Sandřino Sinnohské putování

První chycený Pokémon a nový kamarád

Sandra se vydávala společně se svou nejlepší kamarádkou Allie, směrem do Jásotvillu, kde se konala první Sinnohská soutěž.

„Jak je to ještě daleko do města?“ ptala se udýchaná Sandra své kamarádky.

„Ještě chvilku cesty a jsme v Jásotvillu. Tam si odpočineme a já půjdu s Piplupem na první Soutěž!“ odpověděla Allie.

„Můžeme si odpočinout?“ Já jsem unavená a…“

„Tak dobře. Odpočineme si,“ kývla Allie. Sandra jí ale neodpověděla. Zrovna koukala po nějakém klukovi. Měl krátké hnědé vlasy, zelené oči a podivně zsinalou pleť.

„Hej, Sandie! Co se děje?“ vyptávala se.

„No není překrásný?“ řekla Sandra. Kluk se otočil. „To mluvíte o mě?“ zeptal se.

„No já nevím… Sandra je asi nějaká divná, nebo co,“ řekla mu Allie. Sandra po něm pořád zírala a červenala se, až byla rudá jako Scizor. Allie se na tom klukovi něco nelíbilo, vypadal divně.

„M-můžeš mi prozradit své jméno, prosím?“ zeptala se zamilovaná Sandra.

„Ale jistě. Jmenuji se Brett. Brett Cullen. A jak zní tvoje jméno, krásná blondýnko?“ představil se. Sandra se rozzářila ještě víc, když řekl, že je krásná.

„J-já jsem Sandra… Začínám svojí cestu s Chimcharem, víš? A ty jsi taky moc hezký… mohli bychom spolu cestovat… třeba až na konec světa! S tebou bych šla kamkoli!“

„To je pěkné,“ usmál se Brett. Allie si všimla něčeho opravdu podivného – když se Brett usmál, tak uviděla dva špičaté zuby.

„Allie? Že je to dobrý nápad?“ zeptala se Sandra.

„Možná… Ale mě na něm přijde něco divného…,“ řekla Allie potichu Sandře.

„Cože? Co by na něm bylo divného?“

„No já nevím… Má takovou divnou bledou pleť… to se ti nezdá divné? A viděla si ty podivné špičaté zuby, když se usmál?“

„Nic není divné! On je prostě hezký a ty mi závidíš, že jsem se zamilovala do takového krasavce! Přiznej to! Žárlíš!“

„CO? Proč bych měla žárlit, prosím tě?“ podivila se Allie.

„To já nevím! Tak proč o něm říkáš takové věci?“ zeptala se Sandra. Brett se otočil. „To mluvíš o mě?“ zeptal se.

„Ale ne, drahoušku. Moje kamarádka žárlí, víš? S tím si nic nedělej!“ řekla mu Sandra.

„Já a žárlit? Ale prosím tě!“ mávla rukou Allie.

„Ale jo! Je to tak! A pokud na mě žárlíš, tak to už nemůžeme být kamarádky! Měj se! Užij si Soutěže!“ řekla Sandra a společně s Brettem odešla.

„Děláš chybu, Sandro! Já nežárlila! Na tom klukovi je fakt něco divného! Vždycky mi na tobě záleželo! Vzpomeň si třeba včera u Jezera pravdy! Když jsme toho Galakťáka odvedli do nemocnice, tak pak jsem se rozběhla za tebou, protože jsem tě v tom nechtěla nechat samotnou!“ volala směrem k Sandře. Ta jí ale už ignorovala. „Jen si jdi. Stejně to jednou zjistíš sama!“ zamumlala si Allie pro sebe.

