FIRE STONE

Barevná duha

¨

Kira se posadila do trávy a zaklonila hlavu. Vystavila tvář pozdnímu odpolednímu slunci, které už se chýlilo k obzoru a chystalo se co nevidět zapadat. Jeho paprsky ji pošimraly na nose. Kiřin o tři roky mladší bratr Peres si k ní přisedl a přitulil se k ní. Zavřel oči a chytil ji za ruku. Kiřina velká paže ji obemkla do teplého a bezpečného úkrytu, kam se můžou schovat jen ruce jejího bratra. Byli na sebe odmalička velmi vázaní. Nedovedli si přestavit, že za nedlouho odejde Kira pryč. A že už jim spolu zbývá posledních pár hezkých chvil. Kira měla svého bratra velmi ráda. Chtěla být s ním, ale zároveň odejít. Říkáte si, proč nemohl jít s ní, že ano. Ale to nejde. Peresovi je teprve devět let a na pokémonovou cestu je ještě moc malý. Neunesl by to. A navíc, Peres má eremofobii (rozšiřte si obzory a zjistěte, co to znamená – pro ty, co jsou moc líní, aby našli ve vyhledávači slovo eremofobie: eremofobie je chorobný strach být sám). Nikdy nechce být samotný. A taková fobie by u něj propukla, jen kdyby zůstal na pět minut někde sám. To znamená... no... docela velký problém. Peres nemůže být nikdy a nikde sám. Má se svou sestrou společný pokoj, koupelnu a všechno. Peres nemůže chodit do školy sám. A tak s ním chodí Kira, i když už chodí do před-před-posledního (sedmého) ročníku školy a tudíž na druhý stupeň. A ten je na druhé straně areálu. A je to hodně daleko. Kira bude celé léto trávit na Pokémonové Cestě. Některé děti už to dělají od svých deseti let, ale Kira si připadala, že na to ještě nemá. A tak se rozhodla počkat. Ale letos si vzala do hlavy, že půjde a nikdo jí to nevymluvil. Když chce, umí být Kira tvrdohlavá jako mezek.

Kira se zadívala na oblohu. Spatřila tam růžové a nachové mraky, připomínající jeden velký pokébal. To musí být znamení řekla si.

„Možná bychom už měli jít domů, za hodinu bude tma.“prohlásila a vstala. Přitom Perese vytáhla na nohy.

„Ne. Chci ti ještě něco ukázat.“zavrtěl hlavou Peres a vydal se k jezeru.

O nějakou dobu později se ocitli oba sourozenci na břehu velkého jezera, které pojmenovali „Vrbičkové“. Nebylo zanesené na mapě, protože o něm věděli jen sourozenci a jejich rodiče, nikdo jiný. Navíc bylo hrozně malé, asi devět metrů na délku a šest na šířku. Kolem dokola stálo asi patnáct, přes sto let starých vrb. Jejich dlouhé prutové větvičky visely až nad hladinu. Téměř se jí dotýkaly. Voda byla tak čistá, že bylo vidět na dno. Na dně ležel jemný bílý písek, do kterého kladli Magikarpové jikry. Po dně přelézal párek Corfishů. Ve vodě pluli Barboach, Magikarpové a další, které Kira neuměla pojmenovat. Na hladině si naopak plul nějaký ten Lotad a v koruně stromu se honili dva Senreti.

„Tak, tady to je.“řekl Peres a ukázal na jednu vrbu. Její větve byly spletené do velkého a pracného obrázku. Byla na něm vypletená Vulpix, Kiřin nejoblíbenější pokémon. A pod tím stálo „Pokémon“.

Kira se na brášku usmála a pohladila ho po hlavě. „To jsi dělal ty?“zeptala se.

„Já a táta. Táta mě tam vždycky vysadil a pak mě chytal, když jsem padal. A dělal mi tam společnost. Já jsem to sám upletl, táta mi pak pomáhal s nápisem. Je to pro tebe. Po vysvědčení, které je zítra, odejdeš. A aby se ti líp odcházelo, tak jsem ti to upletl. Líbí se ti to?“

„Líbí se mi to, moc. Děkuju, bráško. Seš hodnej. Mám tě ráda.“přikývla Kira „Můžeme už jít?“

Peres přikývl. „A Kiro, prosím, přemluv rodiče, abych mohl jít s tebou. Mě bude smutno.“

Kira se otočila na brášku a usmála se. Její ruka mu dvakrát přejela po hlavě. „Dobře, zkusím to. Ale nic ti nezaručuju. A i kdyby, ještě jeden rok počkáš, a pak půjdeš s Dannym. Uvidíš, že se ti to bude líbit víc, než kdyby jsi šel se svojí starou, nudnou ségrou.“

