Ryanovo dobrodružství

Všechno hezké jednou končí

„Candie? Kdo je to vlastně Regigigas?“ ptal se Ryan.

„Počkej, zkusím ti ho ukázat,“ řekla černovláska a půjčila si Ryanův Pokédex. Něco do něj zadala a ozvalo se: „-REGIGIGAS, KOLOSÁLNÍ POKÉMON. ŘÍKÁ SE, ŽE STVOŘIL TŘI POKÉMONY PODOBNÉ SOBĚ SAMÉMU Z LEDU, HLÍNY A MAGMATU-“

„A kdo jsou ti tři?“ vyptával se Ryan.

„Regirock, bytost kamene, Regice, bytost ledu a Registeel, bytost oceli.“

Ryan se pak podíval do Pokédexu. „-REGIROCK, SKALNÍ POKÉMON. DOKÁŽE POUŽÍVAT KAMENY K REGENERACI- -REGICE, LEDOVCOVÝ POKÉMON. ZFORMOVAL SE BĚHEM DOBY LEDOVÉ A TEPLOTA JEHO TĚLA SE UDRŽUJE NA ÚROVNI -328 STUPŇŮ. REGICE NEMŮŽE BÝT ROZTAVEN, ANI OHNĚM- -REGISTEEL, ŽELEZNÝ POKÉMON. JEHO TĚLO JE TVRDŠÍ NEŽ JAKÝKOLI KOV NA TÉTO PLANETĚ. JEHO TĚLO JE TAKÉ DUTÉ A ZDROJ JEHO POTRAVY JE NEZNÁMÝ-“ Pokédex domluvil.

„A ti se skrývají v Hoennu, co? To znamená, že si musím dávat pozor a vrátit se tam. Zajímalo by mě, na co je ten Kaarme chce,“ přemýšlel Ryan.

„To vážně nevím…,“ odpověděla Candice, „tak ho teď nechme být! Pojď k nám domů, máma určitě udělá něco dobrého.“

„Jo! To je bezva nápad!“ souhlasil Brian.

„To bude fajn. Tak jo!“ souhlasil Ryan a všichni se vydali zpět do Sněžného města.

***

Zrovna procházeli kolem nějaké divné skály. Byla pokrytá ledem a když na ní svítilo slunce, tak podivně zářila. Pak Ryan uslyšel známý hlas.

„Ale ne, to jsi ty, Conolly?“ Byl to Andreas Tarkin. Jenže tentokrát se na Ryana vrhl, povalil ho a začal do něj bušit.

„Co blbneš, kruci?“

„Ty hnusáku! Ty zloději! Proč jsi mi jí ukradl?!“

„Koho jsem měl ukrást?“ divil se Ryan.

„Barry! Kde jí máš, co?“

„Barry se mnou nic nemá abys věděl! Jestli chceš na někoho řvát, že ti jí údajně ukradl, vyřiď si to s Colinem Fitzpatrickem. S ním chodí a je šťastná.“

„Jo, jasně, na to ti vážně skočím. Rozhodneme zápasem. Každý použijeme jednoho Pokémona!“ řekl André a připravil si ball.

„Tak fajn,“ řekl Ryan, zvedl se a vyplivl sníh. Připravil si ball a otočil se ke Candice.

„Tohle vyřídím sám. Vy zatím běžte! Sejdeme se ve městě, ano?“

„Dobře,“ kývla Candice a spolu s Brianem odešla.

„Tak do toho, Eevee!“

„Chm. Posílat proti mně takovýho slabocha… Je mi ho skoro líto, že ho poslal takový neschopák. Vyřiď si to s ním, Electabuzzi!“

Proti malému Eeveemu stál žlutočerný Pokémon s pruhovaným ocasem, který doslova jiskřil. Ryan tohohle Pokémona snad ještě ani moc nepoznal, v Hoennu nežil a v Johtu taky ne… Pak si vzpomněl, že takový Pokémon byl maskotem nějakého baseballového týmu v Johtu. Ze zvědavosti stejně vytáhl znovu Pokédex.

