila, že bude Wallaceův pohár,“ ozval se Damionův hlas.

„Damion? Tebe taky rád vidím, kámo! Cože? A kde je ten pohár?“

„V Sinnohu. Je to velká událost pro všechny koordinátory. Koná se v Aréně Valor u Jezera statečnosti, kousek od Pastorie.“

„Bezva! Tak je rozhodnuto, kam se vydáme!“ zaradoval se Ryan.

„V-vážně? Tobě to nebude vadit?“ zašeptala Kris.

„Jistě, že ne! Bude to zábava, aspoň se podívám do Sinnohu! Ještě bych měl dát vědět Ashovi, prý má kamarádku koordinátorku, tak tu by to mohlo zajímat. Souhlasíte?“

„Jasně!“ kývl Damion. Kris jen přikývla.

„Bude to fajn a pokud budete chtít, tak vás můžu zavést i k sobě domů, co vy na to?“ navrhla Candice.

„To nezní špatně. Tak pojďme do Pokécentra, já si zavolám a pak to nějak oslavíme, co?“

„Jasně! Zase všichni pohromadě! Já půjdu s vámi, stejně nemám nic na práci,“ přiznal se Damion. Ryan přikývl a tak odešli všichni pohromadě. Kris se opatrně zeptala Candice: „Candie, myslíš, že mě můžeš naučit…?“

„Co? Chodit v podpatcích? Určitě! Taky jedny mám, kdyby něco… vidíš, aspoň se mi budou hodit, protože na tom letáku bylo napsáno, že se po celé soutěži bude konat ples a tak…“

„Jé, děkuju, Candie… jsi moje záchrana!“

„To nic není, ráda ti pomůžu,“ mrkla na ní Candice.

***

Naši přátelé, zase všichni pohromadě si užili zábavu v Pokécentru, měli malou oslavu, Ryan se už těšil, až půjde do Sinnohu a dal to vědět svému kamarádovi Ashovi. Candice dávala Kris první lekci a potom se všichni odebrali do postelí. A to byla příležitost pro padouchy, aby se mohli připlížit, dostat se do budovy zezadu a sebrat pár Pokémonů. Byla už tma a k Pokécentru se blížily tři tajemné postavy. Ta nejmenší z nich vložila ruku s ostrými drápy do zámku a otáčela s ním, ve snaze vypáčit zámek.

„JAUVAJS!“ vykřikl ten malý, což byl Pokémon. Sneasel.

„Psst! Zkus to otevřít jinak! Použij něco jiného! Ale tiše!“ okřikla ho Bea.

„Dobře, dobře! Ledový vítr!“ Sneasel zafoukal na zámek ledový vzduch, ten ztuhnul, Maurice do něj vrazil pěstí a rozpadl se.

„Jo! Bezva! Teď rychle dovnitř!“ řekl Maurice. Tak opatrně vklouzli a spatřili poklad – spoustu Pokéballůna regálech. Pak je začali opatrně sbírat, jenže se něco začalo dít.

„Sakra, alarm! Musíme zmizet!“ řekla Bea.

„Ale ještě jsme to nečmajzli všechno a…,“ ozval se Maurice.

„Kašli na to! Mizíme!“

„Jo! Honem!“ řekl Sneasel a všichni tři zmizeli.

***

„Co se děje?“ divil se Damion.

„To bude nějaký alarm… možná kvůli… zlodějům! Někdo se vloupal sem! Já a Candie se na to podíváme, vy tu zůstaňte!“ řekl rázně Ryan.

„Dobře,“ souhlasila dívka. Pak Ryan a Candice vyběhli z Pokécentra. Ale nic zvláštního nenašli.

„Beo, myslíš, že je to dobrý nápad se schovávat tady na stromě? Vždyť tady nás najdou!“ stěžoval si Maurice.

„Taky myslím,“ kývl Sneasel.

„Tak mlčte a nikdo nás nenajde!“ napomenula je žena.

„Candie, říkala jsi něco?“ zeptal se dívky Ryan.

„Já? Ne… Ale slyšela jsem nějaké hlasy, to jo…,“ odpověděla Candice.

„A sakra… už na to přišli…,“ zašeptal Maurice.

„Tak ze jich zbavíme!“ řekla Bea a seskočila ze stromu. Její parťáci jí následovali. „Tak dětišky si hlají na detektivy, jo?“ řekla šišlavým dětským hláskem.

„Co prosím? Co jste zač? Co chcete?“ řekl Ryan.

„Ahahaha! Vy še nám pletete do plánu! A víte čo to žnamená? Že še váš žbavíme! Ahahaha!“

„Prosím?“ Ryan nemohl uvěřit tomu, že ta žena šišlá jak malé dítě.

„Hele, Beo… Měli bychom zmizet…,“ řekl chlápek za ní.

