Ryanovo dobrodružství

Plamenné vítězství

Nad Petalburgem vládla noc. V Pokémoním středisku byl Ryan Conolly, který včera utrpěl drtivou porážku proti Normanovi, zdejšímu trenérovi stadionu. Teď spal, stejně jako všichni ostatní a možná promýšlel novou strategii. Nebo se mu zdálo něco jiného? Vypadalo, že asi ano, protože se pořád převaloval a potil se.

***

Ryan teď byl opět v nemocnici. Ale tentokrát nebyl pacientem on, nýbrž Kris. Té se stalo něco strašného, spadla z několikapatrové výšky a přežila. Pak byla hned převezena do nemocnice a Ryan se o ní strašně bál. Už čekal hodiny, až si ho jeden z lékařů zavolal.

„Tak co se děje? Bude v pořádku?“ zeptal se Ryan.

„Ano, bude, ale… měl byste se na to podívat sám…“ Lékař odvedl Ryana někam jinam. Otevřel dveře místnosti a Ryan opět spatřil Kris. Ale bylo na ní něco opravdu divného.

„Utrpěla rozsáhlá poškození svalstva a nervů… To znamená, že… bude paralyzovaná do konce života na všechny končetiny, kromě jedné ruky, kterou může pohybovat. Je mi to líto,“ řekl a zmizel. Kris tak skončila navěky upoutaná na vozík, musela vzdát svojí kariéru a Ryan jí vzdal také, aby se o ní mohl starat.

***

Ryan vyjekl, vyvalil oči, vstal z postele a chytil se za hlavu. „Co se mi to zdá za strašné věci?“ pomyslel si. Vstal, přes sebe si přehodil černý župan a odešel ven. Venku bylo docela chladno, ale Ryanovi zima nebyla. Sedl si na lavičku a začal přemýšlet. Chvilku seděl, zaraženě se díval do země a mechanická ruka se mu leskla v měsíčním světle. Byl venku úplně sám, v dohledu nebyl nikdo, také byla strašná tma, cestu osvětlovalo jen několik pouličních lamp. A tam, kde Ryan seděl, žádné lampy zrovna nebyly.

„Ryane? Jsi to ty?“ ozval se povědomý dívčí hlas. Ryan se otočil. Ale nikoho v té tmě nepoznal, proto zareagoval úlekem.

„Odkud mě znáš? Nepřibližuj se!“ řekl a utekl pryč. Neznámý (spíš neznámá) odešel také pryč. Ryan se pak vrátil do pokoje, sundal si župan a znovu usnul.

***

Tentokrát byl někde ve společnosti a okolo něj byly samé slečny v krásných šatičkách a s podpatečky, ale on upíral svůj zrak jenom na jedinou dlouhovlasou brunetku. Byla to Kris Doyleová v celé své kráse. Na sobě měla lesklé fialové šaty, na krku měla náhrdelník z ametystů, který se jí k róbě výborně hodil a pak velké náušnice. Ryan se k ní přiblížil a oslovil jí.

Všechno dopadlo dobře. Ryan se s Kris dobře bavili a pak, když většina dívek odešla, tak se Kris zeptal, trošku roztřeseným hlasem, ale přece: „Kris? Chtěl bych se na něco zeptat… kdybych tě pozval třeba do kina, šla bys se mnou? Mám u tebe nějakou šanci?“

„Šanci? Ryane, já myslela, že to víš…,“ řekla klidně a Ryan se rozzářil. „Já tě budu brát vždycky jako bezva kamaráda, víš? Líbí se mi jiní kluci, je mi opravdu líto, ale… já to prostě takhle cítím…,“ řekla dívka. Ryan se otřásl a pak řekl: „No… to chápu… jistě…“

***

Sen se pak přenesl někam úplně jinam. Teď byl Ryan v nějakém domě, vypadalo to, že je už dospělý a s ním tam byla Kris, také dospělá, mohlo jí být tak pětadvacet let. Ryan zalovil v kapse, našel tam nějakou krabičkou. Tu si dal do své umělé ruky a pak oslovil slečnu. „Kris? Chtěl bych se tě zeptat na takovou citlivou věc…“

„Ano? Na jakou?“ Ryan otevřel krabičku. V ní se leskl prstýnek.

„V-vezmeš si mě?“ zeptal se Ryan, stále držící krabičku s prstýnkem v mechanické ruce.

„Ale Ryane… já ti to ještě neřekla? Víš… nemůžu si tě vzít… já už to slíbila někomu jinému…,“ řekla Kris.

***

Tentokrát se sen přenesl opět někam jinam. Vypadalo to, jako by to navazovalo na předchozí část snu, ale nebylo tomu tak. Ryan a Kris byli opět dospělí a byla svatba. Všechno bylo nachystáno, až oddávající přišel s tou nejznámější a nejdůležitější větou. Nejdřív se zeptal Ryana: „Ryane Conolly, berete si zde přítomnou Kristen Doyleovou za svou manželku?“

„Ano, beru,“ souhlasil Ryan. Oddávající se otočil ke Kris. „A Kristen Doyleová, berete si Ryana Conollyho za svého manžela?“ Kris polkla, pak se otočila na Ryana a zašeptala: „Ryane, víš, je mi to strašně líto, ale…,“ pak se řekla svůj verdikt. „Ne. Neberu si ho.“

***

Sen se přesunul zpět do první části. „Kris? Ale… proč?“ ptal se Ryan.

„Já už ti to říkala, Ryane… líbí se mi prostě jiní kluci, je to tak, no…“

„Ale… ale…“

„Buď v klidu. Taky přijde čas a ty najdeš tu pravou dívku, kterou budeš milovat. Neboj se!“

„Jenže já……… mám rád tebe! Udělal bych pro tebe všechno! Jenom pomyšlení na to, že s tebou bude někdo jiný, mě ničí! Prosím!“

„Ryane, no tak… nic to mezi námi nemění, že jo?“ řekla Kris. V Ryanovi to nějak poskočilo.

„Děláš si srandu? Samozřejmě, že mění! Proč mi to děláš? Ty odporná, špinavá kryso! Nenávidím tě!“ řekl Ryan. Pak máchnul rukou a začal Kris škrtit, aniž by se jí dotkl.

