Ryanovo dobrodružství

Kaarmeho vítězství na Hraniční hoře

„Můj pane, je mi ctí vás informovat, že mise byla úspěšná. Tým Aqua se chystá na Hraniční horu!“ řekl Keegan do telefonu.

„Hlásím, že tým Magma je na Hraniční hoře!“ řekl Jack.

„Výborně. Teď se, hoši, přidejte k Zackovi a Christopherovi a najděte Nebeský oblouk. Tam čekejte na další rozkazy,“ odpověděl jim Kaarme.

„Podle rozkazu!“ řekli oba. Mezitím přišel do místnosti brejláč Kenneth.

„Copak se děje, lorde Kaarme?“

„Tak a je dokonáno. Operace začala. Teď půjdeme na Hraniční horu,“ řekl bledý chlápek.

„Proč?“ divil se Kenneth.

„Musíme říct, ať si Aquaťáci vezmou červenou kouli a Magmaťáci modrou! Když si vezmou špatné koule, tak Groudona s Kyogrem rozzuří a Rayquaza bude muset být zalarmován. To je náš plán.“

„Brilantní,“ souhlasil Kenneth.

***

Hraniční hora. Při tom jméně mohla naskočit člověku husí kůže. Své jméno nedostal tento vysoký bod nadarmo. Byl pojmenován podle hranice na spalování těl mrtvých. Ryan a Katrina mířili přímo tam, tedy Rin by nejradši utekla, ale Ryan jí slíbil, že bude vše v pořádku. Dorazili ke břehu obrovského slaného jezera. Ale měli štěstí, lidé už zde vystavěli most, který spojoval pevninu a Hraniční horu.

„R-ryane… opravdu tam musíme? Já se… bojím,“ ozvala se tiše Rin.

„Všechno bude v pořádku. Ochráním tě, když bude třeba. Porazíme všechny duchy, kteří se nám budou plést do cesty!“ usmíval se na ní Ryan.

„No… já nevím…,“ zašeptala Rin. Už byli na konci mostu a Ryan ucítil vůni květin, hlavně šeříků.

„Moment! Co to tady má být?“

„No, víš… tohle je…,“ Rin to ani nedořekla.

„Girafarigu, jsi připraven?“ řekl Ryan a povolal žirafovitého Pokémona. „Rinri!“ řekl. Ryan se na něj usmál. „No tak, Rin! Pojď!“

„Ale já…“

„Neboj se! Kadabra tě taky ochrání!“ uklidňoval dívku Ryan.

„No tak dobře…“

***

V Mossdeepu bylo v tu chvíli nádherné odpoledne. Prudké vlny se rozbíjely o útesy obyvatelé si užívali teplého dne. Stejně jako v Dewfordu, tak i zde lidé mohli surfovat a koupat se. Většina lidí měla veselou náladu, až na jednoho trenéra, který sem mířil. Asi sem šel získat odznak Hoennské ligy. Přišel do Pokécentra, předal Joy své Pokémony a pak odešel si sednout ke stolu a dal si něco k pití. Pomalu srkal svou limonádu a pak se ozval tichý pláč. Nikdo si ho ale nevšiml. Když dopil, šel si ještě sednout k počítači. Ovšem tam ho čekaly ještě strašlivější věci. Spatřil fotku, kterou vidět ani neměl. Byla na něm jeho ex-dívka, jak se líbá s jiným klukem, svým přítelem. Slzy mu tekly ještě víc. A pak zařval: „COLINE FIZPATRICKU, JÁ TĚ PROKLÍÍÍNÁÁÁM!“ až se na trenéra všichni otočili. Trenér se dostal do rozpaků, a přes slzy, které hyzdily jeho obličej řekl: „Promiňte, omlouvám se…“ Ostatní se otočili zpět. Ach jo, ten Conolly měl pravdu… a já mu hlupák nevěřil! Ne… to není možné, že by měl pravdu! Vyzvu ho na boj a pak mu ukážu, zač je toho loket! Rozmáčknu ho! Pomýšlel si a praštil pěstí do stolu.

„Nepotřebujete něco?“ zeptala se ho sestra Joy.

„Nic. Vůbec nic…,“ zamumlal trenér. Pak odešel ven, směrem k přístavu.

„Promiňte, kdy odsud odplouvají lodě do Liliového města?“ zeptal se.

„Do Liliovýho města? Prcku, dneska už nic, sorráč,“ odpověděl mu námořník.

***

„Ha! Hraniční hora! Někde tady musí být ta posvátná koule…,“ dumal Maxie.