Za dvě hodiny oba dva doma večeřeli. Měli kuřecí řízky a zeleninu. „Kiro, už jsi se rozhodla, kterého pokémona si vezmeš?“zeptala se maminka mezi dvěma sousty dušené mrkve, hrášku, brambor a kousku řízku. Kira mlčela. „Haló, odpovíš mi?“

Kira vzdychla a řekla: „Mami, včera jsi mi vynadala, že se u stolu nemluví. A dneska po mně chceš, abych se tu rozkecávala. Já tě prostě nechápu.“

„Však ani nemusíš. Jen nám řekni, jakého pokémona si vybereš.“odpověděl místo maminky tatínek a vpravil si do pusy kus brambory, namočené v tatarce.

„Ještě nevím, budu o tom přemýšlet. A... mami a tati, nemohl by jít Peres se mnou? Tu fobii bychom překonali a Peres bude beze mně úplně nesnesitelný, uvidíte.“

„My bychom ho klidně s tebou pustili, Kiro, ale znáš pravidla Cesty Pokémonu. Můžeš se na ni vydat až od deseti let. A Peresovi je sotva devět, nedávno oslavil narozeniny, to přece víš. Prostě ne.“řekl tatínek.

„A navíc, Pokémonová Cesta je moc nebezpečná pro někoho, jako je on. Je ještě moc malý. Nechci, abys ho s sebou tahala do všech těch dobrodružství a nebezpečí, které tě čekají. Úplně stačí, když nás a jeho jednou do týdne navštívíš. Peres bude aspoň hodný, protože se na tebe bude těšit.“

„Vy o něm mluvíte, jako by mu byly tři roky! Vždyť Peres je chytrý kluk! Aspoň by se tam naučil samostatnosti. A proč to jemu nedovolíte, a mně jo?“

„Protože ty jsi o tři roky starší, jsi zkušená a umíš se o sebe postarat. A navíc, Peres by tě přece jen zatěžoval. Peres by stejně nemohl trénovat pokémony, byl by ti jen na obtíž, protože bys ho s sebou musela všude tahat a on by nic nedělal. Není mu ještě deset, takže pokémony chytat nemůže!“odpověděl tatínek, odstrčil od sebe talíř a odešel do vedlejší místnosti, kde si rozložil na křesle noviny a přestal se zajímat o všechno ostatní. Nikdo si nevšiml, že si Peres odešel lehnout.

Kira dojedla, dostrčila od sebe talíř a vydala se za Peresem, zatímco si na schodech nahoru mumlala pod vousy nadávky na nespravedlivý svět.

„Opravdu mě s sebou tahat nemusíš, když nechceš. Já tu klidně zůstanu, ale bude mi hrozně smutno.“řekl Peres a schoulil se do klubíčka.

„Co ti to zas rodiče nakukali za nesmysly? Já tě s sebou chci, protože seš můj bráška a já tě mám ráda. Nějak se ještě pokusím rodiče přesvědčit, aby tě se mnou pustili. I kdyby jsi nemohl trénovat pokémony, byl bys aspoň se mnou. A to, že bych tě občas s mými pokémony nechala zápasit, se nikdo nedozví. Pojď ke mně.“odpověděla Kira a zvedla peřinu, pod kterou ležela.

Peres ze sebe skopl deku, vstal a po dřevěné podlaze přicapkal ke Kiřině posteli. Jakmile se k ní schoval, přitiskl se k ní a Kira ho přikryla, zastudily ji na břiše studené bosé nohy. Peresovo tělíčko se ke Kiře přitisklo a za pár minut už pokojně a plynule oddechovalo. Peres spal.

Kira ale nespala. Zítra měli dostat vysvědčení a pak se vydá ještě ten den na cestu. Bylo to tak rychlé! Kira si připadala jako ve snách. Určitě si za nějakou dobu chytí Vulpixe, a podle toho, jací pokémoni budou na výběr, si postaví svůj tým. Kira věděla, že si určitě pořídí Vulpixe, Umbreona, Swellowa a Treecka. I kdyby je nechytila, nějak je sežene. Ale určitě tam v jejím týmu nebude duchový, protože těch se Kira příšerně bojí. Od toho incidentu... o kterém se Kira nebude ani zmiňovat.