***

Bylo už dopoledne a většina trenérů byla už vzhůru, když Ryan spadl z postele. Pak se podíval, jestli jeho pravá mechanická ruka neutrpěla nějakou újmu. A byla v naprostém pořádku. Tak se tedy oblékl a sešel dolů na snídani a vyzvednout si své Pokémony. Včera to s nimi dopadlo katastrofálně, Swellow, Electrike, ani Grovyle nezvládl reparát. Všichni prohráli proti jedinému Normanovu Pokémonovi – Vigorothovi. Ryan si vzpomněl na jeho úplně první zápas s Normanem, kdy proti Vigorothovi stál jeho Grovyle ještě jako Treecko. Jenže jak zvítězit? Nenapadalo ho nic jiného, než použití jiné strategie. Napadlo ho například použít proti Vigorothovi Onixe, jenže toho by limitovala jeho výška a té by se Vigoroth svou rychlostí vyrovnal, nebo by kamenného obra spíše předčil. Ryan si zatím vzal něco k snídani a začal přemýšlet.

„Tak co? Jak ses vyspal?“ ozval se Damionův hlas.

„No… moc dobře se mi nespalo, měl jsem zlé sny… probudil jsem se v noci, pak jsem si vyšel na vzduch, tam na mě volal nějaký hlas, který mi přišel povědomý… já tomu neznámému do tváře neviděl, tak jsem utekl…“

„Aha. A co ruka?“

„Dobrý, už jsem si zvykl, bez problému…,“ usmál se Ryan na Damiona.

„Fajn. Tak co ta odveta? Půjdeme tam ještě dneska, nebo počkáme?“

„Určitě bych tam chtěl jít dnes, ale žádná konkrétní strategie mě proti Vigorothovi nenapadá… Vyzkoušel jsem dva Pokémony, kteří by se mu mohli s rychlostí vyrovnat a nic! Pak jsem se ho snažil nějak paralyzovat, ale zase nic! Neměl bych ještě trénovat? Nebo použít někoho jiného? Ty jsi tady už byl, co bys použil?“

„To já nevím… promiň,“ řekl Damion a napil se ze své skleničky. Pak se znovu ozval stejný hlas, který Ryan slyšel v noci. „Ryane?“ Pak k němu přišla nějaká blonďatá dívka, vlasy měla dlouhé do úrovně ramen, měla jasné světlemodré oči a Ryanovi přišla povědomá. Na sobě měla vodorovně pruhovanou mikinu s bílými, šedými a tmavě růžovými pruhy, dále měla bílé kalhoty a černé baleríny. Vypadala na svůj věk starší a dospělejší, ale kdo to byl? Ryan na ní zíral, jako by to nevěděl.

„Ryane, neříkej, že mě nepoznáváš! Já tě v tom novém oblečení poznala, ale ty mě ne?“ řekla dívka.

„Promiň, měl jsem ti to říct… tahle slečna se po tobě sháněla už od včerejška, neřekla mi jméno, říkala mi, že ty už budeš vědět,“ řekl Ryanovi Damion.

„Ryane, copak mě nepoznáváš?“ zeptala se dívka ještě jednou. Ryan pokrčil rameny. „Tak jinak. Znáš Barbaru?“

„To znám, no…“

„Fajn. To já taky,“ dívka se tiše usmála, „a kdy jsi jí viděl naposled?“

„Na cestě do Palmového města, nabídla se, že odvede mojí sestru Katy domů do Littlerootu! Co to má společného s tím, že mě hledáš? Kdo vlastně jsi? Už v noci jsem slyšel tvůj hlas a strašně jsi mě tím polekala!“

„No, Ryane… ty opravdu nepoznáváš Barry? Tedy mě?“ řekla dívka. Ryan pak vyvalil oči. Dívka skutečně vypadala jako Barbara, až na jeden detail, díky kterému jí Ryan nepoznal. „Barry? Jsi to vážně ty? Promiň, omlouvám se… moc ti to sluší! Nosíš čočky?“ zeptal se jí Ryan. Barbara zavrtěla hlavou. „Už ne. Už ty brýle nosit nemusím, víš? Změna je život, ne?“

„To máš pravdu. Mohl bych tě o něco požádat? Můžeš to odmítnout, jistě…“

„Tak povídej,“ šeptla Barry. Ryan natáhl ruku. Byla to zrovna ta pravá, ta umělá, takže to mohlo způsobit nějaké potíže.

„Chtěl bych ti nabídnout přátelství. Na minulost zapomeňme a na lásku taky. Ty si zasloužíš někoho jiného. Tím nechci říct že jsi ošklivá, naopak, jsi moc hezká slečna a bez brýlí ti to sluší ještě víc,“ řekl Ryan.

„Já souhlasím,“ řekla Barry a stiskla Ryanovu ruku. Po chvilce jí ale nemohla dostat vůbec ven. „Mohl bys mě už pustit, prosím?“ Ryan uvolnil sevření a Barbařina ruka vyklouzla a byla úplně v pořádku. „Co tě to napadlo? Co se stalo?“

„Víš… ještě si na tu ruku zvykám… nemám v ní cit, tak je to těžké…“

„Ty si zvykáš na svojí ruku?“ divila se Barry.

„Přesně tak. Možná mě považuješ za blázna, ale tobě řeknu pravdu. Přišel jsem o pravou ruku při takovém strašném incidentu, který bych nechtěl rozebírat… No a tu mi zachránit nemohli, tak mi dali tuhle novou mechanickou ruku… Nevypadá moc lidsky, proto jí skrývám touhle rukavicí, víš?“ dokončil Ryan svoje vyprávění.

„Aha. Tak lepší, než být bez ruky vůbec, že jo?“ řekla Barry takovým divným tónem. Ryan kývl. „Ale radši to nikomu neříkej, ano?“

„Spolehni se!“ mrkla na něj dívka. Vtom se do konverzace vložil Damion.

„Hele, nejsi ty ta holka, co chodí s Andreasem? To jako nevíš, že si Ryanovi ublížila?“

„No tak, Damione… Změnilo se to… Ona se s ním rozešla a pak se mnou chvíli byla na cestě. Promiň, Barry, nechtěl jsem, aby zaznělo jeho jméno…“

„Ale to je v pohodě,“ usmála se Barry.