„-ELECTABUZZ, ELEKTRICKÝ POKÉMON A VYVINUTÁ FÁZE ELEKIDA. VYSKYTUJE SE BLÍZKO GENERÁTORŮ A PROTOŽE KONZUMUJE ELEKTŘINU, MŮŽE ZPŮSOBOVAT VÝPADKY-“

„Tak začnem! Electabuzzi, elektrošok!“

„Eevee, pozor! Zkus hvězdicový útok!“

Oba Pokémoni se vrhli do boje. Candice a Brian už byli asi pár metrů pryč, ale pořád slyšeli boj. Brian se otočil. A uviděl, jak Eevee dostává nakládačku. Proti Electabuzzovi neměl šanci. Brian už to nevydržel a popadl ball.

„Co to děláš?“ ptala se ho dívka.

„Nenechám ho v tom! Tohle je nefér boj!“

„Nech ho být. Tohle je jenom jeho věc. Kdyby ses tam připletl ty, kdo ví, jak by se ten kluk k Ryanovi choval… Asi ještě hůř,“ usoudila Candice.

„Asi máš pravdu, měli bychom jít. Večeře čeká,“ řekl Brian a vrátil svůj Pokéball na původní místo.

***

„Electabuzzi, nízký kop!“

„Stínovou kouli! Eevee, drž se!“

Tohle Ryan ale neměl dělat. Eevee zápas vůbec nezvládal a byl odkopnut. Pak ho Electabuzz nakopl ještě, až byl nakonec Eevee pod sněhem.

„Ale ne! Eevee! Ne!“

„Zdá se, že je po všem, Conolly. Má dost,“ zašklebil se Andreas. Jenže po tom, co to řekl, se začalo něco dít. Ta část, kde byl pod sněhem Eevee, začala zářit.

„Co to má…,“ divil se André. Ryan s napětím sledoval, co se děje. A nakonec se Eevee ze sněhu dostal, a nejen to, vypadal teď jinak. Byl světle modrý, měl světle modré oči, dlouhé uši a vypadalo to, jako by na hlavě měl čepici. Eevee se vyvinul.

„To snad není možný!“ řekl naštvaný Andreas. Ryan neřekl nic, ale zase si vzal k ruce Pokédex.

„-GLACEON, SNĚHOVÝ POKÉMON. VYVINUTÁ FORMA EEVEE. DOKÁŽE ZMRAZIT CHLUPY NA TĚLE A VYSTŘELOVAT JE JAKO JEHLY-“

„No super!“ zaradoval se Ryan.

„Chm. Stejně ti to nepomůže! Porazím tebe i toho tvýho Glaceona! To bude za Barry!“

„Co máš pořád s Barry? Vždyť jsem ti říkal, že ona je už pryč…“

„To mě nezajímá! I kdyby někoho měla, tak ten dotyčný ji nezná tak, jako já! Znal jsem jí už od dětství, ještě předtím než jsem vůbec byl schopný se zamilovat, abys věděl! A proto ti teď dám za vyučenou! Electabuzzi, použij bleskový úder!“

***

„Ahoj, Candie! To jsem ráda, že jsi zase doma!“ řekla Erin Icebergová. „Tak mi můžeš vyprávět o tvých dobrodružstvích v Hoennu, co ty na to?“

„Později mami, ano? Až se Ryan vrátí.“

„No tak dobře. Zatím připravím večeři,“ usmála se Erin. Brian se podíval z okna. Přemýšlel, o kamarádovi jeho sestry a na zápas s ním. Věděl už, že má Onixe a Swellowa.

***

Najednou někdo zaklepal na dveře. Candice otevřela a spatřila Ryana. „Tak co se stalo? Jak to dopadlo?“ vyptávala se. Ryan si šel sednou ke stolu. „Dokázal jsem to… porazil jsem ho…“

„Vážně?“ divil se Brian.

„Jo. Ale vím, jak mu asi teď je. Nemá mě rád, proto se ke mně tak chová… Obdivuju to, jak to dokáže zamaskovat.“

„A kam šel Andreas teď?“ vyptávala se Candice.

„To nevím. Pravděpodobně zpátky do Hoennu, když tam má rozjetou ligu… Má pořád náskok. Bude mít za chvilku všechny odznaky. A já jsem na cestě teprve za šestým…“

„No tak, Ryane. To bude dobrý, určitě to zvládneš,“ utěšovala ho Candice.

