FIRE STONE

Evoluce

V minulém díle: Kira narazila na svého vysněného rivala, jejího souseda Bucka. Vyzvala ho na zápas, ale odmítl s tím, že má moc práce. Když chtěl, aby odešla, urazil její přátele, kteří se s ním pustili do hádky. Kira objevila za křovím sklapovací past s uvězněným shiny Eeveem. Vedle ležel mrtvý, otrávený Zigzagoon. Kira vzala Eeveeho, doběhla s ním do města a nechala ho vyléčit.Tam ji uviděla policie a Kira jim vylíčila, co se stalo. Eevee už u ní pak zůstal. Martin se s nimi nakonec rozloučil a odletěl na své Noctowl.Kira si pak dala s rivalem konečně zápas a díky jejímu Eeveemu nakonec skončil remízou. Tommy jí slíbil, že jí poví, co se stalo, ale už se k tomu nedostal. Potom, druhý den...

Když už se oba dva převlékli, koupili si v obchodě s potravinami něco k zakousnutí a s chutí snědli, si ještě museli zajít do nemocnice vyléčit pokémony.

Vlastně to ani nebylo zapotřebí, ale Kira chtěla mít jistotu, že jsou zdraví. Sestra se na ně tak divně dívala, když si od nich brala pokémony. Měla ohnivě rudé vlasy a smaragdově zelené oči. Přes tvář se jí táhla tenká, dlouhá jizva, jako od špatně zahojeného škrábance.

„Promiňte, neviděli jsme se už?“zeptal se Tommy. „Přijdete mi povědomá...“

Sestra nahlas zakašlala, ale tak divně, neznělo to nemocně, jako by jen potřebovala čas na odpověď. „To bude omyl, děti, já jsem tu na výměnu z Kanta. Je nemožné, abychom se viděli.“

Tommy po ní hodil zvláštní pohled, ale už nic neřekl. Nicméně potom, co si vyzvedli pokébaly, se Tommy pustil do vyprávění.

„Když jsi šla na ten zápas, chtěl jsem se napřed podívat, jak si vedeš, ale pak jsem si řekl, že tě nebudu špehovat. Napadlo mě podívat se, kam vede cesta za nemocnicí, jestli tam nejsou nějací dobří pokémoni, a tak. Zašel jsem po té cestě až na malý palouk. Občas tu byly trsy vysoké trávy, po stranách stály čerstvě zasazené stromky. Byl tam jeden kluk a chtěl se mnou zápas. Na jedno sfouknutí jsem mu porazil dva Wurmply. Pak odešel, nechal mi pár drobných a byl pryč. Chtěl jsem se tam víc porozhlédnout, tak jsem zašel až za vysokou trávu. Byl tam neudržovaný porost, pampelišky a kopřivy všude, kam se podíváš. Stála tam skupinka lidí, všichni měli červený vlasy a zelený oči, černý trika a kalhoty a pásky kolem boků. Visely na nich divný pokébaly, takový červeno-zelený, s velikým RL vepředu. To samý RL měli i ti lidé na prsou. Bylo jich pět, dvě holky a tři kluci. Pořád spolu mluvili a šeptali si, ale když mě uviděli, rychle utekli. Bylo to dost divný, zvlášť, když po sobě nechali na zemi dva pokébaly. Bohužel, byly prázdný. Tady jsou, vzal jsem je s sebou.“ Tommy vytáhl z kapsy dva maličké červeno-zelené míčky s drobným RL vepředu, přesně jak popisoval Tommy. Ale zapomněl na tři hnědé proužky vzadu.

Zatímco si je prohlíželi, přijela k nim policistka. Míčky jim sebrala, vrazila každému pohlavek a řekla: „Tak malí a už si začínají se zločinci? Ještě k tomu s RedLeaf? To snad není pravda, styďte se, oba dva!“

Kira zrudla hněvem. Pravá tvář teď nabyla stejně červené barvy jako levá, jen na ní nebyly znatelné otisky. Poprvé v životě ji někdo dospělý, ještě k tomu cizí a neoprávněně, uhodil. Otevřela pusu, aby vychrlila nějaké nadávky, ale Tommy ji předběhl: „Co je to RedLeaf?“

„Moc dobře to víte, držíte – teď už vlastně ne – jejich pokébaly a mluvíte o nich, jako by se nechumelilo. Zatknu vás!“hrozila jim.