„Ne! Když už nás objevili, tak se jich zbavíme!“ řekl normálním hlasem žena. Pak se otočila zpátky k Ryanovi. „Aši bychom še vám měli pšedštavit, čo?“

„No, pokud mi to vysvětlí, co jste zač…“ zamumlal Ryan, aby ho žena neslyšela. Pak začali něco předříkávat:

„Připravte se na problémy…

Jo! Se vším všady!

„Počkat! Ty znám! Chtěli ukrást startéry v Johtu, když jsem měl třinácté narozeniny! Ale ti vypadali jinak… a neměli… COŽE?“ Ryan vyvalil oči „MLUVÍCÍHO SNEASELA? Co to má být?“ Candice se divila podobně.

„Hele, co je na mě tak zvláštního?“ obořil se na ně Sneasel. Ryan k němu přistoupil. „Třeba je to jen nějaká mechanická replika!“ řekl a zmáčkl ho. Ale nezdálo se, že by jeho tělo bylo z oceli nebo nějaké slitiny. Bylo měkké a zdálo se, že je ten Pokémon živý. „Hele, odpal!“ řekl Maurice a nakopl Ryana do břicha tak, že ho to odhodilo pár metrů daleko.

„Není ti nic?“ dělala si starosti Candice.

„Ne… nic mi není… Jenom mě zajímá, jak to dělají… Nějaký hlasový syntezátor?“

„Ty si vážně myslíš, že používám syntezátor? Tak to bych neotvíral pusu!“ řekl naštvaný Pokémon.

„Ale… ale…,“

„Mohl bych pusu jenom otevírat, ale tak to opravdu není! Umím mluvit přirozenou cestou, abys věděl!“

„V-vážně? Ale jak…?“ divil se Ryan.

„Jestli chcete, můžu vám to říct.“

„Tak povídej!“

„Když jsem byl ještě nevinný divoký Pokémon… žil jsem v Ledové jeskyni v Johtu…… a potom na tu jeskyni provedli nájezd Rakeťáci. Sebrali nás spoustu. Mě, spoustu dalších mého druhu, Swinuby a Delibirdy…… Jenže to nejhorší mělo teprve přijít. Byl jsem odvlečen do laboratoře Rakeťáckých vědců.“

„Jako pokusná Rattata?“ zeptal se Ryan. Sneasel přikývl.

„A pak na mě chtěli vyzkoušet nejnovější vynález, který byl dílem profesora Sebastiana, což byl přední Rakeťácký vědec. Použili na mě nějaké divné paprsky, které mi neublížily. Potom jsem slyšel vědce, jak o tom mluvili… modifikovali můj mozek, přesněji centrum řeči, učení a paměti. Sebastian z toho byl samozřejmě nadšen, protože kdyby stvořil armádu inteligentně myslících Pokémonů, tak by mohl způsobit převrat, kde by lidé byli svrženi Pokémony a ti převzali vládu. Giovanni s tím ale nadšen nebyl a řekl Sebastianovi, ať se toho „proklatého vynálezu“ zbaví. Sebastian poslechl a zničil ho. Já jsem zůstal inteligentní a ani jsem netoužil po tom, že bych se měl vrátit zpět k životu divokého Pokémona a nechtěl sem se toho Rakeťáckého daru vzdát. Utekl jsem z laboratoře a chtěl jsem odejít někam pryč. Pak mi ale došlo, že mě mohou vystopovat a že vlastně nemám kam jít… můj rod by mě zavrhl, protože jsem byl jiný (sice v pozitivním smyslu)… tak jsem se vrátil a uzavřel s Giovannim dohodu. Od té doby patřím k Rakeťákům. To je všechno,“ dokončil vyprávění Sneasel.

„Chceš říct, že ses k nim přidal ze strachu?“ divil se Ryan.

„Hele, to už stačí! Polib mi, prcku!“ řekl Sneasel.

„Co prosím? Ty mi budeš nadávat?“

„Nech ho být… je to jen… Pokémon,“ uklidňovala Ryana Candice.

„COŽE? Myslíš, že jsi mi nadřazená jenom proto, že jsi člověk?“ vyštěkl na ní Sneasel.

„Ale takhle jsem to vůbec nemyslela…,“ omluvila se dívka.

„Mě je to jedno, jak jsi to myslela! Jsi jenom tupá, všivá holka!“

„A dost! Už toho mám po krk! Můžu tě porazit, co ty na to? Jsi sám, takže to není problém!“ řekla Candice. Sneasel se rozhlédl.

„CO? Beo? Maurici? Kde jste?“ Sneasel se dostal do rozpaků. „Pomoc! ÁÁÁÁÁÁ!“ vyjekl.

„Už toho mám dost! Snovere, pojď ven!“

„Onixi, volím si tebe!“ Ryan s Candice hodili bally a povolali své Pokémony. „Tak hele, buď nám pomůžeš najít tvé parťáky, nebo z tebe uděláme kaši, co ty na to?“ navrhl mu Ryan.

„Ach jo… co můžu jenom dělat… No, dobrá…“ souhlasil Pokémon.