„Snad máš pravdu.“

***

Nad městem opět vysvitlo sluníčko. Bylo ráno, asi devět hodin. Ryan a Brian snídali, zatímco Candice ještě spala. Najednou se ozval zvonek a s ním mužský hlas: „Pošta!“

„Jdu tam!“ řekla Erin a otevřela dveře. „Co se děje?“

„Mám tu dopis pro vaši dceru. Pokud se tady zdržuje, předejte jí ho, prosím,“ odpověděl pošťák a předal Erin dopis.

„Jistě, vyřídím.“

***

„Máš tu dopis, Candie.“

„A od koho? Kdo by mi mohl touhle dobou psát?“ divila se dívka a polkla sousto své snídaně. Matka jí předala dopis. Dívka otevřela obálku a vyjekla. „To snad ne!“

„Co se děje?“ ptal se jí Ryan.

„Tak čti!“ řekla dívka a předala dopis. Byl od Sinnohské Pokémoní federace. Ryan začal číst.

Vážená slečno Icebergová,

Své rozhodnutí nám oznamte do 7. dubna 2009, kdy Sněžné město navštíví náš inspektor.

Věříme, že se rozhodnete co nejlépe.

S pozdravem

„Cože?! No to je strašné!“ Ryan odložil dopis.

„Takže se musíš rozhodnout, jestli půjdeš s Ryanem do Hoennu nebo tu zůstat?“ ptal se Brian.

„Přesně tak… Ale já chci jít s ním! Jenže jestli tu nezůstanu a nezačnu učit tady ve škole, tak odeberou mi titul trenérky stadionu! A sedmého dubna je dneska! Co mám dělat!“ plakala Candice.

„No tak. Klid, Candie. My teď půjdeme si dát ten zápas. Ty máš snad ještě čas na rozmyšlenou do odpoledne. Jestli chceš, můžeš jít s námi. To rozhodnutí je jenom na tobě. Věřím, že ať se rozhodneš jakkoli, bude to správně, vím to. Hlavně neplač,“ usmál se na ní Ryan a pohladil jí.

„Snad máš pravdu,“ řekla dívka a otřela si slzy.

„To bude dobrý,“ utěšoval jí Ryan a pak spolu s Brianem odešel.

***

Kluci odešli směrem k jezeru Jasnosti, které bylo nejsevernějším jezerem v Sinnohu a také bylo sídlem legendárního Uxieho. Bylo tam dokonce i malé Pokécentrum a spousta travnaté plochy. Protože byl duben, nebylo tam tak chladno, tráva byla zelená, jen v dáli bylo vidět zasněžené hory. Trenéři našli jednu takovou zelenou pláň přímo u jezera.

„Tak jak začnem? Kolik použije každý?“ vyptával se Ryan.

„Třeba tři s tím, že oba smí měnit během zápasu, jo?“

„Dobře.“

***

Oba soupeři už vytáhli své bally, když vtom se objevil nějaký kluk. Měl černé vlasy a černé oči, na sobě černé triko, černé tříčtvrteční kalhoty a měl obvázané nohy.

„Shane! Co ty tady?“ ptal se překvapený Ryan.

„Ale… jsem tady na cestě. Vydal jsem se sem na sever asi den po tobě. Ještě jsem se cestou stavil ve Slunečném městě a potrénoval tam. Jak ti dopadl ten zápas?“

„S Ashem? Bylo to fakt zajímavé a dlouhé… Ale po vyčerpávajícím boji jsem nakonec zvítězil!“ zalhal Ryan. Věděl, že kdyby řekl, že prohrál, považoval by ho Shane za slabocha. A Shane nepatřil k těm lidem, kteří byli přáteli až do konce. Klidně by se mohl Ryanovi vysmát a odejít.

„No to je fajn. Věděl jsem, že toho kluka dokážeš porazit. Jsi fakt dobrej,“ usmál se Shane.

„Děkuju,“ usmál se Ryan, který úplně zapomněl na Briana. Bylo mu trapné lhát, ale dělal to proto, aby Shane zůstal. Potřeboval ho tady.

„Hele! A co náš boj?“ ozval se. „Kdo je to?“ zeptal se Ryana Shane.