„Chcete vidět náš trenérský průkaz?“zeptala se Kira, která si vzpomněla na seriál, který pravidelně sledovala, když byla malá.

„Moc ráda.“řekla policistka. A tak Kira i Tommy vytáhli své pokédexy a přidali pokébaly se svými pokémony. Policistka si je prohlédla, spustila je a pak řekla:

„Omlouvám se, děcka, já myslela, že jak jste měli ty pokébaly, tak že k nim prostě patříte. Já se teprve školím, tak mi to prosím odpusťte. Moc se omlouvám. Je my to vážně líto. Ale proč jsem přijela, neznáte náhodou Kiru Raimodnovou z Littleroot town? Potřebujeme s ní sepsat výslech.“ A vrátila jim pokébaly i pokédex.

„To jsem já.“řekla Kira.

„Skvěle! Tak, pojeď se mnou, tvůj kamarád může jet taky, jestli chce. Za hodinku to bude odbyté, nemusíte se bát.“prohlásila policistka a nechala oba nasednout za sebe na motorku. I když, bylo to zbytečné, protože je zavezla jen na druhý kus města.

„Takže, Kiro, popiš nám, co se přesně dělo, než jsi objevila tu past. Pokus si vzpomenout.“řekl tlustý policista s mrožím knírem a legračními červenými tvářemi a nosem.

„No, už si moc nevzpomínám, ale myslím, že to bylo takhle. Potkali jsme s klukama jednoho starého známého, Bucka Olsena. Oni se hádali o nějakou volovinku, jenže mě to nezajímalo, poněvadž se mě to netýkalo. Tak jsem se porozhlídla kolem sebe. To křoví se mi zdálo takový divný, jako by ho někdo z půlky orval. No, tak jsem se na to šla podívat, bylo to na tý pěšině jak pěst do oka, jen se trochu koukat kolem sebe. Ale trenéři většinou koukají jen před sebe, maximálně hledají jiné trenéry nebo pokémony, že jo.“

„Vraťte se k tématu, prosím.“ukončil její proslov o zanedbávání přírody policista s mrožím knírem. Kira na okamžik zmkla, ale pak pokračovala.

„A jak jsem se k tomu blížila, slyšela jsem takový tenounký pláč, jakoby volání o pomoc, takový naříkání to bylo. Zaujalo mě to a tak jsem, protože se mi nechtělo lézt do vysoký trávy plný blech a klíšťat, jenom rozhrnula to křoví. Bylo pichlavý a já se docela dost škrábla o trny, tady mám několik strupů, hele.“ Kira natáhla na stůl levou ruku dlaní nahoru. Byla celá poškrábaná od větviček a trnů, jedna výrazná rána se jí táhla od zápěstí k lokti. Nejmenší měla minimálně půl palce. Pravá ruka nebyla tak zřízená, zely jen dva škrábance a malý, nevýrazný stroupek na dlani.

„No, abychom se někam dostali, uviděla jsem tu past. Měl v ní zaklesnutou tlapku Eevee. Měla už několik vylomených zubů a Eevee měl tlapku, k jeho velkému štěstí, zachycenou mezi těma vylomenýma, čímž se mu do tlapky nezaryly ty ostny. Vedle něj ležel otrávený a mrtvý Zigzagoon. Měl nazelenalou tvář, ležely vedle něj šedé a zelené zvratky a vypadal zmučeně, jako by je oba někdo týral.“pokračovala Kira.

„Vsadím se, že si ten Eevee pamatuje, co se stalo. Ty jsi ho prý chytila, je to tak?“

„Ne, není, já ho jen donesla do nemocnice a on už se ke mně přidal sám, já ho nechytila. Chcete ho vidět, že jo. Ale už vůbec nepřipomíná toho Eeveeho, kterého jsem vám tu popisovala. Mimochodem, je to shiny Eevee, ale nemá rád když se mu tak říká, včera večer před spaním jsem to zjistila, takže je o pro všechny jenom Eevee.“ S těmi slovy hodila na zem pokébal s Eeveem. Ale on tam nebyl. A tak hodila další, ale ten byl úplně prázdný. A ve třetím taky nic. Další pokébaly Kira neměla.

