Ryanovo dobrodružství

Lásce neporučíš

Od doby, co Ryan získal pátý odznak a vydal se na plavbu do Sinnohu uplynuly už tři dny. Už to začalo být nudné a stereotypní, když se najednou ozvala Bonnie: „Vypadá to, že jsme tady! Už vidím Slunečné město!“

„Slunečné město?“ podivil se Ryan.

„Ano! Velké přístavní město ve východním Sinnohu. Tam přistaneme. Stejně už se stmívá.“

„Tak dobře,“ kývl Ryan.

Když přistáli, tak se všichni odebrali do Pokécentra, které se moc nelišilo od těch Hoennských. Navečeřeli se a pak se odebrali do pokojů. Ryan nevěděl, že je svému kamarádovi Ashovi blíž, než si myslí. Pak si lehnul do postele a usnul.

***

Ryanovi se opět něco zdálo. A tentokrát to navenek nevypadalo, že je to něco špatného. Procházel se po pláži s Barry a pozoroval oblohu. Bylo krásně slunečno a teplo, kolem byly palmy a v dáli hučelo moře. Když vtom najednou…… se objevil on. Andreas Tarkin. Hned se otočil na svojí ex-přítelkyni a Ryana. „Á! Conolly! Co tady děláš? Tahle pláž je moje! A moře taky!“

„Hele, moře ani pláž něčí není! Nebuď přece blázen!“ obořil se na něj Ryan.

„To je jedno. Prostě zmiz!“

„A proč? Sem může snad každý, ne?!“ řekl Ryan. Andreas nasadil takový divný výraz a pak si najednou všiml dívky.

„A hele, kdo to tady je? Slečna odporná! Nebo šeredná?“ řekl s ledovým smíchem Andreas. Barry se rozbrečela a Ryan jí chytil do náruče.

„Tak hele, zašel jsi moc daleko! Vypadni, Tarkine!“ řekl. Pak zamumlal k dívce: „To bude dobrý, jsem u tebe…,“ a hladil jí po vlasech. Andreas pak s hlasitým „hm“ odešel.

„Tak co? Už je ti líp?“ zeptal se Ryan Barbary.

„N-no trochu…“

„To je dobře. Budu vždycky tady u tebe,“ usmál se na ní Ryan a objal jí. Barry si otřela slzy kapesníkem a pak Ryana políbila.

***

Ryan se probudil tentokrát úplně normálně, jako vždy. Oblékl se, pak sešel dolů a nasnídal se. Už tam čekali na něj Damion s Barbarou. Barry na sobě měla žluté tričko s černými vodorovnými pruhy.

„Tak co? Jak se ti spalo?“ oslovil ho Damion.

„Dobře! Narozdíl od předchozích dní…,“ odpověděl mu Ryan. Pak se přiblížil k Damionovi a pošeptal mu do ucha: „Víš, mám problém…“

„Jaký problém?“

„Pojď, potřebuju si s tebou promluvit o samotě,“ řekl mu Ryan. Damion kývl a pak se otočil na Barry. „Můžeš nás prosím na chvíli omluvit? Potřebuju si s Ryanem promluvit o samotě jako chlap s chlapem, nebude ti to vadit?“ zeptal se.

„Ale ne. Chápu vás,“ řekla dívka. Damion a Ryan pak šli někam dál. „Tak co se děje?“ zeptal se Damion.

„Asi…… asi jsem se zamiloval… zdál se mi takový krásný sen, jak jsem tu dívku utěšoval a objímal…“

„To je moc hezké, to ti přeju!“ usmál se Damion, „a kdo to je?“

„Barry,“ zašeptal Ryan.

„COŽE?!?!“ vykřikl Damion. Barry s toho všimla. „Co se děje?“ zeptala se.

„Ale nic, to je dobrý…,“ řekl jí Damion. Pak se otočil k Ryanovi: „Ty ses úplně zbláznil! Vždyť si jí přece slíbil, že na lásku k ní zapomeneš! Ženeš se do obrovských problémů! Co když tě odmítne? Já bych to nechal být.“

„Já počkám na příhodný okamžik. Pak jí to řeknu a ono se uvidí.“

„Jak chceš. Já jsem se ti jen snažil poradit!“ řekl Damion a odešel zpátky ke stolu. „Co se stalo?“ zeptala se dívka.

„Ale… nic…… jenom se pan Trenér opět zamiloval…… už zase se v tom rejpe…,“ řekl jí Damion.