„A co tady vlastně děláš?“ zeptal se Ryan.

„No… Katy jsem odvedla do Littlerootu, všechno dobře dopadlo. A teď se chystám do Sinnohu na Wallaceův pohár. Tam vystoupí taky jedna moje kamarádka a spolužačka ze školy, která je profesionální koordinátorkou, ne takovou jako já… Šli byste se mnou?“

„To víš, že jo! My jsme tam taky chtěli, kvůli Kris… Takže souhlasím!“ řekl Ryan. Barry kývla. Pak se Ryanovi ozval PokéNav. Přišla mu zpráva.

„To je od Gabrielly! Chtěla by se mnou mluvit po telefonu…,“ řekl Ryan. Damion se otřásl.

„J-já tady nejsem!“ řekl Damion a odešel. Ryan se otočil na Barry. „Barry, mohla bys jít za ním? On miloval mojí sestřenku, ta mu řekla, že potřebuje odejít a zlepšit si angličtinu a on to už považuje za konec a rozchod…,“ vysvětlil dívce.

„Dobře. Promluvím s ním,“ řekla Barry a odešla. Ryan pak přišel k telefonu a vyťukal číslo. A chvíli se na obrazovce se objevil obličej Ryanovy sestřenice. Vypadala trošku jinak, než jí Ryan posledně viděl. Vlasy měla nakrátko ostříhané, tmavě blonďaté se světlými melírky. Krásné modré oči měla za brýlemi bez obrouček, které na ní byly jen trochu vidět. Na sobě (tedy z toho, co bylo vidět na obrazovce) měla tmavě modrou halenku.

„Ahoj! Tak co se děje? Kde jsi?“

„Ahoj, Rrájene… teď jssem na sestě do Sinnou, vysstoupím na Wallaseově pochárru,“ řekla Gabriele.

„Opravdu? Ty ses stala koordinátorkou?“

„Non. Jenom na sašátku bude taková soutěš ve spěvu, tak se súčastním, víš?“

„Tak to je určitě bezva! Víš, co budeš zpívat?“ zeptal se Ryan.

„Oui, vím! Ale to bude pršekvapení! Prrosradím jenom to, že to bude frransouská písniška!“

„Já se tě ani ptát nechci, rád se nechám překvapit!“

„Dobrše. A jak se vede s Pokémony?“ zeptala se dívka.

„Docela to jde. Akorát včera jsem prohrál v zápase o odznak, ale dneska tam půjdu znovu a tentokrát vymyslím jinou strategii. A co ty? Jak se ti vede? Slyšel jsem, že si odešla, aby sis zlepšila angličtinu, je to tak?“

„Oui, je to tak. Teď už umím anglisky líp, ale toho pršísvuku se nessbavím…“

„To vůbec nevadí. Pro někoho je francouzský přízvuk i roztomilý,“ usmál se Ryan.

„Vášně? Tak to je heské… já už budu muset jít. Tak pápá a posdravuj Damiona!“ rozloučila se Gabrielle.

„Ty se taky měj hezky,“ řekl jí Ryan a obraz zmizel. Pak se zvednul a odešel směrem k Damionovi s Barbarou. „Tak co?“ zeptal se dívky.

„Popovídali jsme si a teď už je to u něj snad lepší. Tím myslím, že už na tu dívku tak nemyslí. To je tvoje sestřenka, jo?“

„Ano. Gabrielle je moje frankofonní sestřenka. Teď jsem s ní mluvil. A řekla mi, ať Damiona pozdravuji, tak si myslím, že na něj nezapomněla,“ řekl Ryan.

„To máš pravdu, ale to pro toho tvého kamaráda neznamená, že opravdu nikoho jiného nemá.“

„Damion musí doufat…,“ zašeptal Ryan. Pak se zeptal Barry: „Mohl bych si s tebou dát zápas? Potřebuju se připravit na odvetu s Normanem… včera jsem to totiž nezvládl, víš?“

„Ale jistě, ráda ti pomůžu s tréninkem!“ usmála se dívka.

***

Ryan, Barry a Damion si vyšli ven za Petalburg. Našli travnatou pláň, která byla jako stvořená pro zápasení.

„Tak co? Jak chceš zápasit?“ zeptala se dívka.

„Potřeboval bych zápasit proti někomu rychlému… aby mi trošku simuloval Vigorotha… a měl by být se svým trenérem dokonale sehraný…“

„Aha. No to je mi vážně líto… ale já mám jenom Solrocka, Flaaffyho a Ponytu… myslím, že ani jeden ty podmínky nesplňuje…,“ řekla Barry smutně.

„To nevadí,“ usmál se na ní Ryan. Když najednou se ozval Damion: „A co já? Mohl bych povolat Staravii!“

„To je dobrý nápad! Má to jenom jednu nevýhodu, a to tu, že se pohybuje ve vzduchu, ale to nevadí. Dám si tedy zápas s tvou Staravií! Vyzkouším několik Pokémonů. Ale Onixe ne, ten by určitě vyhrál. Tak jdeme na to!“

„Dobře! Tak, Staravie, pojď!“ Z Damionova Pokéballu vyskočil šedý ptáček.

„Já si volím… Swellowa!“

Proti sobě stáli oba ptačí Pokémoni. „Damione, pracuj se Staravií tak, jako bys zápasil s jakýmkoli jiným trenérem, ano?“ řekl mu Ryan.

„Tak já to tedy zkusím. Jdeme na to! Staravie, pohybuj se rychle!“

„Swellowe, nálet!“

Swellow se připravil a letěl vstříc Staravii, jenže… ta mu uhnula.

„Swellowe, soustřeď se. Zapomeň na to, že je rychlejší než ty. Pak zaútoč!“ poradil mu Ryan.

