Randyho putování

Záblesk záře

Na louce za oblázkovým městem, stály čtyři děti proti Nidorinovi. Dva kluci a dvě holky. Jeden u chlapců měl síťku, košík na svačinu, a právě házel pokeball. Ten se jen neškodně odrazil.

„Ha, zase se odrazil. Teď já, teď já!“ křičela copatá dívenka, která měla také pokeball, na rozdíl od jejich kamarádů, kteří neměli nic, a jen se dívali.

„Vážně si myslíš, že máš šanci?“ ptal se posměvačně kluk se svačinovým košíkem.

„Oh, buď ticho,“ požádala ho kamarádka, „tohohle pokémona chytím… a udělám si z něho domácího mazlíčka!“ zakřičela a hodila pokeball.

„Sleduj!“ jenže červenobílý míček se od Nidorina neškodně odrazil.

„Odrazil ho…?“ divila se dívka.

„Hahaha! Takhle pokémony nemůžeš chytat!“ všechny čtyři děti se otočily.

Za nimi stál chlapec, o něco málo starší než oni, ruce za hlavou a smál se na celé kolo. Kluk měl černé triko, modré kalhoty, a červenou kšiltovku posazenou kšiltem dozadu.

„Když chcete chytat pokémony…“ zamával prstem, aby naznačil, že jejich počínání bylo špatné, „ musíte je nejdřív oslabit… a potom hodit pokeball,“ schválně dal důraz na slovo oslabit a potom, aby zdůraznil nutnost obou kroků. Pak vytáhl svůj pokeball.

„Běž Poliwhirle!“ objevil se modrý pokémon se spirálou na břiše, „dej mu vodní dělo!“ z břicha Poliwhirlovi začala tryskat voda, která Nidorina zasáhla. Ten to sice ustál, ale vypadl dost otřeseně a zmateně.

„Wow,“ vydechl kluk s košíkem.

„Vypadá zmateně!“ vypískla dívka, která se neúspěšně pokusila Nidorina chytit.

„Jo!“ souhlasil kluk, „a teď, když je Nidorino oslabený, hodím pokeball,“ a hodil míček. Ten se otevřel, a vcucl pokémona. Chvíli se třásl, a pak ustal. Kluk pokeball vyzdvihl nad hlavu.

„Chytil jsem Nidorina!“ radoval se a vyrazil k městu. Děti šli s ním.

„Úžasné,“ byl nadšený kluk s košíkem.

„To bylo skvělé Randy,“ chválila ho copatá dívka. Randy je jen usmíval.

Všichni v Oblázkovém městě mě znají. A proč ne? Jsem nejlepší trenér pokémonů v okolí, myslel si šťastně.

„Hej Randy, znáš profesora Oaka?“ oslovila ho druhá z dívek, která se jen dívala.

„Toho starýho chlápka co bydlí na kraji města?“ zeptal se Randy, „Co je s tím podivínem?“

„No…“ začala dívka, ale předběhl ji kamarád, který se také díval.

„Lidi říkají, že toho ví hodně o pokémonech,“ informoval ho.

„Možná by nás mohl naučit pár věcí o tom, jak se chytají pokémoni,“ napadlo copatou dívku.

„Toho starýho cvoka nepotřebujete,“ řekl jim, „já vaás naučím všechno, co potřebujete vědět.“

Randy toho věděl o pokémonech hodně, a byl na to náležitě pyšný.

„Možná,“ připustil kluk s košíkem, „říká se, že profesor Oak učil svého vnuka, jak se stát jedním z nejlepších trenérů na světě.“

„Vnuka? Toho prcka Garyho?“ to se mu nějak nezdálo. Vnuka profesora Oaka znal, bydlel totiž i s rodiči v jeho ulici. Momentálně mu bylo šest, a co říkal ten kluk, mu tedy nedávalo moc smysl.

„Ale ne Garyho,“ smála se copatá dívenka, „učil svého staršího vnuka.“

„Dlouho studoval v zahraničí, a právě se vrátil,“ informoval ho kluk s košíkem.

