Randyho putování

Pojď domů, Bulbasaure

DING DONG! DIING DONG! DINNNG!

Zvonek na domovních dveřích profesora Oaka vyzváněl jako o život, ale nikdo neotvíral.

„Je někdo doma?“ zakřičel. Stále nic. Napadlo ho, že by měl odejít, ale touha dozvědět se víc, a stát se lepším trenérem, ho přemohla. Zkusil vzít za kliku. K jeho překvapení bylo otevřeno. Protože věděl, že profesor Oak je už pokročilejšího věku, tak ho napadlo, jestli se mu náhodou něco nestalo. Otevřel dveře, které zaskřípaly, a vešel dovnitř.

To co tam uviděl, ho ohromilo. Všude leželo nesčetné množství knih a poznámek, a v jednom rohu místnosti, byl pro něj neznámý přístroj, s velkou pákou a dvěma velkými hadicemi. Protože nikoho neviděl, a dveře na konci místnosti byly otevřené, šel dál. Ocitl se v obrovské místnosti, která byla po stranách zaplněna policemi s pokebally. Uprostřed stál stolek, se třemi držátky na pokeball. Zůstal tam už ale jen jeden.

„Oh…w..wow…“ žasl Randy, a málem si vykroutil hlavu, jak se neustále rozhlížel po místnosti.

„Nikdy jsem netušil že tu je tolik pokémonů…“ nakonec došel ke stolku s jedním pokeballem a se zájmem ho zvedl. Rád by věděl, proč byl tenhle jeden, jinde než ostatní. Pak si všiml, že je na něm nalepená nálepka s nápisem.

„Bulb…a…saur,“ přečetl. Ne že by měl potíže se čtením, to ne. Jen mu to jméno přišlo trochu podivné. Pak uslyšel vrznutí dveří a v něm by se krve nedořezal. Otočil se, a zjistil, že se dívá na profesora Oaka, který vypadá naštvaně.

„Ty…ty…pokézloději!“ zakřičel a už se mu snažil sebrat pokeball s Bulbasaurem.

„P…počkat, n-ne…já…já…myslím…já,“ koktal a ustupoval dozadu, a jak neviděl dozadu, smekla se mu noha a začal padat.

„Ááá,“ vypískl a pak uslyšel cvakání a zvuky vypouštějících se pokemonů z pokeball.

„Ne ty idiote!“ zakřičel profesor zoufale, ale byl pozdě. Randymu se nějaký záhadným způsobem podařilo otevřít dvacet pokeballů. Akorát se otočil, aby opět o krok ustoupil, jinak by byl zasažen některým z pokémonů, kteří využili příležitosti, a rozhodli se protáhnout si končetiny. Také se mu podařilo otevřít Bulbasaurův pokeball, který držel.

„Podívej, co jsi udělal!“ zavrčel mu naštvaně do obličeje profesor.

„Já n-nechtěl,“ vykoktal Randy.

Náhoda tomu chtěla, že jeden Pidgey, který do teď stál na místě, kde se objevil, se konečně rozhodl, že se proletí a jak byl z toho randálu, a jak se Randy s profesorem hádali celý zmatený, vyletěl a vrazil do čela profesora Oaka. Ptačímu pokémonovi to očividně bylo jedno, protože letěl dál. I přes vážnost situace se Randy neudržel, a vyprskl smíchy. Zato profesoru Oakovi moc do smíchu nebylo.

„Okamžitě je dostaň zpátky!“ zakřičel na Randyho.

„Jasně!“ nastrkal si do kapes co nejvíc pokeball, a nějaké pobral do rukou, a vyrazil. Prvního dokázal dostat do pokeball za chvíli. To byl totiž Metapod, který jen tak ležel na podlaze.

***

O mnoho, mnoho později byla na stole položena spousta pokeball, a Randy přidal další.

„Huff…ufff…hufff…,“ oddychoval Randy, „kolik…ještě?“ vyhekl.