„Šéfe… cejtim něco divnýho…“

„A co asi, Tabitho, když je to hřbitov?! Pojď musíme najít to místo… asi bude na vrcholu!“

„Jistě,“ kývl Tabitha.

***

„Rin… něco se mi tu zdá divné,“ zamumlal Ryan.

„C-co?“ zeptala se dívka.

„Spoustu věcí. Třeba ta, že se mi tohle místo vůbec nelíbí. Cítím ve vzduchu bolest, utrpení… smrt.“

„To je přirozené, že cítíš smrt. Jsme totiž na… na… hřbitově.“

„COŽE?!“ vyjekl Ryan.

„Psst! Nemůžeš tady takhle řvát! Co když vyrušíš nějakého… nějakého…“

„Ducha?“ dodal Ryan.

„Neříkej to!“ otřásla se Rin.

„Ale já musím… podívej se…,“ odpověděl jí Ryan. Rin se otočila a za ní byl malý Duskull. „ÁÁÁÁÁÁÁÁ! DEJ TU VĚC PRYČ! POMOOOC!“

„Bez problému! Girafarigu! Psychický paprsek!“

„Rinrinri!“ Girafarig vypálil duhový paprsek na ducha a ten vystrašeně odletěl.

„Uf… ti duchové mi nahánějí husí kůži!“ oddychla si Rin.

***

Blonďatý trenér se teď procházel po mossdeepské pláži. Jak se dostane do Liliového města, když už žádná loď nevyplouvá? Najednou dostal nápad. Byl to nápad velice nebezpečný a riskantní. Vytáhl jeden ze svých ballů, stiskl ho a namířil k vodě. Objevil se ohromný mořský drak Gyarados. Lidé začali od pláže utíkat. Báli se, že na ně ta obluda zaútočí. Ale nic se nestalo. Drak připlul k trenérovi a ten si na něj bez problému sáhl.

„Gyaradosi,“ oslovil Pokémona, „potřebuji tvou pomoc.“

„Gyashaaaa!“ zařval tvor.

„Budeš tak hodný a převezeš mě na zádech do Liliového města? Odměnou ti bude zápas s naším největším nepřítelem!“ Gyarados souhlasil a trenér si vlezl na jeho hřbet.

***

Uplynulo od začátku plavby sotva pět minut, když vtom sebou Gyarados škubl.

„Co se děje?“ divil se trenér.

„Gya… Gyaaaa!“ Gyarados sebou škubl ještě jednou. Byl to vodní vír. Trenér mu spadl z hřbetu a začal se potápět.

„Gya… glo, glo, glo…“ ozvalo se. Gyarados se zarazil. Asi se polekal. Okamžitě se potopil, aby mohl svého trenéra zachránit.

„Chyť se mě… Chyť se mě…“ znělo trenérovi v hlavě. Tak se tedy draka chytil a dobře to dopadlo. Tedy skoro… Oba se dostali do neznámých končin, na neznámý ostrov.

„Ale ne, kde to jsme?!“ divil se trenér. „No nic. Gyaradosi, zasloužíš si odpočinek. Vrať se.“ Pak se trenér vydal prozkoumávat okolí.

***

Na vrcholu Hraniční hory seděli dva staří lidé. Seděli tam a drželi hlídku. Ve dvou vysokých kamenných stojanech tam byly umístěny dvě skleněné koule. Jedna měla karmínově červenou barvu, druhá oceánsky modrou. Pak tam přišla dívka. Byla mladá, což bylo divné, mladí lidé na hřbitov moc nechodí. Měla krátké černé vlasy, ve kterých měla umělé květinky, modré oči, na sobě měla modrou halenku se symbolem Pokéballu, krátkou sukničku a sandály.

„Babičko! Dědečku! Tak ráda vás zase vidím!“ usmála se a objala staříky.

„My tebe také, Phoebe,“ řekli oba, „co tě sem přivádí?“

„Chtěla jsem vidět, jak se vám daří. Tam u nás v Ever Grandu je taková nuda…“

„Ach tak. Holčičko… nic si z toho nedělej. Tady to není o moc lepší. Skoro to vypadá, že tu čekáme, až na nás dojde řada,“ usmál se na dívku stařík.

„Poslední dobou cítíme něco velmi podivného. Podívej se,“ stařenka ukázala na koule. Ty divně zářily a uvnitř nich to divně vířilo.

„Co to znamená?“ divila se dívka.