„Je mi jedno, kdo to je. Proti mně nemá šanci!!“ řekl odhodlaně a vytáhl pokeball s Poliwhirlem. Právě dorazili na rozcestí. Jedna cesta vedla do Oblázkového města a druhá k lesu, který byl opodál.

„Ahoj. Uvidíme se zítra!“ loučili se děti, protože už šli domů, zatímco Randy se chtěl ještě projít.

„Ahoj,“ rozloučil se, a zamířil k lesu. Myšlenkami byl stále u profesora Oaka, a u toho, co mu jeho malí kamarádi říkali.

„Profesor Oak jo…?“ dumal a nedával pozor na cestu, takže do někoho vrazil.

„Au!“ vyjekl překvapeně.

„Hej!“ ozvalo se podrážděně odkudsi shora, „dívej se na cestu, červe!“

Překvapeně vzlédl. Vrazil do nějakého chlápka v černém, který nevypadal zrovna přívětivě. A ten podivín nebyl sám. Spolu s ním tam bylo ještě pět chlapů podobně oblečených, a ti měli navíc na hlavách černé čepice. Víc už si ho nevšímali, a šli dál k lesu. Chtěl už jít domů, když ho něco na tom podivínovi upoutalo. U opasku měl připnuté dva červenobílé míčky.

„To jsou pokebally,“ poznal je Randy okamžitě, „musí to být pokémonní trenéři,“ a rázem se mu nechtělo domů. Tráva vedle cesty byla dost vysoká, a tak se jen mírně přikrčil, a šel za nimi. Zastavili se, až když byli v lese. Schoval se za strom, a opatrně vykoukl.

Ten do kterého předtím vrazil zrovna vydával rozkazy, a ostatní byli natočení k němu, takže viděl, že mají na uniformách velké červené R.

„Musí se schovávat v téhle oblasti!“ říkal zrovna. „ Neodpočívejte, dokud ho nenajdete!“ odpovědí mu bylo přikývnutí.

„Najděte přízračného pokémona! Prohledejte to tu všechno!“ dal poslední rozkaz.

Přízračný pokémon? O něm jsem nikdy neslyšel, podivil se Randy.

Všech šest černooděnců, včetně velitele se ihned rozeběhlo do lesa. Randy se za nimi chvíli zmateně díval, ale pak ho napadlo, že by se po tom přízračném pokémonovi mohl podívat sám.

„Díky za tip, hlupáci,“ vyplázl směrem, kterým odešli jazyk, a sám se vydal na opačnou stranu.

„Toho pokémona si určitě chytím!“ sliboval si.

Po čtvrt hodině hledání dorazil na menší mýtinu. V lese potkal pár Rattat, nějaké Pidgey, spoustu Caterpie a Weedlů, ale nic neobvyklého. Ani na téhle mýtině neviděl žádného přízračného pokémona. Svým příchodem jen vyplašil mladého Spearowa.

„Fajn, ještě tu nejsou,“ oddychl si potom, co letmo zkontroloval okolí, jestli tam neuvidí někoho v černém.

„Kde jsii, přízračný pokémone?“ volal, ale pak ho napadlo, že takhle se mu asi neobjeví.

„He?“ užasl, když mezi stromy zahlédl plameny, „co je to?“ opatrně se přikradl blíž, aby se neprozradil, kdyby to náhodou zase byli ti blázni v černém. Uviděl tam blonďatého kluka v bílém tričku s modrým pruhem a v černých kalhotách. Před ním se vznášel růžový tvor, a slabě zářil. Blonďák vytáhl pokeball a otevřel ho.

„Běž, Charmandere!“ objevil se ještěrčí pokémon s plamínkem na konci ocasu.

Pokémon?! Taky musí být trenér!

Charmander otevřel tlamičku a začal chrlit plameny. Zářící pokémon popolétl o něco výš, a uhnul se tak útoku. Zápas se postupně stupňoval, a zatímco Charmander byl čím dál víc vyčerpanější, a měl i nějaká zranění, zářícímu pokémonovi nic nebylo a ani nevypadal unaveně.