„Neříkej…mi…že…některý…z nich…uprchl,“ oddychoval profesor Oak.

„J-já půjdu ven, a nejdu je,“ rozeběhl se mladý trenér ke dveřím, ale profesor po něm hmátl, a chytil ho za triko.

„Ohhh, ne to tedy nejdeš, ty pokézloději!“ držel ho.

„Ale já nejsem…! Omlouvám se, že jsem přišel do vaší laboratoře, když jsem nebyl pozvaný… Omlouvám se, že jsem nechal vaše pokémony utéct!“ omlouval se rychle, „Ale musíme je najít, nebo…“

„Na to je moc pozdě…“ přerušil ho Oak, „bude tma, než je všechny najdeme,“ kývl k oknu, ve kterém bylo vidět pomalu zapadající slunce.

„Nemůžeme to vzdát!“ křičel Randy při běhu ke dveřím, „najdu je sám!“ zakřičel ještě, seběhl po schodech a vydal se směrem na sever.

Po chvíli běhu uslyšel cinkání zvonku, co bývají připevněny na kolech, a zuřivé šlapání. Otočil se, a uviděl profesora Oaka jak se za ním žene na kole, které mu bylo viditelně malé.

„Myslíš, že to můžeš udělat sám?“ snažil se ho dohnat, což se mu dařilo jen pomálu, protože to byl postarší člověk, „nevíš, koho máš hledat!“ konečně ho dohnal, a Randy se spokojeně usmál.

„A až je pochytáme, tak věř, že tě vezmu na policii,“ dodal ještě.

„Ano pane!“ k tomu neměl výhrady. Neměl chodit dovnitř bez dovolení, a on mohl za to, že profesorovi pokémoni utekli.

Na cestě potkali spoustu pokémonů, ale profesor Oak tvrdil, že nejsou jeho. Randy se s ním nehádal. Byli to jeho pokémoni, on mě vědět kteří to jsou. Nakonec, když už slunce bylo téměř za obzorem, dorazili do Chromového města. Hned na začátku města uviděli Meowtha, jak si líže kožich.

„To je on,“ zašeptal profesor.

„Dobře, vy ho zabavte, a já ho dostanu do pokeball,“ ani jeden z nich nechtěl riskovat, že jim znovu uteče. Profesor se přikrčil, a pomalu se kradl ke kočičímu pokémonovi.

„Čičí, čičiči, tady,“ lákal ho. Meowth se na něj se zaujetím potíval, a to byla Randyho šance.

„Tak teď se vrať!“ z pokeballu vylétl červený paprsek, a vtáhl Meowtha do sebe.

„Už chybí jen jeden,“ oznámil mu spokojeně Oak. Red vzal kolo, a společně zamířili dál do města.

„Nikdy bych si nemyslel, že je budeme náhánět až v Chromovém městě,“ oddychoval unavený pokémonní profesor.

„Na takovéhle výlety jsem už starý.“

„Už jenom musíme najít Bulbasaura,“ uklidňoval ho mladý trenér. Jen co to dořekl, tak ho uviděl.

„Jo, ale zrovna ten…,“ říkal profesor, který se díval na opačnou stranu.

„Támhle je!“ vykřikl, aby ho upozornil. To už ale Bulbasaur začal utíkat pryč od nich a oni se znovu museli dát do běhu. Pokemon s cibulkou nardech doběhl k impozantní budově starořeckého stylu, s nápisem STADION. A protože byly zrovna otevřené dveře, vběhl dovnitř.

„On vběhl do té budovy!“ vyděsil se Oak. To Randymu bylo úplně jedno, a rozeběhl se za ním.

„Pospěšte si!“ vybídl staříka a vyběhl po schodech ke dveřím, které byly pootevřené. Počkal na profesora, a pak otevřel dveře, které příšerně skřípaly. Vnitřek budovy byl tmavý, světlo tam dopadalo jen z otevřených dveří, a mezerami v zatažených okenních žaluziích.