„Ty jsi je nechala v počítači, že je to tak?“zeptala se přívětivě asistentka, která seděla u stolku a rovnala fotografie a údaje zločinců podle abecedy.

„No, vlastně, já ani nevím... Jak se s ním pracuje. Nedávala jsem je z ruky. Někdo mi je ukrad!“ Kiře se oči rozšířily napětím a strachem. „A-ale j-jak s-s-se to mohlo s-stát...“koktala „ Vždyť j-jsem nedala pokébaly a-ani na ch-chvíli z r-ruky...“

Ve stejnou chvíli rozrazil dveře jiný policista s Tommym: „Ukradli mi pokémony!“zařval. Podíval se na Kiru, Kira se podívala na něj a věděli, co se stalo.

„To musela být ta sestřička v nemocnici! Dívala se strašně divně, chovala se divně a strašně dlouho se přehrabovala v pokébalech!“křičela zoufale Kira.

„Já věděl, že jí odněkud znám! Tvrdila, že je z Kanta, ale takovou sestřičku, s jizvou na tváři, bych si určitě pamatoval! Lhala! Musí být z té skupinky RedLeaf, co jsem ráno potkal, jinak to nejde! Ta jedna holka měla přesně tu jizvu, že já blb si nevzpomněl! Možná, že kdybych si vzpomněl, zachránil bych naše pokémony! Musela nám je vyměnit, když se v nich přehrabovala!“ Tommy si sedl na židli, dal si hlavu do dlaní a lokty se opřel o stůl. Mohutně vzdychl.

„Klid, děcka, klid! Tahle výpověď nám bude muset stačit, teď zajdeme do nemocnice, poptáme se po ní a třeba je ještě dohoníme, nemůžou být zas tak daleko. Při nejhorším po nich vyhlásíme pátrání ve všech zemích, v každém městě, a zanedlouho budete mít svoje pokémony zase zpátky!“prohlásil tlustý policista, vstal a šel s dětmi a několika dalšími policisty do nemocnice.

Když vešli dovnitř, vrhlo se na ně pět nebo šest trenérů a jeden přes druhého křičeli: „Ukradli nám pokémony! Ta sestřička v nemocnici nám je musela vyměnit za prázdné pokébaly!“

V jednom křesílku seděla rusovlasá dívka, jen o pár let starší než kira, kotníky a zápěstí do ruda odřené. Vypadala velmi unaveně, jednou rukou se opírala o stůl a usrkávala silné kafe. Když si všimla policistů, vzhlédla a mávla rukou ve vzduchu.

Tlustý policista si sedl naproti ní a zeptal se: „Vy jste zdejší sestřička?“

„Ano.“kývla na odpověď.

„Popíšete mi, co se stalo?“pokračoval přívětivě policista, zatímco poslal tři další prohledat okolí.

„Je mi líto, ale moc toho nevím. Včera večer jsem šla domů z směny, měla mě nahradit kolegyně, která tu pracuje v noci. Ale doma mi zavolali a řekli, že je nemocná a že musím vzít směnu za ní, což je v pořádku, necítila jsem se unavená. Navíc, znám to tady, nebála jsem se. Jenomže když jsem chtěla odemknout hlavní dveře, něco mě porazilo na zem. Udeřilo mě to do hlavy a pak jsem asi omdlela. Nevím, co bylo pak, ale když jsem se probrala, ležela jsem v kumbále na košťata, který se odemyká jenom odpoledne, kdy je půlhodinová pauza na oběd, mezitím tam uklízejí. Měla jsem pevně svázané ruce za zády a kotníky jsem měla taky spoutané. Cítila jsem se jako preclík, úplně zamotaná provazy. Přes pusu jsem měla šátek, takže jsem nemohla křičet. Provazy i šátek se mi zarývaly do kůže, ještě teď mám odřeniny. Slyšela jsem, jak tam za mě někdo léčí, což byl nesmysl, jelikož ta druhá sestřička je nemocná a pak už jsem tu jedině já. Někdy odpoledne šly uklízečky vytřít podlahu. Našly mě tam, jak tam ležím na podlaze a nemůžu ani mluvit. Vytáhly mě ven, uvařily mi kafe, rozvázaly mě a pak se sem začali trousit trenéři, protestovali a křičeli, že jim ukradli pokémony. Hrozně mě z nich bolí hlava. Ach jo, je to moje vina. Kdybych byla opatrnější, nemuselo se tohle stát.“zakroutila hlavou.