Druhý den, v den vysvědčení, šla Kira do školy jen krátce. V batůžku, který si nesla, měla pro učitelku oříšky a kytku. Kytka jí koukala z batůžku v hedvábném papíře, s květinami na obalu. Pak tam měla ještě obal na vysvědčení, aby se nepoškodilo. A mobil, aby mohla zavolat rodičům. A nakonec jí tam rodiče vnutili svačinu, jako by tam měla být celý den. Peres hopkal vedle ní, s bonboniérou v ruce a kravatou na krku. Druhou ruku měl schovanou v ruce Kiry. A pak se Peres potkal s Dannym. Danny byl Peresův nejlepší kamarád. Danny si ho odvedl do školy sám. Jen letmý pohled na rozloučenou, a pak... Kira odešla do své třídy.

Za nějakou dobu, když přišla do třídy učitelka a začala jako každý rok tím, co dělali, jací byli a čím byli prospěšní. Byl to asi desetiminutový proslov. A pak začala rozdávat vysvědčení. Začala Kate, pak pokračovala Pájou, Jerrym, Lukískem a Martinou. Postupně si děti chodili pro vysvědčení. Martina a Lukísek, největší šprti (ale jinak fajn)prospěli s vyznamenáním a samými jedničkami. Pája si naopak odnesl na vysvědčení dvě trojky a jen jednu jedničku, a to z kreslení, protože umí malovat fakt dobře. Jinak samé dvojky. Jak tak děti chodili, stoh vysvědčení postupně ubýval, zatímco se stůl plnil dárky, jako sladkostmi, květinami, pery, voňavkami a jinými věcmi. Kira šla jako předposlední. To vysvědčení celkem ušlo. Z matematiky se tam rýsovaly za obě pololetí dvě dvojky, z češtiny dvojka a jednička, jinak jedničky. Prostě typické „Kirovské“ vysvědčení.

Zatímco si Kiřini rodiče prohlíželi vysvědčení obou svých dětí, Kira se tiše proplížila do svého pokoje a přibalila si do už tak nacpaného batohu vodní postřik. Měla za to, že jím pokémona postříká, když nebude poslouchat.

„Kiro! Pojď dolů, ať se s tebou můžeme rozloučit!“zavolala na Kiru její máma.

Kira nasucho polkla. Naposledy v tomhle létě se rozhlédla po svém pokoji, vzala si na záda batoh a seběhla dolů.

Kiře se sice rodiče nepodařilo přesvědčit, ale dostala k vysvědčení k dvě posílení, pět pokébalů, dva protijedy, dva proti paralyzující spreje, dvě probuzení, dva léky proti popálení, dva všeléky a dva postřiky na obnovení útoků. Kromě toho dostala ještě tři tisíce PokéDolarů pro začátek. Celkem slušná výbavička. Kira si strčila tyhle věci do kapsy na boku batohu.

Teď si vykračovala po cestě, vedoucí k laboratoři profesora Birche. Na cestu jí svítilo slunce, nebe úplně čisté, jen někde vzadu se honily černé mraky. Kira jim nepřikládala velký význam. Než se přiženou, bude už v prvním městě. Kira se velmi těšila na svého prvního pokémona. Dnes měla být speciální dodávka, protože mělo přijít více dětí. Asi pět. Takže tu bylo pět pokébalů. V každém z nich čekal jeden pokémon na svého trenéra. Kira tak trochu tajně doufala, že tam bude k výběru i Vulpix. Jak už jsem říkala, je to Kiřin nejoblíbenější pokémon.

Jak tak šla, potkala jistého kluka. Tedy „potkala“ je špatné slovo. Měla bych spíš říct „vrazila něj, až se jim oběma udělala boule na čele“. Ten kluk běžel po straně a sledoval něco za sebou. Ani si nevšiml, že naráží do Kiry. Všiml si toho, až když mu loktem vrazila do čela a on jí kopl kolenem do břicha. Oba od sebe odletěli na zem. „Jej, promiň!“vyjekl kluk, zatímco padal na zem.

„Promiň!“řekla ve stejnou chvíli Kira a sbírala se ze země. Přitom si odhodila krátké tmavě hnědé vlasy, které jí do té chvíle visely přes obličej a dvěma prsty třela bouličku na čele, která se jí vytvořila, když se bouchli navzájem čely o sebe. Ne úmyslně, samozřejmě.

Kira toho kluka ve městě ještě nikdy neviděla. Hned mu o tom i pověděla: „Kdo jsi? Nikdy jsem tě tu neviděla.“

„Já jsem Tommy. Přistěhovali jsme se nedávno z Kanta. Předtím jsem tam trénoval pokémony. A ještě předtím, úplně na začátku, jsme bydleli v Johtu. To jsem ale ještě nemohl trénovat. Je mi dvanáct. Minulý a předminulý rok jsem trénoval svého Blastoise, letos jsem si přišel pro Torchica. Jsem právě na cestě do laboratoře profesora Birche.“vysypal ze sebe ten kluk, sotva se nadechl.