Vešli dovnitř, a rozhlíželi se, kde by mohl Bulbasaur být. Místo nevypadalo dvakrát přívětivě. Bylo cítit zatuchlinou, a všude byly pavučiny. První čeho si Randy všiml, byla bysta nějakého muže ve středním věku, s velkým čelem a koutky. Muž se zlověstně usmíval, a i celá podobizna vypadala dost děsivě, takže se od ní raději odvrátil.

„Kam se mohl podít?“ přemýšlel profesor, a rozhlížel se. Napadlo ho, že s tím jak je tu vidět ho budou hledat ještě dlouho, ale ke své radosti se mýlil. Bulbasaur se skrýval v polostínu, který se vytvořil otevřením dveří.

„Áá, tady jsi,“ zaradoval se. Randy ho uslyšel, a teď se díval, co bude profesor dělat. Chtěl mu o něm něco říct, ale nestihl to, tak raději nic nezoušel.

„Jen pojď pěkně k tatínkovi…“ lákal ho. Ale Bulbasaur očividně nebyl ve své kůži, takže se rozeběhl, a praštil profesora přímo do břicha. Ten je bolestivě zaúpěl a chytil se za břicho, které ho dost bolelo.

„Hej, co to je? Já jsem přece tvůj trenér!“ cedil Oak skrze zuby, které bolestivě zatínal. To už Randymu došlo co se děje, a vložil se do toho.

„Neboj se, Bulbasaure,“ řekl konejšivým hlasem, a klekl si, aby si Bulbasaur nepřipadal tak malý.

„Jasně že jsi nervózní…,“ pokračoval v uklidňování pokémona, „je to poprvé, co jsi byl venku. Byli jste odděleni od ostatních pokémonů už v laboratoři, že jo?“ měl na mysli i toho Meowtha, kterého našli na kraji města.

„Vsadím se, že jsi nikdy neviděl jinou živou bytost, kromě starého profesora Oaka, viď?“ profesor Oak to celé nechápavě sledoval, ale zdálo se, že se tomu klukovi podařilo Bulbasaura pomalu uklidnit.

Travní pokémon byl skutečně klidný, a nechal se od Rendyho i pohladit.

„Tak vidíš. Jsi hodný kluk. Nemáš hlad?“ ze šťastné chvilky je vyrušil příšerný kravál, který se blížil. Kromě toho, se začala třást celá podlaha.

Před nimi se objevil děsivě veliký a svalnatý pokémon, který vypadal naštvaně, že někdo vkročil do jeho území.

„T-to je divoký Machoke!“ vypískl vyděšeně profesor, a dal se i s Randym na útěk. To jim nebylo moc platné, protože bojový pokémon byl rychlý, a byl jim pořád těsně v patách. Randy zakopl o jednu špatně položenou dlaždici, zatímco profesor utíkal dál. Machokovi bylo jedno, na koho zaútočí, a proto se napřáhl, a chystal se Randymu dát ránu pěstí. Ten se zrovna otočil, a ztuhl strachy. Naštěstí ho nepraštil, protože ho Bulbasaur zadržel svými úponky.

„Profesore, viděl jste to?!“ křičel nadšeně, „jaký je Bulbasaurův nejlepší útok?“ jenže bohužel profesor, který nevydržel takovou fyzickou námahu, byl opřen o zeď, neschopen slova.

„Skvěle. Tak co teď?“ lámal si hlavu, protože Machoke se začal uvolňovat Bulbasaurových spárů.

„Počkat, pokud má na zádech rostlinu…“ a už zase musel utíkat, protože se Machoke uvolnil z Bulbasaurových šlahounů. A Bulbasaur běžel s ním. Když utíkali kolem zataženého okna, kterým dovnitř proudily poslední sluneční paprsky, tak ho to napadlo. Bojový pokémon co chvíli rozbil podlahu, ve snaze je zasáhnout.