„Tak to mu přeju, po tom, co si prožil…… po zlomeném srdíčku bude konečně šťastný, ne? A kdo je ta šťastná slečna?“

„Myslím, že jí jednou poznáš,“ řekl Damion, zkřivil ret a odešel.

„Nevíš, jak to myslel?“ zeptala se Barry Ryana.

„To nemám tušení,“ usmál se na ní Ryan.

***

Mezitím, už blízko jezera Statečnosti plula soukromá loď s několika pasažéry.

„Už jsme tam?“ zeptala se pohledná hnědovláska.

„Snad ano, Miley,“ odpověděl jí vysoký muž s delšími hnědými vlasy.

„Tak to je fajn. Ale zjistila jsem, že budeme mít problém,“ řekla Miley.

„A jaký problém?“

„Slyšela jsem, že tady žije nějaký šéf kriminálního syndikátu, který se jmenuje Cyrus…“

„No a?“

„Myslela jsem, že by mě mohli podezřívat, jestli s ním nemám něco společného… Proto raději použiju svojí druhou identitu,“ řekla Miley a zalovila ve svém kufru. Odtamtud vytáhla blonďatou paruku.

„Ale Miley… vždyť tě fanoušci úplně umačkají…“

„To bude dobrý. Nechci se dostat do problémů. Takže tady budu jen a jen Hannah Montana,“ řekla Miley a nasadila si svou dlouhou blonďatou paruku.

„Dobře, jak chceš,“ kývl chlápek.

***

Ryan, spolu s Barbarou a Damionem opustili Pokécentrum Slunečného města. Bylo to velké přístavní město, které se rozprostíralo na několika menších ostrovech, které byly propojeny mosty. Na jihovýchodě se nacházel velký maják, kterému se říkalo Výhledový. Zvláštní byl ve městě také kamenný útvar v moři, který údajně připomínal Munchlaxe.

Damion měl pořád divný výraz, protože chtěl, aby se Ryan nedostal do problémů.

„Tak, kam máme jít?“ zeptal se ho Ryan.

„Ale… no…, pojďte za mnou,“ zamumlal a odešel. Ryan a Barry šli nechápavě za ním. Jenže najednou se Ryan zastavil, protože mu někdo volal. Ryan to zvedl a pak chvilku mluvil.

„Kdo to byl?“ zeptal se Damion.

„Ash. Prý už jsou taky tady. Chce si dát sraz u přístavu! Nebude to skvělé?“ zeptal se Ryan.

„Asi jo…,“ zamumlal Damion. Ryan si na něm všiml něčeho divného. Tohle nebyl ten starý přátelský Damion… Pak se Ryan zamyslel a položil mu svou mechanickou ruku na rameno.

„Hele, já vím, že jsem to pokazil… vím, žes mi chtěl pomoct…… Proto si to dobře promyslím. A dám na tvoje rady! Vždycky dám na tvoje rady! Omlouvám se, že jsem to neudělal.“

„Ale to je dobrý…,“ řekl Damion a objal kamaráda.

„Co se stalo?“ zeptala se zvědavě Barry.

„Nic… totiž, Ryan to chtěl na tu holku vybalit, že jí má rád a já mu řekl, ať je opatrný a ne zbrklý, víš?“ zastřel skutečnost Damion.

„Aha, to chápu. A máš úplnou pravdu!“ usmála se dívka. „Kam půjdeme teď?“ zeptala se.

„Do přístavu. Mám tam sraz se starým kamarádem z Johta!“ řekl jí Ryan. „Myslím, že si ho poznala, když ses přistěhovala.“

„A jak se jmenuje?“ zeptal se Damion.

„On se vám představí sám. Tak pojďte!“

***

Za chvíli došli k přístavu. Barry a Damion se posadili na lavičku. Ryan se zatím podíval na světelnou tabuli, která oznamovala příjezdy a odjezdy lodí. Pod nápisem PŘÍJEZDY uviděl Ryan spoj z Johta. Měl příjezd v 10 hodin a 15 minut. Ryan se podíval na hodinky. Bylo 10:14. Podíval se do dálky a skutečně. Do přístavu mířila velká bílá loď. To musela být ona! Ryan si pak taky odešel sednout a dělal, jako by nic.

„Co se děje? On nepřijede?“ zeptal se Damion.

„To víte, že ano! Ale chci, aby mě poznal, proto budu dělat, jako by nic,“ usmál se Ryan.