„Staravie, pokračuj!“

Staravia přelétávala ze strany na stranu elegantní rychlostí, Swellow zavřel oči, pak se přiblížil a zopakoval svůj nálet. A tentokrát se mu to podařilo. „Skvěle! Výborně!“ pochválil svého Pokémona Ryan. Staravia byla celkem v pořádku a oba pokračovali v tréninku. Ryan postupně vyzkoušel Grovyla, Electrika, Cyndaquila i nováčka Shellose. Všichni se pocvičili a byli teď připraveni k zápasu s velmi rychlým protivníkem. Poté se Ryan a ostatní vrátili do Petalburgu a udělali si hezký den. Když se vraceli zpět do Pokécentra, byl už večer a Ryan, Damion, ale i Barry byli dobře naladění a evidentně veselí. Jenže… Ryan spatřil v Pokécentru někoho, koho by nejen nečekal, ale koho by ani čekat nechtěl. Andrease. Ryana nejprve napadlo se nenápadně vypařit, když vtom se André otočil. I přesto, že Ryan vypadal jinak, tak ho poznal.

„A hele! Conolly, co tu děláš? A co ten novej ohoz? Gahahaha!“

„Přišel jsem sem vyhrát odznak, jenže to ten tvůj mozek asi nedokáže pochopit. A teď, pokud mě omluvíš, bych si chtěl dát něco k večeři a pak spát,“ řekl mu Ryan.

„Beze všeho, chlapečku,“ ušklíbl se Andreas. Jenže ten si najednou všiml Barry. Tedy, on si jí nevšiml, vůbec netušil, že je to ona. „Hej, Conolly! To mě ani nepředstavíš tady slečně?“

„Co? Já myslel, že se znáte a…,“ zarazil se Ryan. Andreas pokrčil rameny. Ryan zavrtěl hlavou, jako by Andreasovi nevěřil a odešel s Damionem ke stolu. Andreas se přiblížil k dívce, usmál se na ní a řekl: „Slečno, dovolte, abych se představil. Jmenuji se Andreas Tarkin a rád vás poznávám.“ Pak natáhl ruku. Barry dělala, jako nic, stiskla Andreasovu a ten pak políbil hřbet její ruky. Andreas se začal chovat nějak podivně. Chtěl Barry asi sbalit, přitom ale vůbec netušil, že jde o dívku, se kterou se rozešel.

„Já vás také ráda poznávám. Jmenuji se…… er…,“ řekla Barry a zamyslela se. Vypadalo to, jako by zapomněla vlastní jméno. Mělo tomu tak být, aby Andreas nic nepoznal. „Jmenuji se... Deborah. Deborah McLeanová,“ řekla Barry a byla v obličeji rudá.

„Co se děje? Proč jsi taková rudá? Nestalo se něco?“

„Hehe… nic… jsem v pohodě…,“ zakoktala Barry.

„Tak to je dobře. Pojď se posadit. Zvu tě na něco k pití,“ usmál se Andreas. Barry s podivným výrazem v obličeji nakonec souhlasila.

***

„Tak. Teď jsem i řekl všechno o sobě. Ale o tobě ještě nic nevím… můžeš taky něco povídat, jestli chceš!“ usmál se Andreas, který ani nepoznal dívčin hlas. Barry to už nevydržela a zalovila ve své kabelce. Našla tam nějaké pouzdro a položila ho na stůl. Andreas se trošku podivil. Barry si upravila vlasy a z pouzdra vytáhla své brýle. Před Andreasem teď seděla blonďatá dívka, s modrýma očima a brýlemi s tmavě modrošedou obroučkou do půlky skel s rozšířenými stranicemi stejné barvy. André vyvalil oči. „Ba… ba.. bar… Barry… co ty tady děláš?“ vykoktal ze sebe, jako kdysi Ryan.

„Co tady dělám? Ale prosím tě… jsi překvapený, viď?“

„No… hehe… jistě… já tě vážně… nepoznal…,“

„To nevadí. Já už brýle nosit nemusím, víš? Jenom v nějakých případech, jako na počítač, bych je ještě nosit měla,“ vysvětlila dívka.

„Jo… chápu…… ehehehe…… sluší ti to, opravdu… ale pak nechápu, co tu děláš s ním… to s ním chodíš?“ zeptal se Andreas.

„Možná a možná ne. Co by si mi řekl, kdyby tomu tak bylo?“ zeptala se zvědavě dívka.

„No… já nevím…… já ho nemám rád… nikdy jsem ho neměl rád…… ale pokud jsi s ním šťastná, tak to ti přeju……“

„Aha. No dobře,“ řekla Barry. Pak zívla. „Ach jo, už jsem tak unavená…

Pokud ti to nevadí, tak už půjdu spát, je už docela pozdě. Ráda jsem tě zase viděla a přeju ti hodně štěstí do života a ať najdeš tu pravou slečnu. Měj se,“ řekla dívka, sundala si brýle a odešla.

„Ale… Barry… prosíím! Vrať se! Chtěl bych ti něco říct!“ zavolal na ní Andreas. Ale dívka už ho nevnímala.

***

Byla noc a všichni v Pokécentru už spali. Ryan se zase divně převaloval. Možná se mu zdálo něco divného…

Byl teď na nějakém plese a tenhle sen byl podobný jako ten, co měl včera.

Ryan vyzval k tanci Gabriellu a náramně jim to šlo. Damion je sledoval se smutkem a zároveň s příšerným vztekem a žárlivostí. Když skončili, tak k Ryanovi přišel, chytil ho za krk a silou ho tlačil proti zdi.

„Co to děláš?! Zbláznil ses, nebo co?!“ divil se Ryan.

„Nech jí být! Mojí slečnu necháš na pokoji!“

„Ale vždyť je to moje sestřenka! Nic mezi námi není! Neblázni!“

„Ne. Tímhle si zašel opravdu moc daleko! Nenávidím tě!“

„Nenávidíš? Prosím tě, Damione, neblázni…“

„Neblázním! Náš spor může vyřešit jen jedna věc…“

„Jaká věc?“

„Souboj,“ zašeptal Damion. Ryan se otřásl.

***

Bylo poledne. Damion už čekal na Ryana. Vše se mělo odehrát na molu velkého krásného jezírka. Sluníčko svítilo a sem tam vyskočil Magikarp nebo Goldeen. Damion se už začal rozčilovat, co s Ryanem je, když vtom zrovna přišel.