„To je Brian, bratr mé kamarádky Candie, Briane, tohle je Shane, můj kamarád z Johta,“ představil oba kluky Ryan. Pak si vzpomněl. „Shane, nechceš dělat rozhodčího? Budu tu s Brianem zápasit tři na tři.“

„Jo, dobře,“ souhlasil černovlasý kluk.

***

„Začíná zápas mezi Brianem a Ryanem! Každý použije tři Pokémony bez omezení času a boj bude u konce, až budou všichni tři Pokémoni jednoho z účastníků poraženi! Každý z účastníků smí stáhnout Pokémony, ale pouze jednou! Souhlasíte?“ řekl Shane. Oba kývli. „Dobrá. Zápas začíná!“

„Tak jdeme na to! Swellowe, volím tebe!“

„Glaceone, tak se předveď!“ řekl Brian a z jeho ballu vyskočil úplně stejný Pokémon, ve kterého se vyvinul Eevee minulý den. Ryan byl trochu zaskočený, ale nedal to na sobě znát. Věděl je, že je už na začátku v úzkých.

„Začni náletem!“

„Tohle nebude nic těžkého. Ledový paprsek!“

Ptačí Pokémon se snesl dolů a pak letěl velkou rychlostí na soupeře. Ten vystřelil modré blesky. Swellow se nejprve vyhnul, zasáhnul Glaceona, ale ten ho pak zasáhl také. Zmrzlý ptáček spadl na zem. Shane k němu přistoupil, podíval se a pak oznámil: „Swellow nemůže pokračovat! Vítězem je Glaceon a stav je 1:0!“

„Vrať se, Swellowe. Zkusil jsi to. Je to moje chyba, že jsem tě tam poslal… teď si odpočiň,“ Ryan odvolal Swellowa a pak se zamyslel. „Tak dobře! Je potřeba někoho silnějšího! Quilavo! Tak pojď!“ Z ballu vyskočil Quilava a hned se nažhavil.

„Tohle mě mohlo napadnout. Glaceone, vrať se, ještě tě budu potřebovat,“ Brian použil svou jedinou možnost na vrácení Pokémona. Ryan jí ještě měl. Pak se rozmyslel a hodil jiný Pokéball. Objevil se podivný magnetický Pokémon s dvěma malýma očkama a velkým červeným centrálním okem. „-MAGNEZONE. MAGNETICKÝ POKÉMON A VYVINUTÁ FÁZE MAGNETONA. POKUD JE MAGNETON VYSTAVEN SILNÉMU ELEKTROMAGNETICKÉMU POLI, TAK ZMĚNÍ SVOU MOLEKULÁRNÍ STRUKTURU A VYVINE SE. TAKOVÉTO POLE SE NAPŘÍKLAD NACHÁZÍ NA HOŘE CORONET V SINNOHU-“

„Tohle je divný… Proč povolává ocelového Pokémona? Divný…,“ pomyslel Ryan.

„Tak jdeme na to! Plamenný kruh!“

„Hromový útok!“

Magnetický Pokémon začal metat po Quilavovi blesky, jenže ten se už proměnil v plamenné kolo, vyhnul se a zasáhl Magnezona.

„Ale tohle ne. Gyroskopickou kouli!“

„Braň se kouřovým útokem!“

Magnezone se proměnil v točicí se zbraň, ale nevyšlo mu to, protože Quilava zahalil zápasiště do zeleného kouře.

„Plamenomet!“

„Použij zrcadlovou střelu!“

Quilava zase uspěl, zasáhl Magnezona a ten byl pak znatelně otřesený. Ale byl pořád schopný boje.

„Dokonči to plamenným kruhem!“

„Vyhni se a použij zaměřovač!“

Magnezone se překvapivě vyhnul a pak zasáhl červeným světlem Quilavu. Nic mu neudělal, což bylo Ryanovi divné.

„Hromový útok!“

„Vyhni se a pak použij ohnivý útok!“

Magnezone opět šlehnul bleskem po Quilavovi. Ten se vyhnul a chystal si plamenomet… jenže blesk se odrazil od země a trefil ho naplno. Quilava to nevydržel.

„Quilava je poražen! Stav je 2:0 pro Briana!“ oznámil Shane.

„Tak dobře! Onixi! Tohle je naše!“ z Ryanova Pokéballu vyskočil ohromný kamenný Pokémon.