***

„Ahaha! To byl bezva nápad! Sneasel je zabavil tím svým vyprávěním a pak jsme mohli v klidu zmizet! Ahahaha!“ chechtala se Bea.

„Ale byl to náš přítel, neměli jsme ho v tom nechat…,“ řekl na to Maurice.

„Nech toho… on se jednou vrátí… možná,“ uklidňovala ho žena. Najednou se ozval hlas Sneasela, jak se blíží. Jenže když Rakeťáci spatřili svého Pokémona, uviděli také Ryana s Candice.

„Ale, ale! Tak dětišky náš vyštopovaly? Výborně! Štejně náš neporaž…“

„Sklapni, Beo! Tohle na ně neplatí! Musíme použít sílu! Do boje, Weezingu!“ řekl Maurice a hodil ball.

„Dobrá, Golbate, na ně!“

„Swellowe!“

„Sneasele, pojď!“ zvolala Candice a zvolila si Sneasela, téměř identického s tím rakeťáckým. Tomu se rozzářily oči.

„Kouřový útok!“

„Golbate, použij…“ řekla Bea, ale Sneasel jí zastavil. Weezing už ale vypustil kouř. Všichni se dali do kašle, ale Swellow kouř na poslední chvíli odvál.

„Zastavte to šílenství!“ okřikl je Sneasel.

„Cože? Jako proč?“ divil se Maurice.

„Neublížíte nikomu mého druhu!“

„Dobře, necháme ho být. Weezingu, vrať se.“

„Golbate, ústup!“ řekla Bea a pozvedla ball. „Tak a co teď, hm?“ zeptala se.

„Svážeme je, a utečeme! Lepší nápad nemám,“ řekl Sneasel.

„Tak jo. Ale jestli to nevyjde…,“ šeptla Bea.

„Buď v klidu,“ uklidnil jí Sneasel a potom Ryana s Candice svázali a utekli s pytlem plným Pokéballů (teda on nebyl plný, jenom asi do půlky).

***

Nad městem už byla tma a byla už pozdní noc. Ryanovi a Candice začínala být trochu zima. Mezitím se městem procházela dlouhovlasá obarvená blondýnka. Měla na sobě černo-stříbrné odvážné šaty a černé sandály. Na očích měla velké sluneční brýle a pod pravým okem měla modrý blesk. V ruce držela nějaký časopis a spolu s ní tam byl její Golduck, který použil Záblesk a osvětloval jí cestu.

„To bylo něco, Golducku! Škoda, že Pokémoni tam nemohli… Neboj, to že se vrátím, ještě neznamená, že na tebe zapomenu! Budeš ten nejšťastnější Golduck, to ti slibuju!“ řekla Stefani. Pak uslyšela nějaké volání o pomoc. Vydala se s Golduckem tím směrem a uviděla Ryana s Candice a nějakými divnými lidmi, které neznala. Ti se pokoušeli utéct a nějaký chlápek držel v ruce podezřelý pytel.

„Golducku, tohle vypadá divně. Musíme pomoct starým přátelům! Použij Hyper paprsek!“ řekla Stefani, sundala si brýle a posunula si je na hlavu. Paprsek odhodil Rakeťáky někam do daleka. Ti zmizeli a pytel nechali na místě, takže Pokémoni byli zachráněni. Pak přiběhla k svázanému Ryanovi a Candice a pomohla jim se dostat ven.

„Děkuju, Stefani! Kde ses tu vůbec vzala? A co to máš na sobě? A proč máš na obličeji tu věc?“ vyptával se Ryan.

„No… řekněme, že jsem byla takový hvězdný host na jedné diskotéce tady ve městě a…,“ vysvětlovala Stefani a podala Ryanovi časopis. „Třeba ti tohle něco vysvětlí,“ řekla a nalistovala v něm něco. Ryan se podíval na titulek.

„Co? Ona je zpátky? Lady… vážně?“ řekl Ryan a prohlédl si fotografii zpěvačky v časopise a pak se podíval na Stefani. „Stefani? Tahle zpěvačka je ti dost podobná! Zdá se, jako by to byl tvůj klon!“ divil se.

„Ne, to není můj klon,“ usmála se Stefani, „jsem to totiž já.“

„Vážně? Takže Lady Gaga jsi ty? No páni! Jak jsem si toho mohl nevšimnout? Dáš mi autogram? Nezazpíváš mi něco?“

„Ale, prosím tě… Nemůžu jen tak zpívat… ale jestli tě to potěší, tak možná vystoupím na zahajovacím ceremoniálu Wallaceova poháru v Sinnohu!“

„Tak to se ještě uvidíme! Tam mám totiž s Kris namířeno! A ona to ví?“

„Jistě! Ví to každý, jenom tobě to nějak nedošlo a když jsme se poznali, tak jsem měla takovou pauzu v kariéře!“ řekla Stefani.

„Jasně! Tak ahoj na poháru! My musíme do Pokécentra vrátit ty bally! Zatím!“ rozloučil se Ryan.

„Mějte se! Ahoj!“ rozloučila se Stefani.