***

Od doby, co se Allie a Sandra rozešly, uplynula dlouhá doba. Ani jedna se nechtěla dát s tou druhou dohromady. Sandra vyhrávala zápasy na Stadionech a Allie získávala jednu Stužku za druhou. Přesto, že Sandra byla do Bretta zamilovaná, nikdy jí nepřipadaly divné zvyky jejího kluka (například, že cestovali pouze v noci, Brett říkal, že je to bezpečnější, že nepotkají trenéry, nebo třeba to, že nikdy Bretta neviděla v zrcadle, někdy se v noci jen tak vypařil a když se objevil, tak měl někdy oblečení od krve). Když vyhrála Sandra svůj sedmý odznak, Rampouchový, tak chtěla uspořádat malou oslavu v Pokécentru Sněžného města.

„Bretty, získala jsem už sedmý odznak! Ligu mám nadosah! Neoslavíme to?“ zeptala se Sandra.

„To je pěkné. Ale já musím jít. Mám hlad,“ zašeptal Brett.

„Hlad? Tak si vezmi nějaké jídlo. Tumáš,“ řekla Sandra a hodila Brettovi jablko.

„Díky, ale to nechci. Musím si jídlo najít … tobě bych ale nikdy neublížil…,“

„Jak najít? Co se děje?“ podivila se Sandra, která začala mít zvláštní tušení.

„Prostě najít… Jedinou mojí potravou je…… krev……“

„KREV? COŽE??“ vyjekla Sandra. „T-ty jsi… ty jsi……“

„Ano. Tak si na to konečně přišla. Jsem upír. Ale tvojí krve bych se ani nedotknul.“

„Ale… ale…,“ koktala Sandra.

„Teď musím jít. Za chvíli jsem zpátky,“ řekl Brett pak se ozvalo pšouknutí, chlapec se proměnil na netopýřího Pokémona Golbata a odletěl.

***

„ÁÁÁÁ!“ vykřikla Sandra a spadla z postele. Všechno to byl jenom děsivý sen. A probudilo jí to nejstrašnější – Sandra měla totiž panickou hrůzu z Golbatů a Crobatů. Malí Zubati jí nevadili, ale jejich evoluční stádia se jí doslova hnusily.

„Co se děje, Sandie? Proč tak ječíš?“ divila se Allie.

„Já to pořád nechápu… snad to byl jenom sen…,“ mumlala Sandra.

„Asi se ti něco špatného zdálo. A co to bylo?“

„Zdálo se mi, že jsem se bezhlavě zamilovala do nějakého podivného kluka, kvůli němu jsem se s tebou pohádala a naše přátelství skončilo… Když jsem vyhrála už sedm odznaků, tak jsem zjistila, že je upír… Pak se proměnil na Golbata a…,“ vysvětlovala Sandra a zhluboka dýchala.

„No tak, uklidni se. Asi se moc koukáš na horory. Ty nesnášíš Golbaty, co?“

„Ale nekoukám! Byl to jenom sen… ale Golbaty fakt nesnáším!“ Allie kývla a sáhla si do kabelky pro Pokédex. Pak tam něco naťukala a ozvalo se: „-GOLBAT, NETOPÝŘÍ POKÉMON. GOLBAT JE DALŠÍ VÝVOJOVOU FÁZÍ ZUBATA. POTRAVA TOHOTO POKÉMONA SE VĚTŠINOU SKLÁDÁ Z KRVE, JAK LIDÍ, TAK POKÉMONŮ. VĚTŠINOU JE AKTIVNÍ V NOCI, KDY TIŠE LÉTÁ A VYHLEDÁVÁ ČERSTVOU KREV. VE DNE VĚTŠINOU SPÍ V JESKYNÍCH-“

„Teď už chápu, proč se jich bojíš. Mě se taky moc nelíbí… Ale co když budeme muset nějakou jeskyní projít?“ zeptala se Allie.

„Na to bych teď raději nemyslela,“ zasmála se Sandra, „a kam se vydáme?“ zeptala se.

„Ty bys chtěla získat první odznak, že jo?“ řekla Allie. Sandra kývla. „Fajn. Tak to se vydáme asi do Železnohradu. Cestou projdeme Jásotvillem, kde se koná první Soutěž!“

„Vážně? To mě taky jednou napadlo, abych byla Koordinátorkou, ale pak jsem si to rozmyslela,“ usmála se Sandra. „Víš co? Dáme si něco k snídani,“ navrhla. Allie kývla.