„Pozdě. O pět minut pozdě!“

„Ale… Je to opravdu nezbytně nutné?“ zeptal se ho Ryan. Damion smutně přikývl. Ale tohle nebyl Pokémoní souboj, ale skutečný souboj na život a na smrt. Oba soupeři dostali zbraně a… raz… dva… tři… a mohlo se začít. Damion vystřelil jako první, ale minul. Ryan ale neminul a Damion padl k zemi. Ryan vyvalil oči a přiběhl k svému příteli, který se zmítal v bolestech.

„Bylo to…nezbytné? Damione…“

„Já………já……… tě……… nenávidím……,“ zašeptal Damion. Jeho oblečení bylo potřísněné krví, která se hrnula z díry, kterou měl v hrudníku. Pak zavřel oči a když se ho Ryan dotkl, tak ucítil ledový chlad. Damion byl mrtvý.

***

Sen se přesunul někam jinam. A k Ryanovu štěstí, nebyl už tak ošklivý, jako ten předchozí. Byl dospělý a vstoupil do dveří nějakého domu, byl oblečený do černého kabátu a na obou rukou měl rukavice, takže venku musela být zima. Sundal si pokrývku hlavy a vydal se hledat někoho důležitého. Dům byl evidentně rozlehlý, ale Ryan nakonec našel správné dveře. Byl uvnitř velkého světlého sálu a na sedačce tam seděla dívka. Měla dlouhé hnědé rozpuštěné vlásky a tmavomodré oči. Na sobě měla bílé šaty a v ruce držela nějakou knihu. Byla to Kris Doyleová, slečna Ryanova srdce. Uklonil se a Kris na něj pohlédla.

„Proč jsi sem přišel?“ zeptala se.

„Musel jsem tě vidět…,“ ozvala se odpověď, „Promiň.“

„Chtěla bych, abys odešel…,“ zašeptala slečna.

Ryan se usmál a zavrtěl hlavou. „Ne… Nemohu… Já nemohu.“

„Proč? Proč mě takhle vyhledáváš?“

„Protože tě…… miluji. Z celého srdce… miluji tě.“

Kris se zarazila. Vůbec nevěděla, co říct. V tváři se jí objevil náznak rozpaků a pak zašeptala: „Co si od toho slibuješ? Okamžik nadšení? Krátký skandál?“

„Ne…“

„Tak proč ta změna? Byli jsme přece takoví dobří kamarádi… proč to?“

„Protože já………no………já nevím…………… Když jsem tě uviděl, uvědomil jsem si, jak jsi překrásná a myslel jsem na tebe… snil jsem o tom……“

„Ty……… se pleteš… Jak v tom, co říkáš, o čem sníš i jak mě vlastně vidíš…“

„Ne.“

„Už jsem tě jednou poslouchala před těmi roky. V době, kdy si měl jiné starosti…… Tehdy jsem cítila, že jsi ten pravý pro mě, ale zmýlila jsem se… ty jsi o mě zájem neměl… Neviním tě za to.“

„Prosím… Kristen… vyslyš mě… Prosím…“

„Proč?“

„Vyslyš mě.“

„Ale proč? To proto, že se ti otevřel zrak? Že jsem najednou pro tebe dost dobrá?“ řekla slečna. Ryan na chvíli ztratil řeč. „Ryane… měl bys vědět, že všechno tohle, ten život, můj život je prázdný a klamný. A s radostí bych ho vyměnila za život, jaký jsem vedla dřív.“

„Ano. Řekni, že už nic necítíš,“ řekl Ryan. Kris zkřivila ret. Ryan věděl, že Kris je zadaná, ale i přesto jí chtěl získat.

„Můj přítel spí tam nahoře!“ řekla dívka rozrušeně.

„Řekni, že mě miluješ… prosím……

„Milovala jsem tě… kdysi. Ale už je to dávno.“

„Tak,“ Ryan se usmál, „nezapomněla jsi tedy.“

„Ne…,“

„Kristen… prosím tě… Buď se mnou,“

Kris zavrtěla hlavou a do očí se jí hnaly slzy. „Ty… jsi mi kdysi říkal, že se moje srdíčko zahojí… To tvoje taky, Ryane…“

„A zahojilo se? Hm? Vyléčilo se tvé srdce?“

„Ach bože…,“ Kris už ukápla první slzička, „to bolí…“

„Zhojilo se?“ Ryan se usmál, „já myslím, že ne,“ řekl a zavrtěl hlavou, ale Kris teď seděla na židli a začala plakat. „Ach, to bolí…“

„Proč? Proč to bolí? Proč?“ zeptal se Ryan a přistoupil blíž ke slečně. „Řekni mi to……řekni! Proč to bolí?!“ Ryan už zvedl hlas a Kris plakala hlasitěji.

„Protože………fňuk……už je…………pozdě………,“ Ryan zavrtěl hlavou. „Ano! Jdeš moc pozdě!“

„Zachraň mě… prosím… zachraň mě……“

„Já tě nemůžu zachránit,“ řekla Kris v návalech slz. Ryan poklekl a chytnul jí za ruku. Rukavice měl obě dole, takže byla vidět jeho mechanická ruka. „Musíš mě zachránit.“

„Ne, to nemůžu…“

„Řekni, že mě miluješ…… prosím…,“

„R-r-ryane… to prostě……fňuk… nejde…,“ řekla Kris a vysmrkala se.

„Prosím… Udělám, co budeš chtít, jen mi pomoz……prosím………,“

„Ryane……,“ řekla Kris a z očí jí kapaly slzy. „Já…,“ řekla, ale svou větu nedokončila, protože zmizela.

***

Všechno zmizelo. Kris, sál, ten velký dům… Ryan se totiž probral. Vstal a chytil se za hlavu. Tohle je vážně divné…… Měl špatné sny už podruhé za sebou… A většinou o podobné věci… o Kris. Byly to nějaké hrozné vize budoucnosti? Nebo se mu to způsobil nějaký Pokémon? Ryan se zamyslel a došel k názoru, že nejlepší bude si o tom promluvit s přáteli, s Barbarou a Damionem. Oblékl se a odešel z pokoje.

***

„Ahoj! Co se ti stalo?“ zeptal se Ryana Damion.

„Co by se mi mělo stát?! Nic… vůbec nic……“

„Vypadáš, jako by tě něco trápilo. Je to tak?“

„Máš pravdu……neměl bych to už dál skrývat. Trápí mě ty špatné sny,“ svěřil se Damionovi Ryan. Ten mu pokynul a sedli si spolu k jednomu stolu. Barry tam ještě nebyla.