„To zní zajímavě!“ souhlasil Damion. Ryan se rozhlédl, jestli svého přítele nenajde a skutečně. Spatřil hnědovlasého modrookého kluka, který měl na sobě černé triko, červenobílou vestu bez rukávů a modré džíny. Vedle něj stála stejně stará dívka, taktéž hnědovlasá a dlouhovlasá, hnědooká, oblečená do žlutého tričko a krátké modré sukně. A u nich byl ještě nějaký starší kluk, s rezavými vlasy, hnědýma očima, který měl na sobě světle modrou mikinu s tmavě modrými rukávy. Džíny měl temně modré jako noční obloha. Ryan se zaradoval a pak Damion s Barry vstali také. A Ash si Ryana všiml. Ryan zvedl svou mechanickou ruku a pak s ní zamával. Ash na něj zamával taky. Ryan se otočil na Damiona s Barry.

„Tak pojďte, půjdeme jim naproti,“ usmál se.

„Tak dobře!“ usmála se Barry.

Ash nepočkal až se schody úplně zastaví a seběhl dolů. Hnědovláska s tím druhým, starším klukem ho s úsměvem následovali. Ryan se k němu rozběhl a málem zakopl. Ash se rozzářil a lehce se zasmál.

„Ahoj! Tak jste konečně dorazili! Jsem tak rád, že tě zase vidím!“ řekl mu Ryan.

„Ahoj. Taky tě rád vidím. Co že vypadáš jako shinigami?“ odvětil mu Ash.

„Jako co?“

„Ty nevíš co je shinigami?“ Ash vypadal překvapeně. Ryan zavrtěl hlavou. „Shinigami jsou bohové smrti a nosí černé kimono, a ty tak trochu vypadáš jako jeden z nich,“ vysvětloval Ash. Alex si se zájmem prohlížela Damiona.

„Jo tak… já myslel, že řekneš, že vypadám jako někdo z Hvězdných válek,“ řekl Ryan.

„Aha,“ usmál se Ash, „víš že mě Hvězdný války moc neberou,“ zavrtěl hlavou Ash.

„Tak teď vím, proč si se mnou nešel do kina na třetí epizodu,“ zasmál se Ryan, „potřeboval jsem totiž změnit svoje oblečení a…“ Najednou si Ash všiml že má Ryan na pravé ruce dlouhou černou rukavici a na levé jí nemá. „Co to máš za rukavici?“ otázal se.

„No… to kvůli tomu, co se mi stalo… je to dost ošklivý… aby to s tebou neseklo…“

„Oh. Promiň,“ omluvil se Ash. Zvědavost však potlačit nedokázal. „Co se stalo?“

„Dobře, ukážu ti to a sundám si jí… ale slib mi, že neomdlíš!“

Ash strnul. „Víš, možná by stačilo to říct. Máme tady děvčata a ta by to nemusela vydržet,“ vymlouval se, protože se děsil toho, co uvidí.

„Jak chceš…,“ řekl Ryan, „povím ti to… přišel jsem o ruku a mám umělou… nikdo to nepozná… nechci vidět, jak by se tvářil Andreas, kdyby to viděl.“ Ash a jeho kamarádi zalapali po dechu. „C-co...j-jak?“ koktal Ryanův kamarád.

„Je to složitý… už to tak je, no… neboj, jsem v pořádku,“ ujistil ho Ryan.

„Jak myslíš. Je to tvá volba. Ale jsem rád že jsi v pořádku.“

„Dobře. Nechcete se někam posadit? Myslím, že by to bylo lepší!“

„No...“ ozvala se hnědovláska, „my nemáme čas, musíme nutně někoho najít!“

„Ach tak… Tak vás aspoň představím,“ řekl Ryan.

„My se dokážeme představit sami, nejsme malí!“ řekl mu Damion.

„Jak chcete.“ Hnědovláska se zasmála a jemně praštila Ryana do ramena. „Já jsem Alex Dylanová,“

Starší kluk potlačoval ušklebek. „A já Matt Taid,“ přidal se.

„Rád vás poznávám,“ řekl Ryan. Pak k nim přišel Damion. „Damion McQuare, rád vás poznávám! Pokud jste něco slyšeli o Palmerovi McQuareovi, tak to není náhoda! Je to můj táta.“

„Barbara Robertsová,“ zamumlala Barry. Alex se opět ujala slova. „Jestli chcete jít s námi, můžete, ale nemáme čas na klábosení. Až najdeme toho koho potřebujeme.“ „Hele, ségra, klid,“ brzdil ji Ash.