„To nevíme přesně. Možná reagují na přítomnost nějakého zla… možná, že se něco špatného stane… kdo ví… kdo ví…“

„Zla? Myslíte, že je chce někdo ukrást?“

„Možná… Nicméně neměla jsi sem chodit… Třeba si v nebezpečí…“

„Ne! Nenechám vás v tom! Spolehněte se!“ řekla Phoebe.

***

Mezitím se na ostrově trenér dočkal překvapení – ostrov byl obydlený! Tak okamžitě běžel do Pokécentra, kde by se mohl zeptat, kde vlastně je. Rozběhl se a nic ho nezastavilo, tedy skoro nic. Běžel tak rychle, že si nevšiml obrovského Snorlaxe, který si tam ležel.

„Jej, promiň!“ omlouval se mu. Ovšem obří tlusťoch mu nevěnoval sebemenší pozornost. Spal a spal. Neměl ani páru o tom, co se děje. Tak se trenér vydal dál. Přišel k Pokécentru a otevřel dveře.

„Dobrý den. Přejete si?“ zeptala se Joy.

„Jen bych si přál vědět, kde to vlastně jsem,“ zeptal se trenér.

„Jste na ostrově Aldonia,“ odpověděla Joy. Trenér se rozhlédl. Pokécentrum bylo prázdné. Lidé byly pryč. Žádný Pokémon, kromě Chansey.

„Moment… co se tady děje? Kde jsou všichni?“

„Tento ostrov je jediné místo v Hoennu, kde se vyskytují Bagoni. Jenže poslední dobou záhadně mizí. Spousta trenérů odsud jsem přijde a hlásí, že jim byl jejich Bagon ukraden. A protože tu nemáme vlastní policejní stanici, takže tu není nikdo, kdo by se o to postaral…“

„Nemějte starosti. Postarám se o to!“ řekl trenér.

„Hodně štěstí!“

***

Mezitím na vrcholu Hraniční hory…

„Tak dědku! Vzdej se a vydej kuli!“ ozval se hlas jednoho z Magmaťáků.

„Jo! Naval!“ Magmaťáci vyhodili své bally a objevilo se hejno Golbatů.

„Ne! Dál se nedostanete! Volím si tebe, Dusknoire!“ z Phoebina ballu vyskočil jednooký duch. „Varuji vás. Nejsem obyčejná trenérka Pokémonů. Vzdejte se, nebo budete litovat!“ Magmaťáci ji ale naprosto ignorovali.

„Počkejte?! Co tady děláte?! Vy pitomci!“ ozval se hlas. A to byli Aquaťáci!

„Kdo vás sem přived?! Změna plánu, hoši! Kašlete na tu holku a zaútočte na ty pitomce!“ řekl Magmaťák.

„To určitě! Do boje!“ řekli Aquaťáci a povolali své Golbaty. Začala bitka a Phoebe stála stranou. Jen zírala, že si jí ti vetřelci přestali všímat, stejně jako koulí, které zřejmě přišli ukrást. Golbati padali jeden po druhém.

„DOST! PŘESTAŇTE!“ ozval se Maxieho hlas. Stejně tak i Archieho. Oba šéfové tam přišli v doprovodů dvou obyčejných členů.

„Co tady děláš?!“ ozval se hned Archie.

„Ale, ale… Archie, starý příteli… zrovna jsem se chtěl zeptat ne to samé,“ řekl Maxie.

„Jdu sem sebrat něco cennýho.“

„Já taky…“

Oba šéfové přišli ke staříkům. Jejich doprovod zůstal stranou.

„Nezapomeň, že musíme zařídit, aby ty kule čmajzli!“ řekl jeden Magmaťák Aquaťákovi.

„Já vím… Dokud nedorazí on,“ odvětil Aquaťák.

***

„Ach jo… je to tady pěkná otrava… bolí mě nohy a nic jsme nenašli… jen spoustu hroznejch duchů… Měli bychom jít odtud…,“ vzdychala Rin.

„Možná máš pravdu. Měli bychom odtud odejít… moment!“ Ryan se zarazil.

„Co se děje?“

„Slyším hlasy… a vedou támhle tím směrem! Pojď!“

„No tak dobře…“

***

„Kdo si myslíte, že jste? Že si sem jen tak vtrhnete?“ ptala se Phoebe.

„Hele, holčičko, nemotej se do naších záležitostí!“ řekl Archie.

„Jo! Souhlasím!“ kývl Maxie.