„To vůbec nebyla vaše vina, slečno. Děkuji vám, ale ještě jednu, poslední otázku.“řekl policista. „Kdy přesně jste vyšla z domu a kolik bylo, když vás vytáhli z kumbálu?“

„Když jsem odcházela, bylo půl desáté večer, byla už tma a někde v dálce houkal Noctowl nebo Hoothoot. A když mě vytáhly ven, bylo něco kolem druhé hodiny, ale přesně to nevím. Nepamatuju si to moc přesně. Ti zločinci museli utéct dřív, než uklízečky přišly.“vzdychla dívka a podepřela si rukou hlavu. Znovu usrkla kafe, položila hrnek na stůl a znovu vzdychla. Pak přivřela oči a odpočívala. Vypadala hodně, hodně unaveně, vystresovaně a vyčerpaně.

„Ještě jednou vám děkuji, můžete jít domů. Pokud chcete, aby vás doprovodili mí muži, stačí říct.“řekl policista.

„Ne, to je dobré, půjdu radši sama.“přikývla vděčně sestřička, dopila, odnesla hrneček i s podšálkem pryč a odešla.

„A co naši pokémoni?“zeptala se Kira netrpělivě. V tu chvíli se přihnali policisté. Vedli jednu ženu, s rudými vlasy a zelenýma očima. Přes tvář se jí táhla jizva.

„Pane, dopadli jsme jednu členku RedLeaf a má u sebe víc pokémonů, než je povoleno. Je možné, že jsou to ti kradení. Bohužel, ostatní uprchli směrem k Petalburg city.“oznámil ten nejstarší.

„Děkuji, Same a ostatní, odejměte té ženě všechny pokébaly a zavřete ji prozatím do cely. Pak se uvidí, teď běžte.“řekl tlustý policista. Muži vytáhli ženě z kapes, rukávů a tašky kolem dvaceti pokébalů. Jen dva z nich byly zvláštně obarvené.

Pak všechny pokébaly odnesli ven, dva vzali ženu a odešli s ní pryč. Vypustili všechny pokémony. Když vypustili prvního, Sceptila, jeden ze starších trenérů vykřikl a vrhl se k němu.

„Leafe, jsi to ty? Jsem tak rád, že jsi v pořádku!“ Ten kluk vypadal, že se rozbrečí. Sceptile s ním odešel. Byl trochu zmatený, ale vypadal stejně šťastně jako jeho trenér.

Další pokébal obsahoval Slakotha. Tommy se celý rozzářil, rozběhl se k němu, vzal si pokébal a objal ho (to už byl Slakoth zase venku). Pak se s ním vrátil zpátky. Hned po něm vyskočil z míčku Torchic. Tommy se sotva vrátil, aby mohl s mokrýma očima vzít Torchica do náruče a slíbit mu, že už ho nepustí do pokébalu hodně dlouho, tak dlouho, jak si bude přát.

Pak se venku rozkoukával Swellow, po něm Espeon, pak Marshtomp a Sunflora. Pro všechny si přišla černovlasá dívka. Pak odešla a hlasitě štěbetala se svými pokémony. Vypadalo to, že s nimi mluví jakousi divnou řečí, která nebyla ani lidská, ani pokémoní. Možná si s nimi pro sebe vymyslela jazyk. I když dodnes mi nikdo neřekl, jak se jí to povedlo, když jsou pokémoni schopní se domlouvat pouze svým jazykem.

Ale kira to taky neví, a ani Tommy.

Z dalších pokébalů vyskočila Skitty, pro kterou si přišel zase ten trenér, který měl Sceptila, a Vulpix. Kira se k ní rozběhla a objala ji. „Flare...“zašeptala jí do hladké srsti.