***

Sandra seděla už dole u stolu a snídala. Byla už upravená a oblečená. Na sobě měla bílou halenku pod kterou bylo bílé tílko bez ramen, džíny a černé vycházkové boty. Na krku měla řetízek s malým zlatým srdíčkem, který jí před několika lety dal kluk, kterého měla ráda. Oni se museli rozejít, protože on chtěl ještě nějakou chvíli studovat někde v Johtu, zatímco Sandra chtěla začít cestu v Sinnohu. Právě na něj myslela a řetízek pevně držela v ruce. Najednou jí z oka ukápla slzička.

„Chimchar?“ zeptal se Chimchar, který seděl u Sandry.

„To je dobrý, Chime. Nic mi není,“ usmála se Sandra a otřela si oči kapesníkem. „Určitě máš taky hlad, viď?“ zeptala se. Pak do misky, kterou měla pro Chimchara nasypala trochu jídla. „Tak si dej! Je to pro tebe!“ Chimchar si opatrně vzal kousek a začal ho žvýkat.

„Chim, chim!“ pochvaloval si.

„Tobě to chutná? To jsem ráda!“ usmála se na něj Sandra a začala si číst ve svém Průvodci Sinnohem pro trenéry. Allie ještě nepřišla.

***

Asi po patnácti minutách se objevila Allie a vyzvedla si Piplupa od sestry Joy. Ten včera musel postoupit docela těžký zápas proti Skuntankovi. Bohužel, tento zápas Piplup jasně prohrál, protože nebyl předtím nijak trénovaný.

„Tak Piplupe! Je čas na snídani! Pojď ven!“ zvolala a hodila ball. Pak přišla k Sandře. „Můžu si přisednout?“ zeptala se. Sandra zavřela svou brožurku a podívala se. Byla to Allie, na sobě měla purpurovou halenku bez rukávů, lesklé fialové kalhoty, boty barevně opačné k těm Sandřiným – bílé a hnědé vlasy měla upravené do účesu s ofinkou.

„Ale to víš, že můžeš!“ kývla Sandra. Allie si sedla, dala Piplupovi nějaké jídlo a položila jeho misku vedle Chimcharovy. Oba Pokémoni začali spokojeně jíst.

„Tak co? Kdy vyrazíme do Jásotvillu?“ zeptala se Sandra.

„Až budeš připravená. A najedená,“ usmála se Allie. „Doufám, že je Damion v pořádku,“ dodala.

„Říkal, že jde do Hoennu. To musí do Jásotvillu a pak do Kanálového města, odkud odplouvají lodě.“

„Aha. Já teda v Hoennu nikdy nebyla, takže to tam neznám… ty jo?“ zeptala se Allie. Sandra zakroutila hlavou.

„Ne, nebyla. Ale znám jednoho kluka, který se asi vydá na cestu v Hoennu, protože se tam stěhuje…“

„Opravdu? Nová známost?“ vyptávala se Allie. Sandra se trochu začervenala. „Ale ne… s ním jsem se seznámila loni na letním táboře v Johtu. A je o dva roky mladší než já,“ usmála se, „třeba ho někdy potkáme a ty ho budeš moct poznat.“

„To by bylo fajn,“ řekla na to Allie.

***

Když se dívky nasnídaly, tak vrátily své Pokémony do ballů a vydaly se na cestu. Ušly asi pět minut cesty, když k nim někdo přiběhl. Sandra toho člověka vůbec neznala a Allie ten člověk připadal trošinku povědomý. „Počkat! Nejste vy náhodou ten Galakťák, s kterým se tak krutě zacházelo?“ zeptala se.

„Ano. Chtěl bych vám poděkovat, že jste mě zachránily. Teď už jsem v pořádku. Musel jsem si odbarvit vlasy od té hrozné tyrkysové barvy,“ řekl muž, který teď měl krátké černé vlasy.

„A měl byste si změnit jméno. Galakťáci to vaše určitě mají v registru a mohli by vás hledat!“ poradila mu Allie.