„Já jsem Kira. A celý život bydlím tady. A já taky jdu pro prvního pokémona. Doufám, že to bude Vulpix, kdyby ne, tak Treecko.“představila se Kira.

„Nechceš jít se mnou?“navrhl Tommy.

Kira se trochu divila, že se skoro ještě ani neznají, ale protože rozhodně nechtěla být sama, přikývla. Tommy se spokojeně usmál: „Věděl jsem, že to řekneš.“

Pohodil si batohem na zádech a zároveň si druhou rukou strčil vlasy za uši.

Oba se společně vydali. Přitom klábosili o všem možném. A protože už si byli oba celkem blízcí a velmi rychle se z nich stali kamarádi, Kira se mu svěřila se svým strachem z duchových pokémonů a Tommy jí pověděl své tajemství. Ale slíbila jsem, že to nikomu neřeknu, takže se ho nedozvíte ani vy.

„A co se stalo s tvými ostatními pokémony z dřívějška?“zeptala se Kira.

„Můj Blastoise byl shiny, takže jsem ho dal profesoru Oakovi, aby ho mohl prostudovat. Ostatní pokémoni u nich skončili jakbysmet. Ze začátku jsem to obrečel, protože vždycky, když jsem si automaticky zajel k opasku, nic tam nebylo. Svoje pokémony jsem měl přes školní rok u nás na zahradě, ale když jsme přijeli do Hoennu, ti pokémoni prostě zmizeli z mýho života, jako by neexistovali. Určitě někdy zavolám Oakovi, abych se na Blastoise a ostatní podíval. Určitě někdy na nějakém pokémonovi zaletím tajně zpátky a vezmu si Blastoise k sobě, aby mu to nebylo líto, víš co.“odpověděl Tommy.

Jakmile stanuli před laboratoří profesora Birche, oběma se podlomily kolena.

„Jsi připravená?“zeptal se Tommy třesoucím se hlasem.

Kira kývla.

A tak oba vešli do laboratoře. „Jau!“vyjekla Kira. Jistý Aipoom po ní hodil banán, který měl k obědu, a ten se Kiře rozmázl o hlavu.

„Můžu já mít větší smůlu?“zakňourala Kira a opatrně si kapesníkem stírala z hlavy žlutou kaši.

„Můžeš. Zbývají tu jen dva pokébaly a silně pochybuju, že to bude právě Vulpix a Torchic.“

„To byla řečnická otázka, Tommy. Ale nikdy neztrácej naději, to říkala máma.“řekla Kira a opatrně setřela z vlasů kus banánu.

„Já se neptám, co říkala máma, ale co říká profesor tomu, že jsme tady.“odsekl Tommy a zadíval se nahoru na schody, ze kterých právě scházel dolů muž s hnědými vlasy. Byl oblečen v bílém plášti a černých kalhotách. Myslím, že měl žluté triko s krátkými rukávy.

„Ahoj, Kiro. A ahoj... T.. ahoj...“

„Tommy.“napověděl mu šeptem Tommy.

„Ach ano, ahoj, Tommy. Co to máš na hlavě, Kiro?“

„Kus banánu, který po mně hodil tamten Aipoom. Ale to je v pohodě, to utřu.“

„Dobře. Jsem profesor Birch, jak jistě víte. A vy jste trenéři pokémonu. A jako trenéry pokémonu vás musím pověřit jistým úkolem. Je to pokédex. Jistě víte, co to je.“

„Jo, můj starší brácha mi to ukazoval, než odjel zpátky do Johta. A pak jsem s ním minulé a předminulé prázdniny pracoval.“přikývl Tommy.

„To je správně. Chci, abyste cestovali po Hoennu a zkoumali a chytali pokémoni. Chtěl bych o nich co nejvíc informací. Jenomže sám už nechci běhat po světě a chytat pokémony, rád bych taky trávil víc času s rodinou, v poslední době jsem ji trochu zanedbával. Proto vám nyní předám pokédex a startovního pokémona do začátku. Jak vidíte, zbyli jen dva, Torchic a Pikachu. Vyberte si.“

Tommy měl okamžitě jasno. „Beru si Torchica!“vykřikl, ještě než se profesor Birch nadechl.