A další pokémoni, které si trenéři odvedli, byli dva Zigzagooni. Oba se rozběhli, jeden ke Kiře a druhý k jedné malé holčičce, která hned odešla za ostatními trenéry. Cestou ho držela v náručí a pevně ho k sobě tiskla, jako by ho už nikdy, nikdy ve svém životě nechtěla pustit.

Další pokébaly obsahovali Magcarga, který se pomalu odplazil za trenérem se Sceptilem. Další pokémoni, Beautifly, Magby, Dustox, Phanpy, Absol, Elekid, Clefable, Mankey a Xatu také odešli za svými trenéry. Kira šla za policisty.

„Pane,“zatahala za rukáv nejbližšího z nich „není tam ještě shiny Eevee?“zeptala se.

Policista pozvedl obočí a řekl: „Ne, holka, není, tamti byli poslední. Podívej se třeba do nemocnice, třeba jsme ho tam nechali omylem ležet.“řekl.

Kira se rozběhla do nemocnice a prohledala tam každý kout, dokud jí jeden kluk neřekl, proč tu vytírá podlahu. Kira se nadechla, vstala rozběhla se za Tommym.

„Tommy! Tommy!“křičela.

„Hm?“zeptal se Tommy, krmíc Torchica ptačím zobem.

„Můj Eevee zmizel!“

„A dívala ses venku?“zeptal se Tommy nevzrušeně.

„Ne!“

„Ta se běž podívat!“odbyl ji. Kira odběhla, jenže za deset minut byla zpátky:

„Není tam nic, vůbec nic!“

Teď už Tommy o tohle jevil zájem. Vstal, odešel ven, o něčem mluvil s policisty a ti se každý rozešli jinam.

„Už ti ho hledají.“prohlásil.

„Dík, ale…“řekla Kira.

„Ale co?“

„Ale nic, to je fuk.“

Jenže večer, když už oba seděli na pokoji, za nimi zašel jeden policista s tím, že nikde po něm není vidu ani slechu. Když odešel, Kira se doopravdy rozbrečela. Flare, ležící jí u nohou, se k ní přitiskla ještě pevněji a tiše zakňučela tenkým hláskem, jako by rozuměla jejímu trápení.

„Jdu ho hledat, přece se nepropadl do země!“řekla Kira mezi vzlyky. Utřela si mokré oči, vstala, vzala si pokébaly, natáhla na sebe bundu a obula se, otevřela dveře a těsně předtím, než odešla, řekl Tommy: „Pomůžu ti hledat, třeba to policisti prostě jenom přehlídli!“

A tak se za pět minut ocitli před nemocnicí. Kira hledala kolem křoví, Tommy zase víc u cesty. Za deset minut se sešli zpátky na cestě, ale nikde nic. Když už chtěla Kira zase brečet, s úderem deváté večer se objevil další člen RedLeaf.

„Vy si prostě nedáte pokoj, co?!“vykřikla vztekle Kira.

„Ticho. Vím, co chceš, holko. Chceš svého Eeveeho, je to tak? Já ho mám. Uděláme dohodu. Teď si dáme zápas, jen ty a já. A ten kluk si může zavolat policii, ale ta nikdy nepřijde. Odjeli chytit mé druhy do Petalburg city a nezůstal tu ani jeden. Než přijedou, budu pryč a stejně Eeveeho nedostanete. Pokud ten zápas vyhraju, odevzdáte mi své pokémony a já si je nechám. Když vyhrajete vy, Eeveeho vám dám. Dobrá?“

„Nebo mi dáte Eeveeho hned teď!“ Kira se na něj užuž vrhla, ale Tommy ji zadržel.

„Nemáme na výběr. Tohle je jediná možnost, Kiro, uvědom si to.“řekl měkce.

„Máš pravdu. Ale chci Eeveeho aspoň vidět!“řekla Kira.

„Taková maličkost…“řekl muž a vypustil z pokébalu Kiřina Eeveeho. Celý se rozzářil, když Kiru uviděl. (Eevee, ne ten muž)

„Nechám ho venku, aby viděl, jak ho prohraješ v jasném zápase.“řekl ten muž a zlověstně se usmál.