„To máš asi pravdu. Děkuju moc. Nevím, jak se vám mám odvděčit…“ Dívky pokrčily rameny. „Nechcete si dát zápas?“ řekl a vytáhl Pokéball.

„Ale jistě! Jeden na jednoho?“ rozzářila se Sandra.

„Dobrá. Wurmple, do boje!“

„Chimchare, pojď ven!“

Proti malému opičímu Pokémonovi stála malá červená housenka s bílým bříškem. „Tohle by Sandra měla vyhrát,“ zamumlala Allie.

„Tak Wurmple, Nárazový útok!“

„Chimchare, Škrábavý útok!“

Malý Wurmple se začal podezřele rychle plazit k Chimcharovi. Ten zatím vytasil drápy. Když se srazili, tak Chimchar Wurmpleho pořádně poškrábal, přesto ho náraz trochu odhodil zpět.

„Chimchare, Žhnoucí útok!“

„Wurmple, zkus se vyhnout!“

Vypadalo to, jako kdyby se Chimchar nadechnul ústy a vzduch zadržoval, ale to nebyla pravda. Pak na soupeře vyplivnul pár oranžových žhavých jiskřiček. Wurmple se překvapivě vyhnul.

„Wurmple, použij Vláknový útok!“ řekl muž a usmál se.

„Co je tu k smíchu?!“ divila se Sandra.

„Uvidíš.“ Jenže ten chlápek měl pravdu. Wurmplovo vlákno totiž Chimcharovi zalepilo pusu, takže už nemohl použít Žhnoucí útok.

„Ale ne! Chimchare! Použij Škrábavý útok!“

„Wurmple, obal ho do vlákna ještě víc!“ Jenže to se nestalo. Chimchar, který nebyl zrovna dvakrát šťastný a proto se vyhnul každému Wurmpleho pokusu ho ovinout vláknem. Pak do něj vrazil a poškrábal ho. Vypadalo to, že Wurmple měl dost. Sandra vyhrála.

„Wurmple, vrať se. Byl to dobrý zápas. Já vám ještě jednou děkuju za všechno. Třeba se někdy uvidíme. Zatím sbohem!“ řekl muž, který byl ještě před dnem členem týmu Galakťáků, odvolal Wurmpla a odešel. Chimchar se nějak zastavil. Asi nemohl uvěřit, že vyhrál. „Hej, Chimchare! Už je po všem! Vyhráli jsme!“ usmála se na něj Sandra. Pak ho vzala do náruče a odlepila mu vlákno z pusy.

„Chimchar?“ divil se Chimchar.

„Ale ano! Vyhráli jsme! Hurá!“ radovala se Sandra a houpala Chimchara.

„Char!“ radoval se Chimchar.

„Gratuluju, Sandie!“ řekla Allie, „tak co? Půjdeme dál?“ Sandra kývla.

***

Cesta ještě byla asi dlouhá. Sandra porazila ještě pár trenérů a Chimchar trochu zesílil. Najednou Allie zaslechla nějaký křik a rozběhla se za ním. „Allie! Počkej!“ volala Sandra a rozběhla se za ní s Chimcharem na rameni.

Za chvíli Sandra zjistila, co se děje. Na stromě visel nějaký kluk a okolo něj poletovalo hejno šedých ptačích Pokémonů. „-STARLY, ŠPAČČÍ POKÉMON. TITO POKÉMONI SE VŽDY SHROMAŽĎUJÍ DO VELKÝCH HEJN. SAMOTNÝ STARLY JE VELMI NENÁPADNÝ A ZRANITELNÝ-“

„Pomoc!“ ozval se klučičí hlas na stromě.

„Hned ti pomůžeme, ať už jsi kdokoli! Chimchare, Žhnoucí útok!“

„Piplupe, Bublinkový proud!“ zvolala Allie a zvolila si Piplupa. Oba Pokémoni namířili své útoky na strom. Starlyové se polekali a odletěli. Mezitím někdo spadl ze stromu. Byl to nějaký šestnáctiletý kluk. Měl hnědé vlasy, zelené oči, na sobě měl nažloutlou košili a černé kalhoty.