„Tak co se děje? Povídej!“ pobídl Ryana Damion s úsměvem.

„Jsou o Kris… plné smutku, bolesti, utrpení…,“

„Cože?! Vyprávěj mi ty sny podrobněji, jestli můžeš, prosím,“ řekl Damion s vyvalenýma očima.

„Zdálo se mi… že byla paralyzovaná navěky… pak jsem jí žádal o ruku… odmítla mě… pak se mi zdálo o svatbě s ní…… řekla ne…… a pak jsem jí škrtil myšlenkami…… to se mi zdálo minulou noc.“

„No tohle… to je hrozné… a ještě něco?“ ptal se plavovlasý.

„Tuhle noc… se mi zdálo… že jsem nejdřív byl na nějakém plese. Vyzval jsem svou sestřenku k tanci… tys to nepřekousnul, myslel sis, že jí svádím a vyzval si mě na souboj…“

„Souboj? To nezní tak úplně špatně…… Kdo vyhrál? Jaké měl kdo Pokémony?“ vyptával se Damion.

„Ale tohle nebyl souboj s Pokémony…… byl to skutečný souboj…… se zbraněmi… na život a na smrt… a ty jsi padl……“ Damion vyvalil oči.

„Oh! Ale byl to jen sen, ne?“

„Snad ano… a pak se mi ještě zdálo… že jsem byl u Kris a prosil jsem jí, aby mě milovala, ale ona už byla zadaná a…… to je tak hrozné!“ Ryan už málem uronil první slzičku.

„Ale no tak,“ utěšoval přítele Damion, „byly to jen sny. To bude v pohodě, věř mi. Hlavně kvůli tomu nebreč, kluci nepláčou…“

„Snad máš pravdu. Nechtěl bych o Kris přijít… mám jí rád……,“ zašeptal Ryan.

„To ti věřím,“ mrkl na něj Damion. Vzápětí k nim přišla Barbara. Na sobě měla vodorovně pruhovaný svetřík s bílými, černými, šedými a tmavě fialovými pruhy a na nose měla brýle.

„Co se děje?“ zeptal se jí Ryan, když na ní pohlédl.

„Ale… nic…,“ řekla dívka, sundala si brýle a dala je do pouzdra.

„Barry… no tak…… přede mnou si brýle sundávat nemusíš… klidně je nos dál…“

„Ne… já je měla jenom proto, že jsem byla támhle u počítače a nechci si zkazit oči, víš?“

„Aha. To chápu,“ přikývl Ryan. Barry zatím dala pouzdro s brýlemi do své kabelky. Pak si na něco vzpomněla a oslovila Ryana.

„Málem jsem zapomněla! Mám tě moc pozdravovat od Kris, už se moc těší, až se opět setkáte,“ usmála se Barry.

„Opravdu? Tak to je od ní moc hezké,“ řekl Ryan a na jeho tváři se objevil úsměv.

„A ještě jsem mluvila s Allie, ta bude taky ráda, až tě pozná.“

„Allie? To je kdo?“ podivil se Ryan.

„Aha, to jsem ti neřekla… To je ta moje kamarádka, která bude soutěžit na tom poháru taky. Jmenuje se Allison. Allison Grainová, ale většinou jí říkám Allie nebo Ally.“

„Taky budu rád. Možná bych se taky mohl zúčastnit, i když nevím, na co by mi byla stužka… No, ještě nad tím popřemýšlím! A teď mě omluvte, budu muset na stadion! Tentokrát ten odznak získám, cítím to. Tak se mějte!“ rozloučil se Ryan s Damionem a Barry, jenže Damion ho zastavil.

„Počkej! Já tě v tom nenechám. Jdu s tebou!“

„Dobře,“ kývl Ryan.

„A počkejte na mě! Nechci tu zůstat sama…… co když se Andreas vrátí?“ řekla Barry a zasmála se při myšlence, že by se její bývalý přítel mohl vrátit a usilovat o ní znovu.

„To máš pravdu, Barry,“ usmál se Ryan. „Tak dohodnuto, půjdeme všichni!“

***

Dveře Petalburgského pokémoního stadionu se otevřely. Ryan odvážně vešel dovnitř, následován Damionem a Barbarou. Vešli přímo do místnosti se zápasištěm a tam byl zrovna Norman.

„Á! Kdopak to tu je? Chceš odvetný zápas?“ řekl modrovlasý muž.

„Jistě. Už se nenechám od vás ponížit! Jsem plně připraven! Můžeme začít?“

„Ovšem,“ kývl Norman.

***

„Zápas mezi trenérem stadionu Normanem z Petalburgu a vyzyvatelem Ryanem Conollym z Littlerootu! Každá strana použije tři Pokémony! Zápasí se o Vyvážený odznak a zápasí se bez časového omezení! Zápas je nyní zahájen!“ řekl Kenny a odmávl začátek zápasu.

„Slakothe, pojď!“

„Volím si Shellose!“

Z Normanova Pokéballu vyskočil hnědý Pokémon s rypákovitým nosem a ospalým výrazem v obličeji. Proti němu byl modro-zelený slimákovitý Pokémon. Ryan vytáhl Pokédex a namířil ho na Slakotha. „-SLAKOTH, LÍNÝ POKÉMON. TENTO POKÉMON JE TAK LÍNÝ, ŽE SE TÉMĚŘ NEPOHYBUJE. UMÍ JEN JÍST A SPÁT-“ ozvalo se z Pokédexu.

„Co? Ryan povolal Shellose? Nováčka? Vždyť v ostrém zápase ještě nebyl!“ Damion se chytil za hlavu a pak si zakryl oči. „To nechci vidět!“ řekl.

„Tak začneme! Shellosi, vodní puls!“

„Slakothe, protiútok!“

Shellos vyslal kouli vody na soupeře, ale ten se obklopil oranžovým světlem. Voda se od něj odrazila, koule se zvětšila a trefila Shellose.

„Co jsem to říkal?!“ řekl zoufale Damion. Barry neřekla nic, jen sledovala zápas. Shellos byl otřesený, ale pořád schopný dalšího boje.