Tommy už sahal pro pokébal, ale Kira řekla: „Tommy, tohle je moje věc. Klidně se koukej, ale nechci, aby ses do toho pletl, jasné?“

Tommy přikývl a sedl si do měkké trávy.

„Volím si Victreebella!“prohlásil muž s hodil na zem pokébal. Vyskočil z něj masožravce podobný pokémon s velikýma černýma očima.

„Victreebell, travní pokémon. Tento pokémon žije v malých koloniích v srdcích džungle. Pokud není tři hodiny nakrmený, pokusí se pozřít svého majitele.“prohlásil pokédex.

„V tom případě…“pokrčila Kira rameny a pokynula Flare. Flare kousek popošla dopředu.

„Výhoda podstaty je tu úplně fuk,“prohlásil muž „protože Victreebell je…“

„Flare, použij Ember!“vykřikla Kira, kterou nebavilo poslouchat vychloubání druhého. Flare souhlasně zavyla a vychrlila na Victreebella několik žhavých uhlíků. Victreebell podivně zahučel a zamrkal.

„A teď Quick Attack!“velela dál Kira. Flare se prudce rozběhla a plnou rychlostí narazila do Victreebella. Ten odletěl kus dozadu a chvilku se paralyzovaně vznášel. Kira toho využila pro další útok.

„Zkus Confuse Ray!“zvolala. Flare se zahleděla na Victreebella. Hleděla mu do očí bez jediného mrknutí celé dvě minuty. Pak prudce škubla hlavou a Victreebell byl zmatený.

„To nás nezastaví, Poison powder!“zvolal muž. Victreebell se chystal uvolnit prášek, ale pak se zarazil. Chvilku přemýšlel, jestli má útočit, nebo ne, ale vzápětí si vrazil sám sobě takovou ránu jedním šlahounem, že z toho upadl. Muž se praštil do čela, odvolal Victreebella a na jeho místo dopadl želvě podobný pokémon Torkoal. Zahrabal nohou a z děr v jeho ulitě vyšel hustý šedý kouř.

„Torkoal, ohnivá želva pokémon. Využívá svého bílého či šedého kouře k dezorientování protivníka.“prohlásil pokédex.

„Torkoale, útoč na tamtu Vulpix, dej Smokescreen!“ Torkoal se zhluboka nadechl, pak se nadechl ještě víc a z nozder a děr v krunýři vyšel šedo-černý kouř. Obklopil naprosto všechno, takže nebylo nic vidět. Přes všechno se natáhla hustá mlha, valící se z neviděného zdroje jako sladká kaše. Kira, Flare, Tommy a Eevee se rozkašlali. Ten muž ne, byl na ten útok pravděpodobně zvyklý. V tom kouři byly vidět jen rozmazané siluety, takže Flare si sotva všimla Torkoala, který do ní taktak nenarazil. Torkoal byl velmi zkušený bojovník. Ať Flare útočila, jak chtěla, nikdy ho nedostala pod svůj zásah a Torkoal vyvázl bez úhony. Mimo to, Flare byla v kouři velmi dobře vidět, díky svému zbarvení. Torkoal, i když byl hnědý, se zahalil do kouře, který vypouštěl a nebyl ani vidět, ani slyšet. Když bylo tak šedo, že Kira stěží rozeznala siluety lidí a stromy a keře neviděla vůbec, Flare dostala ohromnou ránu ze zadu. Vyletěla do vzduchu a udělala přemet. Jakmile dopadla na zem, vykvikla a zůstala ležet.

„Tohle byla brnkačka, těším se na tvoje další pokémony.“řekl muž ledabyle. Kira se kousla vší silou, jak jen mohla, do rtu, aby nezačala křičet vzteky. Odvolala Flare a použila svého posledního pokémona, Zigzagoona. Zigzagoon zvedl čenich do vzduchu, začichal a znovu se postavil.

„Torkoale, víš, co máš dělat!“pravil muž. Torkoal souhlasně kývl a sklonil hlavu. Rozběhl se prudce, tak prudce, že by prorazil i zeď. Zigzagoon byl úplně paralyzovaný, neschopný pohnout.