…Jeho pokemon… to je Charmander! Ale ten zářící pokémon… nic podobného jsem zatím neviděl!!

Kluk se mlčky díval na zápas svého pokémona proti tomu divnému stvoření, a nic neříkal. Jeho Charmander věděl co dělat.

Jo! Do toho Charmandere! fandil ohnivému pokémonovi v mysli Randy.

Doraž ho!

„To stačí Charmandere,“ zarazil svého pokemona blonďák, a odvolal ho.

Co to--?! Randymu se zdálo že si Charmander vede dobře, a nechápal, proč ho jeho trenér odvolal. Nevydržel to, a konečně vylezl z úkrytu.

„Co si myslíš, že děláš?!“ křičel, „už jsi ho skoro měl!“

Blonďák se na něho s nezájmem podíval, a neřekl ani slovo.

„Tch!“ odfrkl si Randy, „Tak fajn! Teď já! Vodní dělo Poliwhirle!“ vodní pokémon začal chrlit vodu, ale ta se od zářícího pokémona odrazila a zasáhla Poliwhirla s několikanásobně větší silou.

„Ee? Poliwhirle?“ ale jeho pokemon byl poražen.

„Hej, Poliwhirle! Jsi v pohodě! Vstávej!“ snažil se přimět Poliwhirla k další akci. Zářící pokémon zatím odletěl.

„Ty sis toho nevšiml?“ promluvil blonďák, „Když jsem s tím zápasil?“

Randy mlčel a klečel u Poliwhirla. Bylo mu mizerně. On sám si ničeho, kromě toho že jeho zápas byl úžasný, nevšiml.

„Mě bylo už po chvíli jasné, že je ten pokémon mnohem silnější než já. Proto jsem nařídil Charmanderovi, aby přestal útočit. Vždycky musíš znát svůj limit. Pokud ho neznáš, jen porazíš sám sebe,“ schoval pokeball který doposud drežl v ruce, a zamířil ven z lesa.

„Nezapomeň to!“ zakřičel ještě.

Randy stále klečel u Poliwhirla. „Já…vážně prohrál…“ zašeptal.

Na pasece se objevilo šest černooděnců s červeným R. Vypadali překvapeně, když tam uviděli klečet Randyho.

„Paseka…!“ vydechl překvapeně jeden z nich.

„Vypadá to, že tu ještě před chvílí hořel oheň,“ sdělil mu druhý. Jeden z nich se rozeběhl k Randymu.

„Hej! Ty jsi ten červ z dřívějška! Co jsi to tady prováděl?!“ křičel.

„Zapomeň na toho kluka!“ poručil šéf bandy, „Jediná důležitá věc, je Mew! Pořád tady někde může být!“ chlápek se vrátil k bandě.

„Jdeme chlapi!“ a znova zmizeli, a nechali tam Randyho s jeho zmatenými a neveselými myšlenkami.

„Dobrá práce. Vrať se,“ odvolal konečně svého pokémona, a zamířil zpět do Oblázkového města.

Nešel ale domů. Zamířil na kraj města, kde věděl, že žije profesor Oak. Jeho dům stál na malém kopečku, a měl vrtuli, jako mívají vzdušené elektrárny.

„Takže tady bydlí profesor Oak…“ prohlížel si zamyšleně dům. Všiml si taky, že u domu jsou rozlehlé pozemky. Vytáhl svůj pokeball a podíval se na něj.

„Všichni mi říkali, že je to jen nějaký starý cvok… a tak jsem sem nechodil. Ale jestli se chci stát skvělým pokémoním trenérem… jediné místo kde můžu dostat nějakou dobrou radu, je tady.“

Protože nikde neviděl zvonek, zkusil otevřít branku. K jeho překvapení nebyla zamčená. V zádumčivé náladě vystoupal po schodech ke dveřím, a zazvonil.