„Tohle musí vyjít. Má na zádech cibulku, takže to musí jít. Doufám…“ otevřel zavřené žaluzie a na vrcholu Bulbasaurovy cibulky se objevila bílá kulička. Machoke už byl před ním. Kulička se zvětšila a pak z ní vylétlo bílé, oslnivé světlo. Když pohlaď, ležel bojový pokémon na zemi, ošklivě popálený, a v bezvědomí. Hned se mu ulevilo.

„Ty… jsi věděl o Bulbasaurově slunečním paprsku?“ chtěl vědět profesor Oak, který už se vzpamatoval.

„Ne,“ přiznal Randy, a začal se rozpačitě usmívat a škrábat si hlavu nad uchem.

„Prostě jsem na to přišel. Rostliny mění sluneční svit na energii, a bulbasaur má na zádech rostlinu, takže…“

„Ty jsi na to přišel?“ divil se Oak, ale pak se rozesmál. Částečně proto, že si kluk odvodil útok od rostlin, a částečně úlevou, že ten Machoke je poražený.

„Nech si toho Bulbasaura,“ řekl, a konečně dostal do pokeball i posledního pokemona, „ stejně to vypadá, že tě má dost rád,“ a podal mu pokeball.

„M-myslíte to vážně? To je super!“ děkoval a vzal si pokeball se svým novým společníkem.

„Ale musím vám to ujasnit. Nevloupal jsem se vám do laboratoře, abych vám ukradl pokémony. Jen jsem chtěl, aby, jste mě naučil jak být lepším pokémoním trenérem,“ vysvětloval, a profesor ho se zaujetím poslouchal.

„Víte, dneska dopoledne…“ a dovyprávěl, co se mu přihodilo, než se přišel k profesorovi.

„…Aha…Ale víš, co to znamená, být dobrý?“ zeptal se, „znamená to znát spoustu chytrých triků? Znamená to mít u sebe ty nejsilnější pokémony? Je to to, co si myslíš, že dělá dobrého trenéra?“

To přinutilo Randyho přemýšlet. Takhle o tom nikdy předtím neuvažoval. Vždycky porazil jakéhokoli vyzyvatele, a díky tomu měl pocit, že je nejlepší v okolí svého domova. Také ale byl s Poliwhirlem dobrý kamarád, což bral, že patří k úspěchu.

„Jestli si to myslíš… tak je to špatně. Co se počítá, je to, co je ve tvém srdci. To spojení, co jsi měl s Bulbasaurem. Ten pocit, co vychází z hloubi tvé duše, je klíč k tomu, aby ses stal dobrým pokemoním trenérem.“

Jak profesor domluvil, bylo mu to jasné. Něco podobného tušil, ale nenapadlo ho, že je to až tak moc důležité. Teď si pout se svými pokemony cenil ještě víc.

„Jak se jmenuješ, chlapče?“ otázal se Oak, a zaštrachal ve svém plášti.

„Randy, pane,“ odpověděl poslušně. Profesor vytáhl malou úzkou červenou krabičku, s něčím, co připomínalo modrou žárovičku. Vzal si to, a se zájmem si to prohlížel.

„To je pokédex. Encyklopedie o pokémonech. Kdykoli narazíš na nějakého pokémona, napíše ti to o něm informace, a ty můžeš některé přidat,“ vysvětlil mu účel a používání.

„V čase, kdy budeš sbírat data o pokémonech, se můžeš stát skutečně skvělým trenérem,“ usmál se.

„To je super! Děkuju!“ Páni, já, jako jeden z nejlepších.

„A tím to končí. Já se vrátím domů. Předpokládám, že ty zůstaneš v místním středisku, a pak budeš pokračovat v cestě?“

„Přesně tak,“ souhlasil Randy.

„Pak hodně štěstí,“ rozloučil se profesor. Ještě společně opustili stadion, a pak se každý vydal jiným směrem.