„Sestra? To jsou mi ale novinky…,“ podivil se Ryan. Ash se zašklebil. „Naši se budou brát, takže nevlastní a až za dlouho, ale my jsme to přejali už teď,“ vysvětlil mu Ash.

„Ach tak,“ usmál se Ryan. Ash pak oslovil Barry. „Hej, neviděl jsem tě už někde?“ zeptal se.

„To je možný,“ kývla dívka.

„Jo, mám pocit, že jo! Akorát… nenosila jsi brýle?“

„Nosila. Teď už jenom výjimečně,“ řekla Barry.

„Aha, tak proto jsi mi tak povědomá!“ řekl Ash.

„No… tak my už asi půjdeme! Hodně štěstí, uvidíme se u jezera!“ řekl Ryan a zvedl mechanickou ruku znovu.

„Tak se mějte. Uvidíme se u jezera,“ loučil se Ash. „Rád jsem vás poznal," přidal se Matt. „Tak ahoj,“ zamávala Alex.

***

Mezitím, daleko od Slunečného města, ale stále v Sinnohu, ve Sněžném městě, seděla Kris u počítače v Candicině pokoji. Za chvíli tam přišla sama Candice. V ruce držela tác na kterém bylo spoustu domácích perníčků.

„Přinesla jsem ti svačinku!“ řekla a položila tác na stůl. „Co tady děláš?“ zeptala se zvědavě Kris. Kris okamžitě stáhla okno, co měla otevřené, na lištu. Candice stačila zahlédnout, že někomu psala a také zahlédla komu. Pak se zeptala podruhé: „Kris, proč píšeš Hanně Montaně?“

„Cože? Ne… já nic nepsala!“ řekla Kris, celá rudá v obličeji. Potom se zhluboka nadechla. „Dobře, psala jsem jí. Jsem totiž její obdivovatelkou, víš?“

„Aha. A co si psala?“ vyptávala se černovláska.

„No… ehehe… to je tajný……,“ dostala ze sebe Kris.

***

Tou dobou, v hotelu u jezera Statečnosti, v jednom pokoji si jedna dívka s dlouhými blonďatými vlasy prohlížela e-maily. A zrovna jí upoutal nově příchozí. Otevřela ho a začala číst:

Milá Hanno,

Kris z Liliového města

Za chvíli do pokoje přišla jiná dívka, dlouhovlasá s tmavými vlasy. „Tak co, Miley, těšíš se?“ zeptala se.

„Ani nevím… bude to jako každý jiný koncert Hanny Montany,“ řekla jí Miley.

„A co to čteš?“

„Maily od fanoušků a obdivovatelů,“ řekla Miley, „a koukni na tohle, Emily.“ Pak natočila notebook k dívce, aby si to moha také přečíst. Ta si to pak přečetla. „Hmm… tohle znám… Odpovíš jí?“

„Jistě, že odpovím!“ řekla Miley a začala psát:

Milá Kris,

Hannah Montana

***

„Tak a kam teď?“ ptal se Damiona Ryan. Ten byl úplně zoufalý a rudý.

„Hehehe… já vůbec nevím…… a v téhle části Sinnohu jsem nebyl…,“ dostal ze sebe plavovlasý.

„Ach jo… a já taky nemám v PokéNavu mapu Sinnohu…,“ povzdechl si Ryan.

„No bezva… teď se tam nikdy nedostaneme!“ řekla rozhořčená Barry.

„Buď v klidu, to se určitě vyřeší…,“ uklidňoval jí Ryan. Barry na to odpověděla jenom „Hm“. Ryan se snažil najít cestu z města, ale bez úspěchu. Poprvé došli k majáku, potom ke Stadionu a nakonec k Muchlaxově skále. Tam trochu posvačili a doufali, že konečně najdou správnou cestu. Když odešli, tak si jich někdo všiml. „Hej! Vy!“ ozval se chlapecký hlas. Ryan se otočil. Uviděl staršího kluka s tmavoblonďatými vlasy a tmavě modrýma očima. Na sobě měl modré triko s bílými krátkými rukávy a modré kalhoty. Na rukou měl černé rukavice bez prstů. Barry na něj upřela svůj pohled a nemohla se od něj odtrhnout.

„Ano? Co chceš?“ zeptal se ho Ryan.