„Zigzagoone, vyhni se, rychle!“vykřikla Kira. Kouř se začal pomalu rozestupovat, právě tak, aby Zigzagoona zachránila náhoda. Kouř odhalil měsíc, zářící a světlý. Torkoalovi se z něj udělaly mžitky před očima, a jak mrkal, neviděl, kam běží a narazil do kmene jednoho stromu. Kira si oddechla, před chvílí už viděla, jak si muž odnáší její pokémony.

„Skvěle, teď Headbutt!“zvolala Kira. Zigzagoon se rychle rozběhl v klikaté čáře, mezitím sklonil hlavu a z boku narazil do Torkoala. Jak se po něm Torkoal ohnal, nešikovně se nahnul a převrátil se na záda. Zigzagoon toho skvěle využil a začal do něj narážet všemi směry. Než byste řekli švec, Torkoal se chtěl převrátil, ale nepočítal s mírným svahem a místo převrácení se mu povedli dva kotrmelce vpřed. Na ty asi nebyl zvyklý a nevzpamatoval se z nich. Zůstal ležet na zádech, omdlelý.

„Sakra, sakra, sakra! No, tak dobře, leť, Cacneo!“ Opět se vystřídali pokémoni, tentokráte bojoval proti lehce vyčerpanému Zigzagoonovi malý zelený kaktus s ostny na rukách.

„Cacnea, kaktus pokémon. Své ostny využívá k otrávení a poškrábání pokémonů. Pozor, jeho objetí je velice pichlavé. Vyvíjí se v Cacturne.“oznámil pokédex napotřetí.

„Cacneo, použij Sucker Punch!“ Cacnea popoběhl k Zigzagoonovi, napřáhl se, zatočil ve vzduchu rukou a udeřil Zigzagoona, až zakvičel. Zigzagoon vypadal hodně unaveně, ale stačil jediný pohled Eeveeho černých a hlubokých očí a Zigzagoon se vzchopil. Nemínil to vzdát.

„Takže, Zigzagoone, Quick Attack!“ Zigzagoon zatřepal hlavou a prudce narazil do Cacnea. Cacnea se zapotácel, podivně zahučel a mrkl, ale ustál to a nevypadal nijak zvlášť unaveně.

„Cacneo, Sucker Punch!“ Cacnea znovu zopakoval svůj předchozí útok, ale tentokrát bez úspěchu - Zigzagoon se tomu perfektně vyhnul. Přesně v tu chvíli, kdy Cacnea udeřil pěstí do vzduchu, Zigzagoon prohnul břicho a odskočil. Cacnea se opět zapotácel, protože neměl, do čeho by udeřil. Vahou rány se otočil kolem vlastní osy a jak se mu točila hlava, Kira využila situace a nechala Zigzagoona, aby do něj opět narazil. Ale Zigzagoon zůstal sedět. Mohutně oddychoval, jako by právě uběhl kilometr a čenichal. Pak se najednou postavil a začal bíle zářit.

„Vyvíjí se…“zašeptala Kira. Kouř už plně odstoupil, takže bylo dobře vidět, jak se Zigzagoon téměř nijak nezvětšil, ale trochu se protáhl a jeho pruhy se slily v několik, začínající spojené u čumáku, pokračující přes hlavu a končící neurčitě mezi ocasem a nohama. Dva po stranách začínali na plecích a končily na boku. Místo Zigzagoona přede všemi stál drobný pokémon Linoone.

„Linoone - lasička pokémon, dokáže běžet šedesáti kilometry v hodině. Bohužel neumí při běhu zatáčet, umí běžet pouze rovně, proto často naráží.“pípl pokédex.

„Tak toho využijeme, co říkáš, Cacneo, uskoč při všem do strany. Ale teď Sucker Punch!“

„Nedej se odradit, neběhej, Linoone, rychle Fury Swipes!“vyhrkla Kira. Linoone počkal, dokud Cacnea nedoběhne k němu, napřáhl se a uštědřil mu několik drápanců. Cacnea při každém zahučel, ale tu ránu nevynechal. Vlastně jí odrazil další dva škrábance. Linoone odletěl kus dozadu a zůstal nehybně ležet.