Oba se chtěli vrhnout na koule a bylo jim jedno, že jim v cestě stojí Dusknoir. Když vtom najednou někdo objevil. Nějaký chlápek v béžovém plášti a zakrytou tváří.

„S dovolením,“ řekl.

„Hele, kámo, kam se cpeš?“

„Jo, kdo jsi, že sem tak vtrhneš?“

„Mlčte,“ řekl chlápek a vyplázl jazyk. Tím omotal nejdřív Archieho a pak i Maxieho, které odhodil. Pak pozdvihl ruku na znamení. Dva Aquaťáci a dva Magmaťáci ze sebe strhli obleky a ukázalo se, že šlo o Kaarmeho poskoky.

„Udělejte to! Teď!“ řekl zakuklenec.

„Udělejte co?“ divila se Phoebe.

„Dobře!“ řekl Keegan.

„Jak si přejete,“ zamumlal Christopher.

„Podle rozkazu, můj pane,“ řekl Jack.

„Ovšem, můj pane,“ řekl Zack.

„Do boje, Bronzore! Zrcadlo, teď!“ zvolali všichni čtyři. Jejich Bronzoři se rozzářili a vytvořili neviditelnou bariéru.

„Co se to děje? Co to má znamenat?“ divila se Phoebe.

„Tohle… je váš konec,“ zasyčel tajemný.

„Ty? Jak ses sem dostal?!“ ozval se stařík.

„Cha, cha, cha. Takže se opět setkáváme? Jak zajímavé…“ Pak tajemný chlápek použil jazyk a odhodil pryč stařenku.

„Co to děláš?“

„Ta shnilá staroba mě nezajímá. Nemá význam. A teď ustup, máš něco, co moc chci…“

„Vůbec ses nezměnil od doby, co jsem tě naposledy potkal. Vždycky tě zajímalo jak se zmocnit nějakých legendárních Pokémonů… Věděl jsem, že tento den nakonec přijde… že, Kaarme?“

„Tak ty si mě poznal? Na to, jak si zestárl ti paměť ještě slouží. Ovšem…“ Chlápek strhl obličej a odhalil tvář. Skutečně to byl Kaarme – s dlouhými černými vlasy a hadíma očima.

„Jestli chceš získat posvátné koule, musíš nejdřív přejít přes mě!“

„Jak si přeješ…,“ zašeptal Kaarme, „do boje, hoši!“ objevili se dva velcí Ekansové. Tihle byli mnohem větší než normálně. „Přineste mi tu cennost!“

„Ne! To neuděláš! Ať jsi, kdo jsi! Dusknoire, stínovou pěst!“ oba hadi byli zasaženi a zastavili útok.

„Co? Kdo to k čertu je?“ divil se Kaarme.

„Phoebe, ne! Tohle je na tebe příliš! Nech to na mě!“ řekl dívce stařík.

„Nikdy. Nedovolím, aby někdo sebral posvátné koule!“

„Phoebe? Ty tu holku znáš, hm?“ zasyčel Kaarme.

„Je to moje vnučka! Nech ji být!“

„Cha cha. To určitě. Kdokoli se mi plete do cesty, musí zaplatit! Kyselinový útok!“

„Mismagie, volím si tebe, pomoz Dusknoirovi!“ V boji se objevil další Pokémon, další duch, „Psychický paprsek!“

Oba hadi vypustili palčivou zelenou tekutinu. Oba duchy zasáhla. A pak Mismagius zaútočil a Ekansové byli zastaveni.

„Holčičko, ty jsi skutečně tvrdý oříšek… ale ne tak tvrdý, abych tě nemohl porazit!“ zasmál se Kaarme. A pak… zmizel a objevil se za Phoebiným dědečkem.

„Co to…“

„Ty mi dáš, co chci!“ zasyčel Kaarme a omotal staříka jazykem. „Tak… holčičko… jestli chceš svého dědu vidět ještě naživu, tak stáhneš své Pokémony! Jasné?“

„Phoebe… ne! Nedělej to! Nestarej se o mě! Já to zvládnu… nepolevuj!“ Dívka začala plakat. Nechtěla vidět své blízké trpět…

„Tak co? Jaké je tvé rozhodnutí?“ zeptal se Kaarme.

„Fňuk… Dusknoire……Mismagie… fňuk… ustupte! Vraťte se!“ dívka v slzách odvolala duchy zpět do jejich ballů.

„Moudré rozhodnutí. Běžte a seberte ty koule!“ přikázal hadům Kaarme. Ti pak přinesli koule Kaarmemu. Ten je pak hodil. Modrou hodil Maxiemu a červenou Archiemu. Ti se na ně podívali jak zjara a utekli.