„Dobrá volba, Tommy. Vím, že jsi zkušený trenér, že budeš moci dávat Kiře rady, a že Torchica určitě zvládneš v naprostém pořádku. Proto ti předám tento pokébal a pokédex.“

Profesor přistoupil ke stolu s pokébaly, sebral z něj jeden pokédex a pokébal s Torchicem a podal je Tommymu. Tommy si strčil pokédex do kapsy u kalhot a pokébal si nechal v ruce.

Kira vzdychla a natáhla se po pokébalu s Pikachu. Tak moc doufala, že to bude Vulpix...

„Počkej!“zastavil ji profesor Birch „Za normálních okolností by na tebe zbyl Pikachu, ale já pro tebe mám speciálního pokémona.“

„Pane profesore, vy pro mě máte Vulpix?“vyjekla překvapeně Kira. V takové štěstí ani nedoufala.

„Vím, jak moc máš Vulpix ráda, a tak jsem pro tebe jednu chytil. Obvykle takové pokémony jen tak nerozdávám, ale tohle je mimořádná příležitost a já vím, že se o Vulpix dobře postaráš.“

Profesor pobídl Kiru, aby ho následovala, a vzal ji do skladu. Ve skladu bylo tisíce poliček, každá označená jménem a věkem. A na každé poličce ležely desítky pokébalů. Byla tu jedna prázdná polička. A na ní byla pověšená elektronická tabulka.

„Je napojená na pokédex, takže vždycky přepíše počet tvých pokémonů, když nějakého chytíš, propustíš nebo tak. Takže vždycky budu mít dobrý přehled o tom, jak si právě vedeš."řekl profesor Birch. "Můj vynález."dodal hrdě.

Na tabulce stálo černým písmem:

Kira Raimondová

12 let

1 pokémon chycen

0 pokémonů viděno

A na té poličce ležel červeno-bílý pokébal. Kira ho vzala do třesoucí se ruky. A pak najednou pokébal pustila. Nechtěla ho pustit, ale ruce se jí tak třásly, že ho prostě pustila. Rychle se pro něj vrhla dolů, ale ten pokébal se nerozbil. Otevřel se. A vyskočil z něj pokémon. A ten pokémon byla červená samička Vulpixe.

„Flare!“řekla okouzleně Kira „Budeš se jmenovat Flare!“

Na tabulce se přepsal počet:

Kira Raimondová

12 let

1 pokémon chycen

1 pokémon viděn

O půl hodinu později se oba kamarádi rozloučili s rodiči a sourozenci. Teď šli po pěšině s úmyslem si chytit nějakého pokémona. A víte, co chytili? Nechytili žádného pokémona. Chytili obrovskou bouřku.

Oba byli úplně promočení. Seděli na židlích u Kiry doma, přes ramena měli osušku a z mokrých šatů na topení odkapávala studená voda. Oba usrkávali horký čaj a seděli na židlích v Kiřiných pyžamech. Kira celá zrudla, když její máma přinesla Tommymu její srdíčkované pyžamko. Rychle jí ho vytrhla z ruky a chtěla s ním utéct nahoru, ale máma jí zadržela a jemně ji postrčila zpátky do kuchyně.

„Dej mu to pyžamo,“špitla jí do ucha „nebo ti tady přede všema nařežu.“

„Před kým?“zeptala se Kira.

„To je jedno, prostě mu to pyžamo dej, nebo bude sekec mazec.“řekla polohlasem máma a zvedla hlavu. Kira už byla jen o půl hlavy menší než ona. Už se nemusela ani shýbat, aby své dceři něco pošeptala, stačilo jen sklonit hlavu.

Kira vzdychla a celá zfialověla, když dávala Tommymu své pyžamo. Tommy naštěstí nic neříkal, jen se pousmál.

Odchod – druhý pokus.

Poté, co jim oblečení uschlo a oběma jim maminky vnutili ještě jedno rezervní oblečení, šli opět po pěšině. Občas, když míjeli nějaký stromek, se dívali, jestli neuvidí nějakého pokémona, ale marně. Tentokrát vedle nich capkali dva ohniví pokémoni, Torchic a Flare. Torchic mával křidélky, pípal a smál se, Flare pištěla, ňafala a hihňala se. Nakonec se na sebe oba vrhli v přátelském zápolení. Svalili se do jedné široké kaluže a celí mokří se utíkali před tím nebezpečím schovat ke svým trenérům. Kira a Tommy se na sebe vesele podívali. Teď to jde tak, jak si přáli.

Když se podívali na oblohu, na modrém pozadí mezi bílými mraky se třpytila se barevná duha.