Kira zalapala po dechu. „Ne…“řekla úplně tichounce. Do očí se jí draly slzy. Zamžikala očima, aby to nebylo poznat. Cítila, jak jí rudnou tváře, přestává pravidelně dýchat a chce se jí křičet. Zavřela oči tak pevně, jak to šlo a doufala, že je to jen sen, ze kterého se každou chvilku probudí. Ale když oči otevřela, viděla muže, jak se šklebí a chystá se jít pro svou výhru. Když už se téměř dotýkal Linoona, vyhrkla Kira z posledních sil:

„Počkat! Já mám ještě jednoho pokémona!“ Muž se zarazil, zvedl se a zatvářil se pochybovačně.

„Jo, kdo říká, že Eevee není můj pokémon? Nebylo v pravidlech, že nesmí bojovat!“pokračovala odhodlaně. Nemínila tenhle souboj vzdát, ne, teď ne.

A tentokrát muž zasupěl, vrátil se na svou polovinu a čekal. Eevee se šibalsky zasmál a několika malými skočky se ocitl v bojišti. Cacnea vypadal unaveně, přesně tak, jak to bylo potřeba.

„Spikes, Cacneo!“ Cacnea se opřel rukama o zem, pevně zavřel oči a pak začal před sebe pliva stěnu z fialových, jedových hrotů. Pak se samolibě usmál.

„To nás nezastaví, viď, Eevee? Proraž je!“ Eevee zatřepal hlavou, připravil se a rozběhl se. Několika skoky se ocitl u stěny a v plné rychlosti prorazil jejich stěnu. Pak se odrazil od Cacneovy hlavy a prorazil další část. Pak běžel zpátky. Stěna se za necelé dvě vteřiny zbortila rovnou na Cacnea. Eevee si vyčerpaně lehl na zem. Nemyslete si, vy byste byli taky vyčerpaní po proražení celkem pevné stěny s jedovými ostny. Pár hrotů mu trčelo z kožíšku, ale on nevypadal, že omdlévá. Samozřejmě mu to ubralo spoustu energie, ale nevypadalo to zas tak špatně.

„A teď…“začala Kira.

„Zadrž!“vykřikl muž „Cacnea omdlel! To stačí, nech si toho Eevee, ale příště si je vezmu všechny!“ Cacnea, muž a jestli byly nějaké zbytky kouře, zmizely. Zůstala po nich na zemi jen hromádky peněz.

„Eevee, já jsem tak šťastná, že jsi zpátky, já pro tebe třikrát brečela!“ Kira se usmála a po tvářích jí začaly stékat další slzy.

„Čtyřikrát!“dodal vesele Tommy. Kira přikývla. Kira si rychle klekla k Eeveemu a vytrhala mu z kožíšku ostny. Pak vypustila z pokébalů Flare a Linoona, aby se s ním přivítali. Oběma se mezitím vrátilo trochu vědomí, takže tak napůl něco zahučeli a jak mohli, tak se usmáli. Flare zaštěkala a usmála se, tak jak to lišky umí. Eevee byl tak šťastný, jako nikdy v životě. Na tu hrůzu, co prožil, si ani nevzpomněl. A pak ho najednou ozářilo bílé světlo, stejně, jako předtím Linoona. Kira koukala, Tommy koukal, koukal Linoone i Flare. Před nimi stanul pokémon černý jako sama noc, jen zlaté oči a safírově modré pruhy byly dobře vidět. Kdyby nesvítil měsíc a vzdálené pouliční lampy, určitě by nebyl vidět.

„Umbreon, temná kočka pokémon. Noc a štěstí změnily Eeveeho DNA na temné a nyní se tento pokémon může pyšnit silnými a efektivními temnými útoky, elegancí a krásou. Některými lidmi je považován za vzor temných pokémonů.“

„No, jestli chceš znát dalšího temného pokémona, tak je to evoluce Cacney.“řekl Tommy. „Ale teď už asi opravdu půjdeme spát, protože se sotva držím na nohou.“

A tak se všichni vydali k nemocnici, kde si Kira vyléčila pokémony. A poté se šlo okamžitě spát. Kiřinu postel dnes zahřívaly dvě nová těla. V postatě ta samá, ale větší.

„Dobrou, všichni, dobrou, světe pokémonu.“řekla Kira tiše.