„Shellosi, zkus to ještě jednou!“

„Slakothe, zívni!“ řekl svému Pokémonovi Norman, ale ten ho neposlechl a voda ho zasáhla a málem dostala i ze zápasiště.

„Výborně! Bahenní bombu!“

„Zákeřný útok!“

Shellos vyplivnul bahno na Slakotha takovou silou, že ani nezaútočil. Byl teď úplně špinavý.

„Slakothe, ne!“

„A teď ho umyj vodním pulsem!“ řekl Ryan. Slakoth opět nezaútočil, takže Shellos spláchl špínu, co měl Slakoth na sobě a odhodil ho pár metrů dál. Slakoth měl evidentně dost.

„Slakoth není schopen pokračovat! Vítězem je Shellos!“ řekl Kenny a odmávl to praporkem. Na světelné tabuli se rozsvítila jednička u Ryanova jména. „Konečně,“ pomyslel si Ryan.

„Slakothe, vrať se. Potřebuješ si odpočinout,“ řekl Norman a odvolal poraženého Pokémona, „a teď si volím Slakinga!“ Z Normanova Pokéballu vyskočil Pokémon podobný Slakothovi, ale byl tlustší, větší a mohutnější. Ryan vytáhl Pokédex podruhé. „-SLAKING, LÍNÝ POKÉMON. VYVINUTÁ FÁZE VIGOROTHA. JE VELMI LÍNÝ. ALE POKUD SE PŘECE JEN ZMŮŽE NA ÚTOK, TAK JE TŘEBA SE MÍT NA POZORU, PROTOŽE MÁ VELKOU SÍLU-“ řekl Pokédex.

„Hm… Další líný Pokémon… už to mám!“ rozzářil se Ryan. „Shellosi, vrať se! Volím si Swellowa!“ Proti Slakingovi stál Swellow, který byl plný energie a připraven k boji.“

„Slakingu, dělovou ránu!“

„Swellowe, poletuj rychle okolo něj! A až ti řeknu, tak použiješ křídlový útok!“ řekl ptáčkovi Ryan. Slakingova pěst se rozzářila bíle a pak se s ní snažil trefit Swellowa. Jenže marně. Swellow pak začal okolo něj pravidelně v kruzích a pak ho plácnul křídly do obličeje. Slaking byl poražen. Damion i Norman vyvalili oči. Jak mohl tak silného a mohutného Slakinga porazit na jediný úder?

„To je snadné. Využil jsem jeho pomalosti a zamotal mu hlavu, takže pak už nebylo těžké zaútočit!“ vysvětlil Ryan.

„Chytré!“ ocenil ho Norman a odvolal Slakinga.

„Slaking není schopen pokračovat! Vítězem je Swellow!“ oznámil Kenny. Světelná tabule ukazovala teď skóre 0:2. Teď Ryan ale věděl, že přijde to nejhorší. Pravděpodobně přijde o vedení a možná i prohraje. Už zbýval jen jeden Normanův Pokémon a Ryan věděl, že je to Vigoroth.

„Tak jdeme na to, Vigorothe!“ řekl Norman a hodil svůj poslední ball. Ryanovy obavy se naplnily.

„Swellowe, odpočiň si,“ odvolal Ryan svého Pokémona. Barry neřekla nic a jen sledovala utkání, zatímco Damion byl zaujatý tím, co se na zápasišti děje a přemýšlel, co jeho kamarád chystá.

„Shellosi, pojď!“ povolal Ryan opět svého východního Shellose. Kenny odmávl praporky a zápas byl zahájen.

„Vigorothe! Nešetři ho! Zuřivý dráp!“

„Shellosi, braň se bahenní bombou!“

Vigoroth se nemilosrdně vrhl před Shellose a vytasil své drápy. Už se chystal zaútočit, když najednou… dostal dávku bahna přímo do obličeje.

„Drápni ho!“

„Shellosi, pozor! Zkus sražení!“

Vigoroth skákal po zápasišti tak rychle, že ho Shellos zřídka zahlédl. Vigoroth skočil za něj, vrazil dráp do jeho měkkého těla, jenže Shellos skočil a trefil ho do hlavy. Vigoroth upadl.

„Výborně, Shellosi! Vodní puls!“

„Vigorothe, protiúder!“

Shellos utvořil kouli vody a vyslal jí na soupeře. Ten se rozběhl vstříc ní, prorazil jí bokem a vypadalo to, že se mu nic nestalo. Poté Vigoroth vrazil do Shellose a odhodil ho do vzduchu. Když Ryanův Pokémon upadl, tak bylo vidět, že už má dost.

„Shellos není schopen pokračovat! Vítězem je Vigoroth!“ oznámil Kenny. Na světelné tabuli zhasl obrázek Shellose a Normanova nula zmizela. Teď světelná tabule ukazovala skóre 1:2.

„Shellosi, vrať se. Byl si výborný, udělal jsi velký kus práce, žes mi pomohl porazit Slakotha… nezapomenu na to, i kdybych znovu prohrál. Teď si zasloužíš odpočinek,“ řekl Ryan a odvolal svého Pokémona.

„Tak a koho povoláš teď, hm?“ zeptal se Norman.

„Bojuj, Swellowe!“ povolal Ryan dalšího Pokémona.

„Zase ten Swellow,“ zamumlal Norman, „je mi ho až líto, že opět prohraje se stejným soupeřem…… Usnadni mu to, Vigo! Soustřeď energii!“

„Swellowe, zdvojení!“

V tomto kole se jeden Pokémon nedotkl toho druhého. Vigoroth odpočíval a nabíral sílu, zatímco Swellow vytvořil optické klamy sebe sama.

„Ah! Myslíš, že Vigorotha porazí optické klamy? Nebuď vtipný…… Rychlý zuřivý dráp, prosím!“ přikázal Vigorothovi Norman. Ryan neřekl nic, jen doufal. Vigoroth se rozmáchl a rychle vyřadil Swellowovy kopie a nakonec zasáhl i jeho samotného.

„Swellowe, nálet!“

„Protiúder.“

Swellow provedl nálet výborně. Trefil Vigorotha, jenže…… trefil ho tak tak, protože Vigoroth se mu tělem postavil a odpálil ho na druhý konec stadionu.