„Nepotřebujete pomoc? Podle toho, jak jsem vás pozoroval, tak něco hledáte, je to tak?“

„Jo, je to tak! Hledáme cestu z města na Stezku 222, která by nás měla dovést přímo k jezeru Statečnosti… ty to tady znáš?“ Kluk přikývl. „Odvedu vás odsud, ale… jste trenéři Pokémonů?“

„To jsme!“ vložil se do toho Damion.

„Bezva. A nechce si se mnou někdo dát zápas?“ zeptal se.

„To není špatný nápad! I když já teď nějak nemám náladu na boj… co ty, Ryane?“ řekl Damion a otočil se na kamaráda. „No, proč ne?“ souhlasil Ryan.

„Takže ujednáno! Pojďte za mnou, zavedu vás na místo, kde budeme zápasit! A mimochodem…… jmenuji se Colin,“ řekl kluk.

„Aah… Colin, jak překrásné jméno…,“ šeptla zblázněná a zasněná Barry, aniž by to někdo slyšel.

***

„Tak! Jsme tu. Bude ti vyhovovat zápas dva proti dvěma?“ řekl Colin.

„Jasně, souhlas!“

„A já vám budu dělat rozhodčí, ať se taky angažuju!“ řekl Damion. Oba soupeři kývli. „Takže…,“ Damion polkl a začal. „Zápas mezi Ryanem Conollym a Colinem Fitzpatrickem! Oba soupeři použijí dva Pokémony bez časového omezení! Můžete začít!“

„Bojuj, Onixi!“

„Do toho, Bronzongu!“ povolal Colin svého Pokémona. Z jeho Pokéballu vyskočil podivný, kovově zelenomodrý Pokémon s červenýma očima, připomínající vznášející se zvon. Ryan vytáhl svůj Pokédex. „-BRONZONG, BRONZOVÝ POKÉMON. JEDEN Z NICH BYL PROBUZEN OMYLEM Z TÉMĚŘ DVOUTISÍCILETÉHO SPÁNKU PŘI STAVBĚ-“ ozvalo se z Pokédexu.

„Onixi, kamenomet!“

„Bronzongu, železnou obranu!“

Onix se ohnal po soupeři svým tvrdým kamenným ocasem, jenže… nic. Bronzong byl absolutně bez újmy.

„Nevadí. Zkus svíravý útok!“

„Tohle jsem mohl čekat. Bronzongu! Matoucí paprsek!“

Bronzongovy oči se rozzářily fialově a než se ho Onix dotkl, tak ho zasáhl paprsek přímo do očí. Začal se bezdůvodně potácet a ani nevěděl, co dělá. Byl zmatený.

„Onixi, vrať se,“ řekl Ryan a poslal Onixe zpět, „volím si Quilavu!“

„Myslíš si, že Bronzonga porazíš ohnivým typem, který má výhodu, jo? Tak to ne! Bronzongu, psychický útok!“

„Quilavo, plamenný kruh!“

Quilava se obalil ohněm a mířil přímo na Bronzonga, jenže jeho oči zářily podivně modře a pak Quilavu obaleného ohnivou vrstvou odhodil.

„Výborně! Gyroskopickou kouli!“ řekl svému Pokémonovi Colin.

„Plamenný kruh!“

Bronzongovy „paže“ se bíle rozzářily, potom se Pokémon roztočil a ve velké rychlosti mířil na Quilavu. Ten se nažhavil a pak… BUM. Oba se srazili a Bronzong byl oslaben.

„Bronzongu, vrať se. Možná tě budu ještě potřebovat!“ řekl Colin a odvolal neporaženého Bronzonga zpět. „Azumarille, tak pojď!“ povolal nového Pokémona, modro-bílého roztomilého králíčka. Ryan vytáhl Pokédex podruhé. „-AZUMARILL, VODNÍ KRÁLIČÍ POKÉMON. AZUMARILLOVÉ ŽIJÍ V ŘEKÁCH A JEZERECH. KDYŽ JE VE VODĚ, BARVA A VZOR JEHO NA JEHO TĚLE MATE NEPŘÁTELE-“ řekl Pokédex.

„Tak to má Ryan těžké… tohle asi nevyhraje…,“ konstatoval Damion, „co myslíš, ty Barry?“

„Ah… ten Azumarill je táák roztomilý…… jako on sám…,“ řekla zasněná dívka. Damion pokrčil rameny a začal tušit něco divného.