„Promiň. Nestalo se ti nic?“ zeptala se ho starostlivě Allie.

„Ale ne. Jsem v pohodě,“ odpověděl kluk. Sandra si mezitím všimla jednoho Starlyho, který ještě neodletěl.

„Chimchare, tohle je naše šance! Zastav ho Žhnoucím útokem!“

Starly se už chytal odletět, když ho najednou zasáhl Chimchar. „Starly!“ naštval se a letěl vstříc Chimcharovi.

„Pozor, Chime! Starly se chystá použít Rychlý útok!“ varovala Pokémona Sandra. Chimchar jí poslechl a uskočil. Pak použil ještě jednou Žhnoucí útok. Starly se zhroutil k zemi.

„Bezva! Teď mám šanci,“ zamumlala Sandra a vytáhla Pokéball. „Tak teď už jsi můj, Starly! Pokéballe, leť!“ zvolala a hodila Pokéball. Ten se automaticky otevřel a červené světlo vtáhlo Starlyho dovnitř. Ball spadl na zem a začal se kroutit. Poprvé, podruhé, potřetí, počtvrté… až se zastavil. Sandra ho opatrně zvedla ze země. Starly byl její první chycený Pokémon! Pak se ohlédla směrem k Allie, která se bavila s tím klukem, co byl ještě před chvílí na stromě.

„Proč jsi tam byl?“ zeptal se ho Sandra.

„To já nevím… Starlyové jsou obvykle mírní, ale někdy jsou agresivní. Naštěstí jsou taky plaší,“ vysvětloval kluk.

„Jednoho jsem si chytila!“ usmála se, „ještě jsem ti neřekla svoje jméno, co? Já jsem Sandra Richardsonová, a ty?“

„Brett. Brett Cullen,“ představil se kluk. Sandra úplně ztratila řeč a zasekla se. „Co se děje?“ zeptal se.

„Jdi pryč! Nepřibližuj se!“

„A proč? Vždyť ti nic nedělám.“

„Ty chceš mojí krev, co? A máš Golbata, co? Chimchare, bojuj! Starly, ty taky!“ Oba Pokémoni byli připraveni Sandru bránit.

„Co to plácáš?“ divil se Brett. „Co je jí?“ otočil se na Allie.

„Ale… měla takový sen, kde tě potkala a zamilovala se do tebe. A zjistila, že jsi upír, což je samozřejmě absurdní!“ zasmála se Allie.

„Aha. Jsem chovatel Pokémonů, ale Golbata fakt nemám. Mám jenom Croagunka,“ vysvětloval Brett a hodil svůj ball. Objevil se tmavomodrý žabí Pokémon s ovázaným břichem. „-CROAGUNK, JEDOVATÝ ŽABÍ POKÉMON. ŽIJE V BAŽINÁCH A LESÍCH, KAM NEDOPADÁ MOC SVĚTLA. MÁ RÁD VLHKÁ MÍSTA-“ ozvalo se z Allienina Pokédexu. Croagunk si dřepl, začal vydávat skřehotavé zvuky a přitom nafukoval své váčky na tvářích.

„Aha! Tak to jo. Víš, Sandra má asi bujnou představivost,“ řekla mu Brettovi Allie.

„Cože? Ty nejsi to, co si myslím? Měla bych svým snům přestat věřit!“ řekla Sandra a zasmála se.

„Kam máte namířeno?“ zeptal se Brett.

„Do Jásotvillu a pak do Železnohradu. Chceš jít s námi?“ navrhla Allie.

„Proč ne? Rád s vámi půjdu,“ usmál se Brett. „A ty Sandro, promiň, že jsem tě nějak vystrašil… byla to prostě nějaká náhoda…“ dodal.

„Zapomeň na to. Byl to přece jenom sen, ne?“ usmála se Sandra.

„To máš pravdu,“ odpověděl jí Brett.