„Swellow není schopen pokračovat! Vítězem je Vigoroth!“ oznámil Kenny a skóre na světelné tabuli se opět srovnalo – teď vedle sebe zářily dvě dvojky. Ryan odvolal Swellowa a dostal se do stejně těžké situace jako včera. Teď mohl povolat Grovyla, Cyndaquila, Onixe, nebo Electrika. Ovšem Ryanovo rozhodnutí překvapilo jak Normana, Damiona, ale i Barbaru, která se začala dívat na zápas s větším zaujetím.

„Tak pojď, Cyndaquile!“ z Ryanova Pokéballu vyskočil malý Pokémon tmavozelenými zády a se žhavými uhlíky na nich. „COŽE?!“ vyvalil oči Damion, „dávat poslední naději na malého Cyndaquila? To se mi zdá jako velký hazard…“

„Třeba se dočkáme překvapení,“ usmála se na Damiona dívka.

„Špatná volba, Ryane. Ukážu ti, že malí Pokémoni tady nemají šanci. Začneme zuřivým drápem! A rychle!“ řekl svému Pokémonovi Norman.

„Cyndy, braň se žhnoucím útokem!“

Vigoroth skočil a podrápal Cyndaquila, který se sice bránil hořícími úlomky, ale bez efektu. To se opakovalo ještě dvakrát. Cyndaquil sice Vigorotha zasáhl, ale ten byl stále schopný pokračovat.

„Cyndaquile, zkus kouřový útok!“

„Protiúder!“

Cyndaquil zahalil stadion do tmavozeleného kouře. Nikde nebylo nic vidět. Vigoroth byl také ochromený.

„Rychle Cyndy, plamenný kruh!“

Cyndaquil se „obalil“ ohněm a napral to do Vigorotha. Když se kouř rozplynul, tak Normanův Pokémon na tom nebyl úplně nejlíp, ale stále ještě mohl pokračovat.

„Tak tenhle zápas začíná být zajímavější než ten včera! Skoncujeme ho! Protiúder!“

„Cyndaquile, rychlý…,“ řekl Ryan, jenže Vigoroth byl rychlejší. Trefil Cyndaquila a bylo po všem. Chudák malý Pokémon ležel na konci stadionu, celý pochroumaný a poškrábaný. Ryan věděl, že tohle pro něj znamená konec a že Vyvážený odznak nikdy nezíská. Už pozvedl ball, jenže…… „Ryane, podívej!“ řekl překvapený Damion a ukázal na Cyndaquila. Ten se z posledních sil stěží vyškrábal na kolena. Vypadal teď zuřivěji a plamen na zádech mu hořel s takovou intenzitou, jako nikdy předtím. Ryan vyvalil oči a vytáhl Pokédex, v očekávaní odpovědi. Ozvalo se: „-ŽÁR. SPECIÁLNÍ SCHOPNOST OHNIVÝCH STARTÉRŮ. POKUD JE POKÉMON NA SKLONKU SIL, SÍLA JEHO OHNIVÝCH ÚTOKŮ SE PRUDCE ZVÝŠÍ-“

„Cyndaquile, plamenný kruh!“

„Vigo, dávej si pozor a vyhni se!“ řekl Pokémonovi Norman. Jenže marně. Cyndaquilův oheň byl daleko intenzivnější a silnější, že bylo téměř nemožné se mu vyhnout. A potom………Vigoroth padl.

„Vigoroth není schopen pokračovat! Vítězem je Cyndaquil! Celkově vítězí vyzyvatel poměrem 3:2!“ oznámil Kenny. Jenže to nebylo zdaleka všechno, Cyndaquil se totiž rozzářil bílým světlem. Začal se vyvíjet. A za několik málo okamžiků se objevil nový Pokémon. Byl větší, měl špičaté tmavozelené uši a tmavočervené oči. Uhlíky měl teď na hlavě a na zadní části těla. Překvapený Ryan vytáhl Pokédex znovu. „-QUILAVA, SOPEČNÝ POKÉMON. DALŠÍ VÝVOJOVÉ STÁDIUM CYNDAQUILA. PŘED BOJEM SE VĚTŠINOU OTOČÍ K SOUPEŘI ZÁDY, ABY MU UKÁZAL, JAK ZUŘIVĚ JEHO OHEŇ ŽHNE-“ ozvalo se.

„No paráda! Děkuju, Cyndaquile… totiž Quilavo,“ usmál se Ryan. Pak k němu přistoupil Norman.

„Ryane, byl to úžasný zápas, napínavý až do samého konce. Myslím, že Vyvážený odznak si zasloužíš,“ řekl a s úsměvem mu předal pátý odznak Hoennské ligy.

„Děkuji vám! Byl to skvělý zápas!“ řekl Ryan a stiskl svou umělou rukou tu Normanovu. A vše proběhlo bez problému.

***

„Tak! Konečně!“ zaradoval se Ryan a dal si do krabičky svůj pátý odznak. „Už jenom tři zbývají!“ dodal.

„A teď pojedeme do Sinnohu, ano?“ zeptala se Barry.

„Ano…… měli bychom……,“ zamumlal Damion.

„Nerada bych vám chtěla kazit radost, ale odsud lodě nevyplouvají… Museli bychom do Palmového města, Liliového města, nebo do Slateportu!“ řekla Barry zklamaně. Ryan se ale rozzářil. „Co se stalo?“ zeptali se ho Barry a Damion současně.

„Bonnie! Můžeme odjet do Sinnohu!“ řekl radostně Ryan.

„Bonnie? To je kdo?“ ptala se Barry. Damion se zamyslel a pak si najednou vzpomněl.

„No jo! Máš pravdu! Mohla by nás odvézt do Sinnohu! Výborný nápad!“

A pak se naši přátelé přesunuli k panu Brineyovi, Ryan opět poprosil Bonnie, jestli by pro ně nemohla udělat malou laskavost, a souhlasila.

„Bonnie? Jak dlouho to bude trvat?“ zeptal se dívky Ryan. Ta se zamyslela.

„Hmm… počítám tak čtyři až pět dnů…… neboj, máme zásoby,“ usmála se brunetka.

„Tak to je fajn,“ řekl Ryan a spolu s Damionem a Barbarou vydal vstříc Sinnohu.