„Začneme! Vodní pumpu!“

„Quilavo, kouřový útok!“

Azumarill vychrlil na Quilavu mocný proud vody, jenže ten zase vypustil tmavozelený kouř, takže nikdo nevěděl, zda voda Quilavu zasáhla, nebo ne. Oba soupeři museli počkat. A když se kouř rozpustil, tak Ryan zjistil, že Quilava je vyřazen.

„Quilava je poražen! Vítězem je Azumarill!“ oznámil Damion.

„Dobrý, Quilavo! Teď si odpočiň,“ řekl Ryan a odvolal poraženého Quilavu. Pak se otočil ke Colinovi. „Vyhrál jsi,“ usmál se na něj.

„Cože? Ale náš zápas ještě neskončil!“ divil se Colin.

„To neskončil, ale já můžu povolat jenom Onixe a to by bylo zbytečné, jenom by ho to chudáka porazilo.“

„Klidně povolej jiného Pokémona, mě to nevadí!“

„Ne, to by bylo proti pravidlům. My teď půjdeme vlastní cestou. Snad tu Stezku 222 najdeme…,“ řekl Ryan.

„To ne! Víte co? já vám pomůžu, když jste tak zoufalí… jdete na Wallaceův pohár, že?“ zeptal se Colin.

„Přesně tak, jdeme!“ odpověděl mu Damion.

„Dobře. Tak já vás tam odvedu. Pojďte za mnou!“

***

Konečně vyšli z města a teď kráčeli po Stezce 222, která vedla po břehu moře. Colin si povídal s Ryanem a Damionem o Pokémonech v Hoennu, když najednou zavadil pohledem o Barry. Ta úplně zrudla a Damionovo tušení se potvrdilo. Ale nechtěl to Ryanovi říct, protože už jednou mu to pokazil.

„Kdo je to?“ zeptal se Colin.

„Kamarádka,“ odpověděl mu Damion.

„Aha. A jak se jmenuješ, krásná slečno?“ zeptal se.

„Aaahh… Ba…… Barbara……,“ dostala ze sebe láskou omámená Barry.

„Já jsem Colin, těší mě,“ řekl Colin a políbil jemně Barry ruku. „Byl bych rád, kdybys přijala mé pozvání na večeři do restaurace U Sedmi hvězd,“ dodal.

„V-vážně?“ divila se Barry.

„Ano, naprosto vážně,“ usmál se Colin.

***

„Tak! A jsme tady! Jezero Statečnosti!“ řekl Colin. Nacházeli se teď u velkého jezera, u kterého bylo spoustu domků, chatiček a také jedna velká aréna. „To je aréna Valor, tam se bude konat ten pohár!“ řekl nadšeně Damion. U arény byla připravena také spousta stánků s příslušenstvím po koordinátory, občerstvením a suvenýry. Zdálo se, že všechno bylo již připravené. „Támhle máte hotel U Velkého jezera, kde můžete přespat. A támhle je restaurace U Sedmi hvězd!“ ukazoval Colin Ryanovi s Damionem důležité budovy. Kluci se chystali odejít směrem do hotelu, kde si chtěli rychle rezervovat pokoj. Ale Barry s nimi nešla.

„Barry? Co se děje?“ zeptal se jí Ryan, „ty s námi nejdeš?“

„Promiň, teď ne… jdu s Colinem do restaurace,“ řekla dívka.

„Ach tak…,“ zamumlal Ryan.

„Ryane, je mi to opravdu líto… já jsem se…,“ řekla Barry, ale nedořekla to.

„To je už stejně jedno. Tak si běž! Běž a neotáčej se! O mě si nedělej starosti, zvládnu to! Hlavně už běž!“ řekl jí Ryan.

„Někdy se ti ozvu, neboj! Zatím se měj!“ řekla dívka a odešla s Colinem pryč. Ryan dostal zvláštní pocit. Podobný, jako tehdy v Hoennu, když zjistil pravdu mezi ní a Andreasem. Jenže teď to bylo jiné. Neplakal, jen zašeptal: „Sbohem, Barry a hodně štěstí.“

„Já to zjistil, že se zamilovala, už když jste zápasili! Měl jsem ti to říct. Promiň,“ řekl mu Damion.

„V pohodě. Není mi vnitřně dobře, ale jsem rád, že je konečně šťastná.“

„To je od tebe hezké, že jí to přeješ,“ usmál se na něj Damion a společně se vydali k hotelu.