Hirův Stín

Vždy s chutí

"Crrr..." Po půl hodině: "Crrr...". "Nic, určitě nás slyší a jenom ignoruje... zkusím to později." Po hodině: "Crrr..." "Haló?" " No sláva, proč si myslíš že jsme ti dávali telefon? Abysme se ti dovolali... i když je fakt že byses mohl někdy odemknout a vyjít ze svého pokoje." "Když je to tak důležité..." "Click..."

Po další půl hodině se konečně Hiro vypotácel ze svého pokoje a omluvil se matce a profesorovi Elmovi, že tvrďe spal a telefon ho nevzbudil. Hiro už alespoň týden trucoval, neboť nedostal svolení, aby se mohl vydat pokemonskou cestou ke slávě. Prý je ještě příliš malý... Což ho ještě urazilo. Asi jen těžko může být slavný někdo, kdo dokáže týden trucovat... A to zjevně nebyl konec. Ale tohoto rána (asi tak ve 2 hodiny odpoledne) se stalo něco, co po tom týdnu nečekal ani trochu. Teprve po minutě si opravdu všiml profesora Elma, který ho celou dobu pozoroval zachmuřelým pohledem. Hiro se na něj užasle podíval, a profesor se na něj usmál. Tentokrát se Hiro zatvářil zachmuřele, protože nevěděl, jak se může někdo v takové chvíli (pro něj) vůbec usmívat. Profesor se usmál ještě víc. Konečně to Hira trklo, vytušil to. Vytušil že se něco stane. Nebyl si jistý, jestli je to to, v co doufá. Elm se na něj znovu podíval. "Musím říct, že si to nezasloužíš... Ale myslím, že bys už měl jít do mé laboratoře." Hiro zajásal a vyrazil ke dveřím. Jeho mamka ho ještě stačila chytit za límec. "To se ani nerozloučíš?!" "Vždyť se ještě vrátim mami!!!" "Neřekla bych..." řekla a posmrkla. "Profesorova laborka neni zrovna blízko... a nemůžeš se sem už vracet." "Nu škoda. To znamená že se uvidíme... stejnak brzo, nemůžu být pryč věky." "V to doufám..." "Tak se tu všichni mějte!... a... no to nic." A vyšel s profesorem ze dveří.

Za dveřmi nasedli do auta a jeli do laboratoře. Když konečně dorazili, rozjařený Hiro se přímo lepil Elmovi na paty. Došli do velké místnosti, kde bylo plno vědců v bílých pláštích. Většinu neznal, ale očividně téměř všichni znali jeho. Došel k malému umolousanému stolku. Na něm ležely TŘI pokebaly. Profesor na ně s úsměvem hleděl. "Vyber si. Můžeš si vybrat z těchto tří. Jako první tu je Cyndaquil, ohnivý pokemon. Potom Totodile, vodní pokemon. A nakonec Chikorita, travní pokemon." "A co mi o nich můžete říct?" "Nic moc, Cyndaquil je občas rozrušen a šlehají mu ze zad plameny. Nikdo nezná jeho vývoje, pokud nějaké vůbec má. To platí o všech třech. Totodile je tak trochu náladový. Ale většinou je šťastný, a hlavně zvědavý! A Chikorita. Chikorita je roztomilá, a pořád by tě chtěla mít u sebe, což je vlastně fakt, že ty ji musíš mít pořád u sebe..." "Myslím, že jsem si už vybral." "A?" "Je to Cyndaquil. Mám rád ohnivé pokemony. Což ovšem neznamená, že by se mi nelíbili Totodile a Chikorita." "Když myslíš, ať je to tedy Cyndaquil. Tu ho máš. Starej se o něj dobře, a hlavně trénuj. Snad někde narazíš na profesora Oaka... tuhle mi volal a říkal že se pohybuje po území Johto. Bohužel mi neřekl kde konkrétně... škoda, mohl bych tě přímo nasměrovat." "A proč tak chcete abych se s ním setkal?" "No přeci ti musí... Ale to poznáš až se sním setkáš. Říkal že se na tebe těší. A že tě rád pozná." "Skvěle. Mockrát děkuji, a naschle!" "Hlavně si najdi nějaké přátele..." Ale to už byl Hiro na prahu, a vydával se stezkou do nového města. Stačil si ještě všimnout jména stezky... Stezka Slávy.