„Hmm. Proti kamennému Pokémonovi skvěle fungují ocelové útoky. Takže, gyroskopickou kouli!“

„Dokonči to hrabavým útokem!“

Magnezone se opět roztočil, jenže Onixe netrefil, protože byl už pod zemí. A pak… BUM! Byl zasažen a svalil se na zem.

„Magnezone je poražen! Vítězem je Onix a skóre je tak 2:1!“ oznámil Shane.

„Vrať se, Magnezone. Bojoval jsi dobře. Teď si odpočiň!“ řekl Brian a vrátil magnetického Pokémona. „Glaceone. Dokonči to!“

Ryan byl teď v úzkých. Už nemohl použít nikoho jiného. Buď Onix, nebo nic. Ale jak by se mohl vyrovnat kamenný Onix ledovému Glaceonovi?

„Musím to zjistit. Kamenomet!“

„Tohle bude snadné. Ledový vítr!“

Onix švihnul svým silným kamenným ocasem, ale Glaceon na něj zafoukal mrazivý dech. Oba soupeři byli otřesení, Glaceon po silném úderu a Onix po ledovém útoku.

„Ledový paprsek!“

„Hrabavý útok!“

Onix měl zase výhodu. Zmizel pod zemí a Glaceon ho netrefil. A pak… ho zasáhl z podzemí.

„Už to musí skončit! Blizard!“

„Železný ocas!“

Za chvíli bylo po všem. Onix nevydržel prudký ledový útok a byl ze hry.

„Onix je poražen! Konečné skóre je 3:1,“ oznámil Shane.

„Vrať se. Snažil ses,“ řekl Ryan a vrátil Onixe. „Děkuju za zápas. A tobě děkuju za soudcování, Shane,“ dodal.

***

Ryan se pak s Shanem rozloučil a vydal se zpět do Sněžného města. Nejdřív šli do přístavu, kde Ryan zjistil, že mu loď odplouvá v 17:00, takže měl asi hodinu času. Už si koupil lístek a pak odešel ke Candice domů.

„Tak už jsme tady!“ oznámil jí bratr.

„To je fajn. A jek to dopadlo?“ ptala se zvědavě dívka.

„Špatně. Prohrál jsem. A to jsem nepoužil svého Glaceona,“ řekl smutně Ryan.

„GLACEONA?“ divil se Brian a jeho sestra zároveň.

„Ano, mám Glaceona. Vyvinul se mi zrovna, když jsem bojoval s Andreasem.“

„To je fajn, určitě se ti bude hodit,“ usmála se Candice.

„Určitě. A Candie… máš už sbaleno? Musíme jít, loď nám odplouvá…,“ Ryan se podíval na PokéNav, „za půl hodiny.“

„Ne, nemám… víš, je mi to strašně líto, bude mi smutno, ale já… já… já…,“ dívka už to nedořekla a rozplakala se.

„Co se děje?“ zeptal se Ryan.

„Candie ti chtěla říct, že zůstane tady. Kvůli stadionu, trenérské škole a kvůli Kaarmemu, kdyby se tu zase objevil,“ vysvětlila mu paní Icebergová.

„Ach tak… rozumím. Budeš mi chybět, Candie. Všechno, co jsme prožili mi zůstane ve vzpomínkách…,“ řekl dívce Ryan, objal jí a políbil na čelo.

„Ty mě taky… mám tě ráda… a… a…,“ dívka pokračovala v pláči.

„Neplač, prosím… Někdy ti určitě zavolám nebo Kris… A až se bude konat Hoennská liga v Ever Grandu, tak určitě přijeď.“

„Neboj, přijedu. Tak se měj a hodně štěstí!“ řekla Candice a rozloučila se

„Tobě taky!“

***

Ryan, po dlouhé době opět sám, byl na cestě do přístavu, kde na něj čekala loď do Hoennu, do města LaRousse, kde se měl sejít s Kris. Ještě se naposledy podíval na Sněžné město a pak odešel na loď. Ani nevěděl, že ho sledoval nějaký kluk s šedými vlasy a zakrytým jedním okem.

„To je ten hlupák, co zruinoval plány lorda Kaarmeho… takže je na cestě do Hoennu… Musím to dát vědět ostatním. Ještě jsme neprohráli, hochu! Gahaha!“ zasmál se.