„Výborně. Teď už mám vše, co jsem potřeboval. Sbohem…,“ zasmál se Kaarme. Oba Ekansové použili mlhový útok a když mlha zmizela, jakoby se nic nestalo. Až na to, že posvátné koule byly pryč.

„Ale ne, je pryč…! Měl pravdu, blíží se konec Hoennu takového, jaký ho známe…“

„Cože? Já se omlouvám… je to moje chyba… Neměla jsem ustupovat… je mi to moc líto,“ omlouvala se Phoebe.

„Ale nic si z toho nedělej… chápu, měla jsi o mě strach… ten Kaarme vždy dokázal udeřit na citlivý bod… Teď musíme najít ty koule a vrátit je sem…“

„Jasně. Tak zatím! Pokusím se, aby se tím Hoennská Pokémoní liga zabývala!“ řekla Phoebe a odešla.

***

„Co se to tu stalo? Slyšel jsem něco divného, viděl jsem spoustu Aquaťáků a Magmaťáků…,“ zeptal se Ryan, který zrovna dorazil na vrcholek.

„To je hrůza…………posvátné Koule byly ukradeny… A ještě nesprávně…………to je katastrofa! Vznikne obrovská pohroma…………“

„Cože? Jaká pohroma? A co mám dělat já?“ zeptal se babičky Ryan. Pak k němu přistoupil dědeček.

„Víš………Týmy Magma a Aqua prahnou po velice vzácných Pokémonech, kteří podle pověsti stvořili Hoenn………“ začal.

„To zní zajímavě……………pokračujte,“ řekl dědečkovi Ryan.

„Jmenují se Groudon a Kyogre. Groudon vytvořil souš a kontinenty a veškeré sopky…………zatímco Kyogre zaplnil prázdné krátery vodou a vznikly oceány a moře. Jenže…………Groudon a Kyogre se neshodli a začala bitva bez konce. Proto lidé vyrobili posvátné Koule. Modrou a červenou. Pomocí těchto neobyčejně silných předmětů získali síly obou Pokémonů…………… ty se pak předávaly……… Jenže, kdyby tu nebyly ti zlí Aquaťáci a Magmaťáci…………………“ vyprávěl stařík.

„A co ti Pokémoni? Kde jsou teď?“ zeptal se dost zmatený Ryan staříka.

„Říká se, že když jejich síla skončila, uchýlili se k dlouholetému spánku………na neznámých místech v Hoennu………………Jenže když teď Aquaťáci a Magmaťáci vzali tyto Koule………nevěděli, že se tak Hoenn blíží zkáze…“ vyprávěl stařík.

„Jak to? Co se stane? A hlavně proč?“ zeptal se staříka Ryan.

„Víš……síla Groudona byla uzamčena do červené a síla Kyogra do modré Koule. Jenže……………stalo se něco strašného…………týmy vzaly špatné Koule. „Aquaťáci si vzali červenou a Magmaťáci modrou! Nevědí co se stane, když použijí špatné Koule………“ vyprávěl dál stařík.

„Takže moment! Pokud to dobře chápu, mám najít ty koule, vzít je Aquaťákům a Magmaťákům a vrátit je sem, že ano?“

„Přesně tak! Ale bude to daleko složitější, protože… týmy budou tyto Pokémony hledat a jestli je najdou, tak začne konec… Proto musíte najít ty koule dřív!“ řekl stařík.

„Dobře. A co máme udělat?“

„To nevíme, ale vezmi si tohle! Říká se, že Magmaťáci mají základnu někde v Klikatém průsmyku! Pomocí tohoto amuletu se základna otevře!“ řekla babička a předala Ryanovi malý, kulatý amulet, na kterém byla značka týmu Magma.

„Děkuji. A nebojte se! Postarám se o to, aby se to nestalo!“ ujišťoval je Ryan.

„Hodně štěstí!“

***

„Ryane, víš… měla bych tam jít já, koneckonců by ti to trvalo hrozně dlouho a možná bys i zmeškal ligu… Já se o to postarám. Ano?“ zeptala se Rin.

„No, myslíš, že to dokážeš?“

„Uvidíš, věř mi! Běž do Liliového města a odtud do Mossdeepu. Zavolám ti, jak to dopadlo,“ mrkla na něj dívka.

„Fajn. Tak se sejdeme v Ever Grandu, až začne liga?“

„Určitě!“ usmála se Rin.